Rozpad Sovětského svazu

Pád komunismu v zemích střední a východní Evropy na konci 80. let předznamenal i konec prvotní velmoci světového socialismu a továrny na revoluci, Sovětského svazu. Dvacet let historie nového Ruska však dokazuje, že v ruském státě existují nevykořenitelné stereotypy. Samoděržavné carské Rusko vystřídala totalitní komunistická hrůzovláda a tu zas, po krátkém období zdánlivé demokracie, pseudodemokratický stát s imperiálními ambicemi.

O Rusku hovořili v pořadu Historie.cs z 5. prosince publicistka a překladatelka Petruška Šustrová, historik Václav Veber z Univerzity Pardubice a novinář Libor Dvořák. Ptal se publicista a moderátor pořadu Vladimír Kučera.

Co to znamená, že se původní sovětská hymna znovu stala hymnou Ruska?
Šustrová: Znamená to, že návaznost mezi Sovětským svazem a předchozím carským impériem byla daleko silnější, než si sovětologové uvědomovali a než psali. A že s tím novým státem rolníků a dělníků to asi nebylo tak horké, jak se tvářili.

Veber: Mohu jedině souhlasit, že tady existovala tato zásada, i když je pravda, že oficiálně nebyla historickou vědou přijímána. Byla to menší skupina historiků, například Poláci nebo dokonce i náš Masaryk, pokud je považován za historika, kteří tvrdili, že bolševismus je přetvořený carismus.

Dvořák: Život ruské společnosti má vždy velkou tendenci k velké setrvačnosti. V sovětském státě 75 let přežívaly samoděržavné principy a stejně se do něj po perestrojkové euforii a stále slábnoucích nadějích 90. let vrátily symptomy Sovětského svazu.

Veber: Hymna, to je symbol, rozhodujícím historickým počinem ale byl zánik Sovětského svazu, který nebyla celá řada historiků ani politických analytiků schopna předvídat. Z vysokého standardu politické moci, který vrcholil na přelomu 70. a 80. let, tak došlo v relativně krátké době ke katastrofálnímu pádu.

Dá se to nazvat dekolonizací?
Dvořák: O dekolonizaci by se mluvit dalo. Další ale je, že to poměrně dlouho to zrálo, protože Boris Jelcin, který se velmi emancipoval koncem 80. let, byl ochoten chopit se moci za každou cenu. To je ten ruský motiv.
A pokud jde o republikové motivy, je tam nepominutelná jedna věc, na kterou upozorňují Zubovovy Dějiny Ruska 20. století. Národní elity v 80. letech pochopily, že se do centra moci už nedostanou. V politbyru byli tehdy sice dva muži, kteří se k moci dostali ve svých rodných zemích, Ševarnadze v Gruzii a Hejdar Alijev v Ázerbájdžánu, ale pro ostatní příslušníky národních elit už byla cesta do Moskvy uzavřena. Tak se během 80. let udělali sami pro sebe, a jakmile přišel první podnět a možnost zemi rozvrátit (sám baťuška Jelcin pomohl), udělali to a najednou všichni koukali jako blázni.

Veber: Rozpad Sovětského svazu je výsledek souběhu celé řady příčin, vnitřních i vnějších. Za nejzákladnější vnitřní příčiny považuji ekonomický propad, stagnaci, neschopnost udržet ekonomický vývoj a krizi ideologie. Komunismus byla pouze fasáda už za Brežněva.
A vnější příčinou byla aktivita Spojených států, Reaganova aktivita. Reagan totiž po delší době přišel s tím, že komunismus lze porazit – do té doby ho pouze „zadržovali“, do jeho nástupu si nedokázali představit, že by Sovětský svaz zmizel. Reagan na tom cílevědomě pracoval, jako to bylo třeba v případě uzbrojení SSSR (ta známá teze hvězdných válek).

Petruška: Překládala jsem knihu Rusko a národy, která tvrdí, že Sovětský svaz rozvrátily národy. Kromě těch elit tam totiž byli i ti lidé, kteří měli nějaké národní tradice a nehodlali se nechat přetavit v jakémsi pofiderním sovětském tyglíku na všeobecného sovětského člověka. Ostatně i člověk bez vyššího vzdělání si umí představit, že estonská národní tradice byla trochu jiná než ázerbájdžánská. A to je něco, co se týká i třeba Poláků, Rumunů či Maďarů, když ne nás, kteří jsme poněkud národnostně vlažní.

