„Materialistického ďábla komunismu nahradil ďábel konzumu,“ říká Jiří Pavlica

Nacházet průsečíky nejrůznějších žánrů, schopnost spojovat nespojitelné, ale i jistý duchovní přesah. Takové atributy zdobí primáše uměleckého souboru Hradišťan, Jiřího Pavlicu. Původně čistě folklorní soubor se pod jeho vedením rozkročil nad prakticky celým hudebním světem. Dnes tak čerpá nejen z lidových písní, ale i moderních básnických textů. Spolupracuje s komorním sborem, symfonickým orchestrem, ale i se zahraničními umělci, ať už je to černošský multiinstrumentalista či sbor altajských hrdelních pěvců. S Jiřím Pavlicou, fenoménem naší hudební scény, hovořila v pořadu Před půlnocí z 1. prosince Šárka Bednářová.  

Pocházíte ze Starého Města u Uherského Hradiště. Na Uherskohradišťsku se snad každý rodí s písničkou na rtech. Čím to je? Kam až sahají kořeny muziky toho regionu?
To jsou takové idealistické představy, více či méně hudebně nadaní jsou lidé na celém světě. Ale pokud mám nějaký hudební talent, zdědil jsem ho po mamince. Pak už to byla záležitost školského systému a mých učitelů, na které jsem měl štěstí.

Čím se vlastně liší typická moravská písnička a česká? Dají se najít rozdíly?
Určitě. V lidové písni se vždy odráží a zračí ten člověk toho jistého kraje. A kdybychom chtěli srovnávat moravskou a českou píseň, tak je moravská píseň, exaktně pojmenováno, více tempo rubato, ale může mít temperamentní rytmus a vysoké tempo. Zatímco česká píseň je spíše na dvě nebo tři doby, tedy polka nebo valčík. Moravské písně jsou též hodně mollové, zatímco české jsou více durové. A zajímavé je, že v Čechách je na jeden nápěv více textů a na Moravě je na jeden text více nápěvů. To se vidí málokdy. Je to asi proto, že Morava je kraj hudebně variabilnější, kdežto Čechy jsou kraj zaměřený více básnicky.

Je o vás známo, že máte vztah k rodné hroudě. Dal by se vůbec Jiří Pavlica vykořenit z Uherskohradišťska?
Patriot jsem, to se přiznám. Když člověk cestuje po celém světě, potřebuje v jakémsi pudu sebezáchovy mít někde kotvu. A tou je pro mě tento kraj, Hradiště, Moravské Slovácko, a s tím související rodina.

Vaše muzika je fenomén. Není čistě folklorní, míchají se v ní různé styly – folk, vážná muzika, rock, jazz. Je to takový crossrover, muzikální fúze. Jak se to tak stalo?
Jako muzikant jsem prošel nejrůznějšími žánry a nejrůznějším vzděláním. A každý z těch hudebních žánrů jsem dělal rád. A to ve vás musí zanechat stopu.
Občas o mně říkají, že bořím hranice. Ale to není přesné. Nejpodstatnější pro mě je bytostná potřeba spolupracovat s lidmi a stavět skrze hudbu mezi lidmi mosty. Bourání hranic je něco negativního. Já chci stavět.

Vaše posluchače jste jednou přirovnal k posluchačům Spirituál kvintetu. Je to pořád tak?
Asi to je nejpřesnější. Nejdůležitější na tom je samotné sdělení té písně, to, že něco vyjadřuje. Pro mě jsou to taková tři „P“. Je to pohlazení, to je často v emotivní rovině. Je to poznání, aby se lidé taky něco dozvěděli, to je takové racionálnější. A pak je to poselství, filozofická rovina, kdy chcete zhudebnit texty a písně, které jsou takříkajíc o něčem a pomáhají člověku řešit jeho životní problémy. V tom jsme Spirituál kvintetu asi nejblíže.
Na koncertech se pak setkáváte s lidmi, kteří jsou fandové jednoho nebo druhého či třetího žánru. Potkáváte lidi, kteří jsou trochu filozoficky labilní, a to, že tam chodí, jim něco přináší. A kromě jiného jsem dělal i spoustu písniček pro děti, kde to sdělení není tak složité jako v případech vážnějších textů pro dospělé.

