„Pro mě je důležitý pocit, že nežiji jen pro sebe,“ říká Chantal Poullain

Osud, to je slovo, které Chantal Poullain spojuje se svým životem velmi často. Osud ji přivedl na uměleckou dráhu, ač se jí chtěla vyhnout. Osud jí také místo do Ameriky přivedl do komunistické země a spojil s Bolkem Polívkou. Osud je i rozdělil, ale zároveň nedovolil, aby se vrátila do své rodné Francie. Dnes patří mezi respektované divadelní i filmové herečky, její nadace Archa Chantal věnovala desítky milionů na zlidštění prostředí dětských nemocnic a daří se jí i jako šansonové zpěvačce. Řadu jejích životních úspěchů však také protnula bulvárem zveličovaná autonehoda nebo rakovinové onemocnění. S Chantal Poullain hovořila v pořadu Před půlnocí z 21. listopadu Šárka Bednářová. 

Chystala se na studia herectví do USA. Nakonec jste skončila v socialistickém Československu. Litovala jste někdy toho rozhodnutí?
Ne. V životě procházíte těžkými okamžiky, kdy si říkáte, musím zpátky domů, tam, kde mám rodinu. Ale člověk se někdy rozhodne, obzvlášť když má důvod, že to bude jinak. Kdyby se to mělo opakovat, udělala bych to, až na pár chyb, stejně.

A co rodiče?
Na začátku byli trochu překvapeni, ale moje mamka řekla krásnou větu: „Dívám se do tvých očí a vidím, že nemá cenu říct ani slovo. Běž.“ Udělala mi křížek na čelo a mohla jsem jet.

Přece jen už jste ve Švýcarsku zahájila úspěšnou hereckou kariéru. S příchodem do Československa jste ale musela zákonitě zbrzdit už jen kvůli jazykové bariéře. Jak dlouho trvalo, než jste si osvojila český jazyk? Než jste začala přemýšlet v českém jazyce?
Já nepřemýšlím česky. Přemýšlím francouzsky, a proto asi i tak mluvím. Češtinu jsem nikdy nestudovala. A v divadle nikdy nebudu hrát českou postavu, nějakou Mařenku z Vizovic. Moje postavy jsou vždy cizinky.
U mě to bylo ve více etapách. Na začátku jsem si nemyslela, že budu pokračovat s divadlem. Myslela jsem, že budu zamilovaná, že se budu věnovat rodině, že budu mít sedm dětí. A potom přišel Šašek a královna a další představení, ve kterých jsem ale moc nemluvila. Když jsme se potom s Bolkem rozešli, měla jsem dvě možnosti. Buď mi osud přinese práci, nebo se budu muset vrátit domů. A osud mi práci přinesl. Už jsem hrála i Romea a Julii ve verších, ale vždy jsem hrála cizinku.

Když jste asi před 30 lety přijela do Československa, neuměla jste ani slovo česky, na kurzy jste nechodila. Jak dlouho trvalo, než jste si mohla říct o chleba v obchodě?
Běžné věty jsem se naučila rychle, ale jinak to trvalo asi dva roky. Jako Francouz se totiž v češtině nemáte kde chytit. Je to hrozně těžký jazyk. Ale je nádherný, hrozně mě fascinuje, jak je bohatý, a kolikrát mě mrzí, že ho neumím. Třeba Bolek používá nádhernou, bohatou češtinu. Já jsem ale zůstala pozadu.

Co bylo pro vás nejtěžší? Vyrovnat se s nesvobodou? Vyrovnat se s odlišnou kulturou? Přece jenom Francouzi žijí jinak.
Probojovala jsem si francouzský životní styl. A co se týče dění za komunistů, nevěděla jsem, proč jsou tady všichni smutní. Ale pak jsem poznala úžasné lidi, spisovatele, malíře, sochaře, jejichž život byl tak bohatý a kulturní, že člověk na to ostatní zapomněl.

Jak často jezdíte do Francie?
Strašně málo. Koukám na francouzskou televizi a sleduji pouze zprávy. Z celého minulého roku jsem byla doma jen deset dní.

A stýkáte se s Francouzi tady v Čechách?
Už ano. Kdysi jsem to odmítala, ale teď už ano.

Hrajete v divadle Ungelt, máte svou nadaci, která pomáhá nemocným dětem. Uvažujete někdy o tom, že byste práci tady definitivně opustila a vrátila se natrvalo do Francie?
Ano, přemýšlím o tom, ale ještě to bude trvat. Chybí mi moře a moji nejbližší. Tady mám Vladimíra, spoustu kamarádů, Bolkovy dcery, Kamila a Anna, to jsou moji miláčci, ale nemám tady celou rodinu, ve Francii mám všechny. Takže jednou to určitě přijde.