Dvořák: To je samozřejmě pravda. V některých národech, zejména čím dál měly od slovanské kultury, to národní povědomí žilo víc. To je celkem pochopitelné. Ale na druhé straně je pravda, že kdyby Brežněvovo směřování k sovětskému člověku a národu trvalo ještě dvě tři generace, asi by to zafungovalo a nakonec by tak z té směsice národů ten fenomén sovětského člověka vznikl. Zabránil tomu právě rozpad Sovětského svazu.

Tenkrát většina lidí u nás říkala, ať si v Sovětském svazu dělají, co chtějí, hlavně že to nedělají u nás. Ale to tak docela neplatilo, protože nás se to dotýkalo hodně. Co pro nás znamenal rozpad Sovětského svazu?

Veber: Rozpad SSSR přišel až poté. Gorbačov najednou přestal působit jako reformátor a přimkl se k takzvaným silovým strukturám, s jejichž pomocí chtěl existenci Sovětského svazu obhájit. Sice věděl, že jsou z hlediska reforem proti němu, ale myslel si, že takový cíl, jako je udržet Sovětský svaz, bude ke spolupráci dostatečný. Ty silové struktury ho však zavedly na scestí. Hned v roce 1991 to byl vojenský útok v Estonsku a v Litvě a pak i v Podkavkazí. Také dokonce hodlal rozbíjet Jelcinovy demonstrace, nechal navelet půl milionu vojáků na Moskvu. To vše už ale pouze ukazovalo úpadek jeho moci, až to celé vyvrcholilo to srpnovým pučem části KSSS.

Dvořák: Gorbačov byl v roce 1985 určitě docela jiným člověkem než v roce 1990 nebo 1991. V 80. letech ale skutečně jednal způsobem, jaký není v sovětské politice obvyklý, to jest jako slušný člověk. Když ovšem viděl, jakého džina z láhve vypustil, začal brzdit, ale to už bylo pozdě. Jak on sám říkal, proces se dal do chodu.

Citace z dobového zpravodajství:
Je to typický převrat, zdůrazňuji typický, převrat provedený pravým křídlem vedení KSSS. Pro komunistickou stranu to byla poslední šance, a přitom chtěla všechno zakamuflovat, jako že členem samozvaného výboru je například předseda Svazu rolníků, předseda Průmyslové asociace, ministr vnitra a tak dále. Přitom jsou to všechno členové ÚV KSSS.


Sověti už tady nebyli, po padesáti letech jsme byli samostatný stát. Ale přesto, znamenalo to pro nás větší nadechnutí, naději, že už se sem noha ruského vojáka nevrátí?
Šustrová:
Sovětské tanky ani posádky zde nebyly, ale z toho sovětského tady něco zůstalo. Československá normalizace je totiž tím nejmarkantnějším příkladem toho, jak se vyrábí sovětský člověk v blízkém zahraničí. Že se nevyrábí jenom z Kremlu, že se vyrábí vzájemným spojením, úsilím, jemnými kroky a manipulací. V lidech tak dodnes přetrvává něco jako mírně fatalistická odevzdanost a ochota k poslušnosti. Ochota vyměnit vlastní myšlení za myšlení těch nahoře, zradit kamaráda a tak dále.
Poškození společnosti léty komunismu je se Sovětským svazem neodlučitelně spjato. V řadě zemí by totiž žádný socialismus nebo komunismus bez Sovětského svazu a Rudé armády prostě nebyl. Socialistické tendence v meziválečné a poválečné Francii nebo v poválečné Itálii byly zhruba stejně silné jako v Československu (včetně volebních úspěchů komunistické strany), ale nikdy tam nepřišla Rudá armáda. Tedy do Francie přišla, ale daleko dřív.

Kdyby vyhrála protijelcinovská nebo také protigorbačovská skupina pučistů, myslíte si, že by to bylo pro nás ohrožující?
Šustrová: To záleží na tom, jestli považujeme účast v sovětském bloku za ohrožující. Já ji za ohrožující považuji.

Takže bychom se možná vrátili do sovětského bloku?
Veber: Takovou situaci si lze představit velice obtížně. Myslím, že už jsme nastartovali na cestu zpět do Evropy a jsme byli nezastavitelní.
Osvobodit se ve formě občanské odvahy od způsobů komunistického člověka byl strašně obtížný a dlouhý proces, ale jakmile se nastartoval, byl nezvratný. Takže pevně věřím, že ani při změně v Sovětském svazu by se v Evropě nic nestalo. Už tady byla odpovědnost západních politiků, Helmuta Kohla a podobných, a možná bychom nakonec dotáhli tu cestu do Evropské unie podstatně rychleji, než se tak stalo.

