„Jsem posedlý cestováním,“ říká Jiří Kolbaba

Na to vydat se často na ta nejodlehlejší místa naší planety a mezi exotické národy je jistě třeba dobrodružná nátura, určité odhodlání, ale především otevřené srdce. Právě z potkávání se s rozdílností kultur a schopností najít společnou řeč, byť je občas zaobalena jen do grimas a posunků, totiž pramení skutečné poznání vzdáleného světa, ale koneckonců i sama sebe. I tak uvažuje o své cestovatelské profesi Jiří Kolbaba, host Pavlíny Pilařové v pořadu Před půlnocí z 25. listopadu.

Viděl jste mnohé krásy světa. Dokážete ještě ocenit krásu českých a moravských luhů a hájů?
Vždy se těším zpátky do Česka. Obdivuju ty naše lesy a hory, ale i města. Třeba historická města v jižních Čechách, jsem hrdý na Prahu, jako by měl být snad každý Čech. Vždyť v cizině skoro neznají naši republiku, ale Prahu znají a považují ji za dominantní město planety. Takže cestování po Česku si užívám, chodím našimi lesy, fotím je brzy ráno nebo pozdě večer, s těmi jeleny a tak.

Jak si vybíráte své cesty? Máte nějaký klíč? Nebo je to, co vás napadne?
Jsou cesty, které připravuju roky dopředu, těším se na ně, šetřím peníze. Ale většina cest vznikne ze dne na den. Dostanu nabídku nebo nějaký nápad (něco vidím v televizi, kamarád se zmíní, cosi zaslechnu v tramvaji) a seberu se a jedu. Třeba se dozvím, že Číňané slaví 22. ledna vstup do roku opice, tak si rychle koupím letenku a letím se na to podívat. Takové věci mě zajímají. Prostě sleduji, co se po světě děje.

Ještě jste nebyl na severním pólu. To je váš sen a nenaplněná touha. Proč jste se tam ještě nevydal, jaké překážky vám stojí v cestě?
Zdraví zatím slouží, obecnou a osobní svobodu si užíváme bezbřeze. Jediné, co mi v mém cestování a mé práci jakéhosi volného novináře činí posledních 20 let potíže, jsou peníze. Takže když mám peníze, letím do Antarktidy, když je nemám, fotím na Šumavě. Všechno mě baví stejně a všechno si stejně užiju. Pořád je to o tom poznáním, emocích, setkáních. A jestli potkám babičku na Šumavě nebo Maora na Zélandu, pro mě je to skoro srovnatelný zážitek.

Ještě nedávno jste jezdil na devět měsíců pryč a v Čechách jste byl pouze tři měsíce. Teď je to tak půl na půl. Plánujete zase, že prodloužíte dobu na cestách?
Jezdím sem jen na několik málo dnů nebo týdnů. Mě to takhle baví, a pokud to tak nějaké roky ještě půjde, budu to dělat dál. Jsem tím prostě posedlý a chci dělat, co mě baví a nakonec vlastně i živí. Sice mě to stojí velké peníze, ale zpětně mi to i vydělává. A tak je to ideální. Mnoho lidí by chtělo, aby byla jejich práce zároveň jejich koníčkem, mně se to povedlo. Pravda je, že to osciluje, ale mě baví i ta nejistota a prohry. To k tomu patří.

Na druhou stranu se to asi příliš neslučuje s rodinným životem. Nebo to tak nevnímáte? Cestujete rád a to je prostě váš život?
Abych takto mohl žít, nemohu mít nějaké tradiční vztahy. Nemohu mít doma ani žádné zvíře, žádnou rostlinu, nesmím si ani moc plnit ledničku, abych se kdykoliv mohl rozhodnut, sebrat se a vyrazit. Mám nachystané pasy, peníze, filmy v ledničce, takže kdykoliv přijde podnět, jsem schopen být ze dne na den na druhém konci světa.

Co vám cestování dalo? Jaké životní moudro z toho máte, když se setkáváte s lidmi z jiných kultur?
Rozhodně nemůžu rozdávat moudra. Dělám ale veřejné besedy a přednášky, kde říkám své subjektivní názory. Někdy jsem v tom i hodně sugestivní, že posluchačům nebo čtenářům podsouvám některé své myšlenky. Ve světě kolektivistických společností nacházím úplně jinak nastavené lidi, než jsme my. Oni se usmívají, zdraví, jsou komunikativní, chtějí pomoci a také účinně pomáhají. Nejsou tak zaměřeni na hmotné statky my. Pochopil jsem, že důležitější je duchovní rozměr života. Rád odkládám mobil, peníze (jenom foťák ne). Naučil jsem se od nich, co je to pokora před přírodou, ohleduplné chování k sobě samému. Mají ohromné vztahy k rodičům, ale i generacím, které zde dávno nejsou, dětem, sousedům. A to všechno pak můžeme uplatňovat i tady ve svém nejbližším prostředí a třeba i dál.

