„Na to koukat do hrobu je času dost,“ říká Jan Burian

26. března slaví šedesáté narozeniny písničkář Jan Burian. Kromě nedělního koncertu v Divadle Archa si ke svým kulatinám nadělil novou desku, příznačně pojmenovanou Jak zestárnout, která shrnuje jeho tvorbu z posledních dvou let. Ale také knihu Nežádoucí návraty E. F. Buriana o neprávem opomíjené postavě naší nejen divadelní scény. S Janem Burianem hovořil v pořadu Před půlnocí z 21. března vedoucí kulturní rubriky zpravodajtví ČT Petr Fischer.

Název desky je Jak zestárnout, tam se jakoby vnucuje otazník, ale není tam?
Vychází to z jednoho textu, který na té desce je. Když člověk začne hodnotit svůj život, plácat se po rameni a říkat si, že pokora není tak důležitá, že hlavní je, to v životě někam dotáhl, tak už dost pekelně stárnete a brzo to všechno skončí.

Oproti dřívější době je na vaší desce slyšet bicí, elektronické zvuky, elektrické kytary, takže na desce Jak zestárnout vlastně co do zvuku mládnete. Je to jenom proto, že jste k tomu pustil svého syna Jiřího?
Už je to šestá deska, kterou dělám se svými dětmi. Předtím jsem dělal tři desky se starším synem Janem, pod různými jmény, protože používá pseudonymy. A teď jsme tři desky udělali s Jiřím. Hrozně mě to baví, protože mají smysl pro soudobý zvuk a pro to, jak se dnes ty písničky dělají. Kromě toho to na koncertech hraju na piáno, což je pak zase jiný úhel pohledu na ten text.
Mě hrozně láká moderní muzika. Vždycky jsem si přál mít bigbítovou kapelu, tak ji mám teď. Je to sice trošku pozdě, ale hrozně si to užívám. Dnes už to totiž není bigbít jako za mého mládí, kdy šlo o to se hlavně vyřvat. Dnes je to chytrá muzika, která má spoustu proměnlivých atmosfér a možností. A oni to oba umí udělat tak, že z toho má člověk dobrý pocit.

Když člověk poslouchá vaší desku, nemá pocit, že je to nějaké ohlednutí, ale že spíš stále koukáte dopředu?
Vždyť to zase není takový věk. Můj kamarád mi říkal, že šedesátka je nejlepší věk. Teď se budu snažit pochopit proč. Uvidíme. Rozhodně se člověk nebude pořád koukat do hrobu, na to je času dost.

Přesto tady už byla taková vlna návratů. Ať to byl vzpomínkový večer Šafránu nebo Večery rozpadlých dvojic s Jiřím Dědečkem?
Je to legrace, člověk si rád vzpomene, co bylo. Nevychází to ale ode mě, já to nikdy nechtěl, vždycky mě k tomu dohnali ti ostatní. A to ani ne ti interpreti, ale přátelé, kteří měli tu muziku rádi. Pro mě je to vedlejší věc, mám svoje projekty a ještě se mi nechce bilancovat.

Přece jenom v tom opětovném setkání s Jiřím Dědečkem asi byla nějaká nostalgie. Jak to vlastně šlo?
Nebyla to nostalgie. Dělali jsme to jako současný večer, improvizovali jsme, každý měl určitý počet písniček a říkali jsme si, co jsme zrovna chtěli. Docela to jiskřilo a myslím, že jsme se docela bavili. Ale z těch starých písniček jsme zahráli snad jednu nebo dvě.

Spousta kritiků, kteří píšou o vašich deskách z poslední doby, kromě hudební proměny hodně zdůrazňuje vaše texty, že to je vlastně zpívaná poezie. Mluví se o tom, že jestli něco z vaší tvorby někdy zbyde, budou to právě vaše texty.
Já to dělám plánovitě. Nemyslím si, že existuje něco jako písňový text. Je pouze poezie, která se dá zpívat a která se zpívat nedá, a pak je mizerná rýmovačka nebo básnička. Já se vždy snažil, aby moje texty měly svou literární hodnotu.