Šustrová: K srpnovému puči bych se vrátila z trošku jiného úhlu. Je to ta otázka, zda pád komunismu ve střední a východní Evropě nějak ovlivnil to, co se dělo v Sovětském svazu.
Téměř určitě jsme ovlivnili puč. Pučisté, kteří byli odtrženi od denního života a poslouchali hlášení zpravodajské služby, která hlásila to, co chtěli slyšet, nebyli o situaci informováni úplně přesně a neuměli se v ní přesně vyznat. Ale to, co cítili nezvratně, bylo, že prestiž Sovětského svazu jako jedné ze dvou světových velmocí prostě mizí a že je potřeba s tím něco rychle udělat.
Samozřejmě daleko důležitější byly podněty přímo v Sovětském svazu: Jelcin, který vypadal nebezpečně. Gorbačov, který dělal věci, které z těch vrstev silových nikdo nechtěl. Vnější impérium, které najednou mizelo v nenávratnu. A aby se to mohlo železnou rukou zase strhnout zpátky, muselo se něco udělat.

Veber: Puč byl nakonec posledním impulsem rozpadu. Do té doby vyhlásily samostatnost jen tři státy (baltské státy a Ázerbájdžán), a to Moskva neodsouhlasila. A hned v následujícím týdnu nebo deseti dnech po puči se přidaly s vyhlášením samostatnosti další státy.

Šustrová: Data rozpadu Sovětského svazu jsou tak de facto dvě: brestské dohody z 8. prosince a potom schůzka v Alma-Atě z 21. prosince 1991, kde se přidaly další státy.

Dvořák: A souvisí s tím i další věc, nová verze svazové smlouvy, kterou pučisté nenechali podepsat. Ve skutečnosti však i ta byla od jara přes léto roku 1991, kdy ji Gorbačov připravoval, vlastně iluzí. Ať by dělali, co by dělali, v té době už věci spěly k tomu, že to tak dopadne. Puč to jenom katalyzoval.

Dobře, Sovětskému svazu během dvou let nejdřív zmizelo blízké zahraničí, dalo by se říci dominia, a pak během pár měsíců začaly odpadávat i skutečně kolonizované státy, národy, republiky. Je to dvacet let, co došlo k tomuto prudkému dvouletému procesu. Dvacet let už je historie. Objevila se v této historii nějaká nostalgie po sovětském impériu?
Dvořák: Ty resentimenty tam nikdy neustaly. Musíme si uvědomit, že Gorbačov celý podzim 1991 operoval s tím, že se v březnovém referendu 67 % obyvatelstva vyslovilo pro zachování Sovětského svazu. Musíme si však uvědomit poměr mezi Rusy a Nerusy. Národy hlasovaly proti svazu, zatímco Velkorusové hlasovali pro svaz. Takže dnes, když je zbytkovým státem Ruská federace, není divu, že ty sovětské resentimenty nikdy neustaly.

Veber: Toho březnového referenda se však už okrajové státy neúčastnily (Arménie, Gruzie, Moldavsko a pobaltské státy – pozn. red.), což výsledek samozřejmě ovlivnilo.
A k té nostalgii – to je naprosto jednoznačné. Putin to při svém projevu v Mnichově v roce 2005 „krásně“ řekl celému západnímu světu, když za největší tragédii 20. století označil rozpad Sovětského svazu.

Pořád jsme si říkali „Sovětský svaz - náš vzor“, až to byla taková setrvačnost, že když se rozpadl Sovětský svaz, za rok se rozpadlo i Československo…
Ale jak máme jako Česko vnímat ty resentimenty a snahu Ruska zase stát se imperiální velmocí?
Šustrová: Nechci sem vnášet rusofobii nebo panikaření, ale myslím, že bychom si měli uvědomovat, že Rusko není země jako každá jiná. Že je příliš velké, dlouho bylo imperiální mocností na daleko větším území, než které mu náleží, že ovládalo mnohem víc národů daleko tvrdší rukou než někdejší kolonialismus v Africe nebo britský v Indii. A že to je něco, co v mentalitě Rusů zůstává.

