„Mnohé soudobé hudbě nevěřím,“ říká Jan Páleníček

Díky rodinné tradici nemohl Jan Páleníček skončit jinak než jako hudebník. Přes housle a klavír se nakonec dostal k violoncellu a ve hře na něm na mistrovskou úroveň. Se Smetanovým triem koncertuje po celém světě a sklízí ovace. Ovšem s českým publikem, podobně jako ostatní elitní čeští interpreti, se tak často nesetkává. Tuzemští pořadatelé nemají zájem. I proto se mimo hudby věnuje organizování Českých kulturních slavnostní, sérii deseti festivalů, které mají české veřejnosti představit právě ty nejlepší české interprety. Přední český violoncellista Jan Páleníček, syn slavného klavíristy Josefa Páleníčka, byl hostem pořadu Před půlnocí z 9. února. Ptala se Šárka Bednářová.

Jak dalece vám pomáhalo jméno Páleníček ve vaší hudební kariéře? Ztěžovalo vám to pozici, nebo otevíralo dveře?
Těžko říct. Určitě mně to otevíralo cestu k hudbě jako takové, a ne snad toliko při získávání koncertů. Můj otec patřil k opačnému extrému rodičů, které někam tlačí své děti. On vždy říkal, pilně pracuj, a až něco budeš umět, dokážeš to sám. Šlo to až tak daleko, že když byl kdysi předsedou Rady Klubu přátel hudby a zjistil, že jako čerstvý absolvent mám více koncertů než moji profesoři na akademii, nechal mi je sebrat a dal je mým profesorům. Bylo to přitom normální, byl jsem vycházející star a pořadatelé chtějí vždy něco nového.

Brával vás často na klín ke klavíru?
Ne až tak moc často. Ten obrovský vliv, který na mně zanechal, byl jakoby samovolný, my jsme si ho vyhledávali sami. Poslouchali jsme, co na klavír vytváří, jak to vytváří, a snažili jsme se od něj učit tak trochu bokem. On neměl mnoho času na to, aby s námi cvičil. Takže i vykonavatel fyzických trestů byl můj bratr, který je také hudebník.

Vy jste nezačínal s violoncellem, ale s houslemi. Jak to bylo? Jak vypadala cesta k vašemu nástroji?
Byla velmi spletitá a z dnešního pohledu docela komická. Asi v pěti letech jsem začal na housle. Byl to přirozený vývoj, protože jsem byl neustále obklopen triem, housle, cello, klavír. Jenomže po roce jsem zjistil, že je to strašná práce, a škemral, že toužím po klavíru. Rodiče se nechali umluvit a přestoupil jsem na klavír. Ale po roce jsem zjistil, že je to taky práce. Tak jsem začal znova škemrat, ale rodiče mě už prokoukli a řekli, pěkně cvič.
Měl jsem ale štěstí. Jednoho dne jsem jel autem po Praze s věhlasným violoncellistou Sašou Večtomovem, členem Českého tria, a zase začal škemrat. A protože on netušil, co tomu předcházelo, zastavil u prodejny hudebních nástrojů a to moje první cello mi koupil.

Vašeho otce, klavírního génia, silně ovlivnila Paříž, protože tam několik let pobýval, studoval, pohyboval se vedle takových jmen jako Mucha, Zrzavý, Martinů. Jak na ta léta vzpomínal?
Skutečně to byl kumštýřský kvas, o kterém se nám dnes už jenom sní. Otec na to vzpomínal s obrovskou láskou a vděkem, řekl bych. Ti kumštýři se tam opravdu setkávali. Nebylo to anonymní pole, kdy jeden neví o druhém, což je příznačné pro dnešní dobu. Setkávali se v různých kumštýřských kavárnách, diskutovali o hudbě, politice, společenském dění a vývoji, bylo před válkou. Byl to kvas, který nemohl na vnímavém člověku nezanechat obrovské stopy.

