Odchody a návraty Židů

Postavení židovského obyvatelstva v českých zemích se začalo měnit už během druhé republiky, právě tehdy také začínají první Židé emigrovat ze země. S příchodem nacistů a vznikem protektorátu omezování práv Židů pokračovalo.  A od podzimu 1941 začali být Židé transportováni do koncentračních táborů, především do Terezína. Ten však byl pro více než 70.000 českých Židů pouhou přestupní stanicí na cestě do továren na smrt, jako byla například Osvětim. Konce války se z nich dočkalo jen několik tisíc. Jenže ani pád nacistického Německa často neznamenal konec válečného traumatu. Po návratu Židy čekalo vlažné přijetí a znevažování jejich utrpení, většina z nich přišla o veškerý majetek, neměli domov. Navíc poválečná společnost rozhodně nepřála menšinám, a to ani té židovské. Pro mnoho Židů se tak jejich vlast stala opět nepřátelskou zemí a tak pouze další přestupní stanicí, tentokrát však na cestě za tolerancí.

O tragickém období naší historie hovořili v Historii.cs ze 7. listopadu historička Kateřina Čapková z New York University Praha a historik Michal Frankl z Židovského muzea Praha. Moderoval publicista Vladimír Kučera.

Kolik Židů vlastně skončilo v Terezíně a v jiných koncentračních táborech?
Čapková: Do koncentračních táborů bylo z českých zemí deportováno přes 80.000 Židů a největší část z nich (přes 74.000 Židů) přišla do Terezína. Jinak první transporty směřovaly do Lodže a už v říjnu 1939 jim předcházel jeden transport z Moravské Ostravy do polského Niska nad Sanem.

Frankl: Od října 1941 probíhá systematický program, jehož cílem je „očistit“ od židovských obyvatel prostor protektorátu, ale také německé říše včetně Rakouska. Prvních pět transportů odjelo do Lodže (byla to překvapivá a rychlá akce) a potom následovaly další transporty z Brna do Minsku. Ovšem od října 1941 směřují téměř všechny transporty českých Židů do terezínského ghetta. A z těch více než 70.000 českých Židů, kteří přišli do Terezína, jich asi 60.000 zase pokračovalo dál a osvobození se z nich dožilo kolem 3.500 lidí.

Hovoří pamětnice Dagmar Lieblová, předsedkyně Terezínské iniciativy:
Jakmile začaly první transporty, to bylo v říjnu 1941, rezonovalo v židovských rodinách jediné téma, a to příprava do Terezína, příprava do transportu. Každý věděl, že smíme mít 50 kilogramů na osobu, takže se přemýšlelo, co vzít s sebou, co všechno bude člověk potřebovat. Nebylo to přitom úplně jasné, protože byla zima 1941-42 a tehdy to nevypadalo na rychlý konec války.
Vzpomínám, jak maminka připravovala takové „speciality“. Třeba dlouho vařila mléko s cukrem, až z toho byla taková hmota jako karamelky, která se pak dávala do malých kelímků. Nebo připravovala jíšku. Prostě věci, které vydrží.

Jak v Terezíně umírali lidé, když to tedy nebyl vyhlazovací tábor?
Čapková: Terezín byl osudný především pro lidi, kteří nebyli práceschopní, lidem starším, nemocným. Ti zde většinou svou pouť končili.
Ghetto mělo svou samosprávu a snažilo se zajistit z toho mála, co bylo k dispozici, přežití co největšího počtu lidí. Musel se pochopitelně vytvořit nějaký systém rozdělování potravin. A ti, kteří mohli pracovat a účastnit se práce na infrastruktuře ghetta, dostávali větší příděly.

Hovoří pamětnice Anna Hyndráková:
Když jsme dostali v září 1942 předvolání do transportu, museli jsme se na holešovické shromaždiště nějak přepravit i se zavazadly. Pamatuji si, že jsme se koukali na okolní domy a dohadovali se, jestli se na nás dívají, jestli nás vidí, co si myslí. To byl poslední pohled z Prahy, protože pak celý ten zástup, bylo nás asi tisíc, vyrazil na nádraží Praha-Bubny. A asi abychom se nesetkávali s civilním obyvatelstvem a nebudili nějaké pocity, bylo to ve čtyři hodiny ráno.

