Nekupujte u Židů cukr, kafe, mouku …

Židé v křesťanské Evropě čelili řadě předsudků a pověr, obviněním z morových epidemií či válečných neúspěchů, po kterých následovaly krvavé pogromy. Od středověku byli postupně nuceni bydlet na vymezených místech, později pojmenovaných ghetta, a označováni různými znaky či speciálními klobouky. Omezováni byli i ve výkonu živnosti, kdy se často museli věnovat obchodu či finančnictví, v určité době nečistým disciplínám. Postupné zrovnoprávňování přichází až s takzvanou židovskou emancipací, ale i s postupným otevíráním se státu Židům. Na českém území pak konečné rovnoprávnosti dosáhli prosincovou ústavou z roku 1867. S koncem 19. století ovšem vznikl i moderní antisemitismus, doprovázený teoriemi o celosvětovém židovském spiknutí, který nachází své stoupence dodnes.

O Židech a protižidovských tendencích hovořili v Historii.cs ze 7. února historici Ivo Cerman z Jihočeské univerzity a Michal Frankl z Židovského muzea v Praze. Moderoval publicista Vladimír Kučera.

Karel Čapek, Hovory s T. G. Masarykem:

Židů, těch jsem se bál; věřil jsem, že potřebují křesťanské krve, a proto jsem si raději zašel o pár ulic, než abych šel podle jejich stavení; jejich děti si chtěly se mnou hrát, protože jsem trochu uměl německy, ale já ne. Teprve později jsem se se Židy jaktak smířil; to bylo na reálce v Hustopečích. Jednou jsme měli školní výlet do Pálavských kopců. Když jsme po obědě v hospodě skotačili a dělali hlouposti, ztratil se nám spolužák Žid na dvůr. Já ze zvědavosti za ním, on se postavil za rozevřené křídlo vrat a tam se tváří ke zdi ukláněl a modlil. Tu jsem se nějak zastyděl, že se Žid modlí, zatímco my si hrajem. (…)
(…) Kdyže jsem v sobě překonal ten lidový antisemitism? Panáčku, citem snad nikdy, jen rozumem; vždyť vlastní matka mě udržovala v krevní pověře.


Tomáš Garrigue Masaryk je znám tím, že se postavil velice tvrdě proti antisemitské vlně, antisemitským náladám, takzvané hilsneriádě. Co to byla hilsneriáda?
Frankl: V Čechách v městečku Polná v roce 1899 byla kolem Velikonoc nalezena velmi brutálně zavražděná dívka Anežka Hrůzová. Po městečku se začaly šířit pověsti, že ji zabil Žid, později, že ji zabil Žid Leopold Hilsner. Ten pak byl ve zmanipulovaném soudním řízení, kdy si místní začali najednou vzpomínat, že viděli jeho a nikoho jiného, odsouzen k trestu smrti. To bylo zmírněno na doživotní trest, nakonec si ve vězení odseděl asi 20 let.
Tento projev předsudků a pověry na přelomu 19. a 20. století v moderní české společnosti je důsledkem vývoje politického antisemitismu, bez kterého by odsouzení Hilsnera bylo úplně nemyslitelné.

Masaryk se tehdy postavil proti pověře o rituální vraždě…
Frankl: Masaryk se postavil jednak proti pověře o rituální vraždě, ale také proti všemu ostatnímu, s čím byl pro něj antisemitismus spojený. Tedy s klerikalismem, radikálním nacionalismem a šovinismem. Pro Masaryka to tedy byla věc politická, byla to součást jeho politických aktivit.

Tenkrát vznikly různé nálady, popěvky, dokonce „Nekupujte u Židů cukr, kafe, mouku, zabili nám Anežku, modrookou holku“. Přesvědčení v lidu bylo, že byla zavražděna kvůli krvi do macesu?
Frankl: Ano. Mimochodem řada těchto písniček a popěvků byla nesmírně populární. Stejně jako různé pohlednice z té doby, které dodnes kolují na aukčních serverech.

