„Thálii se musí sloužit,“ říká Stanislav Zindulka

Stanislav Zindulka žije svůj sen. Hercem chtěl být jako malý kluk a dnes se pohybuje na divadelních jevištích 57 let, hraje v televizi a točí filmy. Nezapomenutelný je jeho poštovní zřízenec Josef Pumplmě v seriálu Vlak dětství a naděje. Ale také postava Edy ve filmu Babí léto, kde sekundoval svému celoživotnímu příteli Vlastimilu Brodskému. Se Stanislavem Zindulkou hovořila v pořadu Před půlnocí z 27. února Šárka Bednářová.  

Hrajete už pěknou řádku let. Byly chvíle, kdy jste litoval rozhodnutí stát se hercem?
Nikdy. Vybral jsem si to už v klukovských letech a měl jsem štěstí, že se můj sen splnil. Nikdy jsem nechtěl dělat nic jiného. Samozřejmě byly chvíle, kdy měl člověk krizi nebo mu to nešlo, ale o to víc se do toho zakousl a o to víc ho to pak začalo bavit.

Někde jste řekl, že herec musí umět sloužit. Jak sloužit? Čemu sloužit?
Často o tom mluvím se svými mladými kolegy. Když jsem před 57 lety u divadla začínal, vypadalo to jinak. Byli jsme na divadle totálně závislí, protože neexistovalo nic jiného – televize byla v plenkách. Denně jsme hráli, zkoušeli, byli na zájezdech. Neexistovalo jako dnes, že někdo řekne, buď mi dáte velkou roli, nebo nic. Já hrál velké role, malé role, třeba i stafáž, ale nikdy jsem nereptal. Věděl jsem, že té Thálii musím posloužit, ona si to zasluhuje.

Jak vnímáte dnešní mladou generaci?
Když vidím mladého herce, který je nevýrazný a nedokřikne, je mi to líto. O to větší mám ale radost, když mám vedle sebe mladého partnera, kterému to zapaluje, jede naplno a je poctivý. Hraji třeba v americké hře Návštěvy u pana Greena, kde jsme na to jenom dva. Mým partnerem tam je Matěj Hádek, zajímavý mladý herec, s kterým je radost hrát.

Neoplošťují se charaktery v dnešní době, která je hodně cynická a uspěchaná?
Poslední dobou o tom dost přemýšlím. Dorůstají mi totiž vnuci do těch šestnácti let a sleduji, jak málo si všímají života. Jak vnímají život víceméně přes obrazovku a přes počítač, a to podstatné, to člověčí, jim uniká.
Pokud se ale chce člověk věnovat kumštu, být hercem, tohle mu uniknout nesmí. Tím se zpronevěřuje poslání. Co to totiž je jít na jeviště prezentovat se v nějaké hře? To znamená ukázat krásnou myšlenku, ukázat člověčinu, jenže pro to člověk musí život sledovat. A hlavně, musí číst. Mnoho dnešních mladých nezná literaturu, ale potom daleko nedokřiknou a daleko nedojdou. V literatuře je základ, hodnota, ohromné bohatství.

Nemyslíte si, že se v polistopadovém vývoji ztrácí kulturní hodnoty? Že často zapomínáme na to, z jakých kořenů jsme vyšli?
Obávám se, že to nebezpečí tady skutečně je. Jsme zhýčkaní, všechno máme, mladý člověk si myslí, že když něco potřebuje, tak to dostane. Ale to si to musí především zasloužit, vše má svou cenu. K tomu časem dozrají a někdy je to bude i bolet.

Vlak dětství a naděje. Jak se vám v seriálu hrálo? Ptám se i proto, že pocházíte z Jilemnice, kousek přes kopec leželo Vrchlabí, což bylo za války sudetské město. Atmosféru soužití s Němci jste tedy jako dítě prožíval. Bylo pak o to snazší hrát takovou látku v seriálu?
Jako kluk jsem to prožíval v podstatě v tom věku, ve kterém to prožívala hlavní malá hrdinka, a vnímal jsem to stejně – měl jsem z čeho brát.
Jsou tam dokonce momenty, které jsem sám zažil. Třeba když si hlavní hrdina myslí, že se na něj dobývají Němci a postaví se ve sklepě za dveřmi se sekerkou. Bylo to před 5. květnem, obklíčili nás Němci, vyskákali z obrněných vozů a dobývali se do našeho domu se samopaly. A já vidím, jak táta řekl mámě, podej mi sekyrku, šel a postavil se za dveře. Úplně stejná scéna. Je to až k neuvěření. Nakonec ti Němci zaplaťpánbůh nějak odešli.

