Vánoce za první republiky, protektorátu a dědy Mráze

Podoba Vánoc ve 20. století u nás velmi ovlivňovala politická a ekonomická situace. První Vánoce za první republiky byly i přes všeobecný nedostatek zboží a potravin plné euforie z konce války a nového samostatného státu. Ve 20. letech také vzniká tradice vánočních stromů republiky (která bude následujícími režimy třikrát zrušena). A objevují se i první nářky nad konzumní podobou vánočních svátků. 30. léta jsou ve znamení hospodářské krize, Mnichova a hlavně začátku druhé světové války. Nacistická představa Vánoc jakožto starogermánského svátku však v Čechách neuspěla. Krátké poválečné období relativní svobody vystřídal komunistický režim. I ten se, stejně jako nacisté, snažil Vánoce co nejvíc upozadit. Pomoci mu v tom měl děda Mráz, neúspěšně. Ovšem svobodného způsobu oslavení, či neslavení, narození Ježíše Krista se nakonec československá společnost dočkala až s rokem 1989.

O Vánocích moderně historických hovořili v Historii.cs z 21. prosince manželé Pavlína Kourová a Petr Koura, autoři knihy České Vánoce. Moderoval publicista Vladimír Kučera.

Jak se vlastně měnily Vánoce od svátku církevního k svátku společenskému?
Koura: Vánoce ve 20. století dostávají mnoho dalších významů. Ale ta dnešní kritika, že Vánoce ztrácejí svůj původní duchovní rozměr a stávají se ateistickým svátkem, svátkem konzumu, není nic nového. Objevovala se už v období první republiky, ve 20. a 30. letech, kdy na to upozorňovali někteří intelektuálové. Pocit, že dříve Vánoce byly duchovnější a dnes jsou konzumnější, tedy asi úplně neplatí. Je to v určitých vlnách.

Když lidé peníze mají, jsou to svátky konzumu, když je nemají, jsou to duchovní Vánoce?
Koura: Dá se to tak říci. Třeba při studiu vzpomínek vězňů bývalých koncentračních táborů nebo komunistických věznic z 50. let jsme narazili na to, že Vánoce, které prožili v tomto nelidském prostředí, pro ně byly jedny z nejhezčích, jaké v životě zažili. Že právě v tomto pekle si dokázali lépe uvědomit vánoční poselství a vánoční příběh o narození Ježíše Krista, ale i o zlém králi Herodovi.

Čím hůř, tím duchovněji. Je to možná cynická věta, ale pravděpodobně člověk nachází útěchu.

Hovoří etnografka Eva Večerková, spoluautorka knihy Evropské Vánoce:
Jako jiní vánoční dárci tak i náš český Ježíšek má svou historii. Asi nejstarší zpráva o štědrovečerním darování pochází z Kalendáře Šimona Partlicia z počátku 17. století, který píše o tom, že rodiče dávají ve vánočním čase svým dětem dárky a že jsou to dárky od Krista Pána. I v 18. století jsou v pramenech informace o darech od Ježíška. A v 19. století tento zvyk zakotvil i ve venkovském prostředí. Současně s tím trvá v české lidové tradici darování od Mikuláše.
Na Plzeňsku dávaly děti na okno drobnosti pro Ježíškovo oslátko s tím, že tam pak dostanou od Ježíška, Jezulátka, dárky. V Babičce Boženy Němcové je vyprávění o Jezulátku, o tom, že dává dárky, že má své pomocníky, andělíčky. A to je spojeno i s tím, že Ježíšek, Jezulátko, přináší do rodiny jako jeden z darů stromek.

Jak se měnily Vánoce v první republice? Byly ze začátku nějak spjaty s osvobozením? Věšeli si lidé Masaryka na stromeček?
Kourová: Vánoce v roce 1918 byly euforické. Skončila válka, vzniklo samostatné Československo, těsně před nimi se do vlasti vrátil prezident Masaryk. V novinách se objevují euforické články, že to jsou první svobodné Vánoce, že před Československem je krásná budoucnost. Že válka už nebude a dokonce že děti už nebudou dostávat hračky v podobě válečných zbraní.
Tato euforie pomáhala lidem překlenout a lépe snášet nedostatek jídla, uhlí i šíření španělské chřipky, která měla mnoho obětí. Během dalších Vánoc, kdy tento nedostatek přetrvával a navíc se zvyšovaly ceny potravin a drahota stoupala, už to lidé snášeli hůře.
Později, jak se situace postupně začala zlepšovat, se i v novinách objevuje žehrání na konzumní charakter svátků. Tedy nakupování, plné obchody lidí, spousta inzerátů, které propagují vánoční zboží. Objevují se elektrické vánoční svíčky (byl slogan: „Elektrické vánoční svíce rozjasní každému líce.“). Lidé, kteří na to mají, nadělují elektropřístroje, třeba vysavače. A jsou možné i vánoční dárky na splátky.

