Proč nás Spojenci bombardovali?

Nálet amerického bombardovacího svazu na Prahu z února 1945 byl tragický omyl, došlo k záměně s Drážďany. Další letecké útoky na sklonku války však byly většinou přesně cílené. Ať už se jedná o plzeňskou Škodovku, tehdy poslední funkční zbrojovku Wehrmachtu, pražskou Kolbenku, různá letiště, rafinerie a důležité dopravní uzly. Z pohledu vojenské strategie šlo o logické urychlení německé agónie. Z pohledu nacistické a později komunistické propagandy o nechutný banditismus, respektive snahu americké buržoazie zlikvidovat československý průmysl. Zcela specifickou kapitolou jsou fatální omyly sovětského letectva v posledních dnech války. Komunistická historiografie je neváhala na dlouhá desetiletí přisoudit nacistům. Přes tisíc zbytečně zabitých Čechů a Moravanů, ale i samotných sovětských vojáků se totiž do obrazu osvoboditelů nehodilo.

Hosty Historie.cs z 21. února byli kurátor Michal Plavec z Národního technického muzea a historici Jindřich Marek a Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu. Moderoval publicista Vladimír Kučera.

14. února 1945 se nad Prahou rozezněly sirény. Lidé ale klidně dál seděli doma, chodili po ulicích, dokud z nebe nezačaly padat bomby. Co se vlastně 14. února 1945 stalo?
Rajlich: 14. února 1945 podnikla americká 8. letecká armáda se základnami ve Velké Británii obrovský nálet na Drážďany. Jde právě o ten tragický, nejčastěji vzpomínaný nálet. Došlo ovšem k žalostnému omylu, k nimž dochází v každé válce. Bohužel se tento omyl dotkl Prahy, jejíž obyvatelé nebyli na letecký útok nijak připraveni. Následky byly tragické. Nálet stál život 701 lidí a dalších 1 184 osob bylo těžce zraněno.

Jak si mohli splést Prahu s Drážďany?
Plavec: Patrně došlo k chybě už v plánování. Když první bombardovací křídlo přelétávalo nad pobřežím Holandska, bylo napadeno palbou protiletadlového dělostřelectva. Podle vzpomínek amerických letců musel tehdy ten bombardovací svaz velmi ostře uhnout v kurzu. Rovněž počasí nebylo ideální, nad většinou území bylo zataženo a vál velmi silný boční vítr. A k tomu všemu radary několika bombardérů přestaly fungovat nebo fungovaly velmi špatně, což se stávalo docela často.

Počet obětí je dán nejen těmito omyly a neštěstími, ale také tím, že lidé byli poměrně lhostejní. Zůstali na ulicích, zůstali doma, i když houkaly sirény a nad Prahou byla letadla. Proč? Přece byla válka.
Marek: Byli do jisté míry zvědaví. Do té doby Prahu zasáhl jenom jeden lokální útok, 15. listopadu 1944, který zasáhl okolí elektrárny v Holešovicích. Dalo by se to však přirovnat ke kterémukoli většímu městu v Čechách nebo v českém pohraničí. Ať Češi nebo Němci totiž dlouho nepočítali s tím, že bude zasaženo zrovna jejich město. Největší ztráty tak byly zpravidla u prvních náletů. A to překvapení, lhostejno zda v Karlových Varech, Chebu, Ústí nad Labem, v Praze nebo ve Zlíně, vycházelo právě z podcenění situace a prvotní zvědavosti.

Hovoří novinář Josef Chuchma:
Bylo poledne, asi jedna hodina, a táta si šel někam dát nastříkat své sportovní kolo. Šel kolem Faustova domu, z ničeho nic strašná rána a ležel na zemi. Utrhlo mu to rukáv u kabátu, jednu ruku mu to pořádně rozmašírovalo, druhou o trochu méně, doteď je z toho poloviční invalida. Bylo zasaženo asi deset lidí. Neví, jak dlouho tam ležel, než je začaly sbírat sanitky a vozit do areálu nemocnice na Karlově náměstí, který pak ovšem také dostal zásahy, aspoň v části u kostela Svatého Ignáce. Z nemocnice tátu pustili až těsně před osvobozením Prahy.
Ptal jsem se ho, jestli je nikdo nevaroval, nebo jak to bylo. A otec říkal: „No, bylo houkání, bylo varování, ale my jsme to nebrali vážně, takových poplachů bylo, a nikdy nic nespadlo. Jenže najednou to prostě spadlo.“