Jak moc ho to tedy ovlivnilo a v čem?
V hudbě je to velice znát na jeho kompozičním dílu, které nese jisté stopy impresionismu, stopy hudby, kterou nám zanechal Bohuslav Martinů.
Jednou jsem zaslechl studenta, který hrál populární otcovu skladbu pro klarinet a klavír a s drobnou ironií poznamenal, že to Páleniček opsal od Martinů. Jen si nepřečetl datum vzniku té skladby. Martinů má sice podobnou skladbu pro klarinet a klavír, ale napsal ji asi o tři roky později než můj otec.

Vašeho otce ovlivnilo to prostředí i ideologicky. Někde jste napsal, že tam odešel jako pravičák a vrátil se jako levičák?
Je to tak a zdaleka nebyl sám. Popisoval, že při těch intelektuálních debatách vystupoval z pozice pravicově smýšlejícího intelektuála a že ho div neukamenovali – utloukli ho argumenty. Byli to lidé, kteří v pravicové Francii žili, cosi už prožili a znali všechny neduhy kapitalismu té doby. Také to byla skupina lidí, kteří evidentně volali po změně či po dalším vývoji. Otec tak jako řada dalších vzdělaných lidí usoudil, že v sociální oblasti bude třeba hledat nový proud a to ho posunulo k levici. Nikdo z nich samozřejmě netušil, jak bude vypadat poválečná levice.

No právě. A jak to máte vy? Jak je to s vámi a vaší ideovou vyhraněností?
Nebyl jsem ani ve svazu mládeže. Dodnes nechápu, že se mi podařilo dostat se i na vysokou školu. Celý život jsem byl při debatách s mým otcem jeho velkým oponentem, jako že se u nás velmi diskutovalo a scházela se u nás úžasná společnost lidí, jako byl Ivan Medek nebo Zuzana Růžičková. Byla to 60. léta, zase se diskutovalo o muzice, ale i o politice a tak dále.
Na druhou stranu musím říct, že jak jsem se tvrdě bil s mým tatínkem o některé myšlenky, tak jak jsem starší, najednou se k některým z nich vracím a slyším, jak říkal: „Honzíčku, počkej, jednou dáš na má slova.“

Vystudoval jste konzervatoř a AMU v Praze, studoval jste u profesora Sádla, Vlacha, Večtomova, věhlasná to jména. Co vám tito lidé dali?
Byla to jména velmožů, kteří tady vytvářeli nový generační proud po všech těch slavných přelomech století. Považuji to za malý zázrak a obrovské štěstí, že jsem studoval u dvou tak odlišných pedagogů, jako byl Večtomov a profesor Sádlo. Oba kolegové mého otce, členové Českého tria. Na škole jsem díky tomu dostal možnost nakoupit něco, co se dá těžko popsat. Každý z nich byl obrovskou individualitou a mít možnost čerpat z těchto dvou proudů najednou, to se každému nepoštěstí.

Nahrál jste přes dvacet CD, koncertoval jste v mnoha zemích Evropy, Ameriky, Afriky, v Japonsku. Všude jste sklízel ovace. Kdybyste měl definovat hudební scénu ve světě a u nás, v čem jsou pozitiva a negativa?
České publikum navazuje na tradici konce devatenáctého a začátku dvacátého století. A to jak v oblasti skladatelské, Smetana, Dvořák, Novák, Suk a další, tak interpretační, to je ta plejáda obrovských interpretů všech oborů, věhlasní sólisté, České kvarteto jako zakladatel velké komorní školy a tak dále. Ti všichni vytvořili obrovsky vzdělané publikum. A do nedávné doby jsme se mohli těšit z toho, že české publikum je početné, kultivované, vzdělané podobně jako ve většině zemí Evropy, ale i v zámoří.
Doba se ale kamsi posouvá a příležitostí k dialogu mezi českými interprety a českým publikem markantně ubývá. Považuji za absolutně varující a snad i zhoubné, že většina z nás dnes koncertuje převážně v zahraničí. Kam to může vést, když české publikum přichází o českou interpretační elitu?