Odkdy se věří, že Židé páchají rituální vraždy a z dětí nebo z nevinných dívek získávají krev?
Cerman: Uvádí se, že úplně první takový případ se odehrál v Anglii v roce 1144. Já si ale myslím, že je něco pravdy na názorech, že tato pověra souvisí s dogmatem o transsubstanciaci (přeměna podstaty chleba a vína v podstatu těla a krve Kristovy při mši - pozn. red.), které bylo schváleno lateránským koncilem v roce 1215. Je ale potřeba říci, že jakmile se ta pověra objevila, katolická církev proti ní okamžitě začala aktivně vystupovat. Zejména papež Inocenc IV., který reagoval na první obvinění z rituálních vražd v jižní Francii vydáním buly, která pravdivost takových pověr popřela.
Nicméně představa, že Židé potřebují pro jakési tajemné rituály krev, se dál šířila. V polovině 18. století, kdy proti ní vystoupil Alois Sonnenfels, Masarykův osvícenský předchůdce, už existovalo několik různých představ o tom, k čemu všemu Židé krev potřebují. Mělo to být nejen na macesy a rituály související s pesachem. A panovala například i představa, že je to pro židovské matky, které při porodu musí polykat křesťanskou krev, aby se dítě narodilo zdravé.
V pozadí toho všeho však nejspíše stála představa, že křesťanská krev má spasitelnou moc. Ta pověra vznikla proto, aby si lid sám sobě dokázal, že židovské náboženství je méněcenné. Že nemá tu spasitelnou moc jako pravé křesťanství, a proto Židé tento handicap nahrazují rituály a snahou získat křesťanskou krev.

Byla to jen rituální vražda, co se Židům předkládalo? U nás byla řada pogromů, třeba ve středověku. Co všechno nám Židé „provedli“?
Cerman: Před druhou polovinou 19. století se na českém území objevily některé případy obvinění z rituálních vražd, ale byly poměrně řídké.
Jinak například v souvislosti s morovou ránou v roce 1348 se v Evropě, hlavně v Říši římské národa německého, rozšířila představa, že se jedná o židovský zločin způsobený otrávením studní. To vedlo k vlně pogromů, která zasáhla naše území, zejména Cheb. (Bylo to za vlády Karla IV., v roce 1350.) Pak vznikaly pověry, které vedly k pogromům řekněme praktického charakteru. Především to byla rozšířena představa, že Židé jakožto cizorodý prvek uvnitř křesťanské společnosti spolupracují s nepřáteli víry, například Turky. Z roku 1648, z konce třicetileté války, je z jedné stížnosti pražských měšťanů doloženo, že podezírali pražské Židy ze spolupráce se Švédy. A nejznámější případ je hrozný pražský pogrom z roku 1744, kdy byli Židé obviněni tentokrát ze spolupráce s Prusy, kteří v té době dobyli Prahu.

Frankl: Ve středověku se postavení Židů odvíjelo od představy, že Židé jsou svědky života Ježíšova, že jsou jakýmsi živoucím dokladem pravdivosti jeho příběhu, a někdy na konci se očekávalo jejich obrácení. Zároveň však Židé byli skupinou na okraji společnosti – vlastně jedinou, i když záleží na období, nekřesťanskou složkou obyvatelstva. Později byli Židé čím dál víc určováni tím, jaká povolání směli zastávat. Hodně byli vytlačováni směrem do obchodu, třeba mezinárodního, nebo do finančnictví. Neznamená to ale, že všichni Židé, od středověku přes novověk až po současnost, byli bohatými bankéři nebo že měli co do činění s penězi.

To se ovšem říká, kdo je Žid, ten je bohatý. Jak vzniklo přesvědčení, že Židé jsou jediní, kteří umějí obchodovat, a hlavně že jsou lichváři?
Frankl: Židé žili v diaspoře, byli rozptýleni a skutečně zaujímali významné postavení v mezinárodním obchodě a finančnictví, protože měli vztahy, které třeba jiní neměli, a kdy byli schopni realizovat transakce, které byly v té době pro jiné mnohem náročnější. Zároveň je to ovšem výrazem určité projekce toho, co bylo v křesťanství považováno za špatné – právě například úroky a manipulace s penězi. Křesťan v jisté době správně půjčovat na úrok neměl.

