„Američan se ze mě nestane,“ říká Ivan Ženatý

Dokonalé zvládnutí hráčské techniky je samozřejmost, samo o sobě však nezaručuje ideální výsledek. Rozhodující je emoce, kterou se prostřednictvím hudby snaží interpret sdělit, a hledání cesty, která k tomu vede. A to nejde bez pravidelné denní dřiny a skutečného odhodlání dosáhnout maxima. Svou prací to dokazuje náš přední houslový virtuos Ivan Ženatý, host Šárky Bednářové v pořadu Před půlnocí z 5. března.

Dnes jste v Ostravě vystoupil s Janáčkovým komorním orchestrem. Koncert byl poctou Zdeňku Dejmkovi, bývalému uměleckému vedoucímu tohoto tělesa. O něm se říkalo, že to byl přísný šéf s jasnou hudební představou. Jak si ho pamatujete vy?
Zaprvé jako přísného šéfa, který jde za každou notou s živočišnou hudební posedlostí. Šlo mu o totéž jako mně, dotýkat se toho nejkrásnějšího, co máme v hudbě k dispozici. Odtud ta jeho přísnost. A na druhou stranu jsem ho znal jako báječného přítele, skvělého společníka a člověka, který dokáže snít nehledě na to, kolik je mu let.

Stalo se vám někdy, že jste si s ním v něčem neporozuměl?
Nerozumět si, hledat a najít cestu, to patří k našemu povolání. Každý cítí jednotlivý takt a skladbu jinak a naše práce spočívá v tom hledat společnou řeč.

Kdy jste poprvé vzal housle do ruky?
Bylo mi šest let a do rukou mi je dala moje první učitelka na hudební škole Marta Klapková. V té době mně učarovala hlavně ta paní učitelka, moc se mi líbila a krásně hrála na housle. Toužil jsem také umět hrát, ale zpočátku to vůbec nešlo.

Představoval jste si už v dětství, že skončíte na pódiu Carnegie Hall?
V dětství jsem netušil, že existuje nějaká Carnegie Hall, a zároveň jsem se bál tyto sny vyslovit. Kdesi v hloubi duše jsem však tuto touhu měl už tehdy.

Touha se naplnila, ten koncert vás čeká.
Carnegie Hall mě čeká letos v prosinci. Neřekl bych ale, že se touha naplnila. Spíš se občas naplní. Jsem člověk, který neustále hledá a pochybuje, takže druhý den po Carnegie Hall se chystám vstát, naladit housličky a začít cvičit stupnice. To je totiž ta cesta, jak jít dál.

Dostat se na tak věhlasné světové pódium, asi není jednoduché. Jak moc v tom hraje roli hudební management?
Velmi významnou. Když naše generace studovala na hudebních školách, byli jsme vychováváni tak, že máme sedět doma, cvičit a čekat, až nám někdo zavolá. V dnešním světě mediálních tlaků a intrik to tak nefunguje. Musel jsem se proto tyto záležitosti hudebního managementu dlouho a pracně učit.

V osmdesátých letech, kdy už jste koncertoval, to asi nebylo tak důležité?
Tehdy bylo všechno úplně jinak. Když ale přišel rok 1989 a najednou bylo možné se sebrat a jet kamkoliv za hranice, svět se velmi otevřel. Všechny přednášky z vědeckého komunismu mi tak byly na nic, protože jsem spíš potřeboval vědět, jak to funguje ve světových agenturách.

Jak byste zhodnotit kulturní vývoj od roku 1989? Není u nás klasická hudba „Popelkou“?
Není, jen je státní správou velmi opomíjena. Naši učitelé, stejně jako lékaři, jsou velmi podhodnoceni, a to je ostuda nás všech, tak by to být nemělo. Působím patnáct let v bývalém východním Německu, které prošlo podobným vývojem. Nemyslím si, že je to pouze otázka finanční výpomoci západních Němců. Je to otázka preferencí, kterou buď respektujeme, nebo ne.

Když vzpomenete na studentská léta, jaký byl Ivan Ženatý student?
Byl to fanatik, byl velmi pracovitý, pracovně byl ochoten udělat všechno pro to, aby vyhrával soutěže, a vůbec se nezabýval věcmi, jako je uzavřená ČSSR. To vůbec nevnímal, chtěl hrát a myslel si, že mu někdo z toho New Yorku zavolá.

