14. ledna oslavila 85. narozeniny cembalistka Zuzana Růžičková. Za svůj bohatý život, který z velké části prožila po boku hudebního skladatele Viktora Kalabise, se objevila na nejvýznamnějších scénách celého světa, natočila více než třicet desek, získala významné hudební ceny. Obrovskému kariérnímu i životnímu úspěchu ovšem předcházelo dospívání v nacistických koncentračních táborech a následná totální životní deziluze. Naději do života ji vrátila hudba Johana Sebastiana Bacha a jeho víra, že vše v životě má svůj smysl. Se Zuzanou Růžičkovou hovořila v Profilu z 1. února Patricie Strouhalová.
„Muzika byla mým požehnáním,“ říká Zuzana Růžičková
Zažila jste hrůzy války, ztrátu nejbližších, strach. Které momenty vašeho života byste popsala jako ty nejvýraznější?
Velice výrazným momentem bylo krásné a velice vyrovnané dětství. Moje maminka vždycky říkala, když dělám citrónovku, musím dát nejdříve cukr, a až potom citron, jinak se nedosladím. Myslím, že když je dětství krásné, rodiče člověku rozumí a dávají mu všechno, co mohou dát, ty ostatní věci, ať jsou jakkoliv těžké, se nesou lépe.
Když skončila válka, bylo vám osmnáct let, stála jste na začátku své kariéry. Už tehdy jste byla rozhodnuta pro cembalo a Johana Sebastiana Bacha?
Ráda jsem Bacha hrála a měla jsem k němu zvláštní vztah, což u dětí není tak obvyklé. Takže moje učitelka rozhodla, už když mi bylo deset roků. A protože byla natolik vzdělaná, říkala, Bach nepsal pro klavír, psal pro varhany nebo cembalo. Byla jsem dítě slaboučké, často nemocné, takže varhany nepřipadaly v úvahu a zbylo cembalo.
Cembalo jsem nikdy neviděla ani neslyšela, protože za první republiky toho tady mnoho nebylo, a v Plzni, odkud pocházím, vůbec ne. Bylo ovšem plánováno, že jakmile dokončím povinnou školní docházku, pojedu studovat do Paříže k Vandě Landovské, největší osobnosti v oboru cembala té doby. Do toho ale samozřejmě přišel fašismus, čtyři roky koncetráku a pak už se moje učitelka hudby nad mýma rukama rozplakala. Důležité bylo, že jsem si říkala, že bez hudby to nevydržím.
V čem je výjimečnost cembala?
Říká se, že je to starý klavír. To není. Daleko blíže to má k varhanám. Je to klávesový nástroj, ale také drnkací. V podstatě se vyvinul z loutny a kytary. A výjimečný je v tom, že je mimořádně barevný, a ačkoliv je tichý, má svou velkou monumentalitu.
Pojí vás s ním láska, přátelství? Do čeho se vám v životě toto obojí podařilo transformovat?
Vždycky jsem strašně ráda hrála a muzika byla mým požehnáním. To, že jsem to mohla dělat celý život, byla obrovská věc. Další obrovská věc bylo moje manželství s hudebním skladatelem Viktorem Kalabisem. Byla jsem s ním šťastná 54 let, bytostně jsme si rozuměli. O to možná byla ta ztráta horší. A třetí věc, která mě držela, byla velká láska k přírodě.
Je to recept na šťastný společný život, když se můžete podporovat ve stejné profesi? Když může jeden druhému mluvit do jeho práce? Nakolik jste svému muži mluvila do skládání, i když třeba skládal pro vás?
Manžela jsem vždycky obdivovala. Jeho muziku jsem milovala dřív, než jsem ho samotného poznala. Pravda ale je, že jsem byla vlastně u každé jeho nové skladby. A pokud jsem měla připomínky, tak je manžel buď přijal, anebo nepřijal. A stejné to bylo i naopak, ta diskuze byla vzájemná.
Existuje autor, kterého nemůžete na cembalu hrát?
Ne, pro cembalo není nic, co bych nemohla zahrát. To další z velikých věcí v mém životě. Nikdy jsem neměla mindrák, že něco nezahraju.
Ve vašich mistrovských letech jste se spíše učila na mistrovských kurzech v zahraničí. U nás to možné nebylo?
Nebylo to možné. Nemohla jsem učit na AMU. Neměla jsem stranickou školu ani příslušnost. A navíc cembalo byl nástroj církevní, feudální, Bach měl stále nějaké religiózní texty a významy. Takže vždy, když nastoupil nový ministr školství, nechal si mě volat, že to přece není možné, že jsem ve světě známá a že bychom to na té AMU měli udělat. A pak se to najednou vytratilo. Profesuru jsem dostala až v roce 1990 jako rehabilitační.
Nedávno jste oslavila krásné životní jubileum. Podle mě jste jak profesně, tak lidsky neměla šanci kontinuálně stárnout, protože tam vždy bylo něco, od čeho jste se musela odrazit. Neustále tam byly nějaké začátky, ostatně každé představení je nový začátek, premiéra. A ani ve vašem manželství nebyl čas na nějakou nudu nebo šeď. Stále nové výzvy. Platí to pořád?
Je to pořád. Když bylo dříve člověku pětaosmdesát, ráno se vzbudil a všechno ho bolelo. Říkal si, to je normální, to je věkem, a lidé ho konejšili a litovali. Dnes devadesátileté babičky jezdí na sjezdovce. Takže člověku nezbývá než se zastydět a jít dál. Zkrátka je to pořád čím dál tím horší.
Za svůj život jste se potkala s mnoha velikány. Kdo vás ovlivnil? Byť jen větou, lidským úsměvem, důvěrou ve vás?
Ovlivnila mě řada lidí, napsala jsem o tom i knížku. Největší přítel a přátelství, kterého jsem si nejvíce vážila, byl Svjatoslav Richter (slavný ruský klavírista – pozn. red).
Jak vám v životě pomáhala víra?
To je pro mě velice těžká otázka. Víra v co? Víra v cosi. Zprostředkovaně mně pomáhala víra Johana Sebastiana Bacha, který mě vytáhl z té největší skepse, když jsem se vrátila z koncentračního tábora. V jeho hudbě je největší radost a největší bolest, a přitom neustálá víra v to, že život má smysl.
V čem je cembalo výzvou pro současné autory?
Je to nástroj jednak barevný, jednak schopný tektoniky. Současní autoři to hodně využívají. Mám skříně plné současné, lepší či horší, literatury. Cembalo se ve 20. století stalo rozhodně zcela normálním nástrojem nejen ve vážné muzice, ale i v jazzu nebo ve filmu. A tak tomu určitě bude i nadále.
Zuzana Růžičková (*1927, Plzeň)
První dáma cembala, přední interpretka díla J. S. Bacha, pedagožka. Od čtrnácti let vězněna v nacistických koncentračních táborech (Terezín, Osvětim, Bergen-Belsen). V letech 1947-51 studovala klavír a cembalo na pražské AMU, později studovala hru na cembalo také v Paříži. V roce 1956 zvítězila na mezinárodní cembalové soutěži v Mnichově. Čtyřikrát získala cenu Grand Prix du Disque Académie Charles Cros od francouzské Akademie Charlese Crose za vynikající hudební nahrávky. V roce 2003 jí bylo uděleno státní vyznamenání za zásluhy o stát.
(redakčně kráceno)