Mohli Židé třeba nakládat s půdou nebo mohli dělat řemesla? Byli chudí Židé?
Cerman: Chudí Židé samozřejmě existovali. Takový židovský tulák byl na českém venkově poměrně běžným jevem (ostatně Hilsner byl tulák). A například ve velice početné pražské židovské obci existovala také početná židovská chudina. Je tedy falešná představa, že většina Židů byli bohatí bankéři, finančníci a podobně.
V našich zemích v době předmoderní do finančnictví mluvili spíše bankéři italského původu. Navíc od raného novověku, od doby jagellonské, je naprosto zřetelná snaha zemských sněmů vytlačovat židovský kredit. Takže v 18. století je židovský kredit u šlechty spíše minimální. Židé nebyli žádnými významnými věřiteli české šlechty.
Mezi Židy byly pak zastoupeny i jiné profese už proto, že obyvatelé židovské obce měli nějaké potřeby. Takže tady normálně existovali židovští řemeslníci, jen jim bylo zakázáno výrobky prodávat mimo židovskou obec, aby nemohli konkurovat řemeslníkům křesťanským.

Proč Židé žili už od středověku v ghettech?
Cerman: Nežili vždycky v ghettech. Výraz ghetto se začal používat až od 16. století podle vzoru benátského ghetta. Pravda ale je, že ve středověku bylo židovské osídlení ve městech vždycky koncentrováno na nějakém území. Od raného novověku pak začala panovat snaha „zavést“ do věcí pořádek a židovské osídlení omezovat, izolovat je od ostatních.
Ty důvody byly hlavně ideové. Panovala totiž představa, že ve správně uspořádané křesťanské společnosti se Židé a křesťané nesmějí mísit a jejich vzájemné kontakty by měly být co nejvíce omezeny. Nejdůsledněji to bylo u nás realizováno v 18. století s vynesením translokačního ediktu, který měl přímo vymezit židovské osídlení ve městech tak, aby nebylo blízko křesťanských kostelů a „nedocházelo ke škodlivým konverzacím mezi křesťany a Židy“.

A co třeba když Žid začal chodit s křesťanskou dívkou nebo židovská dívka s křesťanským chlapcem?
Frankl: Pro tohle v době před emancipací nepanovalo mnoho pochopení, a v podstatě se očekávalo, že Žid by měl konvertovat ke křesťanství.

Židé kromě toho, že se jim ubližovalo, a to je nesporné, měli také od panovníka jistá privilegia?
Cerman: Židům bylo dáno jako privilegium už to, že směli zůstat v zemi a měli určitou jistotu majetku. Vzhledem k tomu, že byli vnímáni jako cizinci, šlo o to, aby jim byly zajištěny základní životní jistoty, což jim právě muselo být uděleno nějakým zvláštním privilegiem. To nejstarší u nás je dochované z doby Přemysla Otakara II., z roku 1255.

Frankl: Ochrana panovníků či jiných vrchností a pánů byla spojena s tím, že Židé byli považováni za dojné krávy a jejich úkolem bylo co nejvíce plnit státní pokladnu.

Byly u nás velké pogromy?
Frankl: Pogromů bylo několik. Ty největší byly na konci 11. století v rámci křižáckých válek. Potom v roce 1389 v Praze, kdy došlo k velkému masakru Židů, kteří se chtěli schovat ve Staronové synagoze. A dalších pogromů bychom mohli jmenovat celou řadu.
Zajímavé je, že protižidovské násilí pokračuje i do moderní doby, například do 40. let 19. století, kdy je spjato buď s revolucí, nebo se sociálními protesty nebo na konci 19. století s národnostními nepokoji. Poslední opravdu velký pogrom, či spíše série pogromů, na českém území proběhl po konci první světové války, přesně v začátku Masarykovy republiky.