To mi něco připomíná, splátky, půjčky, drahé dárky…
Kourová: Ano, bylo to tak. A týkalo se to například i odjezdu na hory. To, jak dnes někteří lidé odjíždějí na vánoční svátky do hor, už je také záležitost první republiky. Hodně je propagoval Klub českých turistů; na horách byly postaveny chaty, vypravovány speciální autokary. V novinách se objevují inzeráty, jak se na hory správně obléknout. Existovaly firmy, které prodávaly speciální pumpky pod heslem, že v nich lyžují i správní Norové. A s první republikou se především pojí tradice vánočního stromu republiky.

Koura: Strom republiky je spjat s postavou brněnského spisovatele a novináře Rudolfa Těsnohlídka, kterému se na Vánoce 1919 přihodila věc, na kterou nešlo zapomenout. Se svými přáteli, jak později přiznal, vyrazil na lesní pych do bílovických lesů, tedy uříznout si načerno vánoční stromeček, a našli zde odložené dítě.

Úryvek z dokumentu Kdo je Rudolf Těsnohlídek (režie Vladimír Kelbl, 1998):
Hovoří spisovatel Ludvík Kundera: Slyšeli najednou dětský pláč. Všude byl sníh, závěje, velká zima. Tak šli tím směrem a pod stromem našli kojeňátko lehce zabalené v plenkách. Ujali se ho a odnesli ho zpátky do Bílovic. Později vše vyšlo najevo, když se matka toho dítka přiznala, že hledala místo u nějakého sedláka a nechtěla tam jít s malým dítětem, že by ji nevzal.
Těsnohlídka ta záležitost velice dojala, doslova jím otřásla, až se pro něj stala podnětem k založení tradice vánočního stromu, který od té doby začal být součástí brněnských Vánoc. U těchto vánočních stromů se pak vybíraly peníze na opuštěné a chudé děti. V Brně se jich vybralo tolik, že z toho v Žabovřeskách posléze postavili domov opuštěných dětí Dagmar.

Kourová: První strom byl vztyčen v roce 1924 v Brně a byla to velká sláva. Přišla tam celá reprezentace města, sokolové, legionáři. Dokonce přišla i malá Liduška, ta holčička, kterou Těsnohlídek našel a která se dostala k pěstounům. A první sbírka měla obrovský úspěch.
Bylo to propagováno Lidovými novinami, Těsnohlídkovým domovským listem. Ty stromy se lidem natolik zalíbily, že ještě v tom roce vztyčila některá další města vánoční strom republiky. O rok později se přidala Praha, Bratislava, Užhorod. A nakonec vlastně nebylo města nebo městečka, kde by tyto stromy nebyly.

Koura: Charitativní rozměr Vánoc měl za první republiky i jiné podoby. Například na Štědrý den sloužil pražský arcibiskup slavnostní bohoslužbu ve vězeňské kapli pankrácké věznice.

