„Diváka naprosto nepotřebuju,“ říká malíř Rostislav Pospíšil

Rostislav Pospíšil původně začínal jako malíř „závažných“ obrazů se snahou o nápravu světa. Na začátku 80. let ale poprvé veřejně představil svoje naivní, dětské, „šišaté“ obrazy. A protože měly úspěch, zůstal už svému osobitému stylu věrný. Není však jen malířem. Ilustruje knihy pro děti i dospělé. Nebo píše a režíruje divadelní hry, ke kterým si sám připravuje výpravu. V pořadu Před půlnocí z 24. ledna hovořil s Rostislavem Pospíšilem Igor Dostálek.

V pozvánce k jedné z vašich výstav se psalo: „Celé roky byla umělecká veřejnost přesvědčená, že jeho obrázky malují jeho vlastní děti. Když jeho děti vyrostly, říkalo se, že obrázky krade v mateřských školách. Pravda je ale horší, všechno maluje sám.“
Kradl jste opravdu obrázky v mateřských školách?
V podstatě bych i chtěl, ale školky jsou před takovými „vlezlouny“, jako bych mohl být já, poměrně chráněné. Takže ty šišaté obrázky opravdu maluji sám.

Váš styl je dobře rozeznatelný. Kde se vzal? Kde vyrostl?
Někdy v roce 1982 jsem měl výstavu s již zesnulým Sony Halasem. Do té doby jsem se snažil dělat vážné umění – řešit a i trošku zachraňovat svět, vyčítat mu. Na té výstavě jsme se ale dohodli, že budou legrační názvy a podobně. Tak jsem tam dal obrázky, které jsem sice vždy maloval, ale nechtěl je nikomu ukazovat. Říkal jsem si totiž, že šišaté a legrační obrázky nikoho nezajímají, a dřel ty „opravdové“ obrazy. A mělo to velký úspěch. Od té doby maluju to, co se mi líbí, nemusím dřít. Má to výhodu, že když malujete tak trochu dětsky, šišatě, nikdo neví, zda to tak má být nebo zda vám jen ujela ruka.

Není to ale jen šišatá linka, je v tom i jakási lehkost a nadsázka?
To, že nic není tak vážné, aby se to muselo brát vážně, je asi ve mně. Z každého průšvihu je časem veselá historka, ale někdy to trvá mnoho let.

Patří dětský svět do vaší tvorby, nebo je to nadsázka pro dospělé?
Mám rád dětský svět, protože s dětmi se lépe komunikuje. Když namalujete pruhovaného slona, dospělý se pobaveně usměje, uvidí v tom nadsázku. Tříleté dítě to ale bere vážně, protože ještě neví, že pruhovaní sloni nejsou. Když se k tomu přidají dospělí, je to o to lepší, protože v každém z nás je jistá infantilnost a tesknota.

Takže jde o spojení infantilnosti a tesknoty?
Ano, to je přesně ono. Taková ta infantilnost, zastuzený romantismus, puberťácká naivita a nyní nastupující stařecky třes. To vše dává dohromady krásný mix těch obrázků. Alespoň pro mě, protože já jsem vždy tím prvním, kdo je těmi obrázky okouzlen.

Několik vašich výstav se jmenovalo Blues a jiné krajiny. Jaká je spojitost mezi vašimi naivními obrazy a světem blues?
Nemám hudební sluch, ale miluji hudbu. Blues mi vyhovuje, protože si na nic nehraje, a přitom je to veliké umění. Když černoši hrají blues a udělají chybu, třeba ji třikrát zopakují a hrozně se tomu smějí. Z té chyby se pak stane úzus a běloši to musí opakovat po nich. Zatímco když běloši hrají blues a udělají chybu, přestanou hrát, omluví se a začnou to hrát znovu.
Takhle je to podle mě špatně. Třeba malovat se má tak, že když se stane chyba, buď to rovnou vyhodím a zničím, nebo je ta chyba fajn. Některé mé obrazy jsou pak složené jenom z chyb. A to je potom asi to nejlepší.

