Jen když nejsi Hanka!

Václav Hanka na sebe kromě jazykovědných sporů ohledně budoucího vývoje češtiny upozornil především objevem takzvaného Rukopisu královédvorského.Tento titěrný, údajně středověký spisek společně s Rukopisem zelenohorským rozdmýchal národní uvědomění českého národa. Přinesl totiž důkaz o jeho hluboké historii a tedy i nárok na existenci a zásadně rozšířil jeho mytologii. Hankovi to přineslo nebývalé pocty a výsostné postavení mezi národními obrozenci. Již za jeho života však byly vzneseny pochybnosti o pravosti Rukopisů. Spory pak vyvrcholily po Hankově smrti a stejně jako v době objevu Rukopisů se staly výsostně politickou záležitostí. Dnes politické boje kolem Rukopisů ochladly a s nimi i vědecký zájem o ně. Jistotu o jejich původu však stále nemáme.

O Václavu Hankovi a Rukopisech hovořili v Historii.cs z 24 ledna historik Miroslav Hroch a historik umění Lubomír Sršeň z Národního muzea. Moderovala historička Marie Koldinská.

Pánové, kdybyste měli stručně představit Václava Hanku, říci, kdo to vlastně byl?
Hroch: Rozporná postava, nesporně nadaný, a právě proto, že rozporný, asi zajímavý.

Sršeň: Vidím v něm jednoho z nejdůležitějších lidí českého národní obrození, prvního profesionálního muzejníka, který měl v Národním muzeu, tehdy Vlasteneckém, na starosti knížky a rukopisy. A také nesporně nadaného člověka, jehož profesionální kariéra i charakter byly nepříznivě ovlivněny prudkým kariérním vzestupem v mládí.

Hroch: Závažné pro Hanku, a možná ještě závažnější než objev Rukopisů, bylo, že začal učit studenty češtinu podle svého. Tím se dostal do těžkého konfliktu s profesorem češtiny Janem Nejedlým, který ho dokonce denuncoval u policie. Hanka se v této situaci, v letech 1816 až 1818, stal osobou, na kterou byly velice různé názory a tehdy vlastně začíná ten boj mezi jotisty a ypsilonisty.

V čem byl jeho přístup k výuce češtiny jiný?
Hroch: Chtěl být modernější. Nejedlý byl představitel staré školy, která se domnívala, že čeština a česká literatura 16. století je strašně fajn a že je potřeba ji udržovat, jak to bylo – němčina je na postupu, nedá se nic dělat. Nejedlý chtěl z češtiny udělat takový skanzen, což ti mladí nechtěli. A v tom se Hanka stal, záměrně či nezáměrně, nástrojem jejich náporu.

Takže to rozhodně není tak, že by jméno Václav Hanka vešlo ve známost až s objevem Rukopisu královédvorského?
Sršeň: To určitě ne. Nicméně pochopitelně rok 1817 ho postavil na výsluní, protože od té doby byl znám právě především jako nálezce úžasné památky, Rukopisu královédvorského. Ten se tak nazývá podle místa nálezu, kde ho Hanka, jak se dodnes přesvědčivě traduje, osobně nalezl v děkanském kostele ve Dvoře Králové.

Hovoří Jan Czekala, děkan Římskokatolické farnosti, Dvůr Králové nad Labem:
Jednoho dne roku 1817 se pan Hanka sešel se svým přítelem knězem, který zde působil jako kaplan, a ještě dalším přítelem. Ty pak pozval děkan na oběd. U oběda se rozvinula řeč o šípech, které se zde měly nacházet. Zaujalo je to a šli se na ně podívat, šípy se nacházely na skříni. Když na ně sáhli, tak na ně něco spadlo (takzvaný Rukopis královédvorský – pozn. red.). Stalo se to na svátek svaté Ludmily v roce 1817.

