„Týrané dítě potřebuje pomoc celé společnosti,“ říká Václav Mertin

Pražský městský soud vyměřil za týrání dvou chlapců, takzvaných vlčích dětí z pražských Vinohrad, otci osm let vězení, matce tříletý podmíněný trest s tím, že se bude léčit na psychiatrii. Rozsudky ještě nejsou pravomocné. Roční a dvouletý chlapec vůbec nevycházeli ven, nemluví, jen vydávají skřeky, nemají vyvinuté kousací reflexy a jejich fyzický i psychický stav neodpovídá jejich věku. V bytě přitom vyrůstali, aniž by o nich měly informace jakékoliv zodpovědné státní orgány. Rodiče se hájí tím, že nejsou zastánci tradiční výchovy. Kolik takových případů může být? Souvisejí s obecným propadem hodnot? S ekonomickou i celospolečenskou krizí? Jak těžký je návrat takových dětí do normálního života? Takové byly otázky pro dětského psychologa Václava Mertina v Interview ČT24 z 5. ledna. Ptala se Daniela Drtinová.

Jak taková izolace „před zlým světem“, jak to chtěli rodiče v tomto případě, ovlivní život dětí?
V tomto případě tam byly dvě dospělé osoby a dvě děti, takže je určitá pravděpodobnost, že reparace bude příznivá. Jasné ale je, že dítě ke svému zdárnému vývoji a rozvoji potřebuje množství nejrůznějších podnětů. Výzkumy našich učitelů a kolegů z 60. let přitom ukázaly, že i mírné omezení v dětských domovech nebo v kojeneckých ústavech poznamená dítě na celý život. Ne že by se nezapojilo do života, ale má výrazně víc problémů v zaměstnání, partnerském životě a tak dále.

Jakou mohou mít podobu ty problémy, které děti získají v tomto věku?
Dítě se učí pozvolna. Od nejútlejšího věku ho vystavujeme nejrůznějším podnětům. A pokud ty podněty nedostává, je deprivováno a nemůže se v té oblasti dobře vyvíjet. (Každé dítě má ale trochu jinou odolnost.) Takže pravděpodobnost, že budou mít problémy třeba při navazování kontaktů s ostatními lidmi, že to bude probíhat nestandardním způsobem, se u těchto dětí výrazně zvyšuje.

Ty děti nežily úplně v izolaci, navíc byly dvě, takže spolu mohly nějak komunikovat. Může být za těchto okolností návrat do normálního způsobu života méně komplikovaný, než kdyby žily úplně v izolaci?
I kdyby ty dvě děti žily v izolaci, nebylo by to tak hrozné, jako kdyby to dítě bylo někde úplně samo. Ty dvě děti si přece jenom určité podněty poskytují. Nechci tím ale vůbec říct, že to je něco bezvadného. Je to jenom o malinko menší zlo. A také tam nějakým, i když hodně alternativním, způsobem fungovaly ty dvě dospělé osoby.
Pokud ty děti dostanou odpovídající pomoc, možná bude stačit normální péče babičky a dědečka, za nějakou dobu se vrátí do normálu a nikdo za pár let nepozná, že v tom útlém věku zažívaly takovéto věci.

Co se v osobnosti dítěte rozvíjí do tří let věku?
V nejútlejším věku je rozvoj velice dynamický. I proto to někdy vypadá, že co nechytneme do tří let, už nedohoníme. To samozřejmě není pravda. Pravda ale je, že při vývoji a rozvoji běžného dítěte, jsou ty problémy mnohem menší.
V této době se rozvíjí hrubá motorika. K tomu by ale ten byt stačil první půlrok nebo prvního tři čtvrtě roku. Potom dítě potřebuje vyrazit o kousek dál. Také se rozvíjí řeč, jazyk, jazyková zásoba. Někdo by mohl říct, že k tomu stačí ti dva dospělí a starší dítě pro to mladší. To ale není úplně pravda. Přestože ostatní děti v tomto věku neposkytují nejlepší vzor, patlají a je to všelijaké, podněcují to dítě, táhnou ho. A tohle tady asi trošku scházelo.
Posoudit z hlediska emoční stránky to neumím. Četl jsem, že neměli myčku, pračku, děti chodily oblečené všelijak, nechodily ven. To ale ještě nemusí znamenat, že by máma neprojevovala elementární lásku. O tom tátovi úplně nevím, ale o mámě bych to předpokládal.

Je zdokumentovaný případ ukrajinské holčičky, o kterou pečovali psi. Takové dítě se údajně nepozná ani v zrcadle. Když se dítě vlastně z naprosto jiného světa vrací do normální civilizace, představuje to pro něj i smrtelné nebezpečí. Nebylo by lepší v tak těžkých případech nechat ty děti ve světě zvířat? Byť je to krajní mez, samozřejmě.
Přestože to je extrém a objevuje se jednou v milionu případů, já bych byl pro to, aby se dítě vrátilo do společnosti mezi lidi. A to přestože si uvědomuju, že možná nikdy nedosáhne úrovně, aby fungovalo samostatně. Myslím, že naší zodpovědností je postarat se o každého lidského tvora.