Jako jeden z mála jste se dostal k profesoru Josefu Sukovi. To bylo asi hodně těžké?
Hodně těžké bylo, aby si mistr Suk našel čas. V té době jeho kariéra vrcholila a měl plný kalendář. Trvalo asi rok, než jsme v něm našli volné místečko. Samotné lekce, které jsem u něj dostával, ale až tak významné nebyly, nezapomenutelné byly společné koncerty a natáčení.

Někde jste řekl, že u profesora Suka neexistoval kompromis, jak jste to myslel?
Zaprvé, Suk byl taková osobnost, že nerad připouštěl jiný názor. Když posloucháte jeho nahrávky, od prvního okamžiku poznáte, že je to on. To je fantastická věc. A zadruhé, jak hodně pracoval a přemýšlel o každém taktu, vytvořil něco neopakovatelného, že s tím ani moc polemizovat nešlo. Mým úkolem tak bylo naplnit jeho sen.

Předáváte jeho nekompromisnost i svým žákům?
Ne. Narozdíl od mistra Suka opravdu stabilně pedagogicky působím – jednak na vysoké škole v Drážďanech a od příštího školního roku nově na Hudebním institutu v Clevelandu. Vždy se přitom snažím svým studentům jako první položit otázku: jak to chceš ty sám? Řekni mi, co cítíš, kudy chceš jít, a já ti budu společníkem a třeba rádcem.

Je pravda, že na housle, na které teď hrajete, hrál i Josef Suk?
Je to trochu jinak. Na nástroj ze státní sbírky, na který jsem až donedávna hrál, hrál také Josef Suk, po něm pan profesor Václav Snítil a pak já. Na housle Giuseppe Guarneriho (italský houslař a rival Antonia Stradivariho – pozn. red.), na které díky nadaci z New Yorku hraji teď, hráli zase jiní houslisté. Ale ten přehled, kdo to vlastně byl, tam tolik není.

Mít dobrý hudební nástroj, je základ. Byl problém se dopracovat k takovému nástroji? Jak náročné je to finančně?
Momentálně si žádný muzikant nemůže dovolit vlastnit takovéto housle. Opět tak vstupujeme na pole jakéhosi hudebního managementu nebo hudebních institucí, které tyto miliony mají a můžou nám je zapůjčit.

Jak vypadá váš běžný den? Jak často cvičíte?
Moji blízcí občas říkají, že hudba mi jde hlavou pořád. Že se občas bavíme a já si do toho přehrávám Beethovenovu 7. sonátu. Něco z toho je asi pravda.
A můj den? Ráno rád vyběhnu z domu, abych se nadechnul čistého vzduchu a smazal noc. Pak, také velmi rád, přijdu ke svému nástroji a začínám jako školák od první polohy, od prvního tónu. Je to kus meditace, kus analýzy sebe samého. Jsem přesvědčen, že jenom tak mohu jít dál.

V čem spočívá ona virtuozita, to grandiózní umění? V čem je vaše síla, vaše hodnota, vaše know-how?
Celým svým hudebním životem se snažím prostřednictvím hudby dostat ven to, co mám v srdci. Není to jen o technice. Technika není vlastně vůbec zajímavá, je pouze prostředkem pro vyjádření těchto emocí. Jestliže někdo vsadí pouze na techniku, stane se plochým artistou. Jsou mezi námi tací, ale konkurence je taková, že mnoho šancí nemají.

Na klavír vás doprovází vaše paní Katarína. Je to výhoda, mít u klavíru vlastní manželku?
Může to být výhoda, ale je tam také mnoho úskalí. Být si s někým blízko, totiž neznamená, že s ním budete výtečně hrát. V poslední době, také díky tomu, že máme malé děti, hraji i s dalšími klavíristy, například s Igorem Ardaševem.

Je pro sólistu důležitý jeho partner?
To je, jako byste se ptala, zda je v životě důležité, najít si dobrou manželku nebo manžela. Může to být neskutečně krásné, nejkrásnější, a může to být velké trápení, které přináší více starostí než radosti. A tak je to i v hudbě. V případě Igora Ardaševa jde o dokonalé souznění, na které ani nepotřebujeme slova.