Úryvek z dokumentu Všechno je jinak (režie Petr Palouš, 2003):
Hovoří Robert Jan Hřebíček z České rukopisné společnosti: Kamenem úrazu byl až Rukopis zelenohorský. Ten byl objeven na zámku Zelená Hora v roce 1817. Tehdejší duchovní hraběte Colloredo-Mansfelda Josef Kovář dlouho nevěděl, co si má s těmi pergamenovými lístky počít. Nakonec je poslal inkognito do Prahy, protože jeho nadřízený Colloredo-Mansfeld nebyl zrovna nakloněn české věci. V Praze se posléze dostaly do rukou Josefa Dobrovského, patriarchy naší slavistiky a jazykovědy, který je odmítl jako falzum a matlaninu. Tak vlastně začal rukopisný spor.

Kolem Rukopisů královédvorského i zelenohorského se po celé 19. století střídavě objevovaly pochybnosti o jejich pravosti. Byla to debata omezená na úzký okruh odborníků? Nebo to široce rezonovalo v české veřejnosti?
Hroch: Záleží na tom kdy. V raném období to byla záležitost úzkého obrozeneckého okruhu, ale později se z toho stávalo stále více politikum. Ostatně rukopisy byly napadeny především Němci, takže i proto bylo nutné je hájit.

Sršeň: V roce 1858 se v německých novinách Tagesbote aus Böhmen objevilo několik článků, které napadaly pravost Rukopisu královédvorského. Hanka ovšem dělal mrtvého brouka a nechtěl na to reagovat. Prý proto, že nebyl žádný diskutér a výbojný člověk, který by se pral za svoji pravdu.
Ovšem nakonec byl Hanka víceméně Palackým donucen, aby původce článků žaloval. Vznikl tak proces, v kterém David Kuh (autor těch článků – pozn. red.) prohrál. Měl jít do vězení, zaplatit pokutu a ve výroční dny zveřejnění svých článků držet půst. Nakonec z toho vyvázl a přímo potrestán nebyl. Ohlas, který to vzbudilo, byl však pochopitelně velký, protože to byl první masivní veřejný útok na toto posvátné národní palladium.

Rukopisy fungovaly jako doklad starobylosti českého jazyka, což mělo samozřejmě obrovský význam pro české národní hnutí. Jak to bylo jinde v Evropě? Setkáváme se i jinde s něčím podobným?
Hroch: 19. století bylo historistické – všechno, co bylo staré, bylo argumentem. Takže stará literatura byl argument, že máme právo na existenci. A v podstatě skoro u všech evropských národních hnutí najdeme snahu dostat se co nejdál do minulosti.
Francouzi měli Píseň o Rollandovi, Španělé měli Cida. Němci měli Nibelungy. Finové mají Kalevalu, uměle vytvořený soubor vyprávění, ze kterého v první polovině 19. století finští vlastenci vytvořili jednu báseň, která se stala básní národní. Takže i když je to z velké části vytvořené uměle, je to považováno za dokument z pradávných časů. Něco podobného podle jejich vzoru udělali v Estonsku, Kalevipoeg. A v 80. letech 19. století udělali něco podobného i v Lotyšsku a také se to stalo národním eposem. V těchto případech ale nikde nebyl ten moment úplného falza. Byla to polofalza a tak to bylo přijato, dodnes to jsou národní klenoty. Druhým typem jsou ústní hrdinské zpěvy, srbské, bulharské, které dokládají, že národy byly strašně dávno, že byly slavné, silné. Čili je to věc v Evropě běžná.
Marně jsem se však snažil najít analogii k rukopisnému případu, kdy to není ani uměle vytvořené ani to není nějaká mytologie, která by byla zachycena až v 19. století. Ale kdy to je cíleně vytvořená nápodoba něčeho starého.

Sršeň: Určitou analogií by mohlo být ruské Slovo o pluku Igorově. To je sága odehrávající se snad ve 12. století, údajně zapsána až v 16. století a z tohoto rukopisu vydána přímo roku 1800. Ten rukopis pak měl to „štěstí“, že shořel, a tudíž nebylo možné ho ověřovat.
Je to moment, který je zajímavý v souvislosti s Hankou, protože právě Hanka dával Rukopis královédvorský a Slovo o pluku Igorově do určitých paralel. A proto měl původně na svém portrétu od Antonína Machka před sebou tyto dva rukopisy jako rovnocenné.

