Minulý týden skončil ve funkci uměleckého šéfa činohry Národního divadla Brno Zdenek Plachý. Vsadím se, že nejčastější slova, která byla v poslední minulosti spojována s jeho jménem, jsou: kontroverzní a Landa. Za osoby kontroverzní bývají často označeni lidé z uměleckého provozu, kterým kritika buď nerozumí (to je obvyklejší), anebo rozumět nechce. Je přitom pro kritika snadnější sdělit publiku, že umělec je kontroverzní, než otevřeně přiznat, že to či ono je nesmysl a hloupost – co kdyby to náhodou bylo geniální a autor-novinář by až do posledního smrtelného vydechnutí nesl na zádech tíži, že to nerozpoznal; takto má alibi, že od prvopočátku tušil, že jde o cosi „kontroverzního“. Landa je zase populární zpěvák konce dvacátého století a začátku věku našeho. Mimo koncerty a rádia jeho hudba zní nejčastěji v podkresu pod televizními reportážemi o nacionalismu a rasismu. Jako ilustrační příklad rasisty, který pronikl do mainstreamu, slouží i v tisku, rozhlase a na internetu.
Konec éry Zlatého draka
Plachý začínal jako skladatel vážné hudby, kterou taky vystudoval na brněnské JAMU. Osobně jsem se s ním potkal až v časech, kdy spoluzaložil Skleněnou louku a více než ke komponování tíhl k divadelní režii, tenkrát v tandemu s Jiřím Šimáčkem. Docela jim to slušelo. Působili rozruch, kam přišli, část publika se přiklonila na tu či onu stranu, mělo to v sobě nádech bourání zašlých světů kabinetního divadelního provozu a snahu objevovat něco nového. Nemyslím, že šlo o setkání s géniem (to bych beztak nebyl schopen rozpoznat), nicméně Plachý byl experimentátorem v pravém slova smyslu, který bavil tím, jak byl na českém divadelním území schopen vyvolat největší počet konfliktů na jeden metr čtvereční. Skoro to vypadalo, že ho do divadel zvou především ti intendanti, kteří mají pocit, že jim soubor zahnívá a je třeba vyvětrat – a to se Plachému pokaždé neomylně podařilo. Ale toto by nebylo úplně spravedlivé hodnocení; přínosem Plachého nebyly jen neustále se opakující skandály, ale zejména schopnost vyčnívat nad průměr nebo aspoň hledat otvor z průměru ven, byl v tom stejně neúnavný jako v bádání po netradičních spojeních, tématech a inscenačních postupech. Dokud se vše odehrávalo ve zdech zašlých avantgardních divadel, bylo vše v pořádku a Plachý za sebou měl i srovnanou linku příznivců z řad žurnalistů.
Touha je zázrak, kámo, zázrak, zpívá Daniel Landa ve svém, nepochybně podmanivém, hitu. Nevím, ale myslím, že Plachého touha byla dobýt velká česká kamenná divadla, což se mu i dařilo – nakonec se stal šéfem brněnské národní činohry. A tady začíná problém. Sám ho nedokážu uchopit objektivně, protože Plachého znám a mám ho rád. Nicméně se domnívám, že příčinou jeho pádu byla kombinace minimálně tří faktorů. Za dva si nese odpovědnost zcela sám, ten třetí, poslední, je reakcí na něj, tedy je za něj přinejmenším spoluodpovědný.
Plachému se nepodařilo najít vhodné spolupracovníky. Namísto talentovaného Jiřího Šimáčka začal spolupracovat s lidmi s minimální divadelní, ale i jakoukoli jinou uměleckou zkušeností, avšak jako obvykle tlačil svá rozhodnuté buldočím způsobem vpřed. Neexistoval kompromis, výjimka či chyba. Plachého dřívější úspěchy jsou často podepřeny právě touto neústupností a bojovností, v kolosu obřího Mahenova divadla, se kterým si po roce ´89 nevěděl rady skoro nikdo (čest ojedinělým inscenacím), to byla ovšem kardinální chyba. Plachý nesnesl odpor – a stojím si za tím, že má špatný odhad na spolupracovníky, a to nejen z nejbližšího tvůrčího a manažerského okolí, ale týká se to i herců. To, co dnes v souboru Mahenovy činohry zůstalo (při vší úctě k lopotné a špatně placené herecké práci), evokuje nanejvýš vcelku úspěšné oblastní divadlo. Plachý dával přednost loajalitě před profesionalitou a nedal si říct.
