„Turecko chce do EU víc než kdykoliv předtím,“ říká Egemen Bagis

Z Turecka se pomalu stává regionální mocnost číslo jedna, jak dokazují ekonomické ukazatele, ale i jeho rostoucí mezinárodní vliv. Více než půlstoletí trvající snaha Turecka začlenit se do evropských struktur tak dnes při pohledu na chřadnoucí Evropu vypadá vlastně nelogicky. Přesto není minimálně z turecké strany zcela vyloučena. V cestě jí však stojí zatím nepřekonatelné překážky: problém rozděleného Kypru, současný vztah Turecka k Izraeli či pochybnosti o dodržování lidských práv v Turecku. Především to byla témata exkluzivního rozhovoru s tureckým ministrem pro Evropskou unii Egemenem Bagisem. Ptal se Bohumil Vostal. 

Není tak trochu komické, že jsme kdysi v Evropě hovořili o Osmanské říši jako o nemocném muži Evropy a teď je nemocná Evropa? Růst tureckého HDP je devět procent a Evropy necelá dvě. Máte za této situace ještě zájem stát se členskou zemí Evropské unie?
Víc než kdykoliv předtím. Nikdy jsme nevnímali Evropskou unii pouze jako hospodářský klub. A stejně tak ne pouze jako politickou unii. Evropská unie je největším mírovým projektem v lidských dějinách a turecké členství by tento kontinentální projekt proměnilo na globální mírový projekt.

Letos jste měli volby, příliš mnoho politiků o členství v Evropské unii nemluvilo. Myslíte, že obyčejné Turky Evropa ještě zajímá, když rostete jako regionální velmoc?
Když jsme poprvé požádali o vstup do Evropské unie, roční příjem na hlavu byl 400 dolarů, teď je to 11 tisíc dolarů. Měli jsme čtrnáct univerzit, teď jich máme přes dvě stě. Náš příjem z turistiky byl devět milionů dolarů, teď je to přes třicet miliard. Turecká poptávka po Evropě se snižuje, ale evropská potřeba Turecka roste. Tím se to vyrovnává. V mezinárodních vztazích není příliš místa pro emoce, jsou založeny na faktech.

Ale politika je založená na emocích. Ptám se proto na náladu Turků?
Turci mají zájem o Evropskou unii. 50 procent našeho zahraničního obchodu je s Evropskou unií. 85 procent veškerých zahraničních investic je z Evropské unie. Takže byznys komunita je v mnohém vepředu před svými politickými představiteli.
Stabilita a prosperita Evropy je pro nás velmi důležitá a Turecko je v tom klíčové. 70 procent energetických zdrojů, které Evropa potřebuje, leží jižně, severně nebo východně od Turecka. Průměrný věk v Evropě je 43 let, v Turecku 28 let. Je to mladá, dynamická, dobře vzdělaná pracovní síla, kterou bude Evropa potřebovat. A je tu velký turecký potenciál růstu. Teď je Turecko šestou největší ekonomikou v Evropě, v roce 2050 bude podle OBSE druhou největší. A náš růst bude největší do roku 2020.
A co se tureckého veřejného mínění týče, 55 procent Turků stále upřednostňuje spojení s Evropskou unií. Pouze 30 procent jich však věří, že Turecko bude skutečně přijaté. 73 procent podporuje evropské reformy. Ale 92 procent si myslí, že Evropská unie uplatňuje na Turecko dvojí metr. Ale tenhle vztek se může proměnit a využít pro zlepšení vztahů.

Problém ve vztahu k Unii je i Kypr, jehož část Turecko okupuje od roku 1974. V roce 2012 bude totiž řecká část Kypru předsedat Evropské unii. Váš premiér řekl, že ho předsednictví Kypru nezajímá a s Evropskou unií nebude mluvit. Můžete si dovolit nemluvit s blokem o 500 milionech obyvatel?
Špatně jste pochopil, co řekl můj premiér. Nezastaví to naše vztahy s Evropskou unií, jen nebudeme mít žádné přímé vztahy s evropským předsednictvím. Navíc předsednická země se s kandidátským státem setkává, jenom když otevírá novou kapitolu nebo ji uzavírá. My jsme neotevřeli ani neuzavřeli přístupovou kapitolu už víc než rok. Takže dalších šest měsíců nás nezabije. Jsme dost silní na to, abychom si počkali.
Každopádně doufáme, že do července 2012 už to nebude řecká část Kypru. Ale že generální tajemník OSN Pan Ki-mun bude úspěšný a zajistí znovusjednocení ostrova, kde budou řečtí a turečtí Kypřané spolu v jednom kyperském státu. Takovýto Kypr by byl skvělou předsednickou zemí, s kterou bychom rádi jednali.