K šedesátinám jste si také nadělil knížku, která je věnovaná vašemu otci a ve které se snažíte vyrovnat s dluhem, která k němu tato společnost má. V mnoha rozhovorech jste mluvil o tom, že váš otec byl zapomínaný a odsuzovaný za to, že byl ve straně, že se to podepsalo na jeho umění, a vždy jste ho bránil. Byla ta potřeba tak silná, že musela vzniknout tato kniha?
Já jsem ho tedy vždycky nebránil, docela jsem ho kritizoval, protože jsem nesouhlasil s jeho politickými názory. Ale zaprvé, vždycky jsem ho měl rád. A zadruhé, to byl opravdu velký umělec, jakých je málo. Tenhle národ mu přitom nebyl schopen za padesát let napsat jedinou monografii. Každý se tomu vyhýbal, protože je to kontroverzní téma – když je někdo komunista a zároveň génius, tak to dnes nechápeme.
Jenže to už je minulost. Teď je potřeba se podívat, co ten člověk přinesl světu a naší kultuře. Když měl otec sté výročí narození, v Praze jsem se dozvěděl, že to byl bláznivý komunistický plukovník, a v Paříži mi řekli, že ovlivnil evropské divadlo i hudbu. Proto jsem tu knihu napsal, aby si každý rozvážil, co skutečně přinesl a co nepřinesl. A bohužel jsem to napsal já, protože nikdo jiný se k tomu neměl.

Ta knížka se jmenuje Nežádoucí návraty. V čem je nejvíce nežádoucí návrat vašeho otce do současnosti?
Když ho Němci odvezli do koncentráku, měl na jakési poznámce napsáno „návrat nežádoucí“, přesto druhou světovou válku přežil. Ovšem když se pak vrátil, skutečně to vypadlo, že je jeho návrat nežádoucí. Divadla už byla rozdělena, řada kolaborantů z války už zase měla dobré pozice. A i potom, když se někde objevoval nebo se někam vracel, vždy to vypadalo, že ho nikdo nechce. Vlastně se to s ním vleklo celý život. Proto jsem si řekl, že když napíšu knihu Nežádoucí návraty, možná to bude další nežádoucí návrat E. F. Buriana.

Kdy jste vlastně zjistil, že se chcete naplno věnovat hudbě?
Když jsem zjistil, že se nechci věnovat ničemu jinému. Bylo to během studií žurnalistiky, kdy jsem se dostal do skupiny lidí kolem Jardy Hutky a Šafránu. To byla najednou svobodná společnost uprostřed nesvobody. Užívali jsme si, že říkáme věci, ač jsme se tomu sami divili, úplně normálně. Neměli jsme žádnou autocenzuru.
S Jirkou Dědečkem jsme měli trabanta a jezdili od města k městu a hráli jsme, tedy pokud nás tam chtěli. Když je člověk mladý, bere to jinak, problémy mu nepřipadají tak důležité. Dělali jsme si, co jsme chtěli, a nic jiného vlastně neuměli. Byli jsme spokojení.

K žurnalistice jste se ale vrátil, když jste začal dělat pořad Posezení s Janem Burianem. Čím to bylo motivováno? Chtěl jste představit lidi, o kterých se moc neví? Nebo si popovídat se svými kamarády?
Byla to zvědavost, což je nejhezčí vlastnost novináře, co mi ten který člověk řekne. Úžasná byla také ta svoboda, že jsem si mohl vybrat někoho, koho jsem považoval za důležitého, a třeba ho nikdo neznal. Mohl jsem s ním strávit dva dny natáčení a pak z toho udělat půlhodinový pořad. Těch pořadů jsem udělal 135. Sám víte, jak to člověka obohacuje, když se bavíte s lidmi, kterých si vážíte a kteří vás inspirují. Pro mě to byl doučovací kroužek života.

Kdybyste měl vzpomenout na někoho z té řady 135 jmen?
Spíše vzpomínám na ty, co už zemřeli. Třeba na Ritu Klímovou nebo Pavla Kouteckého, který některé ty pořady i režíroval. Udělali jsme z toho tři knížky, takže když chci, můžu si ty rozhovory najít a vrátit se k nim. Dnes se hodí například to, co říkal Ivan Vyskočil, moudrý spisovatel a dramatik, že je zajímavé, že život začíná tím, že máte hodně energie a žádné zkušenosti, a končí tím, že nemáte žádnou energii, ale spoustu zkušeností. Jde jenom o to, kdy se to protne a co s tím.