Z čeho vznikají takové navigační problémy? Co všechno to zavinilo?
Rajlich: Pokud jde o únorový omyl roku 1945, Michal Plavec vyjmenoval všechny faktory. Prahu přitom nebombardoval žádný velký svaz. Nad pražskou oblast se dostalo asi 60 bombardovacích letounů, zatímco na Drážďany jich letělo asi 400. Problém byl především v tom, že na to Praha nebyla připravena. Když hlavnímu navigátorovi vysadí radar, nepanuje nijak příznivé počasí, mnoho navigačních bodů je zakryto mraky, chyba se stane velice snadno.
Mnoho Pražanů dodnes říká, že se na mizerné počasí vymlouvají, protože nad Prahou bylo hezky. Jenže většina té trasy vedla místy, kde to počasí skutečně příznivé nebylo. Až před Prahou se vyjasnilo a ukázalo se město, které bylo zhruba stejně velké jako Drážďany. S velmi podobným obloukem řeky i situováním železničních tratí. Mohli si ale uvědomit jednu věc – měli před sebou na rozdíl od Drážďan město, které bylo nedotčené válkou.
U některých členů posádek vznikly pochybnosti už během letu a potvrdily se při poletovém rozboru a vyhodnocení cílových fotografií.

Plavec: Část svazu letadel, která nakonec bombardovala Prahu, se sama o sobě rozdělila. Nad Prahu se jich dostalo asi 62. Z toho jedna peruť, asi dvanáct letadel, vůbec nebombardovala, protože jejich navigátor a hlavní bombometčík řekl, že se shazovat nebude. Svůj náklad pak těchto dvanáct letadel shodilo náhodou nad územím na Benešovsku, kde byl tehdy SS Truppenübungsplatz Böhmen (výcvikový prostor Waffen-SS – pozn. red.). Další dvě perutě, 25 letadel, bombardovaly Most, a dalších dvanáct Plzeň.

To musel být pro nacistickou propagandu doslova dárek z nebe k tomu, aby vyvolala změnu nálad vůči Spojencům?
Marek: Byl. Nacisté i protektorátní úřady se snažili toho maximálně využít, a to nejen v Praze, ale i v dalších českých městech, které byly během let 1944 a 1945 podobně zasaženy. Konaly se hromadné pohřby za účasti protektorátních a nacistických činitelů. Protektorátní tisk tomu věnvoal obrovskou pozornost a popisoval, jak „anglo-američtí bandité“ provedli to či ono.
Postoje Čechů by se daly rozdělit do tří skupin. Ti, kteří přišli o někoho z rodiny nebo o dům, se z přirozených lidských pozic stali kritiky letců. Lidé z demokratického odboje viděli jednoznačně hlavního viníka v německých okupantech – kdyby tady nebyli, nebyli bychom bombardováni. A pak tu byla ta amorfní masa občanů, kteří za sardinky, dávky rumu a tabačenky (zvláštní poukázky na tabák – pozn. red.) ochotně pracovali ve zbrojovkách. To byli lidé, kteří neměli žádný vztah k vlastnímu národu, k odboji, k ničemu, a byli velice lehkým objektem jak nacistické, tak poválečné komunistické propagandy.

Jak to vlastně použili komunisté po válce?
Marek: Komunisté pracovali spíš s ideologií a politikou, snažili se konstruovat různé mocenské zájmy, podsouvat Američanům, že za náletem na Plzeň na konci války byla politika. Komunistická propaganda byla tedy sestavovaná velice racionálně, zatímco ta nacistická se snažila působit na emoce lidí, kteří byli postaveni před tvrdou realitu války.

