„Mladí lidé trpí podvýživou lásky,“ říká Jaroslav M. Kašparů

Základní problémy lidské psyché pramení ze vztahů. Prvotní je přitom vztah člověka sama k sobě, na kterém závisí všechny další interakce s naším okolím. Klíčem k jeho získání je harmonická rodina plná lásky a pochopení, dnes velmi řídký jev. Od toho se pak odvíjí i celková citová deprivace mladé generace a znovu se roztáčející kolotoč sobeckosti a sebestřednosti. I tak hovoří o dnešním světě psychiatr, teolog, pedagog a spisovatel Jaroslav Maxmilián Kašparů, host Igora Dostálka v pořadu Před půlnocí z 9. března.

Předpokládám, že jméno Maxmilián je jméno řeholní?
Ano, u premonstrátů je takový zvyk, že když se někdo stane knězem nebo řeholním mnichem, dostane nové jméno. To si buď vybere, nebo mu ho dá opat. A stejné je to i u terciářů. Když vstupujeme coby ženatí nebo vdané do premonstrátské rodiny, dostaneme při takzvané obláčce nové jméno a oděv, takzvaný škapulíř. Já ho dostal 20. února 1984.

Snad vás neurazím, jste takový sběratel, máte asi šest doktorátů. To vás studium tak baví?
Je to takový koníček, nejde ale ani tak o sběratelství, to vyplyne samo ze studia.  Když mi bylo šest let, nastoupil jsem do první třídy, a minulý měsíc jsem dokončil poslední vysokou školu. Do škol jsem tedy chodil 56 let. Pro mě je studium potřeba, někdy mám dokonce po studování absťák.

Proč jste se původně přihlásil na stomatologii a pak z ní zběhl? Nebo se stále vrtáte v zubech?
Popravdě řečeno na samém počátku jsem doktorem být nechtěl. Na střední škole mi říkali, že nejsem studijní typ. Dokonce mi jeden profesor nechtěl dát svolení pro studium na vysoké škole, protože mi nešla matematika a fyzika. Proto jsem se přihlásil na lékařskou fakultu, kde ta matika není potřebná. Na střední pak říkal jeden učitel tomu, co mě nechtěl pustit, na medicínu mu doporučení dej, v matice je sice slabý, ale medicínu by zvládnout mohl. A kolik pacientů mu v noci umře, mu spočítá sestřička.
Tak jsem se přihlásil na medicínu. Tehdy byl takový bodovací systém. Za otce ve straně bylo pět bodů, za matku taky, za pohraniční okres taky pět bodů. Někteří moji spolužáci tak byli „nabodovaní“ už předem. Po přijímačkách se body sečetly a podle toho jste šel buď na všeobecné lékařství, nebo na stomatologii, nebo jste nebyl přijat. Já jsem se dostal na stomatologii.
Asi ve čtvrtém ročníku jsme stážovali na psychiatrii a já jsem si uvědomil, že to by mi sedělo. Víte, zubař, to jsou totiž tři osoby v jedné. Je to lékař, to se dá naučit. Je to řemeslník, to se dá také naučit. Ale je to také umělec, a to se naučit nedá. A já bych byl zubař jen na dvě fáze a moji pacienti by trpěli, stejně jako bych trpěl já. Proto jsem hledal únik, až jsem objevil ten fantastický svět psychiatrie.
Musel jsem ale odpromovat ze stomatologie a znovu se přihlásit na studium lékařství. Jako řádný student už jsem studovat nemohl, byl jsem moc starý a také neměl zázemí na denní studium, tak jsem se přihlásil na dálkové studium na fakultu v Bratislavě. Bylo to ovšem pod podmínkou, že budu celých šest let studovat kompletně znovu. Na lékařskou fakultu jsem tedy chodil jedenáct let.

Sám jste také, podobně jako ten stomatolog, trojfázová bytost. Stomatologii umíte, jako psychiatr máte 30letou praxi, ale jste také duchovní, diakon neboli jáhen. Co to vůbec znamená?
Jáhen je první stupeň kněžského svěcení. Je jáhen, kněz a pak je biskup. Každý z těch tří stupňů má v církvi svoje kompetence. Biskup může udělovat všechny svátosti, je jich sedm. Kněz jich může udělovat šest, kněz nemůže světit kněze. A jáhen může vykonávat svátosti křtu, sňatky, může také kázat, pohřbívat, vést bohoslužby a být pomocníkem kněze.