Mluvili jste o dobročinnosti, která za první republiky přišla hodně ke slovu v době krize. I dnes hovoříme o ekonomické krizi, ale dost dobře si neumíme představit, co to byla krize ve 30. letech. Jak tehdy vypadaly Vánoce u opravdu chudých lidí?
Kourová: Asi úplně nejhorší byl rok 1933, kdy krize vrcholila a kdy bylo asi 700.000 nezaměstnaných a 300.000 jejich dětí. Noviny byly plné dopisů od nezaměstnaných, kteří si zoufali, že nemají ani na ten nejmenší dárek a horko těžko pořídí štědrovečerní večeři. Stát se snažil tu situaci mírnit aspoň tím, že se konaly mimořádné vánoční akce, kdy se vyplácely zvýšené vánoční příspěvky nezaměstnaným i pro jejich děti.
V roce 1938 pak zažíváme také velmi těžké období, protože po zabrání pohraničí se do vnitrozemí dostává obrovské množství lidí. Všichni hledají narychlo ubytování, přičemž se to odehrává právě v předvánočním čase. Kdo měl štěstí, měl ve vnitrozemí příbuzné nebo nějak sehnal byt, kterých začal být velký nedostatek. Ostatní jsou ubytováváni v sokolovnách, ve školách i v odstavených vagonech. Takže Vánoce 1938 jsou ve znamení uprchlíků. Konají se štědrovečerní večeře, kde tito lidé dostávají nadílku. Přichází mezi ně arcibiskup, zapojuje se do toho Červený kříž. A objevuje se to i v projevu prezidenta Beneše, který apeluje na to, aby láska a milosrdenství Vánoc patřila lidem, kteří ztratili domov a zažívají Vánoce smutně a často ve velice provizorních podmínkách.

Hovoří etnografka Eva Večerková, spoluautorka knihy Evropské Vánoce:
Weihnachtsmann, vánoční muž, je typická postava pro německé protestantské oblasti. Zajímavé ale je, že později se začala rozvíjet postava Christkinda, Ježíška. Christkinda známe i z Alsaska a později se rozšířil do jižních katolických německých zemí. Christkind je postava tajemného dárce, který prochází po střechách domů a naděluje dárky dětem komínem. Christkind se k nám dostal do dříve německých oblastí.

Utíkali sem lidé z Německa, za chvíli za nimi přišla německá armáda a byli jsme okupováni. Jaký vztah měli nacističtí okupanti k Vánocům jakožto církevním svátkům? Vždyť oni církev a křesťanství zrovna nezbožňovali.
Koura: Nacisté považovali jak katolickou, tak evangelickou církev a vlastně křesťanství celkově za svého ideového protivníka. Jejich pojetí Vánoc byl vlastně návrat ke staropohanským germánským tradicím.
Už v roce 1938 bylo ve školách v Německu zakázáno dětem oslavovat narozeniny Ježíše Krista. Nacisté se nesnažili tyto tradice úplně vymazat, věděli, že to se jim nepovede, ale snažili se je překrýt. Takže 21. prosince slavili svátek slunovratu. Když pak došlo k vypuknutí války, snažili se 24. prosinec pojímat jako svátek padlých a rozsvěcení vánočních svíček prezentovat jako světlo za zemřelé. Že se vlastně vzpomíná na hrdiny, kteří padli ve prospěch nacistického Německa.
Došlo i k tomu, že známá německá koleda Tichá noc (Stille Nacht) dostala text, který oslavoval genialitu Adolfa Hitlera. Zpívalo se, tichá noc, svatá noc, všude je klid, všude je jas. Jen kancléř k boji odhodlán, nad Německem dnem i nocí bdí sám, stále jen myslí na nás, stále jen myslí na nás.
Podobně k tomu později přistupovali komunisté, kteří též věděli, že musí tu tradici něčím nahradit, že ji nemohou úplně vymazat, zničit.

Vyjádřili lidé nějak vzdor těmi Vánocemi?
Koura: Česká společnost na návrat ke germánskému pohanství reagovala odmítavě, nezaznamenali jsme, že by někdo v Čechách prožíval tyto náhradní nacistické svátky. Lidé se naopak upínali k vánočním tradicím, což samo o sobě mohlo být vyjádřením odporu.
Jinak třeba Edvard Beneš nebo i Jan Masaryk ve svých promluvách v době Vánoc zdůrazňovali jejich křesťanský aspekt. Beneš například prohlásil, že dítě narozené v Betlémě je symbolem toho, za co bojujeme. A totéž zdůrazňoval i Emil Hácha ve svých projevech, které byly pronášeny oficiálně k obyvatelům protektorátu.