Vy jste lidovostí nasáklý. Někdo by mohl říct, že Hradišťan hraje písničky od dědy Pagáče, ale na druhé straně je jiná doba. Doba přetechnizovaná, doba úzkosti, strachu z budoucnosti, doba hektičtější. Proto možná hledáte v písňové tvorbě i sám v sobě jiné impulsy. Jste formace, která nehledá v lidových archivech, ale vytváří svou autorskou podobu?
Máte pravdu. Pokud jsem se inspiroval od lidové písně, je to proto, že v lidových písních je zakódované kouzlo a recept na pozitivní vztah k životu. Je v nich uložena moudrost našich předků. Každý, kdo vytvořil nějakou píseň, ji vytvořil z jistého přetlaku. Ne proto, že bude mít tantiémy na autorském svazu. Byla to životní potřeba. Proto se ty písně vztahují k základním životním situacím – zrození, láska a smrt. A mezi tím je prožitý život – radostný, ale často i bolestný nebo žalostivý. A v tomto duchu uvažují i někteří básníci, ať už to byl Vladimír Holan nebo další, není v tom takový rozdíl. Takže já si pak vybírám moudré básně a mezi ně patří i mnohá lidová poezie.

Jak vůbec vnímáte současnou dobu?
Vnímám ji se všemi klady i zápory. Určitě nejsem skeptik, který by se staromilsky k něčemu vracel. V dnešním světě, který nabízí opravdu přehršel nejrůznějších vjemů, je jen potřeba naučit se odlišovat podstatné od nepodstatného. Říct si, co si nechám vstoupit do života a co je naopak naprosto zbytečné, co nepotřebuji.
Já chci v životě přinášet svou prací ta svá tři „P“. A pokud mě všechno ostatní zavaluje a mám pocit, že je to zbytečné, nezabývám se tím. Nezajímá mě nejnovější typ mobilního telefonu s novým možnostmi, které stejně nevyužiju. Mě zajímá, jestli si rozumím s mou ženou, abych měl v pořádku rodinu, aby byli všichni kolem zdraví. Chci, aby se děti vyvíjely zdravým způsobem, aby je nemasírovala často přiblbá a pitomá reklama.

Hrajete, zpíváte, skládáte, s vašimi housličkami se dostáváte úplně do transu, možná do jiných světů. Vnímáte v muzice i pokoru? Duchovní pokoru?
Duchovní rozměr každého člověka je pro mě to nejdůležitější. Na dnešním světě mi trochu vadí, že je daleko materialističtější, než si myslíme. Materialistického ďábla komunismu nahradil daleko rafinovanější ďábel konzumu.

Vstupujeme teď do duchovní roviny adventního času. V roce 1990 jste vydal nádherné album vánoční hudby Pokoj vám, na kterém jste spolupracoval s Ostravským komorním orchestrem Leoše Janáčka. Na kolik je pro vás adventní čas spojen s touto muzikou?
Duchovní témata jsou mi blízká. Patřím k lidem, kteří věří, že zánikem fyzické bytosti život nekončí, naopak pokračuje. Snažím se to naplňovat.
V tom roce 1990, to byl první svobodný rok, se konečně mohly udělat vánoční písně, v podstatě písně duchovní, ve vší a plné svobodě. Předtím cenzor v písni škrtnul „Maria Panna chová děťátko“ a muselo se zpívat „matička milá chová děťátko“. To CD po více než 20 letech nezestárlo. Hodně jsem se na něm tehdy realizoval, byl dost velký zlom.

Jsme v ostravském televizním studiu. Tady vznikl úžasný projekt Sešli se Vzpomenete si ještě někdy na něj? Vzpomenete si na interprety, se kterými jste hrával? To totiž byli lidé opravdu z jiných břehů.
A o to v těch pořadech šlo. Natáčeli jsme s Jarkem Nohavicou, s Točkolotočem, s Emilem Viklickým nebo s Vlastou Redlem. Každý jsme byli na jiném břehu a tou spoluprací se pro mě naplnil smysl stavění mostů. Každý pořad pak končil jam sessionem, při kterém se muzikanti vždy našli, protože chtěli najít společnou řeč. Kdyby takhle politici hledali, co je spojuje, byla by to radost.

Celou svou hudební kariéru dokazujete, že se snažíte spojovat zdánlivě nespojitelné. Třeba v projektu Chvění jste spojil Hradišťan se symfonickým orchestrem, bubenickou formací a seskupením, které se věnuje hrdelnímu, alikvotnímu, zpěvu. Pospojovat takové typy hudebních žánrů je pro mě naprostý úkaz. Jak na to vzpomínáte?
Byla to nádherná práce a je to právě ukázka toho „nespojitelného“. Název Chvění vychází z toho, že co je bez chvění, není pevné. Chvění není projevem nervozity. Je to emotivní síla, rozechvěje vás něco krásného, hezkého, láska nebo něco. Vybral jsem si verše Vladimíra Holana a Jana Skácela. Natáčelo se to s brněnskou filharmonií a dirigentem Petrem Altrichterem. A tato skupina dialogů, symfonický orchestr a Hradišťan (v původní verzi byla dokonce i americká černošská zpěvačka Brenda Jackson, která zpívala gospelové songy, které jsem v tomto duchu napsal), představovala západní typ kulturního vzorce. A já chtěl proti tomu postavit jiný břeh, východní kulturní vzorec. Tak jsem si zvolil ty altajské alikvotní zpěváky.
To všechno jsem se potom snažil spojit, aby všechny dialogy, které byly vedeny nejrůznějším směrem – interetnickým, historickým, současným, duchovním – dokázaly v člověku rozechvět nějakou strunu. Aby to chvění tam zarezonovalo.