Není to pouze otázka Kypru, ale i problematických vztahů s Izraelem. Týká se to i ložisek plynu ve Středozemním moři. Turecký ministr energetiky před pár dny řekl, že izraelská a kyperská těžba plynu ve Středozemním moři je ilegální. Není to celé o penězích, byznyse, o plynu, že máte tyhle problémy s Kyprem a s Izraelem?
Otázka plynu je nová, ale kyperská otázka je starý problém. Když si přečtete Shakespearova Othella, jsou tam řádky o Kypru a o problémech s Turky.
A izraelská záležitost nemá nic společného s plynem nebo s penězi. Izrael zabil, popravil devět nevinných tureckých dobrovolníků, aktivistů za lidská práva, když se snažili dopravit humanitární pomoc do pásma Gazy. Izrael na to neměl žádné právo, ta loď nevstoupila do izraelských výsostných vod, plula v mezinárodních vodách. Všichni Turci proto chtějí omluvu. Kdyby šlo o vaše občany, vaše vláda, premiér, prezident by byli víc naštvaní než můj.

Myslíte si, že vám tento případ dělá přátele v Evropské unii? Třeba teď jste v zemi, která je jedním z největších stoupenců Izraele v Evropě, ale i ve světě.
Tuto otázku byste neměl klást mně, ale Izraelcům. Turecko bylo první muslimskou zemí, která vůbec uznala suverenitu státu Izrael a otevřela tam ambasádu. Přesvědčili jsme také hodně muslimských států, aby udělaly to samé. Sloužili jsme jako prostředníci mezi Izraelem a Pákistánem, Izraelem a Sýrií a dalšími zeměmi. Nemáme nic proti Izraelcům, proti Židům. Máme problém se současnou izraelskou vládní koalicí, která se pře sama mezi sebou.
Izrael se musí rozhodnout, jestli si chce udržet jediného muslimského přítele. A Turecko neočekává tolik, pouze veřejnou omluvu, což není mnoho za to, že Izrael zabil devět nevinných lidí. Turecko si tu omluvu zaslouží. A přátelé Izraele, jako je Česká republika, by měli Izrael povzbuzovat, aby udělal správnou věc a omluvil se.

Váš premiér je teď něco jako rocková hvězda v Egyptě, v Tunisku, když tam zamířil po arabském jaru. Říká například o Izraeli, že zdivočel, že se chová jako rozmazlené dítě. Z Turecka jste vyhostili izraelské diplomaty, chcete větší tureckou vojenskou přítomnost ve Středozemním moři. Přerušili jste všechny vojenské a podnikatelské vztahy s Izraelem. Kdy uvidíme jiný přístup Turecka? Bude to po té omluvě? A nebudete pak žádat ještě další podmínky?
Máme tři podmínky: veřejnou omluvu, odškodnění rodinám devíti lidí, kteří byli nezákonně zabiti, a ukončení ilegální blokády Gazy. Blokáda je nemorální a nezákonná. Nemá mezinárodní podporu. Izrael nemá co říkat, kdo může do Gazy a kdo ne. Pokud se tak rozhodne OSN, je to něco jiného. Ale Izrael nemůže užívat takto tento jednostranně šikanující postoj.

Nejde možná až tak o tohle jako o odstup a protiizraelskou rétoriku Turecka. Takže moje otázka zněla: dělá vám to víc přátel v Evropské unii?
V soukromých rozhovorech mi mnoho evropských kolegů říká, víte co, říkáte to tak, jak to je, souhlasíme a rozumíme tomu, co děláte.