Hroch: S tou paralelou souhlasím, ale jeden rozdíl tady je. V Rusku to bylo uděláno, bylo-li to falzum, jako součást státní ideologie. Kdežto u nás to bylo přesně naopak.

Ví se o tom, že je docela možné, že Václav Hanka, případně ještě někdo jiný, do Rukopisu královédvorského zasahoval poté, co byl nalezen, a ještě předtím, než byl oficiálně předán do muzea. Je možné, že obtahoval nebo vybarvoval některá písmenka. Dokonce se říká, že to nebyl jen on, ale i někteří malíři, zmiňují se František Horčička, Jan Dvořáček. Jak tohle bylo?
Sršeň: Mám zajímavou a nečekanou hypotézu. Že Hanka obtahoval některá písmenka, je celkem známo – sám to přiznal a je to podchyceno už od 19. století. Ale on do Rukopisu zasahoval mnohem razantněji. Jsem přesvědčen, že obnovoval iniciály. Ty byly původně celkem prosté, možná červené nebo modré, ale rozhodně ne zlacené. Ovšem Hanka si ten Rukopis v době, kdy byl jeho vlastnictvím (ve svém majetku ho měl několik let), vylepšoval a iniciály zlatil. Nepochybně to nepovažoval za žádný hřích, s rukopisy takhle zacházel běžně.
Navíc podle mého to zlacení několikrát opravoval a několikrát obnovoval ty iniciály. Existují totiž celkem tři popisy Rukopisu z doby, kdy už byl v Knihovně Národního muzea, a v nich se udávaná barevnost iniciál liší. A nakonec i chemické výsledky potvrzují, že v písmenech je několik vrstev barvy. Takže ona berlínská modř, barva, která se vyskytuje v jediné iniciále (v iniciále „N“) na stránce 14 a která měla dokazovat, že je to falzum, protože vyrábět se začala až od 18. století, se tam dostala teprve v roce 1852. Pokud se tato teorie prokáže jako nosná, dokazuje to, že Hanka Rukopis suverénně obnovoval a zkrášloval ještě v době, kdy šlo o muzejní předmět.
Rukopis královédvorský je také ve skutečnosti droboučký, na výšku má jen 12 centimetrů a písmo je velice malé. Takto drobné středověké rukopisy nebývaly tak honosně zdobené a rozhodně ne zlatem. To je tedy další z argumentů pro to, že zlacení iniciál je až pozdní.

Když se vrátíme k historickým souvislostem, konkrétně zejména k Václavu Hankovi a k jeho roli v celé záležitosti, zkusme se nad ním zamyslet jako nad člověkem. Myslíte, že byl disponován k tomu, aby sám sebe prezentoval takovýmto způsobem? Co o něm můžeme říct?
Sršeň: Své vzdělání získal docela rychle. Ve všech starších životopisech se uvádí, že až do 16 let pásl stáda svého otce. A sám Hanka to o sobě rozšiřoval, snad aby tím dodal jakési romantické rysy k svému životopisu.

Hovoří Radmila Kozáková, knihovnice Obecní knihovny Hořiněves:
Václav Hanka se narodil na usedlosti v obci Hořiněves, která je vzdálena 16 kilometrů od Hradce Králové. Rodiče Václava Hanky mimo vlastní hospodářskou činnost provozovali i hostinskou a zemědělskou živnost. Jejich zájezdní hospoda Na rychtě, zvaná též Hoření hospoda, byla vyhlášena široko daleko.
Václav Hanka byl nejmladším synem a jeho otec si přál, aby po něm převzal hospodářství a pokračoval v provozování hostinské činnosti. V době napoleonských válek ho chtěl ale uchránit od narukování k vojsku, a proto souhlasil, aby se Václav Hanka jako šestnáctiletý začal připravovat na přijímací zkoušky na gymnázium.

