„Žiji za životem,“ říká Václav Kořínek

Přesah lidského života, něco za, svět mimo hranice rozumového chápání, prazáklad či absolutno, to vše, co je často nazýváno Bohem, člověk vlastně nosí v sobě. Jde jen o to k tomu najít cestu, což je dnes, v často extrémně racionálním světě, čím dál méně časté. Hudebník, muzikoterapeut, výtvarník, designér Václav Kořínek ji nakonec i díky vlastní zkušenosti s okamžiky na hraně bytí našel v šamanismu a technikách z něj vyplývajících. O své velmi specifické duchovní cestě hovořil v pořadu Před půlnocí z 6. března, ptal se Jan Hanák.

Jste šaman?
V poslední době to o sobě často slyším, sám se ale spíše považuji za člověka s určitými šamanskými schopnostmi. A to proto, že zpívám již dvanáct let různými hrdelními technikami a že jsem přežil stavy, které bych možná nazval i mystickou smrtí. A to paradoxně díky těmto technikám.

V souvislosti s šamanismem se hovoří o dosahování jiného stavu vědomí. Je to něco takového?
Ano, něco takového. Technika hrdelního hlasu vede ke stavu transu, nebo stavu teď a tady, jak se to dnes různě nazývá.

Teď se zeptám možná velmi západně a utilitárně: k čemu je to dobré?
V prvních fázích to pro mě bylo dobré k tomu, že mi začaly ubývat myšlenky, které mi kolikrát chaoticky běhaly hlavou, až nakonec zmizely úplně. A ve fázi, kdy je takových myšlenek méně, ale ještě tam nějaké jsou, je to dobré. Člověk se může pohybovat v civilizaci, něco napsat, někomu zavolat. Prostě žít běžným životem. Když už tam ale žádná myšlenka není nebo zůstane jen jedna, žít v běžné civilizaci je problém.

Co to vlastně je šamanismus? Je to náboženství? Nějaká magie?
V současnosti je to syntéza všeho možného. Prapůvodní, zvířecí šamanismus byl o směrování kmene skrze člověka, který sloužil jako kněz, psychiatr, lékař a uzdravoval nebo prosil bohy o úspěšný lov a podobně.

Naznačil jste, že nejde o náboženství, ale zmínil jste, že šaman byl prostředníkem mezi bohy a kmenem. Takže to s náboženstvím souvisí?
Neřekl jsem, že nejde o náboženství. Šaman zastával mnoho funkcí v jednom člověku a i náboženství v tom hrálo velkou roli, protože je to věcí víry a nasměrování energie. V dřívějších dobách se například uzdravovalo bubnováním nebo převáděním nemoci do zvířete, které se potom obětovalo. Opravdu velkou roli v tom hraje zvuk.

Tím směřujeme k tomu, co děláte vy. Malujete, jste sochař, ale nejvýrazněji se věnujete hudbě. Vaše hudba ale není nějakým běžným koncertem, spíše rozjímáním. Kam prostřednictvím tohoto rozjímání směřujete?
Skrze své nástroje cestuji tam, kde je klid a zároveň vnitřní život. A skrze stavy, které prožívám, a vibrace a zvuky, které vydávám, komunikuji s posluchačem. Ale kam? To slovy nedokážu označit. Je to pocit, je to cesta.

Na mnoha místech jsem se dočetl, že se šamanismus striktně vymezuje proti náboženství. Záleží ale asi na úhlu pohledu. Náboženství můžeme vnímat striktně jako nějaké učení, může jít ale také o uchopení člověka v jeho celistvosti, tedy i v duchovní rovině. Mohlo by se to v této rovině potkávat se šamanismem?
Může se to potkávat. Rozdíl je v tom, že nikoho nemanipuluji nebo nesměruji. Když se mě někdo na něco zeptá, prostě mu odpovím. Když mě někdo někam pozve, přijedu a dělám to, co umím.