Nálet 14. února 1945 byl způsoben omylem. Nedlouho poté však přišly plánované nálety na Prahu, na Plzeň a řadu dalších míst v protektorátu i v Sudetech?
Rajlich: Druhý nálet na Prahu z 25. března 1945 byl přímo cílený na pražskou průmyslovou oblast, především na závody ČKD ve Vysočanech a v Libni a také na nedaleké letiště ve Kbelích a v Letňanech. Vše to byly legitimní a vojensky důležité cíle. V ČKD se vyráběla obrněná vozidla různých typů, na kbelském a letňanském letišti byly stovky letadel. Z amerického hlediska proběhl nálet velice úspěšně. Kolbenka byla vyřazena z činnosti skoro až do konce války a při útocích na letiště bylo zničeno asi 88 letadel a poškozeno mnoho desítek dalších.
I v tomto případě však přišla o život celá řada lidí. Statistiky zaznamenaly asi 370 mrtvých v Praze a okolí. Největší ztráty zaznamenala relativně malá obec Kbely. Lidé totiž po únorové zkušenosti, kdy na Prahu padaly opravdu těžké bomby, před nimiž nebyli v bezpečí v krytech ani ve sklepích, prchali do polí. Problém byl v tom, že letňanské a kbelské letiště nebylo napadeno těžkou tonáží. Nešlo o pětisetkilové bomby jako z února, ale o střepinové devítikilogramové pumy, které byly určeny právě na zneškodňování letadel na ploše. Letadlo po zásahu sice nevypadalo dezintegrované, ale bylo tak prošité střepinami, že bylo nepoužitelné. A protože lidé utíkali do polí, ty střepiny je tam dostihly. Kbelská bilance je proto strašlivá – z 370 lidí, kteří zahynuli při celém náletu na Prahu, jich bylo 117 z Kbel.

Plavec: Počet obětí byl podstatně vyšší, protože ne všechna sídla byla tehdy součástí Prahy a statistika je nezapočítává. Například v malé vísce Veleň zahynulo 25 lidí. Navíc svaz bombardérů na pražská letiště vedl kapitán, který se velmi špatně osvědčil už v březnu při náletu na České Budějovice. Takže ty tříštivé bomby padaly i na tak vzdálených lokalitách, jako je Mělnicko nebo Kralupsko.

A jak to bylo v Plzni?
Marek: Plzeňské závody byly jedny z posledních výrobců tankových stíhačů Hetzer a další těžké německé techniky. Útok na ně měl dorazit německou vojenskou mašinérii a zkrátit válku.
Útok na plzeňské závody, které byly těžce poškozeny, byl velmi politicky zneužíván. Tvrdilo se, že to nebyl zámysl amerického letectva, ale americké buržoazie, která chce poškodit československý průmysl a udržet svůj vliv na Československou republiku.

Okolo Plzně to docela znám a dodnes tam slyším názory, proč na konci války bombardovali Plzeň? Málokdo si asi uvědomuje, že v té době jsme byli poslední zbrojovkou Wehrmachtu…
Rajlich: A tak je to uvedeno i v operačním rozkazu: „Je to poslední provozuschopná velká zbrojovka v nacistické moci.“
Druhá věc je, že byť to bylo 25. dubna 1945, nikdo v té době nevěděl, že 8. května bude kapitulace. Americké velení skočilo na špek nacistické propagandě o alpské pevnosti a panovaly obavy, že zbrojovka v Plzni bude zásobovat vojska ustupující právě do alpské pevnosti.

Marek: Ani sovětské štáby nepočítaly s tím, že 8. května skončí válka. Počítaly ještě s několika týdny, než se jim podaří ve svém operačním prostoru německé jednotky porazit. Konec války zkrátka nebyl tehdy nikdo schopen přesně určit.

Rajlich: Plzeňská Škodovka byl prvořadý cíl nejprve britského a pak amerického letectva. Britové se ji pokoušeli bombardovat už od roku 1940 (na přání československé exilové vlády v Londýně). Jenže za tehdejšího stavu letecké techniky a navigace se jim ji nikdy zasáhnout nepodařilo. Nejblíže tomu byli Britové v roce 1943, kdy tam vyslali radary vybavený obrovský bombardovací svaz. Navigátoři se ale opět spletli a na Škodovku nedopadla skoro žádná puma. Místo toho byly brutálním způsobem vybombardovány Dobřany, které tehdy ležely v odtrženém území Sudet.

Marek: Hovoříme o zbrojovkách na území protektorátu, nesmíme však zapomínat, že údery anglo-amerického letectva byly v první fázi vedeny proti výrobě pohonných hmot a na konci války proti komunikačním uzlům, především významným nádražím českého pohraničí.
Asi nejvíc postiženým územím bylo Mostecko, kde od 12. května 1944 proběhla řada náletů na Záluží u Litvínova a další místa. (Kromě německých vojáků a německého obyvatelstva tam byla velice silná česká menšina a obrovské množství spojeneckých zajatců nahnaných na práci.) Napadeny byly také významné komunikační uzly, Cheb, Karlovy Vary, Ústí nad Labem. Míst na území dnešní České republiky, které poznaly leteckou válku v plné síle, tak bylo poměrně dost.