Sršeň: Gymnáziem Hanka prošel celkem pohodlně, pak se dostal dokonce do Prahy. Rodiče se smířili s tím, že nebude následovat tatínkovu profesi, ale že z něj budou mít úředníka, a on se skutečně poctivě chystal, že skončí někde v Hradci Králové jako začínající úředník.
Začal proto, jak bylo zvykem, nejdříve studovat filozofii, což byla přípravka na další fakulty. Už tam se ukázalo, že mu to moc nejde, takže si trošku pomohl, zfalšoval nějaká vysvědčení, a dostal se na rok do Vídně. Tam se studiu také moc nevěnoval a vrátil se do Prahy, kde pak bez větší slávy nějak dodělal právnickou fakultu. Čili vzděláním rychle proplul a vlastně během něj nezískal znalosti, které potom jako přední filolog potřeboval.
Během studií v Praze se ovšem setkal s Josefem Dobrovským a začal k němu spolu s dalšími chodit na jakési soukromé vyučování. Takže veškeré toto vzdělání nabyl svou pílí, péčí a samostudiem. Později získal celkem dobré postavení překladatele ze slovanských jazyků a v situaci, kdy Josef Dobrovský pomalu ustupoval ze své slávy, se ho snažil nahradit. A to se mu v očích společnosti povedlo. Z venkovského pasáčka se tak během několika let vypracoval na zástupce slavného patriarchy.
Domnívám se, že tato rychlá kariéra ho negativně poznamenala, jak se to běžně stává, když člověk zažije slávu příliš brzy. On najednou nabyl dojmu, že je výjimečný, všeznalý, každý ho chválil. Začal si dopisovat s celým slovanským světem. Všichni tak věděli, že v Praze je ten slavný Hanka, a pokud někdo cestoval do Prahy, musel se u něj zastavit. Získal tím obrovské renomé, nicméně už jeho současníci si uvědomovali, že je nezasloužené a že za ním nestojí kvalitní odborná práce.

Hanka se projevoval jako člověk, který hodně tíhne k panslavismu, projevoval velké sympatie k carskému Rusku. Co o tomhle víme? Byl v tom výjimečný? Nebo se takhle profilovala celá řada intelektuálů té doby? Jak to vlastně bylo?
Hroch: Hanka reprezentuje tu složku české kolektivní identifikace, kde hrálo významnou roli slovanství. Byl výjimečný v tom, že hodně uspěl a že si ho hodně všímali a chválili ho i v Rusku. A výjimečný byl možná také v tom, že i ve 30. letech, kdy už si někteří uvědomovali, že to samoděržavné Rusko není to pravé, dál s autoritářským carským Ruskem sympatizoval. To ho samozřejmě stálo sympatie mladé generace.

Havlíčkův epigram „Buď jsi Slovan, nebo Čech, jen když nejsi Hanka“, který posloužil i pro název dnešního pořadu, vyjadřuje docela distancovaný postoj od Hanky?
Sršeň: Až mě zarazilo, když jsem v dopise Jánu Kollárovi od Pavla Josefa Šafaříka asi z roku 1833 četl: „Nedávno byl u mne Hanka a říkal, s tou češtinou to nemá cenu, nemá význam se s ní trápit, učit se jí a cvičit v ní, měli bychom všichni psát rusky. To je naše budoucnost.“ To jsem si říkal, jestli to byl vůbec český vlastenec, nebo tedy nebyl.
Hanka byl skutečně nekritickým rusofilem – i díky tomu, že tam na rozdíl do Havlíčka nikdy nebyl – a byl silně ovlivněn panslavismem, který v něm vzbudil Pogodin (Michail Petrovič Pogodin, ruský historik a slavjanofil - pozn. red.), s kterým se dost často stýskal. Takže je docela zajímavá otázka, zda se cítil především jako Čech a až pak jako Slovan. Mně se to zdá docela sporné. Skoro bych řekl, že podle toho, jak se choval, byl téměř poloviční Rus. Říkal si Václav Vaceslavič, s Ruskem měl obrovské vztahy a také nejvíc vyznamenání a pochval dostal právě z Ruska.

On se s nimi nechával i portrétovat. Ostatně vznikla celá série jeho obrazů a málokterý český obrozenec má tolik portrétů jako on.