Vystudoval jste DAMU, vaše první angažmá bylo v Hradci Králové, poté Divadlo Mrštíků v Brně, Městská divadla pražská, Činoherní klub. Na které angažmá vzpomínáte nejraději?
Každé angažmá mělo něco do sebe, ale asi nejvíce vzpomínám na Hradec Králové. To byl začátek, učednická léta, poprvé jsem se dostal do profesionálního divadla. Navíc těsně předtím byla zestátněna divadla a zrušeny kočovné společnosti, takže kočovní herci přišli do oblastních divadel. Díky tomu jsem se setkal se starými bardy, kteří zažili ten nádherný kočovný život plný romantiky, ale i bídy a odříkání. Cítil jsem se mezi nimi jako v ráji. Nebyli to sice herci, které zná celá republika, je znala ta oblast. Ale byly to zajímavé osobnosti, byly to vzory, z kterých si mohl člověk strašně brát. Hlavně jejich hereckou etiku: jak málo dostávali, ale velice mnoho dávali.

V profesním životě jste se potkával s nejrůznějšími osobnostmi. Které se nesmazatelně zaryly do vašeho srdce?
Musím se vrátit k seriálu Vlak dětství a naděje, což vlastně ani nebyl seriál, jak ho dnes chápeme. To bylo vrcholné umělecké dílo, to byl film. V něm jsem poprvé dostal velkou, skutečně nosnou roli, ale s kamerou jsem si nevěděl rady, neměl jsem s ní tolik zkušeností. Dostal jsem se však do ruky Karlu Kachyňovi, mimořádně zkušenému režisérovi, který mě tu hereckou abecedu naučil. Nemůžu na něj zapomenout, je v albu mého srdce, je to režisérská jednička.

Co vás Karel Kachyňa naučil? Co jste si od něho vzal?
Zaprvé, byla to osobnost a vzor. Zadruhé, byl to člověk nesmírně pracovitý a nesmírně dělný, který byl připraven po všech stránkách – od reálií až po sebemenší hnutí mysli každého herce. Všechno přesně věděl a mohl jsem se na něho spolehnout.
Než začalo natáčení, vzal si mě stranou vynikající kameraman Jan Čuřík, s kterým jsem předtím dělal na svém prvním filmu Váhavý střelec, a řekl mi: „Podívej, máš před sebou obrovský úkol, máš velké štěstí. A další velké štěstí máš v tom, že tě bude kočírovat tak vynikající režisér. Buď připraven, že tě bude deptat, že ti půjde na nervy, že tě bude urážet, že se ti bude zdát, že po tobě chce nemožné věci. Ale prosím tě, spolkni to a poslechni ho, neproděláš na tom.“ Poslech jsem ho a neprodělal. Strašně jsem se od Karla Kachyni naučil a nikdy mu nemůžu být za to dost vděčný.

Určitě nemůžeme nevzpomenout vašeho přítele Vlastimila Brodského. V čem bylo vaše přátelství výjimečné?
Výjimečné bylo už tím, že sama osobnost Vlastimila Brodského byla výjimečná. Byl to skutečně člověk s velkým „Č“, s hlubokým citovým ponorem, obrovskou empatií a obrovským hereckým talentem.
Seznámil jsem se s ním už jako posluchač druhého ročníku DAMU, když jsem byl obsazen do česko-polského filmu, kde byl mým hereckým partnerem. Z filmu nakonec z politických důvodů sešlo, točili jsme dva dny. On ale nelenil a hned se šel podívat na mé první představení. Pak si se mnou sedl a řekl mi k tomu své poznámky, co ho zajímalo, co si o mně myslí, co bych asi měl. Byl jsem mu za to nesmírně vděčný a vyloženě jsem se do něj hluboko a přátelsky zakousl. A tohle zakousnutí mě nepustilo celý život a bylo čím dál pevnější. Jeho herectví jsem se ale trochu bál. Bylo tak velké, že bylo nakažlivé. Měl jsem ho jako velký vzor, ale nechtěl jsem být přesně jako on. Chtěl jsem jen mít jeho talent, jeho rozhled, poctivost, člověčinu.
Nakonec jsme se setkali na tak nádherné práci, jako bylo Babí léto (do té doby jsme spolu nikdy nehráli) s vynikajícím režisérem Vladimírem Michálkem. A na textu, který pro nás napsal jeden z našich vůbec nejlepších scénáristů Jiří Hubač. Setkali jsme se tam jako přátelé a myslím, že naše přátelství a úžasné lidské souznění bylo v tom filmu znát.
Miloval jsem ho, ctil jsem ho, obdivoval jsem ho, byl to člověk, na kterého nelze zapomenout. Jeho přesah je tak silný, že vlastně neodešel.