Musel jste v sobě hledat hodně takovéto čistoty? Musel jste přehodnocovat priority? Nebo to přišlo postupně samo?
Na začátku 90. let jsem se pustil tvrdě do podnikání, byl jsem ten nekompromisní kapitalista, měl sny o velkých autech a velkých domech. A toho jsem se zbavil. Vím, že to nepotřebuju. Že daleko lepší je si s někým porozumět, souznít, aniž byste mluvili, navzájem si pomáhat.
Ve světě jsem viděl tolik bídy, že si ji ani nedovedeme představit. V Indii, Bangladéši, Burkině Faso a podobných zemích jsou tak chudí lidé, že mají šanci na dožití okolo 35 let. Nemají přístup ke zdravotní péči. Pijí tak kalnou vodu, že my bychom si do ní nesmočili ani palec nohy. Ale oni jiné zdroje nemají. Člověka to naučí úplně jiným normám hodnocení toho, v čem tady v Česku žije.

Je k cestování nutná pokora? Z vás ji cítím. Mají to tak všichni cestovatelé?
Já si to o sobě ani tak nemyslím, děkuji. Potkávám mnoho cestovatelů z celé planety, i Čechy. A pokud potkáte člověka, který to má srovnané v srdci a v hlavě i tady v naší kultuře – pozdraví, je uctivý ke stařence, ke svým dětem, k manželce, tak ten bude uctivý a pokorný i venku. To xenofobní jednání a nálady, kterých jsme svědky i u nás, většinou pochází od lidí, kteří toho mnoho neviděli a nepoznali.

Jedna věc je touha podívat se do míst, která jsou nedotčená civilizací? Druhá věc je realita. Zažil jste někdy zklamání?
Téměř ve sto procentech případů jsem byl nadšený. Skoro nikde na světě jsem neprožil žádná dramata, na které se mě neustále ptají novináři a veřejnost. Nezažívám nic dramatického. Nejsem nemocný, zraněný, okradený, nikdo mě neohrožuje na životě. Lidé se smějí a pomáhají mi.
A drobných zklamání je velmi málo a většinou se něčím vynahradí. Teď jsem byl v Íránu a byl jsem z té země a režimu trochu zklamán. Zklamaly mě i památky schované za lešením tak, že se nedaly pořádně vyfotit. Maximálně to však vyvážili fantastičtí místní lidé. Takových kultur je ve světě málo. Byli vstřícní, komunikativní, usměvaví, totálně mě nadchli.

Nezažíváte tam tedy žádná dramata, ale nějaké kuriózní situace přece přijít musí?
S pistolemi a noži mě okradli na Papui Nové Guineji, pokusili se mě okrást v Nikaragui nebo na Jávě. Fotil jsem pod samopaly v Jemenu, občas drsné to bylo třeba v Barmě. Jenže já takto dramatický život potřebuji, potřebuji ten adrenalin, ty příběhy, abych měl o čem psát. A jakkoliv raději oslavuji člověka, setkání a přírodu, nejsou pro mě takové zážitky nepřekonatelné. Víceméně se tím bavím a zařazuju si to do svého světonázoru, když vyhodnocuju, jak mi konvenuje to které místo, filozofie či kultura.
Moc dobře je mi mezi buddhisty, skvěle mezi hinduisty (třeba z Bali) a fantasticky mezi muslimy. V západní kultuře jsme si muslimy zdémonizovali, ale ti fundamentalisté, to jsou jen špičky ledovce, pár jednotlivců. V muslimských říších jsem strávil měsíce a roky života a nikdy se na mě nikdo ani zle nepodíval. Prostě, rád si tady o tom přečtu a něco poslechnu, ale a pak si to jedu ven zkorigovat.

Hovořil jste o prvotním setkávání lidí, o úsměvu, úctě. Je to ten klíč, s kterým přistupujete k civilizacím, které neznáte a nevíte, co od nich čekat?
Kéž by ve školách a všichni rodiče dětem řekli, že hlavní valuta, se kterou bychom měli vyrazit do světa je úsměv a pozdrav. To funguje dokonale. Ti lidi roztají, otevřou vám svá srdce, svá stavení. Jestliže jedeme za kulturou, abychom ji poznali, nemáme předsudky a jsme vděčni za každé nové poznání, oni to z nás vycítí. Kolektivistické národy z nás umí vyčíst daleko víc než my z nich. A to nonverbálně, protože s nimi se často ani nedomluvíte. Do kmenových lokálních jazyků třeba v Etiopii je velmi obtížné proniknout, i kdybyste uměl všechny světové jazyky.

A jak se s nimi tedy nakonec domluvíte?
Všechno to zkouším anglicky a musím taky nonverbálně. V určitých odloučených lokalitách, třeba na rozhraní Súdánu, severní Keni a Etiopie, musíte mít tlumočníka z angličtiny do amharštiny a z amharštiny do kmenového jazyka. Bylo by skvělé, kdybych uměl mnoho světových jazyků. Bohužel to tak není, ale to není důvod necestovat.
V Česku máme z cestování obavy, bojíme se, že se nedomluvíme, nenajíme, nepřespíme. Přitom to všechno dokonale funguje, dokonce lépe než tady. V mnoha zemích je to také daleko levnější než u nás a nikdo tam na nás nechystá podtrh. Každému bych přál vyjet dál než někam po Evropě, protože to pravé začíná teprve až v Africe, Jižní či Střední Americe, Oceánii. Teprve tam pochopíme, co je to otevřenost, přátelství, oddanost a snaha pomoci.