Hovoří pamětnice Dagmar Lieblová, předsedkyně Terezínské iniciativy:
Cesta vlakem byla normální, jeli jsme normálním osobním vlakem, mohli jsme se po něm pohybovat. Pamatuju si, že jsem tam hledala nějaké své kamarády.
Vystupovali jsme v Bohušovicích, protože ještě nebyla vybudovaná vlečka, která později vedla přímo do terezínského ghetta, a museli jsme jít do Terezína pěšky. Je to jen asi 2,5 km, ale na tu cestu si pamatuji snad ze všeho nejvíc. Připadala mi úděsná. Jednak bylo začátkem června, bylo horko, dusno, před bouřkou, ale všechny děti byly teple oblečené. Rodiče si nejspíš mysleli, a asi nejen oni, že o to, co má člověk na sobě, přijít nemůže. Jak jsme šli tou cestou, byl tam krásný pohled na Středohoří, ale mně tenkrát nahánělo hrůzu. Nikdy předtím jsem takové kopce, které vypadají trochu jako sopky, neviděla a měla jsem z toho velice tísnivý dojem.

Jak se na odchodů Židů z jejich vlasti podílely české protektorátní orgány? A jak se k tomu stavěli Češi vůbec?
Frankl: To je nesmírně komplikovaná otázka. Především neexistuje dostatek solidního výzkumu. A další věc je, že jakákoli zjednodušující teze je špatná.
Paleta reakcí českého obyvatelstva sahala od aktivní pomoci až po aktivní udavačství. Faktem ale asi je, že většina lidí se k Židům chovala spíše lhostejně, přestože o jejich pronásledování nemohli nevědět. Vytlačování Židů z veřejného prostoru, omezování nákupních hodin, jejich stěhování, zákazy chození do parku, do kina, registrace majetku, to všechno byla veřejná záležitost a každý o tom věděl. Jestli si to každý připouštěl, je druhá věc. Holocaust je prostě společná zkušenost Čechů, Němců, Židů a všech ostatních, kteří tady tehdy žili. Není to jen příběh o popravách a vraždění v koncentračních táborech. Vše to začínalo ve městech, kde se naprosto běžně pohybujeme.
A co se týče protektorátní vlády a úřadů, tak ty se na vytlačování Židů podílely od začátku. Hrubý rámec ale nastavoval Úřad říšského protektora a další nacistické orgány, které si držely kontrolu nad tím, co se s Židy děje. Česká vláda však pokračovala v politice druhé republiky, která omezovala židovský podíl na hospodářství. A dokonce se dá říct, že po jistou dobu hrály české úřady jakousi přetahovanou s okupačními úřady o to, kdo se zmocní židovského majetku. Za silnější konec tahala ve finále okupační správa, takže většina židovského majetku přešla do německých rukou.

Hovoří pamětnice Dagmar Lieblová, předsedkyně Terezínské iniciativy:
Když jsme odcházeli do Terezína, bylo mi třináct. Dnes se každému zdá, že jsme byly malé, když nám bylo třináct. Ale já si myslím, že jsme nějak rychle dospěly a že naše pocity se příliš nelišily od pocitů dospělých. Myslím, že jsme už vlastně žádné děti nebyly.

Frankl: Abychom měli plastičtější pohled na to, jak se chovali obyčejní lidé, je dobré se podívat na skupinu četníků, která hlídala terezínské ghetto. Mezi nimi byli tací, kteří byli buď antisemité, nebo se z jakýchkoli důvodů chovali vůči ostatním velmi příkře a krutě. Byla tam také nemalá skupina lidí, kteří Židům nějakým způsobem pomáhali, třeba pašovat dopisy nebo prostě zavírali oči. (Určitě se aktivně neúčastnili zachraňování Židů a nebyli napojeni na odboj.) A pak byli lidé, kteří občas pomohli, ale nechali si za to zaplatit někdy i nemalé částky. Nechci to nijak odsuzovat, protože pomáhat Židům bylo riskantní a nechat si za to platit bylo v jistých oblastech obvyklé.