Jak se na Hanku dívala česká společnost v době, kdy už Masaryk, Goll, Gebauer jednoznačně přicházejí s odmítnutím Rukopisů jako podvrhů? Trvá názor na Hanku jako falzifikátora od té doby? Nebo se během 20. století přece jenom nějak vyvíjí?
Sršeň: Procházelo to docela zajímavými peripetiemi. Velkou slávu zažil, když našel Rukopis. Pak když se obhájil v procesu s Kuhem. To bylo těsně před jeho smrtí v roce 1861, kdy měl obrovsky slavný pohřeb, na který přišlo snad 50.000 lidí.

Hovoří Jiří Urban, jednatel České rukopisné společnosti:
Průvod táhl od Národního muzea až na Vyšehrad. Za vozem kráčely významné osobnosti společenského života, Palacký, Rieger, kníže Taxis, univerzitní profesoři, rektor univerzity, mnoho kněží a tak dále. Průvod provázelo 400 pochodní a 200 svící. Ve smutečním průvodu hned za vozem s rakví byl nesen aksamitový polštář a na něm polyglota Rukopisu královédvorského.

Sršeň: Pohřbem Hankova sláva kulminovala. Pak začaly výhrady, rukopisné spory a jeho pověst na veřejnosti začala upadat. A v závěru 19. století, kdy se objevil článek pana Dolenského, že v Rukopisu zelenohorském našel Hankovo přiznání, že tam je vepsáno „V. Hanka fecit“ čili „V. Hanka udělal“, byla jeho popularita naprosto nulová. Pak se ukázalo, že nic takového v Rukopisu není, nicméně několik let byl Hanka v naprosté nemilosti.
Ve 20. století to pak zase mělo politické konotace. S touhou po vědeckém poznání vždycky souvisela politika. A protože Masaryk začal první šťourat do Rukopisů, jestli jsou pravé, nebo nejsou, a nakonec ze svého hlediska doložil, že jsou falešné, nebylo za první republiky možné říct, že jsou Rukopisy pravé. Bylo by to totiž vnímáno politicky – protimasarykovsky.

Hroch: Je tu ovšem ještě jedna věc. Boj o Rukopisy v meziválečném období byl nástroj pravice, to bylo až fašoidní. A myslím, že fašisté se k tomu dokonce hlásili.

Sršeň: Určitě je neštěstí, pokud se do toho zamotá politika. To pak pokud možno raději dál od toho. A je šťastná ta chvíle, kdy se tím badatel může zabývat a nemusí se bát, jaké to bude mít důsledky. Třeba archeolog Ladislav Píč kvůli Rukopisu spáchal sebevraždu.
Píč byl pracovník Národního muzea, který podnikl sám o své vůli cestu po předních znalcích Evropy a dovolil si s sebou vzít originál Rukopisu královédvorského. Vrátil se s tím, že všichni, kterým Rukopis předložil, ho uznali za pravý, respektive neměli vážné námitky proti jeho pravosti. Pln pýchy to zveřejnil, ale v denním tisku se setkal s naprostým výsměchem. To neunesl a vzal si život.

Miroslav Ivanov, populární spisovatel literatury faktu, se tím zabýval v 60. letech. Také u něj se vyskytuje interpretace, že z politických důvodů nemohli jeho spolupracovníci z Kriminologického ústavu zveřejnit své závěry?
Sršeň: Tým Miroslava Ivanova v Kriminalistickém ústavu prováděl výzkum v době pražského tání, ale dokončoval ho až v roce 1971, tedy už za velmi politicky obtížných podmínek. Musel proto dokončení výzkumu velmi urychlit, čímž jsou poznamenány i závěrečné protokoly. V Kriminalistickém ústavu se mezitím vyměnila garnitura, nastala tuhá normalizace a ti, kteří nastoupili, výsledky průzkumu odmítli.
Ivanov to pak interpretoval, že to bylo z politických důvodů. Řekl bych, že neměl pravdu. Výtky proti závěrečným protokolům byly celkem oprávněné a dá se v nich najít spousta argumentů, které dokazují, že průzkum nebyl udělán zcela důkladně. Takže to je asi vysvětlení politiky, která v tom sehrála další významnou roli.