Takže podle vás náboženství manipuluje?
Spíše směruje. Jsou samozřejmě vyloženě manipulativní náboženství. Ten, kdo sebou nechává manipulovat, to sám chce. Jenže když se mu to přestane líbit a chce vystoupit, pak možná přestoupí rovnou na psychiatrickou kliniku. I takové případy jsem již zaregistroval. Náboženství je celá řada a v podstatě jde o to, že člověk pořád něco hledá.

Vy ale nehrajete na bubny a další nástroje pouze sám pro sebe. Na různých akcích hrajete i s jinými lidmi nebo pro lidi, čímž je v podstatě směrujete.
Když někam přijedu, vím, zda budu hrát na flashstring, což je spíše relaxační nástroj, jehož zvuk je podobný „zpěvu“ velryb či vesmírným pohybům, anebo jestli to bude dynamický projev, kdy jde o nějaký pohyb, bubny a tak dále. Nestarám se ale o to, jak to kdo bere, jestli to chce dělat taky a podobně, to je každého věc.

V souvislosti s vaší hudbou a šamanismem obecně se hodně mluví o tom, že to je něco, co je dítěti naprosto vlastní, ale že čím je člověk dospělejší, tím více přijímá nějaké vzorce chování, které souvisí s rozumem. Měl by tedy člověk rozum potlačit, aby našel nějakou vyšší lidskou kvalitu?
Nemyslím si, že potlačit, ale naučit se s mozkem pracovat a využívat ho pro věci, pro které se většinou nevyužívá. V mozku jsou velké poklady. Sám jsem se naučil a pak praktikoval, že máme dvě centra – mozek a duchovní srdce. A že když nejsem spokojený se svým životem, mohu si představit, že se centra vymění, že mám duchovní srdce v mozku a mozek v duchovním srdci. Tato představa se ve mně ukotvila, začala mě směrovat a mozek se začal pročišťovat.

Jaký je život člověka, který žije jen rozumem?
Je to daleko agresivnější život, který upřednostňuje jen sám sebe. Určitě je to způsob, který umožní vydělat prostředky k životu a nějaké výhody, ale určitě to nevede k vnitřní spokojenosti a vnitřnímu klidu. Můžete procestovat celý svět, prostudovat spoustu věcí, ale pokud nemáte základ v klidu, nic jste neprožil.

Máte pocit, že se při své duchovní cestě dotýkáte něčeho „za“?
Není to pocit, žiji to. Ne že bych to chtěl, ale moje cesta mi to dala. Když mi bylo třináct, byl jsem tři čtvrtě roku velice nemocný. Pak jsem měl mnoho těžkých úrazů, dokonce mám zkušenost i s bleskem. Několikrát jsem tak byl mezi životem a smrtí, a přesto jsem pořád byl a stále vnímal.

Má vaše vědomí přesažnosti života vliv na vaše jednání?
Určitě. Když jsem se poprvé probral z těchto stavů v nemocnici Na Bulovce, to mi bylo třináct, nevěděl jsem, co to kolem mne je, tak jsem začal kreslit. Od té doby jsem každý den kreslil mnoho hodin, abych si ten svět zmapoval. To mi dalo zkušenost a určitou praktiku, díky které jsem se potom rozvíjel ve výtvarném umění. Také díky tomu mohu lépe pracovat s lidmi, kteří za mnou přijdou s psychickými nebo sociálními problémy.

Do lidského těla jde vstoupit tak, že mu lze hodně pomoc, ale i hodně uškodit. Co si myslíte o vstupování do vlastní lidské duše, pokud jde o ty záludnosti a zlé věci, které se mohou stát?
Nemůžu vstoupit do své duše, protože já jsem ta duše. Nemohu do ní vstoupit, když už v ní jednou jsem.