Hovoří pamětnice Anna Hyndráková:
V Terezíně jsem se setkala se svou sestrou, která hned mamince pošeptala, že je těhotná a že se těší na dítě, byla tam i s manželem. Setkala jsem se taky se svými kamarády a byl to ohromný pocit, že jsem mezi svými. Tady na tom totiž byli všichni stejně – blbě, špatně, ale stejně. Všichni jsme nosili hvězdy.
V Terezíně nás hlídali čeští četníci a až na několik málo výjimek se všichni chovali slušně. Nějaký fašizující tam byli taky, sama vím o jednom, ale bylo to nepatrné množství. Takže četníků jsme se nebáli. A s esesáky jsme osobně do styku nepřišli, pokud nebyl nějaký vyslovený malér.

Židé si v Terezíně o sobě sami rozhodovali? Nebo jak to bylo?
Frankl: Židovská samospráva se v náznacích podobala „samostatným“ vládám v okupovaných zemích až na to, že takzvané židovské rady byly mnohem víc podřízeny nacistům. Terezín navíc vznikl v době, kdy klasická ghetta třeba v Polsku začínala pomalu zanikat, takže terezínská „samospráva“ měla svou úlohu mnohem těžší. Takzvaní židovští starší (Židé, kteří v samosprávě působili na špičkových místech) jako třeba první z nich, Jakub Edelstein, věděli, že jsou ohroženi na životě, a také kromě toho posledního, Benjamina Murmelsteina svým životem zaplatili.
Po druhé světové válce byla otázka židovských samospráv dost intenzivně diskutována. Tito lidé byli často obviňováni z kolaborace. Maličko se to podobalo diskusi o tom, jestli kolaborovala česká protektorátní vláda. Ukazuje to, že s tak jednoduchými pojmy, jako je „kolaborace“ nebo „odboj“, si nevystačíme, abychom popsali celou škálu lidského chování za druhé světové války.
Jinak obecně o židovských radách platí, že měly strašně malý prostor pro rozhodování a že jejich strategií většinou bylo jít proti času. Snažit se zdržovat německá opatření, ale nepostavit se jim zcela otevřeně. A to dělali to, dokud měla alespoň část těch lidí nějakou naději na přežití.

Hovoří pamětnice Anna Hyndráková:
Zprvu jsem bydlela s maminkou v kasárnách, ale potom v Domově mládeže. To pro nás bylo velké štěstí, že jsme se mohli takhle soustředit, protože nám tam bylo velmi často veselo. Byli jsme tam přibližně stejně staří a měli jsme výborné vychovatelky, často učitelky, profesorky, které se nám věnovaly. Ty by si zasloužily pomník.

Hovoří pamětnice Dagmar Lieblová, předsedkyně Terezínské iniciativy:
V Terezíně, kam jsme došli 5. června 1942, jsme zůstali celkem rok a půl. Naše rodina měla asi svým způsobem štěstí, protože většina ostatních Židů z Kutné Hory a okolí byla brzy dvěma transporty poslána dál a nepřežil z nich ani jeden. My jsme tam zůstali až do prosince 1943 a teprve nás poslali z Terezína pryč.
Tušili jsme, že jedeme do nějakého pracovního tábora, který se jmenuje Birkenau. Když jsme tam přijeli, z 5.000 lidí, kteří tam přišli v září 1943, jich žilo skoro 4.000. Téměř všichni však skončili v noci z 8. na 9. března v plynové komoře. Zachráněna zůstala jen dvojčata a pár lidí, zdravotníků. A vypadalo to, že takhle za půl roku skončíme i my.
Nakonec to dopadlo trochu jinak. Přišlo nařízení, že práceschopní mají být posláni do Německa, aby před konečným řešením ještě něco udělali. Z naší rodiny nikdo mezi práceschopné nespadal. Hranice u mužů byla od 16 do 50 let, u žen od 16 do 40 let. Moji rodiče byli o málo starší, mně bylo patnáct a sestře teprve dvanáct. Ukázalo se ale, že v nějakých papírech se u mého data narození někdo přepsal a místo 1929 napsal 1925. Tím jsem byla jakoby o čtyři roky starší a musela jsem jít v selekci s práceschopnými. Selekcí jsem prošla a tak jsem se dostala z Osvětimi pryč.