Čím to je? Kde je celá ta interpretační elita? Konzervatoře, AMU, HAMU chrlí absolventy. Máme bezpočet hudebních těles. Kde jsou?
Co dělají absolventi škol, je pro mě záhadou. Učil jsem přes dvacet let, a přestože jsem učil s velikým entuziasmem a láskou, jsem rád, že to už nedělám. Začalo mi to totiž připadat jako naprosto kontraproduktivní činnost. Věděl jsem, že vkládám obrovskou energii do vynikajících studentů, kteří nebudou mít po škole do čeho píchnout. Připadal jsem si jako podvodník, že jsem je připravoval na velkou kariéru, a přitom věděl, že by se musel stát zázrak, aby se svou profesí vůbec uživili.
Řeknu cosi, co možná mnohé popudí. Jsem kritikem všech, kteří říkají, vás je moc. To je to, co slyšíme od většiny zbylých českých pořadatelů. Dobrých muzikantů je ve světě málo. Dobrý muzikant, to je požehnání shůry. Je to dar, který se nemůžete naučit od sebelepšího profesora. Je to nadání, kterým disponuje úzká skupina jedinců, to prostě platí obecně. A co se týče českých zemí, ano, máme tady skutečně pár fenomenálních talentů, ale je jich skutečně na rukou spočítáno.
Kdyby existovaly mechanismy, které by definovaly, kdo jsou ti talentovaní, kteří jsou schopni předávat hodnoty, pro které má smysl jít na koncert. A kdyby pořadatelé operovali s těmito talentovanými, opět by se nám naplnily koncertní sály.

Vybavuje se mi příhoda, kterou jste někde uvedl v souvislosti s vaším otcem, který byl vynikajícím interpretem Janáčkovy muziky. On shodou okolností těsně před smrtí přišel na barevnost několika akordů Janáčkovy muziky, kterou hledal celý život. Jak to bylo?
Úplně mě fascinujete, kde jste to vyhmátla? Byl to zvláštní zážitek, který mě ovlivnil na zbytek života.
V závěru otcova života jsme spolu byli na chalupě, kde s největší oblibou pracoval. Seděl tehdy u klavíru a po stomilionté cvičil svého oblíbeného Janáčka, kterého uměl poslepu tam i nazpátek. Najednou si mě zavolal, dotknul se nástroje a zahrál pár akordů. Cítil jsem, že mu jdou slzy do očí, a on řekl: „Celý život to hraji a teprve teď jsem přišel na to, jak to má vypadat.“
Objevil barevný svět, což je u klavíru alchymie. (Každý prst může zahrát vybalancování akordu jinak silně. Pianisté mají k dispozici skutečně pozoruhodný svět.) Otec se domníval, že tím odhalil právě to, co Janáček do své hudby zakódoval.

Jak je to s hudební alchymií u violoncella?
Máme jinou škálu možností než klavíristé. Ti zmáčknou tón a tím to skončí, víc s tím neudělají. Smyčcové nástroje obecně mají podobně jako zpěváci úžasnou možnost tón donekonečna formovat, zušlechťovat, rozvíjet. Jsem vděčný osudu, že jsem potkal právě Sašu Večtomova, kterého pokládám za největšího českého alchymistu nádherných zvuků violoncella.

A co je na té hře nejtěžší?
Na interpretačním umění obecně je nejtěžší vybalancovat osobní interpretační přínos. A na druhé straně existuje jistý mantinel, který do díla vložil ten či onen skladatel. Je rozdíl, jestli hrajete klasickou muziku, romantickou muziku. Musíte se do Beethovena nebo Brahmse vžít a pochopit, co do díla vdechnul.

To je jedna věc, ale co technika?
Technika by měla být samozřejmost. To je výrobní prostředek. Učíme se ji od základní školy a každý by ji měl mít v pořádku. Teprve s technikou vytváříte světy. Jak jsem říkal studentům, je to cihla, musíš mít v pořádku cihly, ale musíš vědět, jak vypadá architektura, jak cihly budeš na sebe stavět, jestli budeš stavět romantický dům nebo klasický.

