Nač potřebujeme umění…

Tak jsem si zase onehdy přečetl v MF Dnes, ve sloupku čtenářů, ten tak oblíbený názor, že dávat „státní“ peníze na umění je vyhazování a že umění si na sebe musí vydělat samo jako každá jiná podnikatelská aktivita.Chápu – když si lidé, kteří o této problematice nic neví, přečtou v novinách prosté sumy, které „na kulturu“ ze státních peněz jdou. Mohou snad tento dojem nabýt, je však přinejmenším podivné, že bez pokusu o vysvětlení takovéto názory šíří celostátní tisk. Jeho redaktoři by – na rozdíl od nevědomého čitatele – tu problematiku znát měli. A tak si to – pro ty nevědomé na obou stranách mediální bariéry – trošku zrekapitulujme. 

Umění se vyvíjelo s lidskou civilizací od samého počátku. Tanec, zpěv, výtvarné umění a později další formy se staly neoddělitelnou součástí lidského bytí na této zemi a podle charakteru epochy více či méně, ale vždy ovlivňovaly její vývoj a přinášely lidem zdroj emočního a estetického vnímání a poznávání světa. A vždy platilo, že ti bohatí podporovali umělce, když už pro nic jiného, tak proto, aby od nich získali jejich díla, nechali se opěvovat a získávali tak na věhlasu i na majetku. Touto svojí péčí o umělce a umění tak celému lidstvu zajistili, že nyní můžeme obdivovat vše, co lze vidět v muzeích, číst v knihách nebo vidět na obrazech, sochách, v divadle i v médiích. A je nám všem celkem jedno, jestli toho či onoho génia podporovala šlechta nebo církev nebo bohatý pivovarník. Jejich přičiněním byla kontinuita umění zachována, každá epocha měla možnost se zapsat nesmazatelným způsobem a bezprostředně ovlivnit epochu následující. A nejinak je tomu i v současnosti.

Ale důvodů, proč se neobejdeme bez umění, je samozřejmě daleko více než potřeba uchopit a předat štafetu pro další generace. Především ten, že v současném světě je kladen velký důraz na rozumové vnímání světa, vědu, výzkum, technologie. Vzhledem ke stupni vývoje v této oblasti je takováto výchova nezbytná. Má-li se ale člověk vyvíjet harmonicky a v obou polovinách svého mozku, nutně potřebuje rozvíjet i svoje emoční vnímání, jinak zůstane plochým, a to, co dělá lidi lidmi, bude postupně vyprchávat, až zmizí docela.  A nepochybně jde i o estetické vnímání a výchovu zejména dětí a mládeže tak, aby byli schopni rozlišit krásu a ošklivost, hodnotu a kýč ve všech věcech kolem nás, protože umění nás nyní obklopuje na každém kroku našeho každodenního života – ať už je to design, architektura, hudba nebo výtvarné umění.

Před časem jsem si četl o strategii konkurenceschopnosti ČR v materiálech vládního „NERVu“, o volání po nové generaci kreativních lidí. Kde je ale vzít, když kreativitě se zdánlivě nikde učit nedá..? I tady může významně pomoci umění. Výzkum probíhající nejen ve vyspělých zemích, ale jak jsem zjistil na loňské světové konferenci UNESCO v Soulu, i v zemích rozvojových, prokazuje zcela jasně, že kreativita nabytá zejména dětmi v umělecké sféře – byť i jednoduchými stimulačními programy v tvůrčím způsobem pojatých uměleckých výchovách na ZŠ – se v pozdějším věku plně projevuje v oborech od umění daleko vzdálených. U nás se touto problematikou – pokud vím – nikdo dlouhodoběji a seriózně nezabývá, s oběma „výchovami“ i ZUŠ se jedná jako za minulé epochy, kdy bylo umění bráno jako „nadstavba“ nad onou základnou, pomocí které měl socialismus „dohnat a předehnat“ západní kapitalismus – tedy s něčím na úrovni volnočasových aktivit, klubů dětí a mládeže – ostatně jen usilovný a soustředěný odpor zamezil v dnech nedávných, aby do tohoto „šuplíku“ nespadly právě ZUŠ – ty ZUŠ, které nám závidí celý svět bojující za co nejširší přístup k uměleckému vzdělávání.

A pak je tu ještě jeden důvod, proč potřebujeme umění a proč je potřeba je podporovat. A tím je schopnost umění peníze nejen spotřebovávat, ale je i vydělávat. Málokdo ví, že kreativní průmysl měl vloni v zemích EU větší obrat než průmysl chemický nebo potravinářský a celá třetina z toho byl přímý obchod s uměním. Řeklo by se – tak v čem je problém, když umění je schopno vydělat takové peníze? Problém je jednoduchý – tyto peníze vydělávají jiná odvětví hospodářství a do sféry umění se již nevrací. Jdete na koncert? Zaplatíte vstupné, které zůstane organizátorovi, který z něj však většinou není schopen pokrýt náklady akce – interprety, propagaci, energie… Potřebuje proto někde získat dotaci, z níž ten rozdíl uhradí. Bohužel – mecenáši v našich zemích se (doufejme zatím) nerodí, nadace žijí z (bídných) úroků – a tak zbývá jen stát. Ale z onoho koncertu má profit celá řada dalších subjektů – taxíkář nebo dopravní podnik, který vás na koncert doveze, catering, který vám prodá o přestávce občerstvení, prodejce večerního oděvu, který si na kulturní akce kupujete, drogerie, kadeřnictví, atd. Tyto zisky se do sféry umění již nikdy zpět nedostanou, byť by bez ní nebyly vytvořeny. A to jsme vzali za příklad jen jeden koncert. Zkusme si představit, když „za uměním“ přiletí do Prahy miliony turistů, kdo všechno z toho má profit, a co se z těch všech jimi utracených peněz vrátí do stále více splasklého měšce kultury, z něhož jsou – mimo jiné – všechny ty pamětihodnosti udržovány, aby i dál lákaly. A zkusme si spočítat, kdo by do Prahy létal, kdyby ty pamětihodnosti neměla…

Nemám za zlé tomu pisateli, že o tomto všem nic neví, ale asi by se – alespoň ty hlavní důvody, proč potřebujeme umění – měly sepsat a někam pověsit, aby si je mohl přečíst nejen on, ale hlavně naši politici, kteří o redistribuci peněz z daní nás všech rozhodují. Třeba by po čase zjistili, že s větší podporou umění bude nejen větší přítok do státní kasy, ale i více těch kýžených kreativců a krásnější památky lákající ještě více turisty a že nastartovat takovouto spirálu by bylo přínosné. Ale vzhledem k tomu, že k takovému rozhodnutí by byl nutný pohled dopředu více než k dalším volbám, jsem k možným změnám k lepšímu hodně skeptický. Že by to bylo tím, že tento text píši v černé Africe? Žel, asi stěží…