Plavec: Od roku 1944 byly v protektorátu systematicky bombardovány rafinerie minerálních olejů, zejména Vacuum Oil Company v Kolíně, Fantovy závody v Pardubicích nebo obrovské podzemní skladiště pohonných hmot v Hněvicích u Roudnice nad Labem. Zvláštní postavení v tom zabírají Kralupy nad Vltavou. Spojenci si mysleli, že se vyrábí syntetické pohonné hmoty a oleje, ale ve skutečnosti tam bylo maximálně skladiště. Tragický nálet na Kralupy nad Vltavou z 22. března 1945 byl proto také velmi ideologizován.
A nesmíme zapomínat na Moravu. Část náletů směřovala proti Moravské Ostravě, ale zejména šlo o slezskou rafinerii Blechhammer, jednu z největších, a prostějovské a brněnské letiště a brněnské továrny, které vyráběly součástky letadel.

Je pravda, že zahraniční rozhlasy varovaly obyvatelstvo Plzně před náletem?
Rajlich: Je to naprosto ojedinělá věc, přinejmenším v českém prostředí. Dvě hodiny před náletem BBC varovala obyvatele Plzně, že proběhne nálet, ať se běží schovat. Některé letecké posádky toto vysílání zachytily a byly šokovány.
Plzeňská protiletadlová obrana se proto velmi dobře připravila. Ze svazu 276 letounů jich bylo nenávratně ztraceno jedenáct, většina přímo nad Plzní. Dalších 58 bylo těžce poškozeno, 122 lehce. Škodovku se ale podařilo vyřadit, budovy byly zničeny ze 70 procent, a pro Němce už nevyprodukovala ani jednoho Hetzera, ani jedno dělo.
Druhá tvář hlášení BBC je, že ztráty na životech byly skutečně nízké. Přímo ve škodovce zahynulo pouze šest lidí a v okolí závodu a v Plzni dalších sedmdesát, a to protože všechny pumy nedopadly tam, kam měly. Těch sedmdesát obětí totiž většinou zahrnuje občany okolních obcí.

Doteď jsme mluvili o anglo-amerických náletech. Několikrát jsme se dotkli toho, jak byly zneužity propagandou po válce, respektive po roce 1948. Ale propaganda také zapracovala i u jiných leteckých útoků na konci války, dokonce po kapitulaci Německa, 9. května 1945. Jde o útoky sovětských letadel. Jsou to pomluvy? Nebo je to pravda? Slyšel jsem, že z toho bylo 1 300 mrtvých.
Plavec: Již v únoru 1945 bombardoval sovětský bombardovací svaz Moravskou Ostravu, ale pak se operace sovětských jednotek protektorátu víceméně vyhýbaly. Až na konci války, v dubnu 1945, především na Moravě, operovaly jako podpora útočících armád. Samotných Čech se to ale vůbec nedotýkalo i proto, že hlavní útok šel podél Krkonoš, které vyjma několika drobných průzkumných letů a nepřekročil.
Přímo na severní Čechy, částečně na Čechy střední, východní a na Českomoravskou vrchovinu a na Moravu, ale skutečně dopadly sovětské nálety až 8. a 9. května 1945. Dodnes se mnoho lidí snaží tvrdit, že útočila německá letadla. Jenže 9. května zde Němci již žádné letuschopné bojové letadlo neměli. Většina z nich ulétla v odpoledních hodinách 8. května 1945.
Proč ale vlastně došlo k bombardování v první mírový den? Popisují to vzpomínkové knihy sovětských letců, hrdinů Sovětského svazu, sepsané někdy v 60. letech. 9. května 1945 útočili, protože podle kapitulačního protokolu se německá vojska nesměla vzdálit z místa, kde byla 8. května 1945. Většině Němců, kterým hrozilo, že je zajme Rudá armáda, se pochopitelně do sovětského zajetí nechtělo a snažili se dosáhnout americké linie.
Ve vzpomínkách jednoho z pilotů je, že se někde v okolí Drážďan slavilo. Byl tam velký banket, tancovali tam sovětští národní umělci, všichni se bavili. Najednou ale vystoupil maršál Koněv a řekl: „Němci nám utíkají, to nemůžeme dovolit, my jsme zvítězili, jsou to naši zajatci,“ a poslal do vzduchu skoro všechny piloty, co měl k ruce, i když v tu chvíli ne úplně střízlivé.
Jeden z těch letců vysvětluje, že létat opilý není nic složitého. Ke konci ale dodal, že když se vracel z té bojové mise, málem dostal vojenského prokurátora. Letadlo totiž sice posadil na zem a nerozbil ho, ale usnul v kabině.