Jste nejen výtvarník, ale také spisovatel, píšete o bluesmanech. Jak jste se k tomu dostal?
Mně se moc líbí, jak se dnes ti už většinou staří chlapíci sotva došourají na podium, ale tam spustí, jako by jim bylo devatenáct, a zpívají v podstatě naprosté hlouposti, které jsou přitom výborné.
Tak mě napadlo, že se potkali třeba Muddy Waters s Lee Hokerem v obchodě, jak kupují rohlíky, a bylo jim oběma trapně, že mají v košíku ty rohlíky. To přece bluesmani nedělají – ti nekupují rohlíky, ale hrají blues. Takže se trapně pozdravili a šli rychle od sebe, zatímco od dalšího regálu na ně koukal B. B. King, který si kupoval nízkotučný jogurt. Pak jsem napsal knihu povídek o tom, jak se setkávají lidé, kteří se setkat nemohou. Občas se tam do toho připlete i nějaký bílý, Clapton nebo Dylan, kteří většinou brečí někde za rohem, že se to nikdy jako černoši nenaučí.

Občas své texty i čtete. Při jakých příležitostech?
Sám už je čtu málo, nyní je čte profesionálně František Derfler nebo někdo další. V Divadle U stolu děláme jednou za tři měsíce představení Blues u stolu. Tam je parta bluesmanů, kteří jenom jamují, a k tomu jsou čteny mé povídky. Vždycky odpoledne to na takzvaném soustředění „zkoušíme“ – do pěti hodin klábosíme. V pět hodin někdo řekne, že bychom měli zkoušet, druhý řekne, že by to bylo přezkoušené. Pak jsme z toho nervózní, pohádáme se, nakonec se to spustí a je to výborné.

Takto nějak vznikají i vaše kresby?
Ne, mé kresby vznikají v ryzím soukromí. U toho nemůžu mít nikoho většinou ani přes dveře. Mám ateliér v domku v obci Kněževísko, což je taková polosamota, kde je jen dvanáct domů. Nemám totiž rád, když někdo vidí moje slepé uličky. Tvářím se jako suverén a nechci, když je ta kresba taková lehounká, aby někdo viděl, že před tím bylo třeba třicet rozdupaných a vyhozených papírů.

  • Obraz Rostislava Pospíšila
    Obraz Rostislava Pospíšila zdroj: ČT24
  • Obraz Rostislava Pospíšila
    Obraz Rostislava Pospíšila zdroj: ČT24

Takže vaše odpadovost je třeba devadesát ku deseti?
Když cokoliv namaluji, odložím to a druhý den se na to podívám. Pokud se mi to nelíbí, okamžitě to zničím, roztrhnu papír nebo rozříznu plátno. Kdybych to totiž nechal déle, vím, že bych si to nějak obhájil. Takhle mi jde z ruky jen to, co je dobré. V tuhle chvíli jsou tak na světě dvojí kritici. Ti, kterým se to líbí, jsou ti, co tomu rozumí. A ti, kterým se to nelíbí, jsou ti, co tomu nerozumí. Já totiž vím, že je to dobré.

Když vznikají vaše obrazy, myslíte na diváka, nebo ho nepotřebujete a prostě sdělujete svůj svět?
Ne, diváka naprosto nepotřebuju. Občas člověk myslí na to, jak by to někdo vnímal. Ale to pak začíná mít v hlavě myšlenku, že když se to modré minule všem líbilo, tak proč to neudělat znovu. Jiné je to, když člověk ilustruje knížky. Tam na čtenáře myslet musí, protože ilustruje text, třeba jednu větu, kterou si vytáhne ze stránky, jak to dělám já.

Jste schopen se nechat najmout na jakoukoliv knihu?
Naštěstí se nemusím ze zoufalství nechat najímat na každou knihu. Většinou dostávám knihy, které se mi líbí. Nyní ilustruji již podruhé knihu o Paříži. Je to kniha vzpomínek, jakýchsi impresí a podle toho to také ilustruji. Ty ilustrace jsou takové nedokončené, rozlité, ale v mém stylu – jde z toho poznat, že je to Paříž. Nevím, zda bych dokázal ilustrovat vážné knihy. Asi ne. V podstatě mi to ani nikdy nikdo nenabídnul.

Ilustroval jste tři knihy o Paříži od Jiřího Žáka, Co Paříž zatajila, Co ještě Paříž neřekla a Kdyby nám Paříž vyprávěla?
Jiří Žák je výborný francouzštinář a v Paříži hodně byl, nevytvořil ale průvodce. Spíše napsal, co se kde stalo nebo co se říká, že se tam stalo. Někteří moji známí ale podle jeho knížek chodili po Paříži hledali ta místa – třeba náměstí, kde údajně zakopnul král a kde od té doby všichni zakopávají. Trochu si vymýšlel, trošku to měl z pramenů a já to podle toho ilustroval.

