Před měsícem zvítězil na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů snímek režiséra Martina Marečka Pod sluncem tma ve třech kategoriích. Taky jsem ho viděla a musela při něm myslet na svého kamaráda Tomáše, který zažil něco podobného jako hlavní protagonisté dokumentu. A od té doby mi ty vzpomínky stále vězí v hlavě.
Tomáš pod sluncem
Tomáš byl pro mnohé vždycky tak trochu podivín. V říjnu 2007 jsem ale vážně přemýšlela o tom, že jeho chování překročilo hranici zdravého rozumu. Stál před řečkovickým panelákem, přivřené oči jako Oldřich Nový, dramatická pomlka, můj tázavý výraz. „Ten dům je tak krásný.“ Další dramatická pomlka, já si klepu na čelo, beru ho za rukáv a popoháním na tramvaj. Jenže v tramvaji Tom strnule kouká z okna a v ódách na ušmudlanou hlavní třídu pokračuje. „Tady jsou zděné domy, mají střechu, všude kolem asfalt, to je tak krááásný.“ Na to nemám co říct, polykám ironické poznámky a říkám si, že to Tomáš neměl v Afice, odkud se včera vrátil, asi vůbec jednoduché.
Tomáš v červnu odlétal do Toga (16. nejchudší země světa) na tříměsíční pobyt se srdcem na dlani. Vrátil se zpátky s hlavou rozstřelenou na tisíc kousků. Myslel, že za 90 dní strávených mezi lidmi, kteří mají na denní spotřebu méně než dolar, nelze nepomoci. Jenže se mýlil. Jeho supervizor z nějaké nadace den po jeho příletu zmizel na dovolenou a Tomáš se ocitl zcela nepoučen v prostředí, kde bílý muž znamená příliv peněz. Jenže Tomáš jich moc neměl. Sotva to pochopil sám, natož aby to vysvětlil místním, kteří jsou zvyklí na bílé lovce, kteří si s místní elitou pro svoje hobby zabrali národní park, kdysi plný unikátních rostlin a živočichů. Na Tomovo rozpoložení mě možná měla upozornit pohlednice, kterou nám poslal. Na jedné straně fotka nádherného vodopádu, na druhé Tomova poznámka o tom, že vodopád musel ustoupit nějakému průmyslu. Vidíte, už si ani nepamatuji detaily, protože jsem s tou informací naložila stejně jako s jakoukoliv jinou tragédií, kterými nás média poctivě zásobují. Togo bylo daleko. Ovšem pouze do doby, než jsem Toma viděla bezprostředně po jeho příjezdu. Z odstupem doby laicky uvažuji nad tím, že trpěl jistým druhem posttraumatického šoku. Zklamán sám sebou, že ve skutečnosti nepomohl, zklamán Afrikou, které snad ani není možné pomoci. Apokalyptické vize se u něj střídaly s nadšením z městského industriálu. Jak říkám, rozstřelenej.
V říjnu 2011 sedím v kinosále a sleduji na Mezinárodním filmovém festivalu v Jihlavě vítězný film Martina Marečka Pod sluncem tma. Pojednává o dvou technicky zdatných rozvojových pracovnících, kteří se snaží opravit solární systém v jedné zambijské vesnici. Naráží ovšem na neschopnost, neochotu a další nelichotivé vlastnosti místních. Jeden z nich vše peprně komentuje, takže publikum propadá v salvy smíchu. Čistokrevná komedie. České zlaté ručičky versus černý nemakčenka. Když se lidé v sále smějí už při samotném pohledu na Afričany, docela trnu. Oceňuji režiséra za jeho příspěvek do zatím vcelku jednostranné debaty o rozvojové pomoci, na druhou stranu nedokážu jednoznačně odsoudit organizátory některých zahraničních festivalů, kteří snímek jako politicky nekorektní odmítají. Jedná se o horké zboží, které v nesprávných rukách dokáže napáchat hodně škody. Ne všichni mají srdce na dlani tak jako Tomáš.
Tomáš se po svém návratu z Afriky radikalizoval. Jen tak se do ní znovu nepodívá, z ekologických důvodů odmítá používat leteckou dopravu. A studuje post-rozvoj. Tenhle přístup kritizuje současné návody na to, jak pomoci takzvaným rozvojovým zemím. Poeticky řečeno, pokud liberálové hlásají, že je nutné namísto rozdávání ryb naučit lidi je chytat, post-rozvoj se táže, zda jsou zrovna ryby tím pravým ořechovým. Tomáš například odmítá rozdělení světa na vyspělou a nevyspělou část a nechápe, proč jsme si za hlavní měřítko rozvinutosti zvolili pouze a jen ekonomická hlediska. Co třeba index štěstí?
Z jihlavského kinosálu vycházím s divným pocitem. Ráda za režisérovo prohlášení, že film je hlavně o Evropanech, a ne o Africe, přemýšlím, kolik diváků si to zapamatuje a v kolika z nich to zarezonuje. Po komedii se pro myšlenky nesahá hlouběji.