Na přelomu roku účtovali hudební kritici v médiích, co nového se v uplynulém roce objevilo a významného událo. Výborná příležitost porovnat si hudební vkus a dobrý čich na vybrané lahůdky. Nabyl jsem však dojmu, že se pohybuji v úplně jiném zvukovém éteru než oni.
Můj empirický test hudebních novinek
Kritici se, pravda, na řadě jmen shodli. Žádné jsem ale předtím neslyšel. Kromě PJ Harvey, ovšem. Zkusil jsem tedy všechno. Nejsem sice kritik, ani odborným školením, ani profesí. Ale léta intenzivního přesívání, tříbení a ukládání jsou také jistou kvalifikací. Jako poučený laik stojím v plodné opozici proti expertům. Zde je výsledek mého empirického testu. Pořadí je nahodilé:
! THE WEEKND: House of Baloons
? FRANK OCEAN: Nostalgia
? PJ HARVEY: Let England shake
? tUnE yArDs: Whokill
! NICOLAS JAAR: Space is only noise
x M83: Hurry up – pubertální kytarový rock
x HOORAY FOR EARTH: True Loves – pubertální kytarový rock
x ARAABMUZIK: Electronic dream – nuda; jak to může někdo poslouchat?
? AZEALIA BANKS
! KREAYSHAWN: Kittys X Choppas
! Odd Future – Wolf Gang Kill Them All
- MACHINE HEAD
- PHONTE
x SBTRKT – trochu málo, nebo spíš nic moc
x AUSTRA: Feel it break – nudný popík
x KURT VILE: Smoke ring for my halo – nudný zpěvák
? EMA: Past Life Martyed Saints – alespoň trochu ozvláštněný elektropop
x ANNA CALVI: Anna Calvi – depresivní pop; neumí zpívat, ani v koupelně
- WITCH HATS
x KUEDO: Severant – čaj z několikrát vyvařeného pytlíku
x SHILPA RAY AND HER HAPPY HOOKERS: Teenage and torture. Typická kapela z gymplu. Ať se mládí vydovádí. Ale pro každého, kdo už není teenager, nebo nepatří k přátelům muzikantů, je poslech utrpením.
Vykřičníkem jsem označil to, co jsem si musel poslechnout ještě jednou, a co bych mohl s klidným svědomím doporučit přátelům. Otazník znamená, že vím o lidech, kterým by se cosi takového mohlo líbit, a nemám pocit, že bych se musel za sebe stydět, kdybych jim to právě já doporučil. Křížek jsem místy doplnil zničujícím komentářem. Pomlčkou dávám najevo, že jde o žánr či styl, se kterým se úplně míjím.
Podle mého soudu jediná deska, která vyčnívá nad ostatní produkci, je Nicolas Jaar. Ale už dávno nejde o cosi tak převratného, jako bývaly revoluční novinky v dobách nedávno minulých.
Pokud by dnešní mládež poslouchala něco, jako jsou ty ztřeštěné holky Kreayshawn, měl bych pocit, že je to s mládeží v pořádku, že je to mládež, jak má být. I Tune Yards se k pubescentům hodí. Mají to dnes těžké. Všechno už tu bylo, nového těžko co objevit. Nemá-li člověk ustrnout v postmoderních nepatrných posunech ani propadnout retrománii, musí se snažit hledat ještě neobsazenou skulinku.
Odd Future je label a Wolf Gang Kill Them All jedním z uskupení, která se v něm personálně přelévají. Tak nějak si představuju hip hop pro dnešní mladé. Neopakují jednoduše to, co už tu bylo, zkoušejí – jako fraktálové křivky – se stále stejným vzorem pronikat do nových a nových zákoutí. Tyhle si budu pouštět častěji.
Úhrnem – nic pozoruhodného. Krom právě toho, že jestliže první liga podle kritiků je takhle slabá, nevěstí to nic dobrého o stavu ani hudebního mainstreamu, ani dravých okrajových proudů. A to, že nikdo z těchto favoritů během roku nedolehl k mému (docela bystrému) sluchu, určitě taky není náhoda. Buď kritici usuzují tak, aby je důležití producenti a distributoři hudby i nadále považovali za kritiky hodné své pozornosti a péče – a nebo se snaží trefit do vkusu jiných kritiků, aby i ti je nadále považovali za své. Jinak si nedovedu vysvětlit, že by ti zmlsaní pánové (v časopisu Fullmoon i nějaká ta dáma) opravdu poslouchali takto fádní, povrchní, nezajímavou hudbu.