Nyní ve vás poznávám divadelníka, ať už scénografa nebo přímo režiséra. Zkrátka vidíte situace a ty vás inspirují. Je to tak?
Divadlo je moje druhá láska, protože jsem kdysi dávno začínal v legendárním Divadle X. Pak jsem napsal pár dětských her, které se kupodivu líbily. Věnoval jsem se tomu tak jednou za dva roky. Nyní se s tím ale roztrhl pytel a během dvou let dělám už čtvrté divadlo. Teď je to Cesta kolem světa za 80 dní v Opavě, kdy poprvé nejde o můj vlastní text, ale o verneovku.
Cesta kolem světa vyšla v Paříži v roce 1872, v roce 1874 to přepsal Verne jako divadelní hru. A v roce 1876 se to hrálo v Praze v Prozatímním divadle a Neruda na to psal oslavnou recenzi. Hlavní roli hrál tehdy Jindřich Mošna. Tento autentický text z roku 1876 dělám nyní já v opavském divadle. Výprava je taková, jako kdybych verneovky ilustroval napůl jako původní ilustrátor León Benett a napůl sám za sebe. Po jevišti tam prochází třeba tři a půl metru vysoký papundeklový slon a podobně. Je to takové trochu bizardní.

A oblíbené verneovské ilustrace vás inspirují nebo svazují?
Na ně si netroufnu. Asi jako se neodvážíte posprejovat Chrám svatého Víta. To prostě nejde. Od dětství je to pro mě něco. Jsou tak úžasné, je to mimo moje chápání, že bych se ani nesnažil je napodobovat. Pospíšilovsky jsem tam pouze nechal ty linky, to je jediný vtip.

Teď ale nemluvíte jako rebel křivé linky, ale jako člověk s klasickým řemeslným vzděláním, co se malby a kresby týče?
Jsem velice seriózní člověk a zakládám si na tom. To jenom vy máte dojem, že jsem rebel. Třeba to, že ty obrázky kradu, jsem napsal já, protože jsem chtěl, aby veřejnost věděla, jak to je, aby nevznikaly fámy. Chtěl bych být seriózní a celý život na tom pracuji. Třeba to vyjde.

  • Obraz Rostislava Pospíšila
    Obraz Rostislava Pospíšila zdroj: ČT24
  • Obraz Rostislava Pospíšila
    Obraz Rostislava Pospíšila zdroj: ČT24

Do jaké míry jste potřeboval klasické vzdělání k takovémuto pohledu na výtvarno?
Nyní budu mluvit velice kacířsky. Klasické vzdělání je to, že se naučíte malovat ruku, flašku a kvítko. To se v podstatě naučí každý, jde pak ale o to, co s tím udělá. Buď budete do smrti malovat jenom výborné flašky, nebo se jednou zalomíte a namalujete něco jiného. Třeba to, jak Honza Dungel maluje úžasně ptáky, se naučil sám. A stejně jsem se sám naučil malovat šišatě.
Umělecké vysoké školy, možná proto, že sám žádnou nemám, jsou podle mě zbytečné a svazující. V člověku to totiž buď je, nebo není. Vidím to i na hercích. Herec s JAMU nebo DAMU nemusí být lepší než herec z ulice. Školený herec je možná vpředu v technice, ale samotné herectví v něm buď je, nebo není.

S divadlem jste spojen také jako scénograf. Děláváte si výpravu vždy sám? Byl byste schopen někoho pustit do své inscenace?
Ne, to nejde. Mě dokonce štve, že si nemohu sám skládat i muziku. Je tam vždy napsáno, režie, výprava, kostýmy: Pospíšil, hudba: Zdeněk Luka. To se pak můžu zvencnout, že to neumím.
Dělal jsem výpravy s Ivo Krobotem, Vladimírem Morávkem, Milanem Uhdem, takže dokážu dělat výpravy cizím režisérům. V životě bych ale nedovedl dělat divadlo ve výpravě, kterou jsem si nedělal sám. Jsem totiž sobecký a pyšný a nevím co všechno. Hlavně bych se musel s tím hlupákem hádat o tom, co tam udělal špatně. Takto se nemusím dohadovat s nikým nebo si případně mohu říkat hůř než hlupáku.

