Malé divadlo kjógenu, kousek Japonska v českém podání

Třikrát po sobě museli v brněnské kavárně Gaviota vytírat podlahu. To kvůli vzácné návštěvě, která by si nerada ušpinila své zářivě bílé ponožky. Pravé japonské „tabi“ s odděleným palcem, aby se daly pohodně nosit i v žabkách, totiž podle Igora Dostálka z Malého divadla kjógenu jen tak v Česku neseženete.

Tradiční japonské grotesky z dob samurajů představují členové převážně brněnského divadelního spolku českým divákům už více než deset let. Jejich kouzelně jednoduchý, a přitom inteligentní humor, si ve spojení s působivými pohyby a typickou intonací získává stále širší publikum také uprostřed Evropy. Ulovit další nadšence vyrazilo Malé divadlo kjógenu také na festival Brněnský lunapark. O japonském divadle a peripetiích se škrobením kostýmů jsme si tam povídali s hercem souboru, moderátorem a choreografem Igorem Dostálkem.

Igor Dostálek:
„Kjógen, to divadelní záležitost spjatá s určitou kulturou, s určitou zemí, a to velmi provázaně. Takže zkusit ji přenést jinam je takovým trošku drzým pokusem – je to jako přenést vysokohorské kamzíky někam do Afriky. A o to se právě pokoušíme.“


Co to znamená kjógen? O jaký typ divadla jde?

I.D.: Kjógen v překladu znamená „bláznivá slova“ – nebo jak často papouškujeme z odborné literatury „umně vyšperkovaná slova protiřečící zdravému rozumu.“ Je to starobylý japonský žánr, který už před šesti stoletími převzal funkci zábavových divadel jarmarečního typu. Herci původně na tržištích provozovali takzvané sarugaku – saru je v překladu „opice“ – takže opičí tance. Tyto kejklíře si mezi sebe pozvali herci divadla nó, což je naopak vážné, až liturgické divadlo, hrané v šintoistických svatyních či buddhistických chrámech. Tím tento rozpustilý žánr dostal příležitost kultivovat se podle kodexu samurajů, a tím vznikl velmi originální útvar - stále jde hlavně zábavu, ale na druhou stranu si drží standardy a nikdy neklesá do těch řekněme nejnižších „stok“ humoru.

Čím je kjógen charakteristický? Co na něm české diváky nejvíce překvapí?

I.D.: Když nějaký evropský nebo místní divák vidí kjogén poprvé, tak ho určitě zaujmou exotické kostýmy. Jsou vyrobené podle oděvů, které v Japonsku dvě tři století zpátky nosili šlechtici. Zvláštním způsobem se tam pracuje s těžištěm, které je jinde než u běžné gestikulace, zvláštním způsobem se pracuje s chůzí a s hlasem. Je to zajímavě podaná anekdota. Osobitá kombinace tvarosloví pohybového a pak takovým zvláštním, natahovaným způsobem – jako když natahujete luk – odvyprávěná krátká historka.

Představení, které jste předvedli nyní na Brněnském lunaparku, trvalo jen pár minut. Je to takto běžné?

I.D.: Jsou kjógeny, které trvají jenom čtvrt hodiny, v průměru ale mívají okolo třiceti minut a pak jsou i nezvykle dlouhé. Běžné představení v Japonsku, pokud je složené jenom z kjogénu, tedy není to jako kdysi, kdy kjógen býval pouze jakousi mezihrou toho vážného divadla nó, tak bývá složené ze dvou, maximálně tří kjógenů. A profesionálové se snaží o to, aby nikdo nehrál ve dvou kjogénech po sobě a ideálně rozhodně ne ty hlavní role. Ta dvacetiminutovka je v podstatě takový sprint. Už jenom to, když si zkusíte tak dlouho stát na pokrčených nohou, což je naprosto základní, tak je to docela vysilující. Na druhou stranu je to ale dobře, protože herec se tam může lépe soustředit. Nutí ho to být naplno přítomný jak fyzicky, tak i mentálně.

Je pro herce obtížné naučit se tento styl? Vyžaduje to od nich nějaké specifické schopnosti?