To samozřejmě není vinohradský případ. Rodiče těch dvou chlapců uvádějí, že žijí alternativním způsobem života, že jim vadí diktát většinové společnosti, vadilo jim třeba očkování. Jak často se v poslední době v praxi setkáváte s tím, že alternativní způsob života dospělých rodičů zasahuje do integrity dětí?
To je nesmírně složitá otázka. Kde je ta míra? Kdy mohu říct, tomu dítěti to škodí? Setkávám se s takovými rodiči a vždycky si tuhle otázku kladu. Říkám si, jestli mám jako psycholog právo do jejich života zasáhnout víc než tím, že je upozorním na určitá úskalí a souvislosti. Aby třeba zvažovali, že některé jejich kroky tomu dítěti později výrazně zkomplikují život. Že za něj nemohou úplně rozhodnout, jak to bude v jeho osmnácti nebo dvaceti letech.
Na druhou stranu kdybychom tady seděli před 30 roky a zjistili, že třeba nejedli maso, koukali bychom, že to je něco divného. Dneska se vás ptají, jestli jíte maso, nebo nejíte, i v hospodách a na kongresech. Společnost se posouvá. A to, co byla před 30 lety výrazná alternativa, dnes už bereme jako možné a asi ne škodlivé. Stále však existuje míra, kdy bychom měli říct, že to už je výrazně v neprospěch dítěte. Nevím, jestli na to máme úplně doklady, ale prostě na tom trváme.

Případů, kdy to nějak negativně zasahuje do integrity dítěte, přibývá. S čím to může souviset? S propadem celospolečenských hodnot? S ekonomickou krizí? S určitou zmateností a nejistotou ve světě?
Ještě jednu věc byste měla říct – společnost je na to citlivější. Je víc institucí, které už nemávnou rukou nad tím, když je dítě je zmlácené a chodí s modřinami.
Jinak skutečně, řada lidí má hrozný zmatek v hodnotách, v tom, co vlastně chtějí, proč si dítě pořizují a co pak vlastně s ním. Nezbývá nic jiného, než aby instituce, lhostejno zda státní či neziskové, které mají na starost tuto péči, ještě více zaměřily pozornost na děti, kde by mohl být problém. Ne proto, aby rodiče uváděly na správnou cestu, mnoho věcí je jejich právo. Ale proto, aby zasáhly ve chvíli, kdy to dítěti prokazatelně ubližuje, kdy je týrané, a to nejenom fyzicky, ale někdy i psychicky.

Říká se, že kvalita společnosti se pozná podle toho, jak se společnost chová ke svým dětem. Podle policejních statistik za loňský rok bylo evidováno 5787 případů týraných a zanedbávaných dětí, což je nejvíc za posledních deset let. Co to vypovídá o české společnosti?
Není to jenom, jak se společnost chová k dětem, ale i jak se chová k postiženým a ke starým lidem. Jinak co se toho čísla týče, i kdyby jich bylo padesát, měli bychom všichni vstát a něco s tím dělat.
Mě ale úplně netrápí, jestli to přibývá, nebo ubývá. Každé dítě, kterému je ubližováno, si zasluhuje pomoc celé společnosti. Je to na činy, na to něco s tím dělat.
Ale abychom se netvářili, že se vůbec nic nedělá. Snaha s tím něco dělat tady je, věřme, že se to někde promítne. Třeba podle své klientely, tak jak rodiče mluví, si myslím, že bude ještě potřeba posílit práci OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí, takzvaná „sociálka“). Někdy jim kvůli nekvalifikovanosti a možná i přetíženosti řada věcí uniká, takže to pak spěje až do extrémní podoby. I když v tomhle případě, maminka porodila doma a nikde to nenahlásila, stát asi žádnou chybu neudělal.

Lidé dnes hodně žijí izolovaně. Dřív žily rodiny víc pohromadě, s prarodiči, sousedé se znali. Já dnes nevyjmenuju ani jména všech sousedů v domě. Nehraje i toto neblahou roli?
Hraje. Dřív se možná říkalo, věcí si nevšímej, nestrkej do toho nos. Ale to se myslelo ve vztahu ke státu. Jinak i cizí lidé strkali nos do výchovy, dokonce si myslím, že ani neměli. Když jsme jako děti někde kouřily, dovedli nás domů, rodiče jim poděkovali, seřezali nás a bylo to. Dneska by jim možná řekli, co vám je do toho, starejte se o své. Takže je to i určitá celková nevšímavost společnosti, která je vlastně daná i tou reakcí rodičů. Lidi si pak nevšímají ani evidentních věcí.

Co rozhoduje o charakteru víc, genetika, to co získáme od rodičů, anebo vliv prostředí?
Vítězí prostředí. To, jak vstupujeme do života dítěte externími vlivy. Nemůžeme však říci, že genetika nehraje roli, ta ovlivňuje všechno. Když ovšem sledujeme pokroky genetiky, vidíme, že věci, kde to dřív bylo fatální, už dneska umíme ovlivnit. Ale kdyby mi někdo chtěl vyčítat, že myslím, že poroučíme větru, dešti a že všechno změníme, tak to není pravda.

Kdybychom se vrátili k zanedbávaným a v některých případech týraným dětem, jak se s nimi pak pracuje? Jak vypadají ty nejrůznější metody, arteterapie, terapie hrou, relaxační metody a podobně?
Pokud tam bylo něco hodně negativního, potřebují se s tím vypořádat. Je to jako v běžném životě, třikrát to někomu odříkáme a už to není tak bolestné. Netvrdím, že zrovna tyto malinké děti budou něco odříkávat. Pro ně je hra tím médiem, které jim pomůže se toho eventuálně zbavit. A to další je úplně banální. Ty děti potřebují vztah, podněty. A potřebují, aby nějaký odborník zpovzdálí pozoroval ty, kteří o ně budou pečovat, a pomáhal jim sledovat, jak se vyvíjí, a současně dával podněty k tomu, co dělat dál. Ale že by bylo potřeba něco úplně mimořádného, to si nemyslím.

(redakčně kráceno)