Zmínili jsme emancipaci. Kdy se začínají Židé emancipovat a co to znamená?
Cerman: Základním předpokladem byla změna v postoji k životu na straně Židů, která se časově shodovala se změněným přístupem státu a většinové společnosti k Židům jako k menšině.
Začíná to zhruba na konci 18. století, kdy v židovském prostředí začíná působit u nás často opomíjené hnutí, židovské osvícenství, takzvaná haskala. Stoupenci tohoto směru představu, že Židé by už neměli být uzavřeni v šedém světě tradičního náboženství a jejich učenost a znalosti zaměřeny jen na minulost. Ale že by se měli zaměřit, podobně jako žádali osvícenci ve většinové společnosti, na praktické úkoly, sekulární vědy. A v souladu s dobovou ideologií josefínského utilitarismu se stát užitečnými občany státu.
Ze strany státní moci s tím souvisely reformy císaře Josefa II., které měly Židům dát lepší možnosti. Došlo však k určitému kulturnímu nedorozumění. Zatímco Židé chtěli být lidmi a občany, tak Josef II. chtěl, aby byli užitečnými občany pouze v tom smyslu, jak on si to představoval. Josefínskými reformami jim tak bylo povoleno studovat na univerzitách, s výjimkou teologie, ale nebylo jim povoleno vykonávat veřejné úřady. Josef II. také neodstranil familiantské zákony, které u nás existovaly od roku 1726 a které Židům nařizovaly, že ženit se smí pouze nejstarší syn. V roce, kdy to bylo vyhlášeno, se udělal jakýsi řez a bylo prohlášeno, že stávající otcové rodin tvoří jakýsi numerus clausus, který se do budoucna nesmí rozšiřovat, aby se nerozšiřovala židovská populace. Bylo to velice těžké omezení, které pochopitelně bránilo Židům v plnohodnotném životě.

Ještě je tady jedna věc, která mě jako člověka poměrně uráží, Židé museli být v historii všelijak označeni?
Frankl: Ta označení byla od středověku až po novověk hodně regionální. Jsou to třeba nějaké čepičky nebo znaky na oděvu, někdy se objevují na středověkých malbách, někdy ne. Ale myslím si, že to v době emancipace nebyla rozhodující záležitost. A faktem také je, že v třeba raně novověké realitě Evropy lidé i bez označení věděli, kdo kam patří, kdo je Žid a kdo není.

Kdy se tedy stali Židé rovnoprávnými občany v českých zemích?
Frankl: Milníkem byla pravděpodobně prosincová ústava z roku 1867, kde se přímo nemluví o Židech, ale mluví se tam o rovnosti náboženských a jiných skupin, to je ta liberální ústava. Sice pak ještě existovaly některé relikty církevního práva, týkající se zejména práva manželského, nicméně můžeme říct, že od konce 60. let 19. století jsou Židé rovnoprávní.
Problémem ale je, že v habsburské monarchii i jinde v Evropě probíhaly opakované vlny diskusí o židovské otázce velmi dlouhou dobu. Diskutovalo se o podmínkách, za jakých se Židé smějí stát těmi rovnoprávnými občany. Jestli je možné je jenom tak zrovnoprávnit nebo jestli tomu má předcházet jakési kulturní zlepšení židovské menšiny. A i řada zastánců emancipace Židů vlastně dále propagovala nejrůznější protižidovské stereotypy. Tradiční židovská povolání viděli velmi stereotypně a předpokládali, že se Židé změní, když se jim dá svoboda. To vše ale vedlo až k tomu, že by se Židé jako kulturní entita, chápána kulturně, nacionálně či nábožensky, měli rozplynout v nežidovských moderních národech. To jistě není antisemitské, je to předsudečné. Je v tom ale zárodek pro budoucí moderní antisemitismus. První antisemité od konce 19. století totiž pak mají pocit, že Židé tomu nedostáli.

Čili předtím to nebyl antisemitismus?
Frankl: Myslím, že ne, i když je to na poměrně obsáhlou diskusi. Myslím, že to nebyl antisemitismus proto, že Židé nejsou nutně považováni za strůjce všeho zla a všech problémů ve společnosti, neoperuje se nutně s teorií spiknutí. Myslím tím teď názory osvícenců, zastánců emancipace Židů, kteří ovšem zároveň dál transportují nejrůznější protižidovské stereotypy. V Čechách to jistě byla úloha mnohých nacionalistů, od Karla Havlíčka po mladočechy od 60. let 19. století dál.

