Otázka „Co jsi dělal v listopadu 89?“ spouští ve společnosti podobně zábavnou debatu jako vzpomínání na oblíbené večerníčky. Lidé si pamatují zážitky a skutečnosti spojené s emocemi a listopad před dvaadvaceti lety emotivním bezpochyby byl. Nevím, jak se to stalo, ale pro mě zapamatovatelné emoce představovalo i několik dalších listopadů. Možná je to ale příznačné pro všechny, kteří si z roku 1989 alespoň něco pamatují. K dalšímu výročí tedy přikládám exkurzi svými sedmnáctými listopady.
Velké výročí v dějinách malého člověka
17. listopad 1989
Jsem druhák a Jiskra. Soudružka učitelka Dejmková právě žasne nad mým výsledkem v soutěži, kolik slov přečte žák za jednu minutu. Moje prvenství nechává spolužáky chladnými, dokonce i Pepu Roseckého, který zvládnul slova tři. Ani já nejsem příliš potěšena. Naopak mě dost žere výstavka za mými zády. Zatímco většina spolužáků na ní vystavuje svoje Aurory, můj výkres skončil v deskách. Ta moje nevypadala jako loď.
Z pár dní budu žasnout nad tím, že moji rodiče slzí u do té doby ignorovaných Televizních novin. A taky budu na pokyn tatínka poslušně shromažďovat Lidovou demokracii. Podle něj budou mít noviny jednou historickou hodnotu.
17. listopad 1990
Moje maminka opět slzí u televizních zpráv, kde opakují záběry z loňského roku. Pod oblečením se jí rýsuje malé bříško, čeká miminko. S tatínkem nám to oznámili docela nedávno. Šokovali mě. Myslela jsem, že už doma žádné miminko mít nebudeme, mně je osm, sestře třináct.
Až v dospělosti se dozvím, že si moje rodiče další dítě pořídili díky revoluci – v euforii z nových pořádků přehodnotili svoje rozhodnutí mít jenom dvě dcery. V květnu se narodil syn, Josef.
17. listopad 1995
„Mám ráda svého malého bratříčka,“ říkávám sousedkám, které potkávám na ulici. Ve skutečnosti mně dost leze krkem. Musím ho hlídat (ještě že se taky tak rád dívá na televizi), ale on mě neposlouchá. Dneska například roztrhal část archivní Lidové demokracie z listopadu roku 1989, kterou jsme si chtěli s tatínkem prohlížet. Nejvíc mě dožralo, že mu taťka skoro nic neřekl.
17. listopad 1998
Zápis v mém deníku zní takto: „Smích? Ten mě přešel. Konec, prosím, křičím to do všech stran. Kóóóónéééc. Na zimu jsem odkázána k samotě. Sbohem lásko. A ke všemu nedokážu břečet.“
17. listopad 1999
Ve škole píšeme úvahu na téma 17. listopad 1989. Pokolikáté už? Svůj kus jsem uzavřela takhle: „Mým velkým přáním by bylo, aby se těch deset let – tentokrát před námi – nějak přeskočilo, aby osud naší země ležel v našich rukou, tedy v rukou mé generace, lidí se silně zakořeněným smyslem pro zodpovědnost a chtěním být co nejlepší. Ovšem třeba to jsou pouze moje iluze, třeba moc udělá z každého člověka politika úrovně těch našich dnešních.“
17. listopad 2003
Sedíme v práci. Volá kolega. Hasiči mají výjezd, nějaká autonehoda. Volám vedoucímu vydání. Bere to jenom, když to bude stát za to. Běžná přetahovaná – tvrdím mu, že to bez omrknutí místa nezjistím, jemu se zase nechce platit marný výjezd. Jedeme na místo. Volám mu znovu – nikdo mrtvý, ale pořádná kolona. Chce z toho kraťas. Večer se s kolegyněmi díváme na zprávy. Moje autonehoda v nich není. Teprve teď se dozvídám, že je vlastně 17. listopad.
17. listopad 2006
Točím o revoluci v Brně. Zjišťuju, že tehdy byla zima jako v Rusku. Zasněžené Brno a lidi v beranicích. To už se snad vidí jenom v archivu. Moje novinářská naivita dostává nafrak. Jedna z respondentek, dokonce bývalá redaktorka, si přibarvuje svoji minulost a já jí to spolknu i s navijákem. Poučení pro příště: ověřovat, ověřovat, ověřovat - i zdánlivě prověřené.
17. listopadu 2008
Po dvou týdnech od přestěhování do Prahy máme konečně volno na to prozkoumat okolí našeho nového bydlení. Můj muž říká, že by někde blízko měla ležet Stromovka. Těším se na ni, zajímá mě od dob mého zamilování se do písně „Sluníčko, sluníčko“, které „letí do nebe, či do Stromovky.“ Místo parku ale na nás zírá obrovský kráter. Část louky zmizela v tunelu Blanka.
17. listopadu 2009
Slíbila jsem známému z kampaně Věda žije podporu při blokádě pamětní desky na Národní třídě, kam chodí politici na výročí pokládat věnce (po několikaleté novinářské neutralitě nadšená, že se můžu alespoň trochu angažovat). Mám devět dnů do termínu porodu, takže si dovolím dostavit se o hodinu později, v devět. Známý je zklamán, sedí v kavárně, pozoruje trousící se politiky, vedle něj pouze další tři lidi. V tomhle počtu si blokovat netroufli. Jojo, ranní ptáče stihne víc věnců. Další potenciální barikádníci začali přicházet až po mně.
Ještě před tím mi čte manžel textovou zprávu, že moje nejlepší kamarádka porodila své první dítě. Od toho okamžiku patří můj sedmnáctý listopad taky Davídkovi.
17. listopad 2010
Přeji všechno nejlepší Davídkovi k prvním narozeninám.
17. listopad 2011
Chystám se na diskusi se Slavojem Žižkem. A jsem ráda, že kapitalismus lépe řečeno volná ruka trhu přestala být všeobjímajícím zaříkávadlem.