Pak jste měl ještě jeden pořad, jmenoval se Burianův den žen, což byla série rozhovorů s řekněme kontroverzními ženami, ať už to byla Lucie Vondráčková nebo Agáta Hanychová. To byl najednou jiný Burian než v Posezení. Tam už jste nebyl empatický, dokonce jste byl i protivný. Byly na to také poměrně ostré reakce. Spoustu mužů vás odsuzovalo za to, že to bylo šovinistické. Jaké zkušenosti jste si přinesl z těchto rozhovorů?
Základní zkušenost byla, že když se někoho zeptáte, proč dělá to, co dělá, právě tím způsobem, jakým to dělá, je to v Čechách neslušná otázka. Zeptat se někoho na to, co vás opravdu zajímá, je nebezpečné. Lidé nejsou připraveni obhajovat to, co v životě dělají. Já v životě něco dělám nějakým stylem, a když se mě na to zeptáte, a můžete se zeptat jakkoliv agresivně, odpovím vám na to. Jsem totiž integrovaná osobnost a vím, proč to dělám. Někteří lidé jsou ale celý život zvyklí na to, že je plácají po ramenech, jak to dělají dobře. A když někdo přijde a zeptá se, proč jste udělal to a to, znervózní a nastanou konflikty. Kdyby normálně odpověděli, nikdy by konflikt nastal. Je to proto, že se mezi námi hrajou takovéto hry. Lidé jsou hodně neupřímní a hodně podvádí – nejenom v novinách, ale i sami sebe.

Také vás hodně obviňovali z toho, že tam moralizujte, že si záměrně vybíráte relativně slabé ženy. Třeba u Lucie Vondráčkové to byl docela zajímavý konflikt, protože jste neustále upozorňoval na to, že je doktorandka filozofie, že vystudovala kulturologii, a zároveň zpívá úplně stupidní texty?
A víte, co mi odpověděla, když jsem jí tohle řekl? „Kolik je vám let?“ To je odpověď na otázku…

Neslyšel jste také, že jste zlý?
Slyšel. Dostal jsem dokonce několik anonymních mailů, kde bylo třeba, že kdybych umřel, svět by byl hezčí. To vás poučí. Srovnáte si, jak to v té společnosti vlastně je.
Myslím, že nevadí, když občas někdo moralizuje. Moralizovat se naopak musí, protože tahle společnost je trošku bez morálky. Jsem sice ateista, ale občas mám pocit, že nějaké kázání by neškodilo, aby si člověk srovnal hodnoty.
Takže si nemyslím, že by to měla být ta největší vada takového pořadu. Vada pořadů je, že jsou povrchní. A když jsme v nějakém dílu ztroskotali, bylo to právě proto, že jsme se nedostali pod povrch věci. Že jsme nebyli schopní dostat ty otázky dál než k první agresivní odpovědi. To mě docela mrzí. Jinak to byla dobrá zkušenost.

Třeba u Lucie Vondráčkové jsem pořád čekal, že přijde to sympatické odhalení, kdy řekne, že je to prostě byznys.
Její tatínek říkal, vždyť je to všechno „spotřebka“, ale my jsme to tam nakonec nedali. Nevím proč, bývalo by to bylo celé jasnější.

Jak se díváte na moderní tvorbu? Třeba na písničkáře Tomáše Kluse a další?
Dívám se na jiné písničkáře než na Tomáše Kluse, to je trošku střední proud, který už znám. Dělám ale dramaturga taková partě písničkářů, kteří si říkají Osamělí písničkáři. Koncertuje jich teď asi šestadvacet a jsou mezi nimi velice zajímavé osobnosti, které ale nikdo nezná. Média je nepodporují, nikdo je nechce vysílat, je to moc složité, musíte u toho myslet.
Mě fascinuje, že písnička je žánr, který se dá dělat donekonečna jinak, poctivě a zajímavě. Nikoliv přizpůsobivě a líbivě pro publikum, ale jako vyjádření nějakého názoru nebo pocitu. Tak to vždycky bylo a doufám, že to tak vždycky bude.

O Klusovi jste mluvil jako o středním proudu. On teď sbírá jednu cenu za druhou, a to zejména proto, alespoň jak to tvrdí ti, co ho oceňují, že zpívá zajímavé texty?
Jeho texty pro mě zajímavé nejsou. U tohoto druhu muziky už předem vím, co tam bude dál. Mně připadají zajímavé texty Martina Kyšperského, Martiny Trchové, Terezie Palkové, Karla Diepolda a dalších dvaceti zpěváků a pak bych si možná poslechl něco od pana Kluse. Prostě je to pro mě takový hezký střední proud jako třeba Nohavica. Všichni to mají rádi, všichni to poslouchají, dostávají ceny, je to v pořádku, ale není to umění.