I.D.: U kjógenu každého hlavně překvapí, jak je to fyzicky náročné. Je normální, že stojíme na scéně a diváci vidí, jak z nás teče pot a nevědí proč. A pochopí to, až když si to pak třeba sami zkusí na nějakém workshopu. Je v tom ale ještě něco jiného – třeba pro profesionální herce, kteří jsou zvyklí na evropské divadlo, je tam veliký šok v tom, že tady mají spíše víc věcí nedělat než dělat. Zvlášť v komediích je tady zvykem dodávat tomu různé grimasy, zatímco u kjógenu se pracuje více s načasováním, což je bližší třeba francouzské klaunerii nebo pantomimě. Chcete-li, třeba i takový Mr. Bean je v uvozovkách takový kjógenář, protože jako tichý klaun pracuje s načasováním, než že by říkal sprosté vtipy a dělal tisíce kudrlinek. A profesionální herec, který chce vždycky nějak pomoci inscenaci a přidat něco svého, tak tady musí dělat pravý opak – spíše „nepřekážet“.

Jak jste se vůbec k něčemu u nás tolik exotickému dostali?

I.D.: Upřímně, takovou věc tady můžou dělat opravdu jen šílenci (směje se). Každý z té naší „grupy“ se k tomu dostal trošku jinak. Většina našeho souboru si k takovémuto jarmarečnímu divadlu přičichla ve studiu Dům, což je mládežnická scéna při divadle Husa na provázku. Já osobně jsem se s tím setkal při studiu herectví na divadelní fakultě JAMU díky dramatikovi Hubertu Krejčímu, který je známým propagátorem těchto „antiiluzivních“ stylizovaných divadelních postupů a hlavně inspirací z dálného východu. Zásadním zlomem pro nás však bylo setkání s mistrem Šigejamou Šimem. Dnes je v Japonsku profesionálních kjógenařů necelých 130, tradici drží především členové rodů a podobně. A právě tento mistr nám nabídl v roce 2001 workshop. Překvapilo ho, že se tím tady někdo zabývá, baví ho to a funguje to. Takže to bylo vlastně jeho povzbuzení, on s tímto nápadem na založení souboru u nás přišel.

Vycházejí vaše hry skutečně z původních japonských frašek?

I.D.: Důležité pro nás je, že máme v Japonsku kolegu Ondřeje Hýbla, který je japanista. Už několik let pobývá přímo v Kjótu a studuje originály těchto her a hraje je v originále, ve staré japonštině. Díky němu jsme tak ve spojení s tím původním japonským know-how, což je naprosto jedinečná příležitost, která se hned tak nebude opakovat. Každý rok alespoň část naší skupiny jezdí do Japonska, někdy přijede naopak mistr sem a udělá tady workshop, takže to úzké spojení tady opravdu existuje.

Kolik těch her máte už nastudovaných?

I.D.: Zatím je to myslím sedm titulů a ty jedeme v podstatě pořád dokolečka. Proto jsme se nejdříve báli v domovském Brně hrát častěji než dvakrát, maximálně třikrát do roka, ale předminulou sezónu toto tabu padlo. Zkusili jsme hrát častěji i s tím strachem, že si tak brzy vyčerpáme diváka, ale český divák se v tomto stal podobný diváku japonskému. Uvědomil si, že tento typ „klaunerie“ je spíše blízký třeba vážné hudbě nebo vůbec hudbě, kdy člověk ty písničky zná, ale chce si je pustit znovu. Každopádně je to pro nás výzva, diváka neoblafneme a měli bychom se snažit posunout dál.

S jakými reakcemi diváků se setkáváte?

I.D.: Až nepochopitelně pozitivními. Dá se předpokládat, že když už někdo vyhledá takový žánr, tak je asi příznivcem řekněme východních filozofií nebo je to japanofil nebo třeba teatrolog. Ale často jsou mezi naším publikem i lidé, kteří zas tak často do divadla nechodí – například se k nám dostávají lidé přes svůj oddíl karate, aikidó a podobně. Někdy hráváme i dopolední školní představení – tam je samozřejmě na úvod nutné pronést jakýsi proslov, připravit publiku na tento typ poetiky. A máme tu zkušenost, že si my – respektive ten žánr – dokáže získat i tělocvičnu plnou studentů střední lesnické školy, což pro nás bylo velmi příjemné překvapení.