Možná to je nějaké jho, které si ještě neseme z doby minulé. Myslíte si, že další generace už to bude mít nastavené jinak?
Nemusíme být zrovna kosmopolité, stačí být otevření a přátelští k lidem, které potkáváme. Mnoho lidí v naší zemi se však stále vyjadřuje k různým kulturám pejorativně. Nazýváme je nevzdělanci, primitivy, ale vůbec nevíme, o čem mluvíme. Často jde o akademicky vzdělané lidi, kteří mají neuvěřitelné znalosti. Můžete se tak setkat na rovníku s chlapíkem, který je sice bosý a nosí jen bederní roušku, ale zná historické konstanty naší země, čte Kafku a Kunderu. Byl bych rád, kdyby všichni Češi vysílali v zahraničí podobně pozitivní vzkazy. Každý jeden Čech, který vycestuje, je reprezentantem naší země, někdy daleko lepším než naši politici.
Našimi nejlepšími reprezentanty jsou sportovci. Kolikrát jsem se dostal z těžkých situací jen díky tomu, že jsem jmenoval nějakého českého fotbalistu.

Velice rád přednášíte a sdílíte své zážitky. Je to proto, že Čechům chcete říct, jak to vypadá v zahraničí, jak bychom měli vyjet a jak se tam chovat?
Už Masaryk říkal, že není důležité, že hopsáme po světě, důležité je, jak jsme v sobě zpracovali, co nám svět dává.
Podívejte se na dávné i nedávné objevitele, Livingstona, Holuba, pány Zikmunda a Hanzelku, pana Stingla. To jsou cestovatelé, kteří to dokázali zpracovat a nakonec předat lidem. Mám také takové ambice. Jsem v tom samouk, píšu, fotím, snažím se mluvit do médií nebo na jevišti. Jsou to moje subjektivní názory, které se snažím co nejvíce objektivizovat. A jsem šťastný, když si z nich někdo něco vezme, třeba mladý člověk, který by chtěl žít podobný život jako já.
Sám si totéž beru z těch zmiňovaných cestovatelů, kteří s velkou pokorou a ochotou poskytli tolik informací, že z nich čerpá celá současná generace cestovatelů. Tak jako já totiž u nás cestuje stovky a stovky lidí a někteří ještě daleko razantněji, dobrodružněji a zajímavěji než já.

Určitě máte v hlavě cestu, kam se vydáte?
Po 11 letech se vrátím do oblasti Antarktidy, kde se zúčastním dobrovolnického programu na České antarktické stanici J. G. Mendela. Nesmírně se na to těším. Je to oblast, která mě nejvíc zasáhla, protože je to jediné místo na světě, kde se zvířata nebojí člověka. Ostatně k chladným oblastem tíhnu. Miluju Island, to je nejfotogeničtější místo na světě. Chystám se na lepší poznání Norska.

Na Antarktidě se zapojíte do dobrovolnického projektu. Můžete prozradit, co to bude?
To se ještě přesně dozvím, počítám s tvrdou prací v nesmiřitelných podmínkách. Budu tam několik týdnů, maximálně dva měsíce. Poprvé jsem tam plul ruským ledoborcem s americkou společností a byla to taková „zdvořilostní návštěva“ na pár dnů. Teď tam budu ve dne v noci.
Po návratu udělám okamžitě mnoho projektů, které toto místo oslaví. Přírodu, která není postižena lidskou činností – nikdy tam nebylo permanentní lidské osídlení, bychom totiž měli oslavovat a dávat si ji za příklad. Ale na druhé ji chránit před turisty, aby ještě staletí vydržela taková, jak je.

A kromě Arktidy jiný plán už nemáte?
Rád se vracím do některých lokalit v Africe, chystám se do tvrdších lokalit, jako je například Džibuti. Láká mě ještě mnoho ostrovů, hlavně ty, které jsou spojené s životem Jamese Cooka. Posledních deset let jezdím po jeho stopách, 240 let po něm, a mapuju, co prožil během svých třech plaveb kolem světa. Jednou o tom udělám projekt a nabídnu ho české veřejnosti.

Jiří Kolbaba (*1957)
Cestovatel. Procestoval více než 120 zemí na všech šesti kontinentech, spolupracuje s několika zahraničními ambasádami, fotografuje a filmuje. V celosvětové marketingové kampani Keep Walking byl v hodnocení mezi předními dvanácti českými cestovateli a dobrodruhy, pořádá velké výstavy fotografií po celé republice a také v zahraničí. Připravuje a pořádá besedy a diashow. Je viceprezidentem  Českého klubu cestovatelů, členem redakční rady magazínu CESTOPISY, spolupracuje s magazínem Koktejl.


(redakčně kráceno)