Byl tedy Karel Havlíček Borovský antisemita, nebo nebyl? O tom se občas objevují zmínky.
Frankl: Havlíček napsal o Židech dva stěžejní texty. Jeden je opravdu velice ostré odmítnutí Siegfrieda Kappera. Kapper publikoval ve 40. letech 19. století sbírku básní v českém jazyce, kterou Havlíček velice nevybíravě odmítl ve své recenzi. Bylo to možná kvůli kvalitě textů, ale hlavně proto, že Kappper patřil ke skupině mladé Čechie, což byla skupina, která prosazovala tolerantnější, oběma jazykům otevřenější verzi bohemistického nacionalismu, bohemismu. To bylo Havlíčkovi jako zastánci jazykového nacionalismu velice nepříjemné, a proto na něj takhle útočil.
Po revoluci 1848 ovšem Havlíček napsal ještě jeden text (Emancipace Židů – pozn. red.). Tam sice akceptuje skutečnost, že Židé nejsou vždy v optimálním stavu, ale přikládá to dlouhé historii jejich pronásledování a domnívá se, že je třeba je především zrovnoprávnit.
Tento rozpor mezi oběma texty od jednoho autora je něco, co dostane české národní hnutí do vínku. Tedy na jedné straně přání, aby se Židé počeštili, asimilovali, aby pokud možno nebyli skoro vidět. A na druhé straně spousta různých výpadů a nedůvěra, obvinění z toho, že Židé němčí a tak dále.

A co Jan Neruda?
Frankl: To je jiný případ, protože Jan Neruda je od 60. let 19. století autorem řady velmi ostrých protižidovských a řekl bych antisemitských textů.
V roce 1869 publikoval text Pro strach židovský, pamflet, ve kterém zásadně odmítá možnost, že by se Židé mohli stát příslušníky jiných národů. V podstatě prosazuje ekonomickou organizaci národa proti Židům, což by de facto znamenalo jejich vytlačení ze společnosti.
U Nerudy je vidět, že je jedním z prvních evropských antisemitů v tom smyslu, že z původně liberálně emancipačních názorů na Židy se stane velkým pesimistou a přestane věřit – víra v pokrok u Židů u něj přestane fungovat. Proto se podle mého stává antisemitou.

Když se objevují názory, že v české literatuře doby obrození a trochu později je něco antisemitské, není to spíš problém, že to líčí realisticky tehdejší dobu, tehdejší vztahy k židovským krčmářům, ke kterým chlapi chodili do hospody, utráceli tam peníze a prohrávali v kartách grunty?
Cerman: Záleží na tom, v jakém kontextu se ta která zpráva nebo povídka objevila, a na tom, na co se v literárním díle kladl důraz. Byť to bylo realistické líčení, mohl se tam nějaký stereotyp, dílčí aspekt, vylíčit tak, jako kdyby jediný, kdo kdy prodával alkohol, byl Žid.

Jan Cimbura od Jindřicha Šimona Baara, tam je jistá scéna se židovským krčmářem. Já tu knihu znám, četl jsem ji jako dítě a měl jsem ji docela rád a ani mě nenapadlo, že to je antisemitské. Ovšem později to zneužití ve filmu v protektorátu…
Frankl: Kromě toho bychom měli dodat, že existuje celá řada textů, které vyšly jen časopisecky a které popisují takové židovské spiknutí v malém. Přijde židovský obchodník do vesnice jenom s rancem, začne obchodovat, potom koupí dům, vysaje vesnici a zbohatlý odchází do města.
Židé se od konce 19. století skutečně více stěhují do velkých měst. Je to logické, nabízí jim to větší ekonomické možnosti. Nestěhují se tam ale nutně proto, že vysáli celé vesnice nebo celá městečka a že jsou součástí nějakého velkého židovského spiknutí. Možná se jim to podařilo proto, že byli hodně pilní. Nebo také proto, že na vesnicích kolem roku 1900 byla snaha Židy vytlačit z hospodářského života, od nejrůznějších snah konzumních spolků přes projevy antisemitismu. A někde byli takoví antisemité skutečně úspěšní.