Kourová: Vánoce v roce 1945 samozřejmě nebyly bohaté, byl nedostatek potravin, oblečení, uhlí (byly uhelné prázdniny). Ovšem je třeba zmínit UNRRA (United Nation Relief and Rehabilitation Administration, Správa Spojených národů pro hospodářskou pomoc a obnovu – pozn. red.), první humanitárně rozvojový projekt v dějinách. To byla akce, odsouhlasená už v roce 1943, kdy se 40 zemí, budoucích signatářů OSN, rozhodlo po konci války zabránit epidemiím hladu a nemocem. Především Spojené státy pak asi ze dvou třetin financovaly tento projekt.
V roce 1945 se obnovují vánoční stromy republiky, které nacisté zakázali hned v prvním protektorátním roce. Zase tam jsou kasičky a vybíralo se na děti, které ztratily rodiče během války nebo kterým válka poškodila zdraví.

Čili UNRRA byl takový Ježíšek…
Kourová: Byl to doslova Ježíšek. Především malé děti, které se narodily na začátku nebo během války, díky tomu mohly ochutnat takové věci, jako je pravá čokoláda, kakao, pomeranče. Prostě to, co tady celou válku nebylo. A dokonce se sem některé potraviny dostaly úplně poprvé, třeba burákové máslo nebo rajčatový džus. Nešlo však pouze o potraviny, ale i o šatstvo. K přídělovému, lístkovému, systému tak bylo možné získat ještě toto zboží z UNRRA.

Strom republiky tedy začal za první republiky, pak ho zakázali nacisté a po nich zase komunisté…
Koura: Nikoli hned v roce 1948, bylo to až v pozdějších letech, kdy byl pokus tradici vánočních stromů republiky prezentovat pod jinou hlavičkou. Nakonec ale došlo k jejich úplnému zrušení. Oficiální důvod byl, že se máme  všichni dobře, žijeme v lidově demokratickém zřízení a nikdo již nemusí žebrat…

Aha, to byl ten známý projev Zápotockého, že Ježíšek byl chudý chlapeček ve chlévě, jak nám kapitalisti pořád podstrkovali, ale teď přijel bohatý děda Mráz…

Vánoční projev Antonína Zápotockého z 24. prosince 1952:
(…) Malý Ježíšek, ležící ve chlévě na slámě vedle volka a oslíka, nad chlévem zářící betlémská hvězda, to byl symbol starých Vánoc. Proč? Měl připomínat pracujícím a bědným, že chudí patří do chléva. Když se mohl ve chlévě narodit a bydlet Ježíšek, proč byste tam nemohli bydlet vy? Proč by se tam nemohly rodit vaše děti? Tak mluvili k chudým a pracujícím bohatí a mocní. Doby se ale změnily, nastaly mnohé převraty. Ježíšek vyrostl, zestaral, narostly mu vousy a stává se z něho Děda Mráz. (…)


Koura: V tom odůvodnění bylo, že se všichni máme dobře, špatně se mají děti v kapitalistické cizině, špatně se měly děti za první republiky, byly hladové, sirotci se měli špatně. A dnes jsme přece v tom ideálním zřízení, kde nikdo nestrádá, nikdo nehladoví, takže žádné charitativní organizace a sbírky nejsou třeba. Samozřejmě dalším důvodem, který nebyl oficiálně přiznán, bylo, že tradice vánočních stromů byla spjata s první republikou, s demokracií a s masarykovskými ideály.

A měli se lidé doopravdy tak dobře?
Koura: Realita byla samozřejmě úplně jiná, protože v 50. letech byl znovu zaveden lístkový systém. Když potom vidíme plakáty sovětského dědy Mráze, oplývajícího nedostatkovými potravinami, jako byly banány, mandarinky, sardinky a další věci, na obyvatelstvo to muselo působit až provokativně.

Hovoří etnografka Eva Večerková, spoluautorka knihy Evropské Vánoce:
Děd Moroz, děda Mráz, další z významných dárců, je spojen s ruskou tradicí, ale není to novodobá záležitost. Vychází to z představ ruských pohádek o mrazu, kdy je děda Mráz takovým jeho dobrým protikladem.
Děda Mráz býval zavěšen ke stromku, k jolce, a vlastně až do říjnové revoluce působil zejména v měšťanských vrstvách ruské společnosti. V rámci antireligiózní kampaně, kterou pak revoluce přinesla, nastal útlum. Děda Mráz se znovu objevil až ve 30. letech 20. století. Byl spojen se starou tradicí ruského mrazu, ale rozhodně nebyl spojován s Vánocemi, které měly být zcela zatlumeny. Vyskytoval se proto spíš při různých velkých školních slavnostech, než že by třeba docházel do domů, k dětem. Přesto děti psaly různá psaníčka adresovaná dědu Mrázovi a dokonce je dávaly do ledničky.