Je vám duchovní rozměr pomocníkem nebo překážkou v psychiatrické praxi? Člověk by si řekl, že psychiatr má mít v hlavě jasno, a hle, vy si v neděli obléknete dalmatiku, jdete na kazatelnu a říkáte tam něco o věcech neviditelných?
Vždyť i ta lidská psyché je neviditelná. Třeba chirurg udělá rentgen kosti, stomatolog kořene zubu, jiný obor může udělat biochemické rozbory. Psychiatrie je z těch oborů jediná, kde si to nemůžeme změřit, zvážit, ohmatat. Pracujeme prostřednictvím slov pacienta a našich jakoby léčebných slov (tedy kromě medikamentů). Pracujeme tedy s oborem, který je typicky lidský.
Na psychiatrii se stále hledí jako na něco zvláštního, a to nejen na naše pacienty, ale také na nás psychiatry. Když někdo trpí žlučníkovými kameny, chlubí se, jak jsou velké. Když má někdo úraz, zveličuje to. Ale když někdo trpí depresí nebo úzkostmi, mlčí, protože by nebyl pochopen. Potřebuje to ještě hodně osvěty a velkorysosti, aby i naši pacienti byli přijati mezi ostatní pacienty jako rovnocenní.
Teologie mě pak přibližuje k lidské duši, zatímco psychiatrie k lidskému duchu. Kromě toho ještě učím, a to mě přibližuje ke světu studentů a realitě současného mladého života. Baví mě na tom to převlékání obleků, samozřejmě ne v tom špatném slova smyslu. Když v pátek léčím, musím uvažovat diagnosticky. Když v sobotu učím, musím uvažovat didakticky. A když v neděli kážu, musím uvažovat homileticky. Tato změna úvah a myšlenkových přístupů je velké dobrodružství, ve kterém se všechny ty světy, teologie, pedagogie i psychiatrie, navzájem doplňují.

Předpokládám, že do ordinace za vámi přicházejí častěji věřící pacienti, ale určitě také nevěřící. Jak s těmi navazujete společnou řeč, jak pojmenovat tento svět? Nebo je lidská psyché nezávislá na vyznání, názoru?
Člověk trpí, ať je jakéhokoliv věku, vyznání, vzdělání. Devadesát procent mých pacientů vůbec neví, že jsem diakon. Nedávám to na odiv ani oděvem, ani že bych lidem doporučoval nějaké náboženské řešení jejich problému. Ale pokud za mnou někdo přijde jako za křesťanským lékařem, beru to tak. Pokud takovou potřebu nemají, respektuji jejich postoj, takže i po letech setkávání vůbec neví, že jsem věřící, že jsem diakon.

V jedné z vašich přednášek nebo promluv jste řekl, že život je o vztazích. Jsou vztahy to, čím lidé nejvíc trpí?
Ano, to je klíč. Člověk musí mít v první rovině vztah sám k sobě, a to lidé nemají. Nerozumí sami sobě, mají komplexy, přitom je mít nemusí, mají špatné pojetí své osoby, osobnosti, svého vnitřního světa. Druhá rovina je vztah já a ty, to jsou ty mezilidské vztahy. A pak, pokud je člověk věřící, je to třetí rovina, vztah já a Bůh.
Je třeba, aby všechny roviny byly zdravé. Lidé si často namlouvají, že mají dobrý vztah k druhým, ale ne k sobě. To nejde. Jestliže je pod mou hrudní kostí bitevní pole, nemůžu solidně vycházet s druhými, protože čeho je srdce plné, tím ústa přetékají, jak říká Starý zákon. A stejně je to i v té rovině spirituální.
Vždy proto začínám u základu. Člověk musí stát nohama na zemi a řešit to přirozené. Jak říkal svatý Tomáš Akvinský, milost předpokládá přirozenost. A tak často říkám pacientům, toto není přirozené, toto je proti srsti, toto je křečovité, umělé, a moc je „nepráškuju“. Jak říká kolega Cyril Höschl, psychiatři se dělí na „práškaře“ a „duchaře“, já jsem spíš to druhé.

Slyšel jsem takto vysvětlit rozdíl mezi psychiatrem a psychologem – psycholog nevypisuje recepty, zatímco psychiatr vám vypíše kde co?
Ano. Já spíš táhnu do psychologické roviny. Najít řešení problému, vztahu a pak se často řetězovou reakcí zlepší i to ostatní. Pracuji i jako dětský psychiatr a můžu říct, že pokud mám problémové dítě, ale léky dávám mamince, dítě se vylepší, protože potíž byla v mamince. Snažme se proto vždy najít příčinu a následky pominou nebo se sníží na minimum.

To skoro zní jako celostní pojetí medicíny, neřkuli východní medicína, která tomuto postoji rozumí?
Ano, člověka musíme vidět kompletně, i tělesně. Ono se řekne psychiatr. Ale já mám zkušenost, že pokud některé ženy trpí po stránce gynekologické, mají hormonální problémy nebo záněty, často mají neurotické problémy. Proto se vždy ptám, jak to vypadá s vaší menstruací, jak to vypadá se sedimentací. I psychiatr totiž musí vidět člověka jako tělo, duši a ducha.
V tomto ohledu je můj vzor pan doktor Hnízdil. Celostní medicínu vidím jako cestu, kterou by se měli ubírat všichni lékaři. Takže i lékař, který se stará o orgány, by si měl položit někdy otázku, jak ty to máš se vztahy, že tě stále bolí žaludek, neleží ti někdo v žaludku? Tomu se říká psychosomatika – přes psychické problémy onemocní nějaký orgán.

