Soudní tahanice uhasily jiskru naděje na spravedlnost

Praha – Změť paragrafů už zničila životy mnoha lidí nebo jim přinejmenším zkomplikovala život. Takový osud postihl i Kateřinu Pelechovou. Při nehodě přišla o manžela, její dvě dcery o otce. V roce 2000 jim Městský soud v Praze přiznal odškodnění devět milionů korun. Poté se však soudy tak dlouho handrkovaly, kdo má náhradu zaplatit, až se naděje na spravedlnost rozplynula. Viníci zkrachovali a z jejich majetku zbylo jen pár tisíc.

Úspěšný lékař Tomáš Pelech zemřel při dopravní nehodě u Katovic na Strakonicku v roce 1998, když se vůz s jeho rodinou srazil s protijedoucím kamionem. Život jeho manželky se rázem obrátil naruby. „To byla situace, kdy vlastně ovdověla paní, která byla závislá na svém manželovi. Ona třeba ani nevěděla, jak se tankuje benzin do auta. Měla dvě malé děti, o které se musela starat. Přišla najednou o pilíř rodiny. O toho otce a manžela, na kterém celá ta rodina stála,“ popisuje tehdejší situaci právník paní Pelechové Jan Šťovíček.

Paní Pelechové mělo v zoufalé situaci před 13 lety pomoci alespoň finanční odškodnění. Vyšetřování nehody sice jasně prokázalo, že za nehodu mohl řidič kamionu, soudy ale nedokázaly dvanáct let rozhodnout, kdo má rodině peníze na odškodném zaplatit.

Jan Šťovíček, právník paní Pelechové

„Mně to přijde jako velmi nelidský přístup. Pro mě to je naprosto nepochopitelná věc. Obrovské zklamání. Já dobře vím, že kdyby to proběhlo tak, jak to standardně probíhá, tak ten případ mohl být třeba do tří let od podání žaloby vyřešen.“


Kamion, který srazil u Katovic auto manželů Pelechových, tehdy řídil profesionální řidič Miroslav Hlavatý. Vracel se právě ze služební cesty z Itálie, kam ho vyslala společnost Transbohemia. Kamion, se kterým jel, ale přitom vlastnila jiná firma – VN-Trans, která ho společnosti Transbohemia pouze pronajala. Městský soud v Praze v roce 2000 rozhodl, že odpovědnost za následky nehody nesou právě tyto dvě společnosti a mají tedy Pelechovým vyplatit náhradu za smrt manžela a otce rodiny ve výši devíti milionů korun.

Pieta za tragicky zesnulého Tomáše Pelecha
Pieta za tragicky zesnulého Tomáše Pelecha

Devíti milionů korun z odškodnění se ale Pelechovi nedočkali. Názor městského soudu zpochybnil totiž pražský vrchní soud. Tvrdil, že následky nehody musí nést řidič kamionu a náhradu újmy tak má zaplatit Pelechovým on. Tím se ale rozhodování soudů protáhlo o řadu let, navíc zcela zbytečně. „My jsme se samozřejmě obrátili dovoláním na Nejvyšší soud, který nám dal za pravdu. Vrátil tu věc zpátky vrchnímu soudu. Tam nastala ta úplně nepochopitelná věc, že vrchní soud absolutně ignoroval právní názor Nejvyššího soudu a opakovaně tu věc zamítal,“ konstatuje Šťovíček.

Petr Knötig, mluvčí Nejvyššího soudu

„Nejvyšší soud vě věci rozhodoval třikrát a vždy věc vrátil vrchnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, protože vrchní soud se nezabýval řádně všemi podklady a všemi důkazy, které měl projednat. Navíc odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu bylo tak ledabylé, že bylo téměř nepřezkoumatelné.“


Po dvanácti letech soudních tahanic, dvaceti rozsudků a usnesení a tří oprav u Nejvyššího soudu už i vrchní soud musel souhlasit s verdiktem, že o náhradu škody se mají dělit obě přepravní firmy. Místo původních devíti milionů se ale odškodné snížilo na milion a čtvrt a ani tyto peníze ale rodina Pelechových neuvidí. Než se soudy dohodly, obě dopravní firmy zanikly a náhradu tak nemá kdo zaplatit.

Z majetku obou společností totiž zůstalo pro Pelechovy pouhých 35 tisíc korun, další peníze už nemají šanci od zkrachovalých firem získat. Jen díky tomu, že se advokát zřekl svých odměn, neskončila paní Pelechová po dvanácti letech soudů v dluzích. Podle mluvčí ministerstva spravedlnosti Terezy Palečkové je zde ale možnost obrátit se na soud a zažalovat stát, respektive ministerstvo spravedlnosti, a dožadovat se této náhrady škody v klasickém soudním řízení.

Kateřina Pelechová, vdova po Tomáši Pelechovi

„Kdybychom tehdy ty peníze získali, tak jsme ten život měli snažší. Nevím, jak moc by se to lišilo, ale rozhodně bychom měli míň starostí.“

„Cítím to jako křivdu, že mi stát v ničem nepomohl. Měla jsem skvělého právníka, vysoudil mi peníze. To není díky státu, to je díky mému právníkovi a stát mě akorát o ty peníze vlastně připravil.“