Co bych tedy já pokládal za desky roku 2011? A jsme u toho! Rok od roku je méně nad čím jásat, co nadšeně doporučovat. Úpadek jistě souvisí se zánikem CD jako nosiče i alba jako dramaturgického celku. Snadná distribuce hudby v síti a neochota za ni platit bere muzikantům dech k inovacím – a posluchači se nechali zkazit dojmem, že co nic nestojí, za nic nestojí, přestali váhat, volit, vybírat. Čekáme na revoluci. Nebo alespoň na dietu po fázi přejídání. Takřka vše, co prochází mým sítem, opět zahazuji. Zmlsanost? Nebo je i v hudbě všechno šunt, globalizovaná unifikovaná nadprodukce z náhražek a napodobenin?
Alespoň telegraficky. Zaznamenání nebo doporučení hodné je po značném váhání třeba toto (pořadí je nahodilé):
GOLD PANDA: Lucky diner. Lehounký závan dubstepu, občas mírný odér fúze s orientem; to nervní praskání přece jen nenechává člověka úplně lhostejným.
FUNKI PORCINI: At the edge of the World. Lidé z labelu Ninja Tune se v průběhu dvaceti let vydali z podstaty. Člověk už i jejich novou produkci poslouchá jako pamětník – s nostalgií.
DJ CAM: Seven. Platí totéž.
DJ SHADOW: I Gotta Rokk. Jakbysmet. Je třeba si to ale poslechnout, protože DJ Shadow – to je pokaždé něco úplně jiného. Ale tak nějak v jistých mezích.
THE CINEMATIC ORCHESTRA: Entr´acte ; Manhatta. Dva obří singly by zasloužily rozsáhlejší komentář. Rozhodně vybočují z šedého průměru. Ale nevybočují z dosavadní cesty orchestru. Vývoj přesně tímto směrem se dal čekat. Poslech nutí k zamyšlení. Ale ucho cvičené vážnou hudbou záhy rozpozná, že hoši se pustili do díla, na které nemají. Vážná hudba má přece jen staletími vypracované postupy a zákonitosti, které nejsou nahodilé a zbytečné a jež není možno jen tak snadno, amatérsky napodobit.
RICARDO VILLALOBOS & MAX LODERBAUER: Re ECM. Toto dvojalbum si zaslouží pozornost, i když je vlastně jen obtížně poslouchatelné. Jde totiž o vědomě postavený památník legendárnímu nakladatelství ECM. Ti, kdo na jeho produkci vyrůstali, už nikdy nepřijdou o vysokou laťku vytříbené sofistikované kvality, jíž chtě nechtě musí měřit vše ostatní. Záslužný počin. Ale tak trochu k ničemu. Jako ostatně každý pomník.
THIEVERY CORPORATION: Culture of fear. Ti, kdo je mají rádi, vědí, co od nich mohou čekat – a nebudou zklamáni ani letos.
NAIBU: Habitat. Osvěžující výlet do elektroniky, jak se dělala ve svých nejlepších letech. Pořád to funguje – když se to umí udělat dobře.
SARP YILMAZ AND MACIT KIMYACI: Lokal Jazz. Přesně totéž.
TINARIWEN: Tassili. Žhavá saharská hudba. Ale ne z etno šuplíku. Ani globalizovaná německými kýčaři. Chytrá, inteligentní, nadžánrová, nadčasová.
PEAR: Extemp´ore. Abych taky uvedl něco jazzového.
SHABAZZ PALACES: Black up. Když je hip hop hodně vyabstrahovaný a nebojí se inovací, není lepší dráždidlo.