Děda Mráz, tedy nikoli už pohanské zvyky, ale pravoslavná tradice. Jak k nám měla být importována, respektive implantována?
Kourová: Má to docela kuriózní začátek. Začalo to v Jičíně v roce 1950, kde se pobočka Svazu československo-sovětského přátelství rozhodla udělat nadílku dědy Mráze. Byla tam paní Jirásková, která vytvořila pásmo, jak děda Mráz vyráží z Čukotky a na cestě do Československa, do Jičína, se zastavuje na různých místech a stávají se mu různé příhody. On je ovšem překonává, aby se do Jičína dostal včas. Vždycky říká, musím dál, abych byl 2. prosince v Jičíně na dětském bále. Školní rozhlas a městský rozhlas pak informovaly o tom, kde se děda Mráz zrovna nachází.
Toto pásmo se dostalo na ústředí Svazu československo-sovětského přátelství, odtud na ÚV, kde to zpracovali do jakéhosi manuálu, který dostal název Děda Mráz přijíždí do Československa. To už ale nabylo mnohem většího propagandistického nádechu. Děda Mráz se měl zastavit 21. prosince v městě Gori, v místě spjatém se Stalinem a v době, kdy se slavily Stalinovy narozeniny, a mělo se tedy promluvit o Stalinovi. Pak se měl zastavit na stavbách mládeže, stavbách budovatelů komunismu na Volze, na Donu. Měl se poklonit nabalzamovanému Leninovi v Kremlu. Ve školách měly viset mapy, kde se sledovala jeho cesta, a přitom měla být dětem vštěpována komunistická ideologie.

Navždy a nikdy jinak…
Koura: Podle ruské tradice se slaví Vánoce na Nový rok, 1. ledna. Ale to narazilo a u nás se to neujalo. Děda Mráz však skutečně přijížděl 31. prosince a slavilo se to.

Kdybyste ve dvou větách řekl, jak u nás jeden rok ukradl Stalin Ježíška?
Koura: Bylo to v roce 1949, kdy se slavily Stalinovy 70. narozeniny. Tehdy probíhala mohutná propagandistická kampaň, která naprosto zastínila Vánoce. Stalinovy portréty shlížely ze všech tiskovin, z výloh, z veřejných prostranství a všude se oslavovala genialita sovětského vůdce.

Hovoří etnografka Eva Večerková, spoluautorka knihy Evropské Vánoce:
V pozadí některých vánočních dárců je Mikuláš. Když mluvíme o Santa Clausovi, tak ten také vznikl na pozadí Mikuláše, kterého do New Yorku (Nového Amsterdamu) přivezli přistěhovalci z Nizozemska. Později dárce Mikuláš prošel řadou různých převyprávění.
Postava Santa Clause je pak především spojována s Haddonem Sundblomem, který tu postavičku namaloval asi ve 30. letech pro reklamní kampaň firmy Coca-Cola.

Musíme uznat, že to, na co se nadávalo ve 20. letech, a na co se nadává nyní, tedy na komercionalizaci Vánoc, na vánoční konzum, se objevovalo i v druhé polovině komunistického režimu?
Koura: Nástup konzumního pojetí Vánoc přichází už v 60. letech, kdy se zlepšuje zásobovací situace. V této době například vzniká píseň Vánoce, Vánoce přicházejí. Podle ní Vánoce spočívají v tom, že si uvaříme dobré jídlo, najíme se, přejíme se, pustíme si televizi a bavíme se. A vidíme to i na proměně štědrovečerní tabule. Podle křesťanské tradice je Štědrý den dnem postním, mají se jíst postní jídla a teprve večer se má jíst ryba, která je ovšem také postním jídlem. Místo toho přichází na stůl řízek a další značně nepostní potraviny.