Vy jste si už mnohokrát posteskl, že vás nehrají v normálních rádiích, že jediné rádio, které vás hraje je Radio 1. Tam ale zase vyhráváte hitparády. Čím to je?
Lidi tam jsou vychováváni svobodným duchem. Nejsou tam playlisty, selektory. Diskžokejové tam přináší všechny možné druhy hudby a lidé se učí mít vkus. Nepřekvapí je písnička, která má obsah, jsou dokonce schopni poslouchat text.

Neměl jste jako novinář chuť napsat recenzi na nějakého svého kolegu? Pro tvůrce je to asi komplikovanější.
Zkoušel jsem to. Je to střet zájmů, to se dnes už nedá. Po škole, v roce 1976, jsem pracoval jako redaktor v časopisu Melodie a udělal jsem si nepřátele na celý život. Psal jsem totiž o středním proudu a psal jsem to, co si o něm skutečně myslím. Nebylo to nic hezkého.

Když jsem si projížděl vaše desky, Dívčí válka, Muži jsou křehcí nebo i tu poslední, Jak zestárnout, měl jsem pocit, že je to všechno o vztazích a lidských problémech, které všichni prožíváme, ale nikde tam není politika. Vy jste přitom byl vždy člověk docela politický. Nebo je to chybný pocit?
Asi jste od toho vy novináři, asi je od toho internet… Písničkář může inspirovat, přinášet emoce, rozesmát lidi nebo je svým způsobem orientovat na nějaké problémy. Ale nemůže suplovat politiku. To byly hrozně blbé doby, když museli písničkáři dělat politiku, a jsem rád, že už to máme za sebou.

Co plánujete?
Píšu teď pro Český rozhlas 3 – Vltava. Každý všední den mám o půl druhé deset minut o severské kultuře. To je vám taková dřina, že plánuju jenom to, abych to dopsal. Hrozně mě to baví a moc rád bych to dotáhl do konce. Příští rok bych také chtěl vydat dvojalbum jenom s klavírem pro posluchače, kteří tu aranžovanou hudbu nemají moc rádi a radši poslouchají přímé písničky. Ale co bude ještě jiného, nevím.

Někdy přijde čas na ukončení kariéry. Přemýšlel jste o tom?
To říkají sportovci, že už dál nemůžou. Ale já ještě furt můžu. Až to přijde, doufám, že mě někdo zastaví nebo že mě zastihne smrt uprostřed práce. U umělců je to jinak. Třeba Číňané se celý život vylepšují a v devadesáti jsou nejlepší, třeba v tom kreslení. Myslím, že v literatuře to platí taky, a doufám, že i v oboru písničkářství. Nechte mne ještě chvilku pracovat.      

Jan Burian (*1952, Praha)

Písničkář, spisovatel, moderátor, autor dokumentárních filmů, syn avantgardního divadelníka E. F. Buriana, vnuk operního pěvce Národního divadla Emila Buriana. Absolvent Fakulty žurnalistiky UK obor propagace. V roce 1971 začal vystupovat jako písničkář v pražském divadle Maringotka, v Redutě a Malostranské besedě, později se stal členem volného sdružení Šafrán. V letech 1974–85 tvořil autorskou a interpretační dvojici s básníkem a písničkářem Jiřím Dědečkem. Od roku 1985 vystupuje většinou samostatně. V letech 1993 až 2005 připravoval televizní pořad Posezení s Janem Burianem. V roce 2009 odvysílala Česká televize Burianův den žen, sérii rozhovorů s mnohdy kontroverzními ženami. Je zakladatelem Klubu islandských fanatiků a průvodcem po Islandu. Organizuje Festival Osamělých písničkářů. Jeho písňová tvorba je pravidelně vydávána od konce 80. let. Od roku 1990 vydal více než deset knih, od sbírek písňových textů, vlastních pamětí, souboru fejetonů a televizních rozhovorů až po knihy inspirované cestováním a poznáváním cizích kultur.


(redakčně kráceno)