Veber: Potřeba znát Rusko je nezastupitelná, ale v českém prostředí to politici nijak nevnímají. Rusko studujeme jakoby amatérsky, bez badatelských institucí. Měli jsme Ústav pro studium střední a východní Evropy, v roce 1994 byl jako nepotřebný zrušen. Od roku 1992 do roku 1999 jsem měl seminář východoevropských dějin na filozofické fakultě, měli jsme výsledky, byl zrušen jako zbytečný. Zatímco ve světě to funguje, my to nepotřebujeme.

Šustrová: Budu teď trochu advocatus diaboli. Byly tady všelijaké ústavy pro studium Sovětského svazu, Svaz československo-sovětského přátelství a tak dále. Myslím, že v tomto případě se s vaničkou vylilo i to příslovečné dítě. Že tedy když ne Sovětský svaz, tak ne Sovětský svaz. A Rusko, to je něco podobného, takže tím se také nebudeme zabývat. Ale 20 let je nějaká doba, už bychom mohli zmoudřet.

Dvacet let dějin současného Ruska v mnohém navazuje jak na to carské, tak v mnohém na Sovětský svaz. Jak byste je popsali z hlediska vztahu k malému Česku?
Dvořák: Posloužil bych novinářskou zkušeností z roku 1993, kdy tehdejší Českou republiku navštívil ruský ministr zahraničí Andrej Kozyrev, kterého jsme všichni automaticky považovali za demokrata, vypadal jako diplomat západního štychu. Kozyrev přijel do Strakovy akademie a pronesl něco ve smyslu, tohle je naše sféra vlivu. Řekl to trošku neopatrně, mezi novináři to zahučelo jako v úle, mezi západními možná víc než mezi českými. Takže dodal, no dobře, když se vám tento výraz nelíbí, řekl bych, je to vlivová zóna.
To znamená, že už v roce 1993, dva roky po rozpadu Sovětského svazu, Jelcinův ministr zahraničí zase hovoří o sféře vlivu. Není to tedy nic, co by přišlo s putinismem v první dekádě tohoto století. Je to něco téměř geneticky zakódováno. A to opravdu nemyslím rusofobně, ale zcela objektivně.

Šustrová: Pro ruský stát je imperiální tradice neodlučitelná, má ji v genech. Stát, který ovládne během několika století tak obrovskou říši, si zřejmě musí zachovávat ve svém myšlení, tradici a politice nějakou imperiální myšlenku, bez které by prostě nevznikl.

Ostatně i k nám přišli, přestože to bylo osvobození, s tím, že rozšiřují impérium.
Šustrová: No jistě. A myslím si, že v tomto smyslu je určitá opatrnost nebo aspoň vědomí toho, že ty věci se tak mají, nezbytná pro člověka, který se chce zabývat zahraniční politikou.

Pane docente, mohl byste jako historik shrnout krátce ty dvacetileté dějiny Ruska?
Veber: Dvacetileté dějiny Ruska po rozpadu Sovětského svazu jsou pokusem o ustavení demokracie, který se nezdařil, a opětným návratem k symbolům a metodám stylu carského Ruska a někdy i k zbytkům bolševické vlády z hlediska autoritativního režimu. Je to stále nevyzpytatelná země, kterou je potřeba studovat právě proto, že je naším tak blízkým sousedem.

A dokážeme to bez rusofobie na straně jedné a na druhé straně bez lhostejnosti, až slavjanofilství, které tady pořád funguje? To jsou totiž dva extrémy, mezi kterými se to naše společenství stále pohybuje.
Šustrová: Myslím, že to jde i bez toho. V bývalých sovětských republikách, v Polsku, Maďarsku, tady nebo na Západě znám řadu lidí, kteří se zabývají ruským státem, jeho dějinami, jeho idejemi i jeho současností bez jakékoliv zášti. Oni říkají, ano, Rusové jsou laskaví, srdeční lidé, když se rozpláčete v Moskvě na ulici, tak se vás ujmou, neminou vás, nenechají vás tam stát. Ale ten stát, to je něco jiného. To nejsou jednotliví lidé, to je organizace, která umí být, jak se mnohokrát ukázalo, velmi nebezpečná.
A k tomu, abychom nepropadli slavjanofilství, snad stačí trochu kritického rozumu.

Dvořák: Rusové často říkají, že jejich země nemůže existovat jinak než jako impérium. Měli by si ovšem uvědomit, že všechny velké světové říše se nakonec rozpadly. Je tedy i v jejich zájmu, aby si to s tím novým, plíživým expanzionismem rozmysleli. Nepomůže to jen tam, kam by chtěli expandovat, ale i jim samotným.

(redakčně kráceno)