Když přeskočíme těch několik krutých let, jsme u osvobození všech koncentračních táborů, u osvobození Evropy, světa, Židé se vracejí domů. Měli pocit, že se vracejí domů? A kolik se jich z těch 70.000 vrátilo, abychom to zopakovali?
Čapková: Nebylo jich jenom 70.000. To byli ti, kteří v protektorátu zůstali. Vraceli se rovněž Židé z exilu, kam se především v průběhu druhé republiky a na začátku války podařilo uprchnout asi čtvrtině předválečné židovské populace, tedy asi 30.000 Židů. A ti pak tvořili většinu navrátivších. Jinak se v českých zemích odhady liší, neboť spousta Židů se vrátila, aby znovu odešla. Hrubě to proto můžeme odhadnout na 20.000 Židů v českých zemích a 30.000 Židů na Slovensku. Tedy vrátila se zhruba pětina.
V průběhu let 1945-46 však přijeli do Československa Židé z Podkarpatské Ukrajiny, kteří se nechtěli stát občany Sovětského svazu, čímž se počet Židů v českých zemích zvýšil o dalších 15.000.

A vraceli se domů? Nebo tady vzniklo něco, co ten svět změnilo?
Čapková: Samozřejmě mnozí doufali, že se vrátí domů. Očekávání, euforie, naděje s koncem války byly veliké, ale velmi často obrátily v deziluzi.
Je těžké tuto zkušenosti nějak paušalizovat, je to mozaika jednotlivých příběhů. Někteří Židé přišli domů a jejich sousedé jim pomohli. Rozdílné to také bylo, když to byli Židé, kteří přišli z exilu, a když přišli z koncentračních táborů. A i u těch záleželo, jestli přežili koncentrační tábor sami, nebo jestli našli ještě nějakého příbuzného. Rozhodně však převažovalo chladné přijetí. Lidé se moc nezajímali o to, co se se Židy za války stalo, často jejich zkušenost bagatelizovali. Velikým problémem byly obsazené byty nebo věci uschované u bývalých přátel, které často přeživší Židé nedostali nazpátek.

Hovoří pamětnice Anna Hyndráková:
Z celé rodiny jsem se vrátila sama, ale tak sama… Když se vracel někdo z totálního nasazení, nějaký politický vězeň nebo někdo, kdo byl zavřený za černou porážku prasete, obvykle se měl kam vrátit. Jeho rodina někde byla, jeho byt většinou také. Ale my jsme se vraceli do úplné nicoty.
Dojela jsem do Prahy k mému strýci, který měl árijskou manželku. Přišli ve válce o tři děti a už jim asi nezbyl soucit nebo něco… Tam jsem byla velice špatně přijata, ale byla jsem příliš hrdá a řekla, mám byt, mám kam jít. A odešla jsem. Venku jsem potkala kamarádku z lágru, která také neměla kam jít, tak jsme zůstali spolu. Potkali jsme třetí kamarádku a ta řekla, holky, pojďte ke mně, já mám dvougarsonku.

Hovoří pamětnice Dagmar Lieblová, předsedkyně Terezínské iniciativy:
Z nejužší rodiny jsem se vrátila sama. Babička odešla z Terezína hned na podzim 1942 s transportem starých lidí, jak se tenkrát říkalo. Byla asi o 20 let mladší, než jsem teď já. Rodiče i sestra zůstali v Osvětimi, v Birkenau.
Z ostatních příbuzných zůstala naživu jedině sestřenice, dcera tatínkova bratra, kterou jsem před válkou viděla jenom jednou. Žila v Českých Budějovicích a vzala si árijce, a proto zůstala svým způsobem ochráněna, ačkoliv on byl zavřený v nějaké káznici a ona byla nějakou dobu v Malé pevnosti v Terezíně. Často jsem se s ní po válce stýkala.

