Jako malé děti

Byl to takovej blbej den, do kterého se člověk čas od času probudí. Sedím v metru, pozoruji oknem kilometry barevného vedení a přemýšlím, jakou energii v sobě ukrývají. Tu najednou cítím obrovský výdej kilojoulů na vlastním těle. „Dejte si tu hlavu někam,“ slyším vedle sebe a jenom pomalu mi dochází trapnost situace. Usnula jsem a zabořila se svým obličejem do ramena spolucestujícího. Chápu, tohle se nedělá. Jeho prudká reakce mi ale náladu rozhodně nezvedla. Je ráno, kolem musí být cítit můj skvělý parfém (vánoční dárek) a vůbec nejsem nijak odpudivá, takže decentní popostrčení by dle mého bylo adekvátní. 

Zřejmě nebylo. Stejně jako zřejmě není patřičné vyhýbat se lidem, kteří při přestupu z áčka do béčka nenasadí tempo mírného poklusu. Nemluvě o tom, když si v předklonu zavazují tkaničku, tudíž se nenachází v zorném poli spěchajících. Tolik nechtěných plácnutí můj zadek nezažil ani na venkovské diskotéce. Vrchol blbého dne ale měl teprve přijít. Zasloužila jsem se o něj vlastně sama, ale posuďte. Když před vámi udělá pes baskervilský bobek, za který by se nemuselo stydět ani koňské spřežení ze Staromáku, a jeho pán dělá jakoby nic, neozvali byste se? Já ano, ovšem namísto sáčku se mi před očima zjevil vystrčený prostředník a v uších zněla slova, při kterých jsem se přestala červenat v sedmnácti. Naštěstí mě doma čekal syn a jeho bouřlivý pokřik „mamiká, mamiká,“ mě přesvědčil o tom, že na světě může být i dobře. A když mi po úklidu nádobí řekl „díky mamiko“, napadlo mě, jestli bychom se my dospělí neměli slušnosti učit od dětí. A taky zda ona slušnost a smysl pro pořádek nejsou vlastně vrozené a my je pouze postupem času, obrušováni odžitými lety, neztrácíme. Jinak bych si pár skutečností ze života vlastního syna ani nedovedla vysvětlit.

Jasně, nebudu zastírat, byla doba, kdy byl můj syn postrachem bubenečských hřišť a já se bála každého jeho kontaktu s cizími dětmi. Náklonnost jim totiž projevoval zásadně pevným stiskem zubů. Nicméně, teď je o pár měsíců starší a o hodně slov chytřejší. A když se naučil správně používat slovo „děkuji“, vystoupala moje rodičovská hrdost skoro do nebe a spílání matek pokousaných dětí bylo zapomenuto. Zvlášť když to slovo začal používat i v situacích, ve kterých by dospělí zvolili slova významově opačná. Tak třeba, když mu ve tři ráno měřím teplotu, což synek bytostně nesnáší, a liju do něj sirup – další neoblíbená činnost. Pláč vždy nakonec vystřídá „děkuji mamiko.“ Anebo když se stejné slovní spojení ozve i po tolik nenáviděném čištění zubů. Pro lepší představu: syn řve, já chlácholím a rychle čistím, syn řve a chce se mi vysmýknout, já mlčím a čistím rychleji, syn řve, já končím, „děkuji mamiko.“

I ve smyslu pro pořádek mě leckdy strčí do kapsy. V domácnosti, kde se dva dospělí neustále hašteří, kdo z nich produkuje větší chaos, se často ozývá slovo „puň“. To je Jáchymův výraz pro cokoliv nevhodného, například mikroskopický flek na jeho oblíbeném šmoulovi. A pak je tu nebývalá skromnost, jež se projevila před Vánocemi. Po rozhovoru na téma, co by mu měl Ježíšek donést, jsem chvilku přemýšlela, zda ho těmi chystanými materiálními dary vlastně nezkazíme. Na moji prvotní otázku „co?“, totiž Jáchym nedokázal odpovědět. Lépe ale nedopadla ani moje snaha o inspiraci. Navrhla jsem mu, zda by nechtěl koně – nejoblíbenější stvoření vůbec. Syn souhlasně kýval, já byla spokojená, ovšem jen do doby, než zaznělo „Ne, mám doma.“ Koukneme na hromadu různých koní, abychom zjistili, že má pravdu. Navrhla jsem tedy oblíbence číslo dvě - traktor. „Ne, mám doma,“ ozvalo se zase. „Motorku?“ začala jsem být zoufalá. „Ne, mám doma,“ řekl zase. „Lego?“ docházely mi nápady. „Ne, mám doma, mamiko!“ Nakonec jsme zůstali konvenční a pod stromkem byly skutečně dárky. Tím největším byl pro nás ale pohled na Jáchyma. Stál u borovičky, dárky stále zabalené, a křičel „děkujeme, děkujeme!“

A tak příště, až zas nastane blbej den a já se budu opírat o nevrlé spolucestující anebo nabádat k úklidu psích exkrementů, usměju se na vztyčené prostředníky, nasypu si popel na svoji těžkou hlavu a tkaničky si budu zavazovat jenom mimo dav. A budu doufat, že Jáchym jednou udělá to samé.