Ve všech rozhovorech, které jsem četla, jste si velmi pochvaloval, že žijete v Německu, třicet kilometrů za hranicemi. Nakonec jste ale přijal nabídku vyučovat na Hudebním institutu v Clevelandu a stěhujete se za velkou louži. Bylo to těžké rozhodování?
Máte pravdu, bude to trochu dál. Nicméně přišla nabídka, která se nedá odříci. Clevelandský institut patří k nejvýznamnějším školám na světě, což jsem si měl možnost ověřit, když jsem tam seděl na přijímacích zkouškách.
Rozhodování nebylo těžké. Těžké bude, zvyknout si na nový styl života, přestěhovat se do města, kde skoro nikoho neznám. Velmi krásné bude dostat novou třídu, kde je spousta mladých a skvělých lidí, kteří už teď umí skvěle hrát.

Nikdy jste se nedohodl s Akademií múzických umění na pedagogické činnosti. Začátkem 90. let se nějaká dohoda rýsovala, ale pak z toho sešlo. V roce 2012 jste měl učit na HAMU, proč se tak nestalo?
Zdá se mi, že mluvíme různými jazyky. Já mluvím česky, oni mluví čínsky. Nedomluvili jsme se, ač jsem se o to snažil, a asi se už nedomluvíme.

Nedávno jste oslavil kulaté životní jubileum, určitě bilancujete?
Pohled nazpět je pro mě jako pro člověka i muzikanta velmi důležitý. Ale pokud bych měl analyzovat, proč ten či onen řekl to či ono, tak je mnoho příjemnějších věcí v životě. Když hledím nazpátek, je pro mě nejdůležitější, že vidím linku, která není strmá, ale jde stále jedním směrem. Nejde dolů. A protože se cítím být mladým člověkem, rád bych ještě pár let v tomto směru setrval.

Budete učit v Clevelandu, stanete se Američanem?
Už vím, že ne. Žil jsem v Německu a nestal se Němcem. Můj syn Juraj má německý pas, umí mluvit německy, ale taky není Němcem. Naopak, žije-li člověk delší dobu v zahraničí a má možnost poznat své nové sousedy opravdu z gruntu, začne si svoje češství nejen uvědomovat, ale začne si na něm i zakládat.

Jak jsou Češi jako muzikanti vnímáni v západním světě?
To je různé. V Evropě jsme jistě vnímáni jako múzický národ. Jako národ, který třeba tolik nepřemýšlí, ale cítí. V Americe jsme vnímáni jako nějaká země za oponou, blízko Rusku. Přesně nevědí, kde leží Česká republika, a už vůbec nevědí, jaké jsou vztahy se Slovenskem a co je to Morava, ale to nevědí ani Němci. Tato neznalost mě vede k tomu, abych jim také trochu ukázal, co je česká hudba a co tam patří.

Vždy se říkalo „Co Čech, to muzikant“. Platí to i dnes?
Neplatí, ale někteří z nás hudbou žijí a předávají ji dál.

Jak budete předávat svou hudbu dál vy? Jaké jsou vaše nejbližší plány?
Směřuji k vystoupení na Pražském jaru, kde budu hrát Brahmsův houslový koncert se Symfonickým orchestrem BBC z Londýna a Jiřím Bělohlávkem. Pokud možno, hraji Brahmse s mnoha dalšími orchestry, bylo tomu tak minulý týden a příští týden tomu tak bude zas. To je moje náplň. Možná to pro laika vypadá jako stále jedno a totéž, ale v tom je položena taková kvalita, že to naplní celého člověka.

Lze si tedy vůbec přát něco více?
Nelze.

Ivan Ženatý (*1962)

Nejvýznamnější český houslista současnosti. Absolvoval Pražskou konzervatoř i Akademii múzických umění. Jako jeden z mála studoval u houslového virtuosa Josefa Suka. Spolupracuje s předními světovými orchestry a dirigenty, ale i českými hudebními tělesy (BBC Symphony Orchestra London, Berliner Symphoniker, Orchesta Nacional de Madrid, Česká filharmonie, FOK, Symfonický orchestr Českého rozhlasu). Má za sebou desítky hudebních nahrávek, které si vždy získaly nadšený ohlas posluchačů i hudebních kritiků. Je vyhledávaným houslovým pedagogem. Kromě mistrovských kurzů v Německu, Španělsku, USA a Kanadě vyučuje Ivan Ženatý na Hochschule für Musik Carl Maria von Weber v Drážďanech a od roku 2012 přijal profesuru na prestižním Cleveland Institute of Music.


(redakčně kráceno)