S cizím kladivem by kovář nikdy nepracoval

Stawaritschovým, tátovi a jeho dvěma synům, prošly rukama už desítky tun železa. Z tohoto tvarovatelného materiálu udělají cokoliv – od menších kladiv a kleští až po větší ploty a dveře nebo několikatunové brány. Vše dělají ručně, tak jak se s železem pracovalo před sto nebo tisíci lety. Kovařina totiž zůstává pořád stejná, materiál je třeba rozžhavit a kout ručně za vysoké teploty. Kovářské řemeslo mi tentokrát představil Alfréd Stawaritsch z Kostelce na Hané.

Rodinu Stawaritschových, otce a jeho syny Ivana a Milana, jsem přepadla v čase oběda. Když mi po příjemném pohoštění domácím uzeným masem otevřeli dveře své dílny, nevěřila jsem vlastním očím. Kladiva a kleště byly seřazené podle tvaru, dvoutunový kovářský stůl uprostřed dílny byl vyleštěn, připraven na práci a podlaha byla zametena. Věřím, že tři statní chlapi si v dílně neuklidili jen kvůli mé návštěvě. „U nás je to pořád tak. Při práci s tolik nářadím to jinak ani nejde,“ říká pan Stawaritsch. Kovářská rodina takhle spolu v dílně pracuje totiž téměř dvě dekády a za ten čas si táta se syny vytvořili perfektně fungující systém.

Kleště svírající železo v kovářské výhni
Kleště svírající železo v kovářské výhni
Více fotek
  • Kleště svírající železo v kovářské výhni zdroj: ČT Brno http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/33/3277/327672.jpg
  • Pan Stawaritsch se synem zdroj: ČT Brno http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/33/3277/327667.jpg
  • Rozžhavená sekera zdroj: ČT Brno http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/33/3277/327669.jpg

Každý kovář si dělá nářadí sám. „Já bych s jiným kladivem ani nedělal. Tohle je moje oblíbené, už ho mám v ruce,“ říká pan Stawaritsch. Kladiva jsou totiž v kovářské dílně základ. Bez nich neuděláte nic. Nejnovější elektrické stroje v dílně Stawaritschových jsou dva „buchary“ přibližně z 30. let 20. století. Oba byly vyřazeny z místních továren na Hané. U Stawaritschů někdy nahrazují lidskou sílu. Ne vždy je ale můžou použít. Když restaurují památky ze železa nebo dělají jemnou práci, vše je potřeba dělat ručně, tak jak se to dělalo kdysi.

Stawaritschovi mají práce dost a o zánik svého řemesla se nebojí. Po revoluci to prý chvíli trvalo, ale teď mají zakázky i na půl roku dopředu. V tomto případě asi skutečně platí, že řemeslo má zlaté dno.