Narážím tím na lidi, kteří využívají zejména rozum a určité linky duchovního žití vůbec nerozeznívají?
Nebezpečí vidím akorát v tom, že mám zodpovědnost za svou rodinu nebo příbuzné, kteří mě mají rádi. Kdybych to pak s nějakou technikou, kterou se zabývám, přehnal, mohl bych se poškodit a sám sebe ztratit, anebo sám sebe ztratit vůči nim. To mě vede k tomu, abych s těmito věcmi pracoval opatrně.

V mnoha textech o šamanismu se říká, že se při tom člověk dotýká universa. Je to jako setkání se s osobou, nebo spíše s jakýmsi prazákladem?
Spíše prazákladem, ale vede k tomu cesta i přes osobu. Když se vydáte na cestu šamanismu, je na ní řada studií, náboženských vlivů, šamanských přesahů, transpersonálních změn. Člověk na ní skrze situace, které se mu naskytnou, třeba i ve snech nebo v různých stavech rozjímání, poznává sám sebe. Někdy ten obraz může být osobou, postavou, stínem. Můžete slyšet hlas, který zní jako váš, ačkoliv vy víte, že sám zrovna nemluvíte, je to hlas uvnitř vás. Ale to časem odezní a jdete dál. Když skrze tyto různé formy projdete a na něčem se, jak se dnes říká, nezaseknete, můžete dojít k tomu prazákladu. Ten už se špatně popisuje. To by zvládl snad básník, ale já zas takový básník nejsem. Možná bych to dokázal zazpívat.

Označil byste to slovem bůh?
Je to určitě jedno ze slov, které se pro to používá, ale je na něj navázáno tisíce představ a negací a všeho možného. Samozřejmě to slovo často používám, ale nevidím tam nějakého dědečka, spíše absolutno, ten prazáklad. Slovo bůh používám vlastně jen v rámci komunikace.

Děkuji, že jste mi poodhalil kousek svého duchovního světa. Vy děláte i různá hudební představení, také pro firmy. Jak propojujete intimní poznávání duchovního světa a záležitosti spíše z ranku zábavy?
Člověk, který nebyl přítomný tomuto rituálu, nazvu-li to tak, o tom může mít zkreslené představy. Že je v tom nějaký rozpor, když to teď dělám pro nějakou firmu, a předtím pro adepty šamanismu. Poté, co jsem si zkusil to i to, musím ale říct, že v tom žádný rozdíl není. Nevidím rozdíl, jestli je to pro firmu, školu, nebo speciální spolek hledačů.

Co je vám z toho nejbližší?
Od určité doby hledám společenství, kterému by bylo dobře. Komunitu, která bude vlastně nekomunitní. Jednou za rok se sejde mnoho lidí, bez reklamy, zadarmo, kteří si zatancují a zabubnují kolem ohně. Žádné čarodějnice. Takové kmenové setkání, jako se dělá v zemích, kde se žije prapůvodním způsobem života, například v Africe, Austrálii i v některých severských zemích, kam ještě to tvrdé křesťanství neproniklo. Jde o to, aby se tancovalo a hrálo, aby se lidé „dobře zpotili“, očistili.
V České republice jsem takové místo našel v Markvarticích (patnáct minut od mé samoty), kde se v minulosti takové rituály dělaly, takže na to lze navázat.

Nabíjíte se tedy energií spolu s ostatními, ale nevedete je k duchovní cestě? Není to výuka, vedení, je to pobytí s někým, kdo je mi rovný?
Je to pobídka a je to nabídka. Mohu se toho zúčastnit, ale nemusím. Najdu si to, nenajdu si to.

Václav Kořínek (*1967)

Hudebník, výtvarník, terapeut. Autor originálních rytmických, dechových a strunných hudebních nástrojů, na které také sám hraje. Ovládá neobvyklé hlasové techniky – alikvotní a hrdelní zpěv. Mnoho let působil jako terapeut v krizových centrech. Pořádá sólové koncerty, semináře pro školy, nemocnice i soukromé firmy. Technikou bubnování umí lidi uvést do transu, měnit stav vědomí.


(redakčně kráceno)