Hovoří spisovatel Miroslav Ivanov (natočeno v roce 1998):
Když to zkoumal Masaryk v letech 1886 a 1887, tak díky kolektivu, který shromáždil (jazykovědec Gebauer, historik Goll, estetik Hostinský a další), dokázal, že jsou Rukopisy falešné. Ovšem jedna věda, chemie, vpadla Masarykovi do zad. Chemici totiž prohlásili, že se Rukopisy chovají jako jiné středověké památky. A tím to končilo, spor nebyl uzavřen a obhájci rukopisů se stále dovolávali tohoto chemického soudu.

Hovoří Jiří Urban, jednatel České rukopisné společnosti:
Posláním České rukopisné společnosti je řešení sporných otázek kolem Rukopisů. Sporných otázek je přitom hodně – na prvním místě je samozřejmě jejich pravost. Naše společnost má asi 50 členů, menší skupina se nachází v Kalifornii. Publikujeme ve Zprávách rukopisné společnosti, které vycházejí tak dvakrát do roka, občas vydáváme nějakou monografii.

Sršeň: Česká rukopisná společnost byla založena už v roce 1932 a upozorňovala právě na rozpory v hodnoceních Rukopisů a požadovala, aby se nějak vysvětlily. A to však ve prospěch Rukopisů. Pokud by měla sehrát pozitivnější roli, měla by usilovat o to, jak to s Rukopisy skutečně je, ať už to padne na jakoukoliv stranu.
Jsou to lidé, kteří často pronikají do velké hloubky té problematiky a velmi se tím zabývají. Je proto trochu nespravedlivé, pokud se my jako oficiální historikové tváříme, že už k tomu nelze přinést nic nového. Myslím, že tam jsou otevřené otázky a že bychom je neměli schovávat pod koberec. Naopak bychom se měli snažit ještě probádat to, co lze, a zjistit třeba něco nového.
Sám jsem přesvědčen, že se dají zjistit nové věci. Například: jestliže úžasná poezie Rukopisů vznikla na počátku 19. století, tak kdo je jejím autorem? Kde se tady vzal najednou básník, který tak předčil své okolí?

Nevěříte tomu, že by to mohl být Václav Hanka?
Sršeň: Jsem přesvědčen, že ne. Václav Hanka sice psal také básničky, ale ty měly úspěch v případě, že byly na lehkou, lidovou notu, že se hezky rýmovaly, hezky zpívaly. Rozhodně bych neřekl, že to byl básník velkého rázu, který by dokázal vytvořit tak kompaktní a působivou poezii, která z těch Rukopisů vyzařuje.

Hovoří Jiří Urban, jednatel České rukopisné společnosti:
Pokusy vysvětlit rozpor mezi vysokou estetickou hodnotou Rukopisů a Hankovou nedokonalostí a nízkou básnickou úrovní tím, že to vzniklo nějakou kolektivní spoluprací, trefně okomentoval Jan Neruda: „Dva mazalové se spojí a budou malovat jako Rafael.“ Poukázal tím na to, že stvořit umělecké dílo takovýmto způsobem nepřichází v úvahu.
Kamil Bednář, známý překladatel z angličtiny, vážený básník, usiloval o přeložení Rukopisů do moderní češtiny. Také se mu to zdařilo, vyšlo to v roce 1961. Současně s tím napsal rozbor, v kterém se vyjádřil, že je velice obtížné, ba nemožné dokonale přeložit staročeský text do novočeštiny. A že ani nelze myslet na to, že by text Rukopisů byl složen novou češtinou a převeden do češtiny staré. Jde o opravdu významné stanovisko do renomovaného odborníka a je blízké i tomu, co víme od jiných básníků starší generace. Čech, Vrchlický, Neruda, Zeyer, tito všichni se vyjádřili, že by zdaleka nesvedli zbásnit něco takového, jako jsou Rukopisy.

Hroch: Tady chybí medievalista, který by řekl, co se v případě, že jsou Rukopisy pravé, změní na našem obrazu českého raného středověku. Jako neodborník bych řekl, že tak moc by se toho zase nezměnilo. Takže je to zajímavý problém, ale přece jenom už jsou zde problémy závažnější.

(redakčně kráceno)