SUNS OF ARQA: Stranger music. Asi největší překvapení roku. Skupina z manchesterského undergroundu hrála až dosud vesele hopsavou hudbu nehorázně vykrádanou, odkud se dalo – z worldmusic, dubu, ambientu, indickou i arabskou, a to vše v univerzálně líbivém západním aranžmá. Na této desce ale překvapivě sáhli po skladbách Leonarda Cohena, kanadského Žida, písničkáře přemýšlivého a všechno jiné, jen ne veselého a hopsavého. Toto postmoderní zmocnění se něčeho, co bylo dosud jako posvátné tabuizováno, nezní kupodivu rouhačsky, ale posouvá Cohenovy texty a útržky melodií do mystického jinobytí. A chytlavost, někde pod povrchem, zůstala. Zvláštní. Uhrančivé.
Samostatně musím zmínit Susheelu Raman. Její desku uváděli i někteří kritici jako pozoruhodnou. Ano, indický původ, australské mládí a britská současnost ji determinují do některého z připravených šuplíků – etno, worldmusic, fusion, bhangra, asian underground atd. Ona se ale těmto klišé dosud vymykala a pokoušela se svou životní zkušenost vyzpívat ryze osobním a osobitým způsobem, který byl přijatelný i pro milovníky mainstreamových stylů. Na desce Vel se v ní ale probudila dračice. Samozřejmě se nabízí srovnání s revolucionářkou M.I.A. Při pozornějším poslechu zjistíte, že je to jinak. Ale překvapení není o to menší.
Ke svým každoročním favoritům pravidelně počítám i desky sice starší, které jsem ale teprve loni objevil. Můj nejmilejší objev byla Annie Gosfield a její deska Flying sparks and heavy machinery. Symfonické zpodobení ocelárny. Strhující i roztomilé zároveň. Představuju si, jak osvícený pan továrník Světlík uvede toto dílo u svých vysokých pecí ve Vítkovicích, nebo lépe přímo v kovárně za provozu. Sršení jisker!
Celý rok jsem otravoval přátele, když jsem je nutil poslouchat další mé oblíbence – skupiny Icebreaker (Terminal Velocity) nebo Bang on a can (Cheating, lying, stealing).
V jazzu jsem znovuobjevil a nově docenil dvě personálně vzájemně propojené skupiny: The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble a The Mount Fuji Doomjazz Corporation. A ujížděl jsem si na různých zpracováních odkazu Milese Davise: Miles Davis: Panthalassa remixes; Conrad Herwig: Sketches of Spain Y Mas; Mark Ishan: Miles remembered.
Myslím, že jsme si v loňském roce uvědomili, že hudba přestala hrát v našich životech ty role, jako dosud – formovala nás, stvrzovala naši identitu, osobní i skupinovou, poskytovala útěchu i únik, nabíjela energií i harmonizovala s odvěkými silami kosmu a nejstaršími tradicemi lidského rodu. Hudební balast, vražedná radiace z komerčních stanic, ztráta soudnosti většiny lidí ubíjejí i ty poslední zbytky vkusu. Buď budeme muset vzedmout síly blbovzdornosti, nebo rezignovat a najít si jinou inspirující a integrující instanci.
Co čekám v letošním roce? Od hudby asi bohužel už nic. Ale souvisí to s ní. Jak ukazují signály přicházející v těchto dnech z Ameriky, tržní a právní síly se šikují k mohutnému celosvětovému útoku na bezplatné šíření a sdílení děl chráněných autorskými právy. Zatím se podařilo kybernetické veřejnosti útok odrazit. Spor o autorská práva však vrcholí i mezi firmami Apple a Samsung, a je to nepochybně jen špička ledovce. Doufám, že v tomto přelomovém roce se něco zásadního stane. Svobodný internet už není možno lidem vzít. Autorská práva však taky není možno do nekonečna porušovat. Řešení bude muset být komplexní: technické, politické i ekonomické. Něco zaplatit budeme muset všichni. A autoři budou muset slevit. Katastrofický scénář – totiž omezení bezplatného stahování děl, by vedl k tomu, že bychom se vrátili k hudbě, kterou máme v počítači, oprášili cédéčka – a začali si své hudby víc vážit. Přesto věřím, že se najde chytřejší řešení, které odstartuje novou kreativitu. Možná už letos.
Vydáno pod