Nefunguje to pro vašeho premiéra Erdogana jako marketingová strategie, vylepšování si image?
Když k Libyjcům mluvil Sarkozy a Cameron poslouchalo je 200 lidí, když tam mluvil den poté premiér Erdogan, mluvil k 25 tisícům lidí. A ti lidé tam nebyli kvůli jeho prohlášením proti Izraeli, ale kvůli tomu, že představuje demokracii. Byl zvolený třikrát za sebou.
Ale já mám pro vás otázku: Pro jakou izraelskou televizi pracujete? V jaké části Tel-Avivu žijete?

Nechci odpovídat na vaše otázky… Jste tvář zahraniční politiky a otevřel jste teď otázku žurnalistiky, to jsem velice rád, jinak pracuji pro Českou televizi a ne pro izraelskou televizi…
Jste si jistý?

Absolutně. 76 tureckých novinářů je teď za mřížemi, což je vlastně víc než v Číně. Údajně měli spáchat teroristické zločiny. Co s tím budete dělat?
Nevím, jak je to v České republice, ale v Turecku neposkytuje práce pro média imunitu před zločiny. Myslím, že jich je méně než 76, ale ať je to jakékoliv číslo, i jeden zatčený žurnalista je příliš. Nejsou však zatčení kvůli vládě. Vyšetřovatel našel takové důkazy, že přesvědčily soudce, aby je poslal do vyšetřovací vazby. Někteří z nich jsou obvinění z členství v teroristické organizaci, další z členství v gangu, někteří ze zabití. A někteří z toho, že se snažili svrhnout demokraticky zvolenou vládu nedemokratickým převratem. Nadto, ne všichni ti žurnalisté jsou kritici vlády, někteří byli i jejími fanoušky a psali o ní nadšené články. A naopak novináři, kteří jsou mnohem většími kritiky vlády, žádné problémy nemají.

V Turecku je také za mřížemi 500 studentů, víc než 200 vojáků a například 47 právníků. To vyvolává velkou otázku. Turecko je úspěšná země, máte skvělou ekonomiku a chcete být vzorovým příkladem ostatním. Není to zdroj obav, že vaše vláda zastrašuje tyto lidi?
Ne, vůbec. Měl byste se vlastně zeptat vaší vlády, proč nechce otevřít kapitoly 23 a 24. V nich jsou všechny tyto otázky ohledně demokratických reforem. Jsou to kapitoly o spravedlnosti a bezpečnosti, individuálních právech a lidských právech. Já sám tyto kapitoly otevřít nemůžu. Nemůžu jít do své země a říct vládě a parlamentu: musíme změnit tenhle zákon a udělat tohle a tohle.

Organizace Novináři bez hranic ve své každoroční zprávě ukázala, že Turecko pokleslo, co se týče svobody projevu. Teď je na 138. místě ze 178 sledovaných zemí. To není dobrá pozice?
Každá země má svoje problémy. Já jsem třeba slyšel, že vaše země má problémy s korupcí. My jsme díkybohu za tím. Za posledních devět let naší vlády jsme dostávali dobré hodnocení od našich přátel a spojenců, co se týče boje s korupcí. Některé země mají i problémy s lidmi romského původu. Tam jde o případy porušování lidských práv.

Turecko teď hraje klíčovou roli, co se týče konfliktu v Sýrii. Vaše ministerstvo zahraničí mluví o všech možnostech řešení situace v Sýrii, aby se tam zastavilo krveprolití. Je ve hře i vojenská intervence, jakou jsme nedávno viděli v Libyi?
Vyhlásili jsme devět jednostranných sankcí proti Sýrii, včetně zmrazení kont, zákazu cestování, zastavení vojenských dodávek a mnoho dalších otázek. Jsme totiž na straně Syřanů. V turečtině máme pořekadlo, pokud sousedův dům hoří a nepomůžete mu ho uhasit, požár nakonec může spálit i váš vlastní dům. Snažíme se zabránit dalšímu požáru v našem regionu. Nechceme, aby byli zabíjeni nevinní lidé.

Takže jste připraveni na intervenci?
Intervence je jeden z posledních kroků. Blízký východ viděl už dost válek, studených válek, špionážních válek, válek různých podob, ale ne dost diplomacie. Snažíme se dát na jednací stůl veškerou diplomacii, aby naše rozdíly vyústily v mírové závěry. Doufejme, že tu nebude nutnost intervence.

(redakčně kráceno)