Hovoří pamětnice Anna Hyndráková:
Někteří lidé tehdy říkali: „Nemám nic proti Židům, ale proč se vrátil zrovna ten můj, který si u mě schoval nějaké věci, cennosti, a teď je chce zpátky?“

Čím to mohlo být způsobeno?
Frankl: Šlo o souhru více okolností. Česká společnost jako celek prošla traumatizující zkušeností – zejména mnichovskou potupou a pak okupací. Jako každá společnost po velkém válečném konfliktu byla radikalizovaná a militarizovaná. Navíc to byla společnost posunutá doleva. Takže nejen Židé, ale i ostatní, jako by hledali novou podobu toho, jak má vypadat jejich svět, jejich země.
Hodně důležité je, a často se na to zapomíná, že tady byl dlouhodobý vliv mnichovské dohody a zejména druhé republiky. Druhá republika totiž posunula vnímání toho, kdo je českým občanem, legitimním příslušníkem našeho státu. Za první republiky menšiny sice neměly stejné postavení jako státní národ, ale byly tolerovány a jejich práva byla do značné míry ochraňována. Ale najednou jako by neměly žádné místo. A představa, že po druhé světové válce už nebude možné obnovit naši zemi se všemi menšinami, pak přežívala v nemalé části českého odboje.
Do toho přišel holocaust a po válce vyhnání Němců a české země se najednou staly etnicky, jazykově, kulturně mnohem homogennější, než byly před druhou světovou válkou. A ještě mnohem homogennější se zdály v myslích lidí. Znamená to, ačkoli je to paradoxní, že osudy Židů po druhé světové válce jsou trochu napojeny na osudy Němců, kteří byli vyháněni v té době z českých zemí.
Jinak po roce 1945 byl velký tlak na to, aby se Židé, kteří se rozhodli zůstat, co nejvíce asimilovali, mluvili česky, nijak zvlášť se neodlišovali. A to se mohlo týkat i připomínání holocaustu a dalších věcí.

České výtky vůči podstatné části Židů o tom, že se Židé němčí, hlásí se k německé myšlence a k německému pocitu v republice, byly poměrně masivní a nebyly malé.

Například farář František Wonka z Manětína napsal velice krásné deníky z války, kde velice lidsky kritizuje zacházení se Židy a je z toho znechucen. Říká ale jednu věc:
„Trochu to Židům neškodí, vždyť právě oni zaštěničili náš český kraj Němci a v redakcích německých plátků, trpěných naší podělanou masarykovskou demokracií, hanobili a snižovali, degenerovali náš národ.“

Arnošt Graaf, rakouský Žid po rodičích, rodiče mluvili výhradně německy, on se však stal československým vlastencem, už 16. dubna 1926 napsal článek v Ostravském deníku, který se jmenoval K židovské otázce na Ostravsku:
„Nebuďte poslušným můstkem německé vývojnosti a rozpínavosti. Je nesporné, že k německému zabarvení Ostravy přispívají lvím podílem naši Židé. Ještě se mi nestalo, abych se v Ostravě setkal se sionistou, o kterém lze říci s čistým svědomím, že umí česky. Anglický sionista je v první řadě Angličanem a teprve potom sionistou. Vy buďte na prvním místě občany tohoto státu a pak sionisty.“