Pocházíte z umělecké rodiny. Byla to tedy asi přirozená cesta, když jste se rozhodla studovat herectví? Jaké byly první impulsy, začátky?
Maminka byla malířka, tatínek sochař, babička kdysi hrála divadlo a pořád o něm mluvila. Já jsem ale byla přesvědčená, že žádný umělecký směr nechci. Chtěla jsem být architektka, chirurg, hlavou se mi honilo spoustu věcí.
Ale osud je osud. Ve škole jsme dělali představení Špinavé ruce a já jsem cítila obrovskou radost. Potom jsem odešla do Anglie, kde jsem si chtěla promyslet, co budu v životě dělat. Díky osudu jsem se dostala do filmu pro televizi, což potom rozhodlo, že jsem do toho herectví šla. Bylo to ovšem s tím, že mi můj mistr, Francois Germond, musel do tří měsíců říct, jestli na to mám, nebo nemám. Nemá totiž cenu něco studovat, aby člověk nakonec zjistil, že mu to jde průměrně.
Být herečka, žít v uměleckém světě jsem ale původně nechtěla. Věděla jsem, co to obnáší. Můžete mít velký talent, ale musíte mít ještě něco, štěstí, šťastnou hvězdičku.

Hrála jste v řadě českých filmů, Šašek a královna, Král Ubu, Hrad z písku nebo Kopytem sem, kopytem tam. Na který vzpomínáte nejradši?
Na všechny. Točit filmy je úžasné, ale na druhou stranu jsem z toho vždy trochu frustrovaná. Po natočení je to v krabici a už se s tím nedá nic dělat. A já miluji na tom pořád pracovat a zlepšovat to, jako je to v divadle, kde každé představení může být lepší a lepší. Vždyť mám představení, které hraji 12 let.

Co vám je bližší? Filmové nebo divadelní herectvím?
Jsem divadelník.

Když se zpětně díváte na své filmy a představení…
Nemůžu. Mám obrovský problém se na sebe dívat. Jsem na sebe alergická. Vidím všechny chyby a říkám si, takhle to nemůžu dělat.

Šašek a královna, tam šlo o to, že šašek je týraný královnou. Jak je to s vaší emancipací? Jaký je váš názor na postavení ženy ve společnosti? Musela jste v Česku často narážet na machisty?
Myslíte, že ve Francii to není? Nemám moc ráda taková ta slova jako feministky, macho. Jsem žena. Žena je žena. Žena má svoje funkce. Žena rodí děti. To je ta nejkrásnější profese na světě. Žena tvoří útulnost, dává lásku, miluje, drží v náručí. A muž je strom, jistota, síla, ten, kdo vás chrání. Buďme žena a muž. Někdy mi to chybí.

Jste spjata s Divadlem Ungelt, ale zahrála jste si i na prknech Národního divadla. Co je vám bližší? Malá klubová scéna nebo velká jeviště?
Malá klubová scéna. Bez váhání. Samozřejmě je čest být na velkých jevištích a jsem moc ráda, že jsem měla možnost hrát v Národním divadle. Ale divadlo Ungelt je pro mě ideální jeviště – dva lidi, intenzivní vztah, diváci, oči. Není žádná chyba, kterou divák nevychytá. Je to to pravé herectví, musíme do toho dávat úplně všechno. Na velkých jevištích je to mnohem víc expresivní, ale není to úplně to, co bych potřebovala.

Na které divadelní partnery vzpomínáte nejraději?
Mám na to neuvěřitelné štěstí. Hodně mi dal Bolek. V Divadlu Ungelt teď hraji s Pavlem Křížem, Jiřím Schmitzerem, Jiřím Lábusem. Je to opravdu ideální. Ale můžu říct, že hluboce důležitý je pro mě pořád Bolek a doufám, že spolu jednou ještě něco uděláme.

Jeden z vašich divadelních partnerů je Oldřich Kaiser. S ním jste nazpívala krásný duet, šanson. Jak to, že jste se vrhla i do šansonu? Že jste se vedle herectví rozhodla i pro zpěv?
No, to není zpěv, to je šanson. Je to divadelní výraz. Je to jiný způsob, jak vyjádřit něco, co chci říct. Pro mě to je hrozně těžké, protože v divadle jsem skryta za postavu, ale v šansonu jsem jako Chantal. Najednou se daleko více odhalím, někdy mám pocit, že jsem jako nahá. Ale baví mě to.

Nahrála jste desku Chansons, která obsahuje dvanáct známých i nových šansonů. Jak jste se dostala k nápadu nazpívat desku?
Je to zase trochu osud. Vykrucovala jsem se, že zpívat nebudu. Jako malá jsem měla navíc komplex z mého hlasu, který byl docela hluboký. Ale v Brně mě Jiří Vondrák dotlačil, abych natočila CD. A potom jsem šla rovnou na jeviště koncertovat. Teď chci chystat nové CD. Ale nejdříve se bude koncertovat a teprve pak natočím CD.
Jinak zpívám ve francouzštině. Nezpívám česky, vůbec. Jen s Oldou jsme zpívali česky, protože on neumí francouzsky. Zjistila jsem ale, že když trošku vysvětlím, co je v textu, lidem se to líbí. Mají to hrozně rádi.