Jak často cvičíte?
Snažím se cvičit každý den, i kdyby to bylo chviličku. Ale protože jsem velmi aktivní v organizační složce, spoluorganizuji deset festivalů a zabývám se i agentní činností, mám strašně moc práce. Snad odněkud shůry mi bylo dáno, že nepatřím k těm, kteří musí cvičit deset hodin denně. Ostatně jeden věhlasný český houslista kdysi pronesl: „Komu nestačí hodina denně, ať to nedělá.“

Spoluvlastníte agenturu TRIART Management, která vznikla v souvislosti s Českými kulturními slavnostmi, které pořádáte. Jak se jim daří?
TRIART Management vlastním spolu s vynikajícím houslistou Radkem Křižanovským, členem Apollon kvarteta. Spolupracujeme už po dlouhá léta, protože jsme pochopili, že organizační oblast za nás v této zemi nikdo neudělá. Je to tristní, protože jako aktivní muzikanti musíme obrovskou část své energie věnovat právě organizační oblasti.
Tato agentura vznikla ve prospěch zmíněných Českých kulturních slavností, což je cyklus deseti nádherných festivalů od Bystřice pod Hostýnem přes Český Krumlov až někam po Rakovník. Na každém z nich je v průměru šest sedm koncertů, přičemž se v dramaturgii snažíme preferovat právě elitu českých interpretů. Jsme šťastní, že ačkoliv nehrajeme hokej, daří se nám sehnat pár významných sponzorů.

A váš repertoár? K čemu osobně inklinujete? Říká se, že k romantismu. Je to tak? Jak dalece dáváte prostor soudobým autorům?
Jak trio, tak sólisté jsme asi všichni duší romantici. Například právě teď probíhá koncertní šňůra na Ostravsku, kdy s triem hrajeme nádherné  „Arcivévodské“ Beethovenovo trio, což je jedno z největších trií, které Beethoven napsal. Je to naprosto geniální dílo, do kterého jsme se úplně zamilovali stejně jako do velkých Brahmsů, které teď točíme pro Suprafon.
A co se týče 20. století, jsem trochu staromódní. Ze soudobé hudby si velmi pečlivě vybírám a přiznám se, že mnohé soudobé hudbě nevěřím. Na druhou stranu jsme celou řadu autorů soudobé muziky interpretovali. Řada autorů pro nás napsala klavírní trio, takže je věcí slušnosti dílo přinejmenším provést. Jinak je třeba z 20. století zmínit díla Maurice Ravela, Dmitrije Šostakoviče a dalších. To už jsou klasici.

Závěrem možná trochu osobní otázka. Spolu s Jitkou Čechovou vychováváte tři syny. Jak se to dá zvládnout, jak to dohromady kloubíte?
Vychováváme spolu dva syny, ale z prvního manželství mám také dva syny, kteří u nás často pobývají, a ten mladší s námi dokonce i několik let žil. Není to pro mou ženu nic snadného a já ji v tom obdivuji, protože jako tatínek selhávám. Zbývá mi tak čas na to, že na rozdíl od manželky, která čte dětem pohádku, já jim každý večer vyprávím příhodu ze života. Občas s nimi trochu sportuji a v létě si vyčlením čas na, který strávíme spolu. Ve všedním dnu je to ale na mé ženě. Ona se stará o děti, ona hraje sólově, ona hraje s triem, ona mi pomáhá s administrativou, je to taková má bohyně.

Jan Páleníček (*1957, Praha)

Přední český sólista violoncellista, syn klavíristy a hudebního skladatele Josefa Páleníčka, zakladatele Smetanova tria. Vystudoval konzervatoř a AMU v Praze u profesorů Večtomova a Miloše Sádla. Spolupracuje s předními českými i zahraničními orchestry (Symfonický orchestr FOK, Janáčkova filharmonie Ostrava, Festivalový orchestr Lugano – Švýcarsko, Filharmonie Monte Carlo, Bamberští symfonici (SRN), KwaZulu-Natal Philharmonic-Durban (JAR) a mnoho dalších). Koncertuje v mnoha zemích Evropy, ale i Ameriky, Afriky a Japonska. Spolu s houslistkou Janou Vonáškovou-Novákovou a klavíristkou Jitkou Čechovou je členem Smetanova tria. S ním získal prestižní ocenění BBC MUSIC MAGAZINE AWARDS 2007 a DIAPASON D’OR 2006 (mezinárodní ceny za nejlepší světovou nahrávku CD). Jako pedagog působil řadu let na konzervatoři a Akademii múzických umění v Praze. Natočil více než dvě desítky CD pro české i zahraniční gramofonové společnosti.


(redakčně kráceno)