Mluvili jsme o řadě předsudků, řekl bych někdy i středověkých, někdy dokonce až starověkých. Ale nezdá se vám, že ty předsudky poněkud přežívají?
Cerman: Když si člověk dá tu práci, najde celou řadu dokladů o tom, že tomu tak skutečně je. Otázka je, jaká je síla nebo společenská přijatelnost takovýchto názorů.
Když jsme třeba u rituální vraždy, dodnes existuje celá řada jednotlivců nebo katolických organizací, které takovéto názory obhajují. Je to podobná situace jako v době, kdy se tato pověra postupně prosazovala v Evropě. Původně to začalo jako lokální kult třeba kolem dítěte, o kterém se tradovalo, že ho zabili Židé. Tak tomu bylo v případě blahoslaveného Andrease z Rinnu nebo svatého Simona z Tridentu, kteří byli v 15. století údajně zavražděni židovskými obchodníky nebo jejich agenty pro krvavé rituály v období Velikonoc. Tyto lokální kulty byly později akceptovány oficiálními strukturami, až to vyvrcholilo v jednom případě v kanonizaci a v druhém případě alespoň v blahoslavení.
Dodnes můžeme zjistit, že se v lokalitách v Tyrolsku, odkud oba tito světci pocházeli, nachází lidé, kteří v pravost těchto pověr a skutečnost těchto rituálních vražd věří. A narazíte i na mezinárodně působící organizace, které takovéto pověry šíří po internetu nebo na to téma vydávají knihy, ačkoli katolická církev oba světce vyškrtla z kánonu při reformním koncilu v roce 1965. Takže oficiální posvěcení tady není.

A co to všežidovské spiknutí, které tady někde existuje, nějaká taková buňka židovská?
Frankl: Oba předsudky, rituální vraždy i to spiknutí, a spoustu dalších se podařilo přenést do 20. století kvůli nárůstu politického antisemitismu koncem 19. století, který vyrůstá ze zklamání z liberalismu. Lidé už nevěří v pokrok lidské společnosti a hledají ekonomické, společenské a politické alternativy a antisemitismus je jednou z nich.
V tehdy už sekulárnější společnosti střední a západní Evropy, kde jsou Židé integrovanější, jakoby se vytrácejí, poskytuje antisemitismus báječně jednoduché vysvětlení komplexního světa. Do toho znovu zapadá oživení pověry rituální vraždy (zvláště od 80. let 19. století ve střední Evropě je toho celá řada, ne jen hilsneriáda) a právě teorie spiknutí, kdy tou nejznámější jsou takzvané Protokoly sionských mudrců.
Protokoly jsou falzifikát, jehož historie je strašně komplexní, ale ruku v tom měla i carská tajná policie. Vznikl kolem roku 1900 a předstírá, že to je zápis ze setkání vedení světového židovského spiknutí, které nikdy neexistovalo. Takových textů byla celá řada.

Pánové, zabýváte se židovskou historií a židovskou společností. Víte něco o nějakém spiknutí? Jenom pro jistotu.
Frankl: Od té doby, co se zabývám antisemitismem, tak kdykoli vidím a slyším slovo spiknutí, i když se netýká Židů, mám tendenci mu nevěřit. Existují politické zájmy, vlivy, různé skupiny, ale nevěřím na to, že se kdokoliv, ať už jsou to jezuité nebo Židé, snaží řídit naši společnost z pozadí.

Cerman: Mně také není nic známo o existenci nějakého rozsáhlého spiknutí, zvláště židovského. Je to ovšem moderní mýtus, který je stále živý nejen v podobě Protokolů sionských mudrců. Obdobou tohoto mýtu je víra v izraelskou lobby ve Spojených státech, což je téma známé politologické studie Mearsheimera a Walta (Izraelská lobby a americká zahraniční politika – pozn. red.), která dnes má také určitou sílu a popularitu v jistých kruzích po celém světě. Na to téma také vznikla celá řada dalších textů, některé dokonce vyšly i v českých překladech.
Víra v židovské spiknutí není tak úplně tradiční motiv, objevuje se až po francouzské revoluci. Je však pravda, že v některých protižidovských pamfletech z 18. století nebo v Hájkově kronice se objevuje tvrzení, že Židé chtěli v 11. století ovládnout Zemi a že jim v tom bylo na poslední chvíli zabráněno. Ale to myslím není úplně ta podoba nějakého světovládného spiknutí.

(redakčně kráceno)