Takovéto chvění zarezonovalo určitě i mezi vámi a jihoafrickým multiinstrumentalistou a zpěvákem Dizu Plaatijesem. Jak jste se vůbec seznámili, jak to vznikalo?
Vlastně to připravila tehdejší konzulka v Kapském městě, paní Gita Fuchsová. Když jsme tam hráli na festivalu ve Stellenboschi, říkala: „Přivedu ti vynikajícího muzikanta, který je tady něco, jako ty jsi u nás. Učí na univerzitě etnickou hudbu, pochází z původního kmene. Je to tanečník, muzikant, určitě si budete rozumět.“ A vzala ho na náš první koncert. Viděli jsme se deset minut a já jsem ho ještě ten večer pozval jako překvapení na závěrečný improvizovaný jam. Bylo z toho něco neuvěřitelného, zajiskřilo to a pak už to bylo všechno jen o práci. Do jižní Afriky jsem odjel vícekrát a natočil tam spoustu materiálu, s kterým jsem doma pracoval. Pak přijel Dizu sem a nahráli jsme spolu CD.

Na tom se ukazuje, že hudební jazyk má v sobě zakódovanou společnou univerzalitu. Že si mohou porozumět i hudebníci z opačných konců světa.
Hudbou dáváte najevo, že hudba je i poezie. Poezie, muzika, to jsou spojité nádoby. Například poezii Jana Skácela jste zhudebnil ve vašem albu O slunovratu. Jak vůbec idea natočení dnes už kultovního alba vznikala?
Připravovali jsme jednu z premiér Hradišťanu a s choreografkou Laďkou Košíkovou jsme měli představu něčeho nového, zajímavého. Já přišel s návrhem udělat písně na verše Jana Skácela s tím, že okruh jeho básní nám pro vyjádření o slunovratu tematicky stačit nebude a že sáhneme i do lidové poezie. Nakonec jsme si až na výjimky se Skácelovými básněmi vystačili. Udělal jsem písně, vznikla na to choreografie a potom už to mělo svůj samostatný hudební život.
Říkala jste, že hudba a poezie jsou spojeny. Přidal bych k tomu ještě obraz. V básních Jana Skácela vždy vidím konkrétní obraz písně. A třeba píseň Chvíle jsem jako jedinou dopsal na CD dodatečně, když jsem chtěl poděkovat lidem, kterých si převelice vážím. Taky jsem pod tuto píseň nechal na CD jemným kontrastním písmem vypsat dvě data úmrtí mně převelice blízkých osob. Jedno z nich bylo datum úmrtí Jana Skácela a druhé datum úmrtí mé maminky.
To jsou ty osobní projekce do toho, co zrovna děláte. Tam pak jde o to, aby člověk ohlídal rovinu subjektivity. Aby to zůstalo všeobecně platné v objektivní rovině a člověk nebyl příliš zahleděný sám do sebe. Ale ten kus sebe do toho chtě nechtě vložíte vždycky.

Blíží se Vánoce. Jaká jsou nejtajnější přání Jiřího Pavlici?
Už jsem to naznačil. Aby všichni kolem byli zdraví a spokojení. Aby i v tom profesním světě měl člověk fyzickou, duševní i duchovní sílu a mohl přinášet věci, které mají smysl, které lidem pomáhají.
A co víc si přát? Všem ostatním bych přál k Vánocům naprosto nejskromnější, ale zároveň obrovské přání. Poté, kdy jsem jednou o Vánocích postrádal mně blízkou osobu, přeji každému, ať mu u vánočního stromečku nikdo nechybí.

Jiří Pavlica (*1953)
Houslista, skladatel. Od roku 1978 stojí v čele hudebního souboru Hradišťan. Věnuje se ale i vlastní soudobé tvorbě a píše taky filmovou a divadelní muziku. Vyzkoušel si práci rozhlasového, hudebního redaktora i televizního moderátora. Oceňován je jak hudebními kritiky, tak širokou veřejností. Svůj díl na tom mají jistě jeho hudební kvality, ale také schopnost spojovat lidi a stát u zrodu unikátních hudebních projektů.


 (redakčně kráceno)