Jak to máte s kostýmy? Necháváte si je šít doma, anebo jste si je přivezli z Japonska?

I.D.: Když jsme začínali, tak se hrávalo s náhražkami kostýmů. Ale jak se říká – s jídlem roste chuť. Naštěstí rod Šigejamů nám prokázal velkorysost. Vždycky jednou za třicet let se vyřazují kostýmy. Dříve se třídily tak – ten je v pořádku, ten se dá ještě opravit a ten se vyhodí. Při posledním vyřazování si ale řekli, že ty horší by mohli dát do České republiky. Takže hrajeme v krásných, pravda dost ošoupaných, ale zase desetiletími na jevišti posvěcených kostýmech. Hlavně lněné vestičky tak máme originály, ale kimona se už snažíme mít nová, česká, v jednoduchém střihu z látky imitující originály. Na Lunaparku ale diváci viděli mnohem jednodušší kostýmy, které používají japonští herci, když hrají na nedivadelních příležitostech. Tehdy si berou takzvanou jukatu, je to v podstatě takový lehký župánek, a k tomu společenskou hakamu. To je tradiční japonský civilní oděv, ve kterém Japonci chodí na různé oslavy. Podobně je to s ponožkami – to, co jsme měli na nohou dnes, byly klasické bílé tabi s odděleným palcem, ve kterých Japonci běžně chodí. Je to společenská historická obuv, Japonce nikdy nevidíte naboso. Kjógenáři je ale mívají žluté, aby bylo vidět, že jsou to „klauni“, zatímco herci nó nosí vždy krásné bílé.

Co obnáší péče o takové kostýmy?

I.D.: Vzhledem k tomu, jako k nim máme úctu, tak jsme k nim velice opatrní. Postupem času jsme zjistili, že ty lněné kostýmy je potřeba pravidelně škrobit, proto jsme se zase jeli podívat do Japonska, jak se to vlastně dělá. Malířskou štětkou mažete ty krásné, ručně malované věci a doufáte, že se vám nerozpijí. Tento rok jsme to dělali už podruhé, takže se to pro nás stává rutinou. Kostýmy se zásadně neperou ani nežehlí, takže po představení se musí velice dobře složit – než jsme se to naučili, trvalo nám to i déle než samotná příprava na to představení, a to i to oblékání je samo o sobě složité. Jakmile se kostým složí špatně a vytvoří se tam nějaký záhyb, tak se to musí zase složitě řešit dalším škrobením. Složité je to i s ponožkami. Je velice těžké je tady sehnat, a když někde není dobře vydrhnutá podlaha, musíme je pak pořádně drhnout v rukách, aby zůstaly zářivě bílé. Navíc se snadno ošoupou. Správně by se proto mělo vystupovat na lakovaném cypřišovém jevišti, které také dobře klouže, což napomáhá tomu správnému pohybu, který pak působí nepřerušeně, kontinuálně.

Kromě vystupování v Česku jste se zúčastnili také festivalů kjógenu v Japonsku. Co pro vás jako úspěšný profesionální soubor znamená prezentace na Brněnském lunaparku?

I.D.: Je to krásná provokace. Člověk musí jakoby znovu obhájit to, co dělá. Jednak v prostoru, který není divadelní, a musí se s tím nějak vypořádat. Navíc před divákem, který třeba není typický divadelní divák, a neřkuli před provozem kavárny, do jejichž prostoru vstupujeme. Ale aspoň máme šanci podívat se na sebe sama z jiných úhlů a je to fajn. Divák, kterého si i po tomto všem získáme, je pro nás skutečný dáreček.

Kde jinde kromě Lunaparku vás mohou diváci v blízké době vidět? Účastníte se například nějakých divadelních festivalů?

I.D.: Pravidelně se účastníme pouze bilingválního festivalu v polském Těšíně Slavnosti čaje a pak býváme různě na anime festech, dílnách týkajících se japonské keramiky a podobně. Určitě je ale lepší sledovat naše stránky kjogen.cz.