Kolik českých a moravských lidí to odneslo?
Plavec: To číslo dal dohromady na základě zatím dostupných dokumentů Filip Vojtášek. Je to 1 300 lidí. Chybí nám ale hodně údajů ze Sudet, přičemž Liberecko a Českolipsko byly 9. května bombardovány velmi silně. Takže to číslo může být ještě vyšší. Podle kopií sovětských operačních hlášení 2. letecké armády, vydané v Machenau – situace k 22. hodině 9. května 1945, létalo 697 letadel, která uskutečnila 1  320 bojových vzletů.

Marek: Je to styl válčení typický pro některé sovětské generály a maršály. Setkal jsem se s tím v Polsku, v Gdaňsku. Tam největší ztráty nastaly také na konci války, když sovětské letectvo a dělostřelectvo velkorysým způsobem pokračovaly v boji. Typickým symbolem tohoto stylu je právě maršál Koněv.

Slyšel jsem, že v obci Hrotovice sovětská letadla napadla shromáždění občanů vítající Rudou armádu. Je to pravda?
Plavec: Je to pravda. Stalo se to 8. května 1945. Součástí každé z postupujících sovětských jednotek byl člověk, který měl spojení s letectvem. Ovšem těsně předtím, než tato jednotka vstoupila do Hrotovic, při nějaké přestřelce zahynul jejich spojovací důstojník. Podsádka pak zřejmě nedokázala oznámit vlastnímu velení, že už je v Hrotovicích.

Jak se propagandisticky naložilo s těmito případy?
Marek: Po válce se vždy psalo, že to bylo německé dělostřelectvo. Ve všech těch dokumentech z let 1945 až 47. Byl tak označen i nálet na Mladou Boleslav nebo událost v Hrotovicích.

Rajlich: V Mladé Boleslavi, v Mělníku se dokonce tvrdilo, že to bylo německé letectvo. To ale bylo nemožné.
Začátkem 90. let, jsme na to dělali nějaký výzkum, a pamětníci byli tou dlouhou komemorací skutečně přesvědčeni, že to byli Němci. Jenže dochované úlomky pum byly sovětské, a když jsme po nich chtěli, aby nám nakreslili ta letadla, nenakreslili nějaké německé letadlo, ale sovětské Petljakovy.

Plavec: V operačním hlášení sovětského 4. bombardovacího leteckého sboru z 9. května 1945 jsou vyjmenovány cíle, kam bombardéry směřovaly. Mělo jít především o velké silniční křižovatky a místa, kde byla velká koncentrace vojsk – Mladá Boleslav, Litoměřice, Techlovice, Zámostí-Brodce, Vrchovany, Dubá, Mělník.
Objevila se také spekulace, že Mladou Boleslav nemohlo bombardovat letectvo Rudé armády, protože po náletu byly nalezeny německé pumy. Jenže hlášení uvádí i přesný výčet, kolik a jakého typu pum bylo shozeno. Kromě pum sovětské výroby bylo použito 117 ukořistěných německých pum SC-250 a 20 pum SD-250.

Marek: Tragédie v Hrotovicích má zajímavou dohru i pro Prahu. Nejeden z televizních diváků, hlavně střední a starší generace, viděl fotografii z pohřbu sovětského důstojníka na trávníku mezi Filozofickou fakultou a Rudolfinem, u kterého klečí dívka v uniformě Rudé armády. Tento voják zahynul v Hrotovicích a kamarádi ho na tanku přivezli až do Prahy, kde ho pohřbili. Čtyřicet let se nám tato fotografie předkládala jako pohřeb hrdiny, který padl při osvobozování Prahy. Ve skutečnosti ho zabila vlastní letadla velmi daleko od Prahy.

(redakčně kráceno)