Vnučka Arnošta Graafa mi říkala, že po válce vlastenecký étos ztratil. Byl sionista, zůstal tady, ale žil v podstatě za zdí?
Čapková: Předsudek, že Židé takzvaně němčili, že podporovali německý živel, je v české společnosti hluboce zakořeněný. Je to absurdní.
Velice rádi se chlubíme československou demokracií a vztahem k menšinám, ale na druhou stranu jsme se nestyděli někomu vyčítat, že mluví německy. To nejde dohromady. To je nacionalistická argumentace, které byl Arnošt Graaf součástí. Byl zřejmě součástí česko-židovského hnutí, které vycházelo vstříc českým nacionalistům a které mezi Židy bojovalo za rozšíření českého jazyka. Až tak vehementně za to ovšem bojovat nemuseli. Čechizace židovského obyvatelstva probíhala velice rychle a před druhou světovou válkou rozhodně většina Židů v českých zemích mluvila převážně česky.
A ta malá část německy mluvících Židů, byli většinou Židé z pohraničí (samozřejmě byla významná německá menšina v Praze, Brně), jenže o ty se mohla československá vláda ve sporech s henleinovci stoprocentně opřít. Tito Židé podporovali integritu Československa, velice často to byli voliči německé sociální demokracie. A není náhodou, že dlouholetý předseda německé sociální demokracie, Ludwig Czech z Brna, byl jako Žid zavražděn v Terezíně.

Frankl: Český antisemitismus nevznikl proto, že Židé mluvili německy a byli oponenty v národnostním konfliktu. Vznikl z různých ideologických transformací. Lidé neměli rádi kapitalismus, liberalismus, socialismus, věřili v teorii spiknutí, v Protokoly sionských mudrců, byl zde ten stereotyp bohatého Žida.
Třeba z toho citátu deníku faráře Wonky je znát návaznost na některé antisemitské diskursy. Ve chvíli, kdy se odsuzuje masarykovské Československo, nemusí být v katolickém prostředí daleko k projevům antisemitismu. Tento antisemitismus sice není nutně to samé jako posílání lidí do koncentračních táborů, ale jde o moderní politický a ideologický fenomén.

Je pravda, že se někteří Židé dostali dokonce do odsunu?
Frankl: Je to velmi pravděpodobné, nevíme ovšem kolik jich bylo. Zpočátku po osvobození mohli být někteří Židé označeni za Němce proto, že se v roce 1930 přihlásili k německé národnosti. Nebo proto, že projevovali jiné, údajně objektivně měřitelné, znaky toho, že jsou Němci. Někdy tam mohla být snaha o to, aby se nemusel vracet majetek, nebo se jednalo o projevy antisemitismu a tak dále. Nikdo zatím nebyl schopen odsunuté Židy spočítat.
Ono ale nejde ani tak o počet lidí, kteří byli přímo posláni do internačního tábora pro Němce a potom vlakem do východní nebo západní zóny. Více jde o Židy, kteří nebyli v poválečném Československu schopni žít, nechtěli zde žít. Nesměli mluvit německy, jakákoli jejich odlišnost byla špatně vnímána. Kdyby Židé v červenci 1945 třeba v Praze v tramvaji mluvili německy, mohla to být vyloženě záležitost nebezpečná životu. Hodně těchto lidí tak odešlo „dobrovolně“, takže nebyli v užším slova smyslu odsunuti.

Čapková: I těm, kteří by tu chtěli zůstat s tím, že by si vylepšili svou češtinu, v tom bylo někdy zabráněno tak, že nedostali československé občanství. Parametry k jeho získání byly totiž někdy naprosto absurdní, třeba se rozhodovalo na základě toho, do jakých škol chodili.
Přesně to ilustruje příběh Markéty Ungerové. To byla lékařka, které se podařilo utéct do Anglie, kde dobrovolně pomáhala v nemocnici pro československé vojáky v britské armádě. Po válce se vrátila do Československa a ihned se dobrovolně přihlásila jako lékařka do Terezína, kde propukla epidemie tyfu. Když si později chtěla otevřít ordinaci v Praze, potřebovala k tomu československé občanství, takže si podala žádost. Žádost však byla zamítnuta s odůvodněním, že absolvovala Německou univerzitu v Praze, že umí sice plynně anglicky, francouzsky, německy, ale její čeština je slabší, a že se neprokázal žádný kladný vztah k českému národu. Paní Ungerová toto rozhodnutí neunesla a spáchala sebevraždu.

(redakčně kráceno)