Vedle herectví a zpěvu je ještě jedna poloha, která je u vás dost podstatná. A to je charita. V roce 1993 jste založila nadaci Archa Chantal, která se snaží zlepšit prostředí v dětských nemocnicích a léčebnách. Co vás k tomuto zaměření nadace přivedlo?
Vždy je nejdůležitější vnímat ty druhé. Už od dětství jsme doma měli děti z Libanonu, když byla válka, balili jsme jim naše hračky, pořád jsme něco dělali. Mamka nás vedla k tomu, abychom pomáhali těm, kteří se mají hůře než my. Vždy můžete pomoct. Za komunistů jsem zase pořád něco pašovala: literaturu, léky, všechno, co bylo třeba. Pro mě je důležitý pocit, že nežiji jen pro sebe.
Po revoluci jsem si řekla, že konečně něco můžu dělat, ale nevěděla jsem přesně co. Až jsem šla jednou do dětské nemocnice se synem Vladimírem a ten mi říkal, tady je to hrozné, já se tady bojím, všichni jsou smutní, žádné hračky. A tak jsem si uvědomila, že to je ono. Dnes můžeme s nadací změnit všechno – zem, strop, zdi. Tvoříme dětem imaginární svět – loď, zoologickou zahradu. A ty děti jsou najednou klidnější, lépe přijímají léčbu. Nezapomínají, že jsou v nemocnici, ale jsou méně nervózní. A je to také příjemnější pro personál.

Jak se vám daří shánět peníze?
To je boj a každá koruna je důležitá. Máme samozřejmě sponzory a už tři roky děláme takový kalendář proměn. Měli jsme dva, kde byly ženy, které se proměnily do nějaké postavy. Loni to byla třeba Vlasta Chramostová jako Churchill. Nebo Lucie Bílá jako Chaplin. Tento rok jsou v kalendáři muži. Bolek je jako upír, Jiří Schmitzer jako Frankenstein. 29. listopadu máme v Praze křest a na internetu nadace si také můžete kalendář objednat a koupit.

Když vás tak poslouchám, vypadá to, že se vám vlastně všechno daří, že váš život je skoro idylický. Ale vím, že to tak úplně není. Musela jste se vyrovnat s rozchodem, s láskou, s dopravní nehodou, která vám způsobila hodně problémů, s vážnou nemocí. Není to na jednoho člověka moc? Jste taková vyrovnaná, jak to děláte?
Musím říct, že rozchod byl pro mě hrozně těžký. V prvním momentě jsem chtěla odjet. Pak přišla ta havárie, kdy ze mě dělali úplného debila. Ukázalo se, že to byly lži, bulvár je něco tak příšerného. To byla další etapa, kdy jsem chtěla odjet. Ale vždy mě držel Vladimír, protože on je Čech jak poleno a má právo na svou zem a svůj život.
Potom to byla ta nemoc. Rakovina prsu je věc, kterou trpí mnoho žen. Ale člověk se má postavit před problémy, nemá utíkat, ale bojovat, najít se a říct si, že vždy je někdo, kdo se má daleko hůře než vy. Říct si, že život za to stojí. A to vám dá sílu.
U této nemoci jsou strašně důležité pravidelné kontroly, protože když se to zjistí včas, bude všechno v pořádku. Ale třeba moje sestra umřela kvůli rakovině prsou, protože to zjistila pozdě. Odmítla poslouchat lékaře, hledala jiné způsoby a musela kvůli tomu umřít.

Po těch zkušenostech, které máte za sebou, změnila byste zásadně něco ve svém životě?
Myslím, že člověk je někdy až moc pyšný. Třeba rozchod mezi mužem a ženou je kolikrát o tom, že každý stojí na své straně a není dost moudrý na to, aby ustoupil. Člověk má v životě někdy ustoupit, ale já jsem ten typ, který si stojí za svým. Takže bych se chtěla naučit víc tolerovat a hledat, jak řešit věci v klidu.
A co bych ve svém životě změnila? Možná mít více možností, rozšiřovat svou práci, co se týče charity i divadla. Chtěla bych, aby každý den měl třikrát více hodin, protože kolikrát všechno nezvládám.

Ale jste šťastná žena?
Svým způsobem ano, jsem.

Chantal Poullain (*1956)
Francouzsko-česká herečka. Vystudovala klášterní salesiánské lyceum a herectví na ženevské Divadelní akademii. Roku 1978 se v Ženevě v televizi seznámila s Bolkem Polívkou, za kterého se provdala a přesídlila do Československa. Tady se prosadila jako herečka v Polívkových scénických projektech Divadla na provázku (Šašek a královna, Terapie, Seance) a později i ve filmech. Třeba v adaptaci Věry Chytilové Šašek a královna, v moralitě Kopytem sem, kopytem tam. S Karlem Rodenem se objevila ve snímku Hrad z písku. Pracuje rovněž pro televizi a stále hraje divadlo. Nejčastěji v Divadle Ungelt. Roku 1993 založila nadaci Archa Chantal.

(zdroj: libri.cz)


(redakčně kráceno)