Jistá ztráta umělecké orientace, která postihla Plachého po relativně nadějném, i když rozhodně nijak velkolepém či úchvatném rozjezdu ve funkci uměleckého šéfa Národního divadla v Brně, může souviset opět se spolupracovníky, ale na vrub jde Plachému samotnému. Dělal toho hodně, toužil, bůhví proč, po velkoformátovém divadle, zvedal k nebi náročné projekty a kritériem mu byla právě velkolepost, nikoliv samotné provedení. Pravděpodobně chtěl za sezónu z Brna udělat evropské, ne-li rovnou světové centrum divadla, bez ohledu na možnosti a hlavně personální zajištění. Tragédií nakonec byly jeho poslední inscenace, které padaly pod průměr a ve kterých jako šéf kraloval v soutěži o nejhorší inscenace sezóny, v níž mu konkuroval snad jen jeho vlastní zástupce Pavol Juráš s Oldřichem a Boženou, inscenací snad ještě horší než Zaslíbení. Proč se Plachý nezastavil a nezaznamenal, že dělá horší věci, než musí, to je otázka, na kterou odpovědět neumím. Rozhodně to nemohlo být z nedostatku talentu a schopností. Třeba byl jen unavený z tolika režií v sezóně, přišla tvůrčí krize, vnější tlaky a podobně, nicméně to výkony v divadle neomlouvá, zvlášť když se v posledních měsících zdálo, že se sestupný trend mění v nezadržitelný pád.
Jenže jsme v Brně: když se vám něco na uměleckém poli nedaří, není to důvod, abyste svoji činnost nevykonával dalších několik desítek let. K totálnímu sešupu dolů vám musí někdo podat pomocnou ruku. V kauze dnes už bývalého uměleckého šéfa Plachého to byla nepochybně inscenace Tajemství zlatého draka s Danielem Landou v hlavní roli. Smršť odsudku a nenávistné kritiky proti této inscenaci nemá po roce ´89 na Brněnsku obdobu. Ještě ani neproběhla první čtená zkouška, a negativních odsudků vyšlo více než recenzí na všechny předchozí premiéry činohry za rok dohromady. Plachý tomu říkal lynč, což je silné slovo, ale sám jistě vědomě těžil z faktu, že i negativní reklama je reklama, a to se potvrdilo. O nakonec podprůměrné inscenaci Tajemství zlatého draka se hned nazítří mluvilo všude. Plachý si nepochybně myslel, že z této mediální bitvy vyjde jako vítěz, ale nepodařilo se. Landa je příliš těžký kalibr. V českém divadle chodí po scénách lidi s mnohem otřesnější minulostí, než je účinkování v kapele Orlík, ale pro kulturní frontu je Landa terč, na který se snadno, pohodlně a dobře střílí, patří to jaksi k bontonu.
A pak už se jen čekalo na Plachého chyby, v brněnské kulturní obci ho už neměl skoro nikdo v oblibě. Nejde o to, jestli je Plachý nejhorší, on byl oficiálně schváleným terčem. A samozřejmě sám si může za to, že dalším vývojem dal kritikům za pravdu, nabil jim zbraně.
Plachého v čele Mahenovy činohry neudržely ani kontakty s recenzenty, kteří se vytrvale stavěli na jeho stranu, aniž třeba konkrétní inscenaci viděli. Možná ten nedostatek zpětné vazby, to pokrytecké poplácávání po rameni, neschopnost říct mu do očí, co si o novém díle myslí, byl taky důvod jeho konce.
Éra Zlatého draka v Brně končí. Není to rozhodně důvod pro oslavy. Mahenova činohra je v katastrofálním stavu a těžko říct, kdo půjde do sisyfovského zápasu o její záchranu. Všichni, kdo Plachého plácali v divadle po rameni, od nestatečných herců, kteří zůstali a sepsali petici až ve chvíli, kdy si Plachý zlomil ruku, a bylo jasné, že končí, přes vedení činohry a divadla, zůstávají. Přiznám se, že Plachého blbého konce je mi osobně líto, přestože pro divadlo a nakonec i ho samotného je to nejlepší možné řešení. Sám přiznávám, že jsem Plachého i Dvořáka na jejich začátku podporoval, v domnění, že rozčeří stojaté, téměř „zkamenělé“ brněnské divadelní vody. Nestalo se. Člověka se nakonec může uklidňovat snad jen tím, že všechna dramata v divadle jsou stejně jenom jako.