V 60. letech a koncem 80. let se Vánoce rovnaly do jisté míry takovým tichým demonstracím, a to hlavně mezi mladými lidmi. Jak to vypadalo? Jak se chodilo na půlnoční?
Kourová: Půlnoční nebývaly o půlnoci. Bylo to vysvětlováno tím, že když se lidé budou vracet takhle pozdě v noci, Veřejná bezpečnost nebude schopna zajistit jejich bezpečí. Půlnoční se proto konaly často odpoledne nebo v podvečerních hodinách, v lepší variantě v deset hodin večer.
Především v druhé polovině 60. let povolil velký strach z 50. let, kdy bylo velmi sledováno, kdo chodí do kostela, takže tam začínají chodit i mladí lidé. Nebylo to však ani tak vyjádření víry jako vyjádření postoje k oficiální politice.
Důležité je asi zdůraznit Vánoce 1968, protože tehdy se vrací vánoční strom republiky. Tehdy byl spojen s vesničkami SOS, alternativním zařízením k dětským domovům. Hodně se v tom angažovala Irena Svobodová, manželka prezidenta Ludvíka Svobody. Lidé na to reagovali velmi spontánně. Vzniklo speciální konto, které mělo tři sedmičky, a lidé také hodně přispívali do kasiček, u kterých ještě stáli skauti.

Kdy skončily ty vesničky? A strom republiky byl dál?
Kourová: Strom republiky byl ještě v roce 1969. V roce 1970 byla otevřena vesnička v Doubí, ale pak to bylo potlačeno. Vesničky už se nemohly jmenovat SOS, ale dostaly název nějakého speciálního zařízení.

Koura: Vesničky SOS přišly z Rakouska, byly ze Západu a měly křesťanský podtext. Jejich účelem bylo, aby sirotci mohli vyrůstat v prostředí, které by bylo blízké prostředí rodinnému. Reakce režimu byla proto taková, že socialistické zřízení je přece na tak vyspělé úrovni, že nemusí přejímat výdobytky kapitalistické společnosti.

A byl ten strom republiky v 70. letech? Přiznám se, já si to nepamatuju.
Koura: Nebyl, ta tradice byla také zrušena.

Čili strom republiky se dočkal tří zákazů.
Koura: Přesně tak.

Hovoří etnografka Eva Večerková, spoluautorka knihy Evropské Vánoce:
Mezi vánoční dárce patří také severští skřítci, kteří se jmenují Jultomte nebo Julenisse. Je to docela zajímavá oblast, původní, autochtonní. Tomte byl domácí skřítek, který hlídal dům, aby se nepřihodilo něco špatného. Když však nedostal vánoční kaši, která mu musela být předložena, mohl hospodářství i škodit. Tito skřítci se objevují i při dnešních vánočních školních slavnostech, za Tomteho se převlékají děti nebo se Tomte vyskytuje jako figurka na vánočních stromcích. Do severských oblastí rovněž pronikla postava vánočního muže spojená v představách se Santa Clausem.

Přišel rok 1989. Jaké byly Vánoce v roce 1989?
Koura: Vánoce byly euforické, byly narvány kostely, dokonce se po tradiční koledě Narodil se Kristus Pán zpívala hymna. Byly plné euforie asi podobně jako v roce 1918, i proto jsme naši knihu uzavřeli právě rokem 1989. Ty roky jsou si podobné v tom, že nyní bude v naší zemi již dobře, když jsme porazili to zlo, už nastává málem ráj na zemi.
Jak jsme sledovali proměny Vánoc, tak po roce 1989 přišla pozitivní věc, že dochází k obnově charitativních tradic a že o Vánocích myslíme na lidi, kteří se nemají tak dobře jako my.

A jedna věc ještě, která je taková zábavná: děda Mráz neprorazil, Ježíška jsme si uhájili proti sovětskému vlivu zásadně. Ale zdá se, že Santa Claus proráží.
Kourová: Když se ptáme malých dětí, vždycky se těší na Ježíška, píší dopisy Ježíškovi. Pořád to ještě tak je.

Koura: V knize citujeme například dopis Ježíškovi, který psal Miloš Forman. Za okupace si přál, aby se vrátil jeho tatínek z koncentračního tábora. Prostě si myslíme, že je to krásná dětská iluze a že děti bez ohledu na režim a na dobu budou i dále psát dopisy Ježíškovi a svěřovat mu svá přání.

Ddoufejme, že Ježíšek odolá po dědu Mrázovi i Santa Clausovi. Děkuji vám, že jste přišli, přeji vám hezké a radostné Vánoce. A dovoluji si říct, já, starý pohan a hříšník, pochválen buď Ježíš Kristus.

(redakčně kráceno)