S vašimi díly se lidé potkávají i mimo divadla a galerie. Děláte také užité umění, jako jsou pohlednice, plakáty, omalovánky?
Ještě před rokem mělo Brněnské kulturní centrum logo, které bylo velice technicistní. To bylo z mé dílny. Pro spoustu lidí to bylo překvapení – žádná křivá linka, seriózní práce. Například také navrhuji pro zahraniční firmy výstavní stánky na veletrhy. Ty už jsou ovšem trochu šišaté.

Užité výtvarno je pro vás „chlebařina“ nebo výzva?
Naštěstí se to nestalo „chlebařinou“, protože toho nedělám tolik. Nejsem firma, kdy bych to musel hrnout před sebou ve velkém, abych se uživil. Jsem sám. K takové věci, která byla trochu dřina, jsem se dostal jen asi dvakrát.

Kromě firem rád spolupracujete i s různými nadacemi. Ať je to třeba Ekologický institut Veronica, Nadace Partnerství, Nadační fond Emil. Jak jste k tomu přišel?
Kdysi dávno jsem se znal s ředitelem Kociánky, ústavu pro duševně handicapované v Brně. Párkrát jsem se tam byl podívat a pochopil jsem, že by člověk měl být šťastný, že takové neštěstí není kolem něho, a že by měl nějak pomoci. Pak přišel paralympijský výbor, pro který jsem dělal nějaké věci na olympiádu v Atlantě, dělal jsem i pro olympijský výbor. Přišli lidé ze Svazu neslyšících, jestli bych jim udělal plakáty na jejich pantomimu. Nadační fond Emil má mé logo a u časopisu Veronica jsem zakládajícím členem.
Líbí se mi pracovat tímto způsobem, je tam totiž úplná svoboda. Když pro někoho děláte zadarmo nebo spíše ze záliby, není tam žádné omezení. Můžete donést cokoliv a oni jsou rádi a i já jsem rád.

Když vystavujete, vybíráte si pečlivě výstavní prostor? Počítáte s geniem loci, nebo necháváte na kresbách, aby se samy obhájily?
Zažil jsem období, kdy se moc nevystavovalo, možná jen po různých klubech. Takže prostředí mi nevadí, dokážu ho nějak zvládnout.

Přepracováváte někdy své věci, nebo se k nim nevracíte?
Nevracím se k nim, to nejde. Třeba když mám dlouho rozmalovaný obraz, už ho nedokončím. Najednou to nejde dál, není důvod. Obraz se musí udělat naráz a pak je to buď dobré, nebo špatné. Když je to ale v půlce přiblblé, nemá smysl pokračovat. Člověk to otáčí, jestli by to nešlo přemalovat vzhůru nohama na něco jiného, plátno stojí tisícovku, tak ho člověk nechce hned vyhodit. Nakonec ho stejně rozříznu nožem, spálím v krbu a je pokoj. Teď mi ale došlo, že to není příliš ekologické.

Někteří vás považují za ekologicky myslícího člověka, protože spolupracujete s ekologickými institucemi. Mimochodem nevlastníte mobil, což je v současnosti bráno jako jakýsi postoj. Je to tak?
Lidé mě podezírají, že nemám mobil kvůli nějaké ideji. Tak to není. Nemám ho z lenosti. Ztrácel bych ho, pořád by mi volali nějací lidé a ptali se mě, kde jsem a co dělám. A já bych ho musel vytahovat, nasazovat brýle, odepisovat. Pro moje zaměstnání ho nepotřebuji. Na druhou stranu mám rozmařile dvě pevné linky a e-mail. Spojení se tedy nebráním, pouze mobilnímu.

Zaslechl jsem, že máte tak velký byt, že si s manželkou občas posíláte e-maily?
Máme velký půdní byt a každý máme pracovnu na jiném konci, navíc je mezi pracovnami několik schodů. Takže si dost často mailujeme, protože na sebe nedokřičíme a protože je to rychlejší než chodit přes půlku bytu.

Rostislav Pospíšil (*1950, Brno)

Malíř, sochař, režisér, scénograf. Pravidelně vystavuje od roku 1973. Samostatně vystavoval v Anglii, Německu, Polsku, Rakousku, USA na Moravě a v Čechách. Jeho práce jsou zastoupeny ve sbírkách Metropolitního muzea v New Yorku a soukromých sbírkách v Čechách, USA, Německu, Anglii a Rakousku. Spolupracuje s Divadlem Husa na provázku v Brně, Theatrem Brett ve Vídni, Národním divadlem v Brně, Ekologickým institutem Veronica, Nadací Partnerství a dalšími.

(zdroj: wikipedie)


(redakčně kráceno)