Studenti v Martě hrají a zrcadlí pro otrlé

Při vstupu do brněnského divadelního studia Marta na novinku v podobě Genetovy hry Balkon vám strčí do ruky kus zmuchlaného papíru a navrch brýle. Zmačkaná papírová koule skrývá program, brýle vás provedou přes 3D projekce, kterým je inscenace Davida Pizingera prošpikována. Jako by chtěli studenti naznačit, že tady nepůjde o žádnou selanku a že budete potřebovat také zcela jiný způsob vidění. Obojí je pravda…      

Divadelní hra francouzského existencialistického dramatika Jeana Geneta nazvaná Balkon (premiéra 1957) se odehrává v nevěstinci v nejmenované evropské zemi, která je zmítaná revolučními událostmi. Do nevěstince Velký balkon přicházejí muži prožívat své erotické fantazie, ale zdaleka nejde jenom vlastní tělesnou lásku, ale často spíše sny, které se v rozhárané době stávají realitou. A tak tady defiluje generál, biskup a soudce, kteří si plní své iluze o vojenské slávě, církevním rozhřešení a justičních mechanismech obviňování zločinců. Tady se prostě demaskujete tím, že si vyberete polohu či masku, která je vám nejbližší.

Absurdní drama o jednom velkém bordelu, který je možná metaforou lidské společnosti a jejího fungování, není rozhodně jednoduchou látkou ani k inscenování – a dnes vlastně ani k divácké recepci. Postdramatické postupy v moderním divadle jsou sice jakoby dědictvím tohoto divadelního odkazu. Jisté však je, že hra potřebuje trochu zkušenější publikum, interprety a také inscenátory. Zkrátka řečeno: publikum ve studiu Marta čeká zvláštní kus, v němž se tradiční příběh láme do mnoha nedějových fazet, ze kterých je podobně jako u drahokamu potřeba vybrousit celek určující výsledný dojem.

A studenti vyšli z dramatikova tematizovaní iluzí a jejich zrcadlení, masek a jejich odrazů. Pizingerův Balkon je tak formálně velmi složitě konstruovanou podívanou, ve které se divák místy i zcela ztratí. Má však docela přitažlivé scénografické balení. Svět odrážený (tedy vykřičený salón paní Irmy) a odrážející (materializované iluze zákazníků tohoto svérázného nevěstince) scénograf Matěj Sýkora předělil velkou průsvitnou tylovou oponou. Jakoby tady šlo o svět v jakémsi zrcadle a za ním – podobně, jak nám to už kdysi v literatuře ukázala Alenka v říši divů.  Přes průhlednou oponu chceme na obrýleného diváka útočí navíc 3D projekce, které samy o sobě představují dnes nejiluzivnější techniku odrážení trojrozměrného obrazu, a tedy jakéhosi zrcadlení. A aby toho nebylo odrážení nebylo málo, rozdělili tvůrci figuru Madame Irmy mezi dva herce a refrénovité opakování fragmentů jejího textu.

Jean Genet: Balkon
Jean Genet: Balkon

A výsledek je skutečně jenom pro otrlé, a nejen díky tomu, že z jeviště srší vulgarismy a místy až pornografické obrazy. Ale uvolnění štamgasti nevěstince se snad ani nemohou chovat jako beránci. A taky mladý režisér Pizinger tuto divokou hru rozehrává do bizarních výstupů, které vrší nebo nechává prostupovat 3D promítáním a fragmenty klasické hudby, kdy vedle Vivaldiho stojí třeba Janáčkova Sinfonietta. Je jasné, že výsledný dojem leckomu může připadat jako nesrozumitelný a nestravitelný punkový divadelní guláš. Však také nový brněnský Balkon takovou pěkně pepřenou podívanou připomíná a chce být vše, jenom ne nějakou krotkou zábavou.

Je však také pravdou, že tato inscenace se někdy chytá do vlastních pastí. Pizingerovi se daří inscenovat jednotlivé výstupy. Horší už je to s jejich řetězením a modelováním v celek. Herci tady často levitují na lanech, musí mluvit na porty, aby je bylo vůbec z igelitové bubliny simulují bordelový pokoj slyšet, nebo dělají často až zbytečné slovní i fyzické prostocviky. Mladí tvůrci se prostě napravili vše, co jim přišlo adekvátní tématu a finálním dojmem je někdy takové přeplácané divadelní balábile. Nu ale přistoupíme-li na Genetovu dramatickou metaforu světa jako Velkého balkonu zjistíme, že naše realita nebo to, co z ní zrcadlíme, není o nic méně křiklavější a krkolomnější.