Nenechme se okrádat (o čas) (1. díl)

Cizí ruka v naší kapse nemá co dělat. Pokud bychom přistihli spolujezdce v dopravním prostředku, jak si odnáší peněženku, ve které máme nejen peníze, ale také doklady, stěží bychom jej nechali odejít s pořízenou. A co teprve záhadně zmenšující se bankovní konto, nechalo by nás chladnými? Zlodějny mohou mít mnoho podob, na různé z nich jsme již zvyklí reagovat, před většinou z nich se bráníme, nebo alespoň hledáme pomoc. Je překvapivé, že o tak vzácnou investici, jakou představuje čas, se však necháváme často zcela pasivně okrádat…

Pokud nás někdo obere o určitou sumu peněz, dokážeme poměrně přesně odhadnout, kdy onu částku znovu naspoříme, respektive kolik práce k tomu bude potřeba vynaložit. Co když ale každým dnem do svého života necháme vstupovat tzv. zloděje času? Můžeme sice naplánovat, kdy práci ušlou v promarněném čase vykonáme, ale naspořit uloupené minuty či hodiny zpět již není možné. Čas plyne a nedá se nijak spořit, nedá se ani řídit (byť pojem time-management jako by tvrdil něco jiného). S časem můžeme pouze nakládat – využívat jej. Každý máme stejný příděl, pokud se bavíme o konkrétní hodině (jde o 60 minut), o dni (jde o 24 hodin), o týdnu (jde o 7 dnů)… Neznáme ale celkový příděl, to, jak dlouho budeme žít. A přesto… přesto dovolujeme někomu, aby nás okrádal. Je jedno, zda o minuty nebo hodiny. V této (neznámo jak dlouhé) větě má každé slovo zásadní význam. Nechat si vzít písmenka či slova je vlastně horší, než nechat zloděje s peněženkou vyběhnout z autobusu.

Ve škole nás nikdo neučil, jak se takovému okrádání ubránit. Dokonce nás ani nevedli k tomu, abychom my sami nebyli zloději. V dnešku se tak trochu ztrácíme – elektronická pošta se zadírá pod kůži, telefon máme i při polštáři, lidé kolem počítají s naší okamžitou odezvou, na nic se nečeká, tep stoupá k prahu bolesti. Ačkoliv nyní úmyslně dramatizuji, pravda není příliš daleko. Jak z toho bludného kruhu ven?

Stejně jako se hned nenaučíme umění sebeobrany, osvojení efektivního využití času je potřeba také věnovat trpělivost. Pro začátek, dříve než si začneme odkrývat různé tipy a triky (chmaty), stojí za to se na chvíli zastavit a zamyslet. Nad tím, co a kdo jsou pro nás zloději času. Rozepíšeme si je do dvou hlavních kategorií – na vnitřní (za které si můžeme vlastně sami) a na vnější. Bude dobré dát průchod myšlenkám, neomezovat se a dávat na papír opravdu vše, o čem si myslíme, že nás v životě zbytečně brzdí, okrádá o chvíle nebo je vlastně nedůležité, a přesto tomu svůj čas věnujeme.

Jakmile budeme hotoví a neopustí nás touha po pečlivém pojmenování zlodějů času, připišme si ke každému z nich číslici. Bude označovat (na poli 1 až 10), o jak moc vážného a vtíravého okrádače jde. Těm nejproblematičtějším bychom se měli v následujícím měsíci věnovat, a to prostřednictvím vybudování návyků. Napomůžou nám nejen k obraně, ale přímo i k preventivním opatřením, díky nimž ke kontaktu se zloději ani nemusí dojít.