Jak jste nesl skutečnost jeho sebevraždy? Měl jste tušení, že něco takového může nastat?
O těchhle věcech se těžko mluví, ale já jsem tušení měl nebo jsem to dokonce věděl. Chýlilo se mi k sedmdesátinám a Vlastík se velmi těšil na mou oslavu, říkal, jak to uděláme, kdo tam bude… Ale asi tři neděle před oslavou za mnou přišel, že se sice strašně těšil, ale že ho budu muset omluvit, že už tam nebude moct přijít. A já jsem asi věděl proč.

Něco jiného je umírat na jevišti a něco jiného je přijímat smrt v reálném životě. Přemýšlíte často o smrti?
Ne zas tak často, člověk by se tím neměl tak znepokojovat. Ten fakt tady je a je čím dál blíž, takový už je běh světa. Člověk to musí přijmout, i když do poslední chvíle neví, jak to přijme. A nevím to ani já. Je to skoro jako vtip, ale říkám si: „Na smrti je pro herce nejhorší to, že tu zkušenost už nemůže herecky zužitkovat.“

V květnu vám bude 80 let. Když se ohlédnete za svým životem, jaký byl?
Před nedávnem mi vyšla kniha, jmenuje se Moje cesta vlakem dětství a naděje. Mimochodem je rozebraná a měla velký úspěch. Asi proto, že byla upřímná. V závěru knížky říkám, že se mě v jednom pořadu redaktorka ptala, kdybych mohl začít život znovu, jestli bych to risknul. A já jsem okamžitě řekl, že ano. Po cestě ze studia se mi to rozleželo, jestli jsem to nestřelil od boku. A položil jsem si otázku, jestli bych, kdybych znovu žil, mohl zažít tak plný a krásný život, jaký se mi zatím povedl.
Podívejte se, splnil se mi můj životní sen. Od dětství jsem chtěl být hercem, je mi téměř 80 let a jsem 57 let u divadla. Mám krásné role, mám báječné partnery, mám nádhernou práci. Měl jsem štěstí, že jsem potkal někoho, kdo stál za to, abych s ním byl celý život. A to je moje manželka, s kterou jsem 52 let. Zatím jsem měl štěstí, i pokud jde o zdraví. Trochu si to hlídám, každé ráno si malinko zacvičím, mám rád vitamíny, ale to není důležité. Nejdůležitější je pozitivní nahlížení. Takže bych poděkoval, asi jsem měl štěstí, kéž mě neopustí.

Stanislav Zindulka (*1932, Jilemnice)

Na divadelních prknech se objevil ve svých pěti letech. O dvě desítky let později úspěšně dokončil DAMU. Pak následovalo dvanáct sezón v Královehradeckém divadle. Dalších dvacet let strávil v Divadle bratří Mrštíku v Brně, kde posléze vyučoval na tamní konzervatoři. Tu musel v 80. letech na politický popud opustit. Od roku 1989 vystupoval v Městských divadlech pražských, o pět let později se členem Činoherního klubu. Asi nejznámější je postava Josefa Pumplně, alias „Srágorky“, v televizním seriálu Vlak dětství a naděje. Nejvyššího ocenění se mu dostalo za ztvárnění postavy Edy ve snímku Babí léto. Za svůj výkon ve vedlejší roli obdržel sošku Českého lva.
(zdroj: Česká televize)


(redakčně kráceno)