Budu vás citovat: epidemie nelásky. Co to je?
Hodně pracuju s mladými lidmi, fandím jim, mají ještě nezkaženou duši, ale bohužel trpí podvýživou lásky. Je strašně moc rodin, kde funguje ústřední topení, ale je tam zima. Jedna dívka mi řekla, nás je doma šest, ale já se tam cítím sama, a sami se tam cítíme všichni. Tam je často problém mladých lidí. Epidemie nelásky je epidemie sebestřednosti a sobectví. Lidé nehledí na zájmy dětí, ale na zájmy své. Lehkovážné odchody. Muži opouští své rodiny kvůli sexuálnímu sobectví, sobectví pohodlnosti. Je jim lhostejné, zda dítě přijde otci, matce, či bude střídavá péče. Mám z toho chorobu z povolání, depresi, kterou by přitom měli mít ti, kteří opouští své děti.
Ale není to jen problém český, ale i evropský, euroatlantický. Jak řekl jeden psychiatr, čím více se stáváme nadlidmi, tím více se stáváme nelidskými. Člověka charakterizuje, že dovede milovat, dovede se obětovat, rozliší mezi krásou a ošklivostí, dobrem a zlem a pravdou a lží. A toto by mělo v rodinách být. Celospolečenské problémy nevyřešíme, ale rodinné vztahy vyřešit můžeme.

Na druhou stranu neviděl jste někdy tak nezdravý vztah už svázaný dětmi, kde by bylo lepší pro zdraví všech, aby zanikl?
Jsem protirozvodový, přesto jsem za 35 let své psychiatrické praxe v pár případech řekl, musíme volit menší zlo, a to je rozchod.
Víte, na jedné straně máme pásovou výrobu manželat, na druhé je pásová výroba rozvodů. Dnes je první krok řešení rozvod. Když pak s těmi lidmi jako soudní znalec v tomto oboru hovořím, vidím, že v obou rodinách to bylo stejné. Oni nemají vzor, jak řešit krizi, tak ji řeší stejně. Pojem odpuštění, usmíření se, velkorysost, to moderní člověk asi nezná.

Čím to je, takové to lkání, že bylo lépe, že jsme hůř vybaveni pro vztahy. Kde se vzal ten deficit přípravy a výbavy pro dobré vztahy?
Jsem zastáncem názoru, že výchova člověka začíná po početí. Když někdy dělám předsvatební přípravu, kdy ta dvojice chodí na katechismus, je to pro mě velký zdroj informací. Třeba když se ptám, odkdy se vychovává dítě, často slyším odpověď, že tak od šesti let. Málokdy slyším od narození. A když jim řeknu, že se dítě vychovává od početí, vyprsknou smíchy. Vždyť ale přece záleží na tom, jak se muž chová k ženě, zda ji respektuje jako nositelku života. Zda netrpí krutým zacházením, alkoholismem muže. Vždyť v sobě nosí život, který je citlivý na to, co se děje venku.

Profesně jste ten, který se musí ponořit do nenormality. Jak se bráníte tomu, abyste nebyl sám nenormální?
Je to jakási psychohygiena. Pracuju s patologií. Je to patologie ve věznicích, kde jsem
jako soudní znalec. Ve výchovných ústavech, kde pracuji jako dětský psychiatr. A v mé ordinaci, kde je té patologie hromada.
Jde tedy o to, abych nevyhořel. Co dělat, aby nepřišla únava materiálu. Chce to mít adekvátní koníčky. Pro mě je to amatérské divadlo. A moje paní režisérka ví, že mi nikdy nesmí dávat vážné role. Vážný jsem totiž v ordinaci, na kazatelně, při přednáškách na vysoké škole, ale já se potřebuju někde uvolnit. No, a pak jsou to moje knížky.

Jaroslav Maxmilián Kašparů (*1950, Žirovnice)

Stomatolog, psychiatr, diakon, spisovatel, ochotník, esperantista. Po promoci na pražské lékařské fakultě odešel na Slovensko, kde se oženil, aby se později se ženou a dvěma dcerami vrátil do Čech. Po úspěšném absolutoriu stomatologie zahořel pro psychiatrii, kterou následně absolvoval na Komenského univerzitě v Bratislavě. Během třicetileté psychiatrické praxe stačil dokončit studia pedagogiky a teologie, v níž se habilitoval coby docent Košické univerzity. V době vrcholícího socialismu vstoupil tajně do laického řádu u želivských premonstrátů. Po revoluci jej Miroslav Vlk vysvětil na trvalého jáhna. Je autorem dvou desítek titulů z oblasti duchovní a odborné literatury, vystupuje také na prknech žirovnického ochotnického divadla.


(redakčně kráceno)