Kacířský filozof Jan Patočka

Když se filozof Jan Patočka rozhodl podpořit pronásledovanou skupinu Plastic People, byl to moment minimálně nečekaný, nejen pro komunistický režim. Úspěšné zvrácení rozhodnutí zatočit s partou nonkonformních muzikantů ale nakonec vedlo k spolupráci naprosto nespojitých osobností v klíčovém disidentském hnutí, Chartě 77. Jedním z jejích mluvčích se vedle Václava Havla a Jiřího Hájka stal právě Jan Patočka. I přes svůj pokročilý věk svou neustálou aktivitou nutil režim reagovat a de facto tak Chartu nezpochybnitelně uznat za hlavního ideového odpůrce. Patočkovu činnost v Chartě nakonec po pouhých dvou měsících ukončil jedenáctihodinový výslech tajné policie. Starý a nemocný muž nevydržel nedůstojné, vysilující a hlavně až nelidsky tupé chování svých vyšetřovatelů. Po výslechu se zhroutil a během následné hospitalizace zemřel. Jeho pohřeb, který StB bedlivě pozorovala i ovlivňovala, se pak stal velkou protikomunistickou demonstrací.

Historie. cs z 20. března byla věnovaná Janu Patočkovi, od jehož úmrtí uplynulo 35 let. Hosty pořadu byli filozofové Ivan Chvatík z Archivu Jana Patočky, Daniel Kroupa z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a Jan Sokol z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy. Moderoval publicista Vladimír Kučera.

The Plastic People of The Universe, to byla oblíbená hudba profesora Jana Patočky?
Sokol: Ne, to nebyla. Patočka měl rád Beethovena. Měl velkou sbírku desek, hlavně s komorní hudbou.

Chvatík: Patočka říkal, že déle jak deset minut se to poslouchat nedá, ale že je potřeba ty chlapce hájit, protože jde o spravedlnost.
K tomu je potřeba připomenout Patočkovu čtyřletou éru na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Oficiálně tam začal naplno pracovat na podzim 1968 a vydržel tam, tedy oni ho tam vydrželi, až do 1. června 1972. Začal zevrubným kurzem fenomenologické filozofie. Ale jak mu to postupně začali omezovat a zakazovat, byl donucen vrátit se k předsokratikům, k Platonovi. Poslední ročník, 1971 až 72, tak strávil přednáškou o Platonovi. V té je celá jeho další kariéra, spojená s politickými událostmi, zcela jasně předznamenána. Celá jeho další pozice je tedy zcela konsekventní – on si to prostě v tom posledním ročníku odpřednášel.

To je pozoruhodné, co říkáte, Platon, Plastic People…
Sokol: Patočka měl také neuvěřitelný respekt k Masarykovi. Vždycky říkal, no, filozofie, dobré, ale Masaryk byl filozof, který založil stát, představ si to! A takový vztah měl i k Platonovi, protože Platon byl také politik. Pro Patočku to bylo jakési svědectví, že filozofie není úplně mimo tyto věci. Ostatně na tom Masarykovi je to krásně vidět.

Kroupa: Patočkův vztah k Plastic People a undergroundu vůbec byl i pro lidi, kteří ho znali delší dobu, docela překvapením. On se totiž nejen zajímal o osud té pronásledované hudební skupiny, ale přijal i pozvání od těchto lidí, kteří byli velice tvrdě nekonformní, měli nechuť ke všem, kteří nosí kravatu, kdo trošku zaváněl konzumním způsobem života. A Patočka mezi ně přišel a v nějaké stodole na venkově vykládal padesáti vlasatým nonkonformistům filozofii. Bylo překvapivé, jak snadno si k těmto mladým lidem, kteří od starší generace téměř nic nepřijímali, protože v nich viděli zradu osmašedesátého, našel cestu a oni k němu.
Když pak režim zatýkal Plastic People, domníval se, že zlikviduje nějakou skupinu, po které ani pes neštěkne. Byl proto najednou zaskočen, že se jich zastala významná část kulturní fronty s mnoha velkými jmény. Na straně režimu tak vznikla zkušenost, že nemůže úplně všechno beztrestně a v tichosti. A naopak lidé, kteří se Plastiků zastali, zjistili, že je tady jakési pouto, které umožňuje spojit lidi naprosto rozdílných, dokonce protichůdných politických názorů.

Sokol: Důležité bylo, že petice za propuštění Plastiků měla úspěch, režim ji přijal a ty lidi pustil. A to myslím částečně přispělo k vytvoření Charty.

Kroupa: Akademická sféra, kterou asi nejvíc reprezentuje Patočka, i když nebyl sám, se propojila s undergroundovou scénou a s osmašedesátníky, kteří byli vyloučeni nejen ze strany, ale i ze svých zaměstnání. Vzniklo tak najednou velice nepravděpodobné společenství lidí, kteří formálně vzato vlastně neměli nic společného.

Když profesor Patočka přednášel na Filozofické fakultě, byly nabité posluchárny, sedělo se na schodech a poslouchat ho chodili i lidé z jiných fakult nebo dokonce ani ne studenti. Proč najednou takový člověk aktivně vstoupil do politiky?
Chvatík:
V celoročním přednáškovém cyklu o Platonovi (o Platonově spisu Ústava) Patočka používal heslo: jak by to mělo vypadat, aby ve státě mohl spravedlivý člověk v klidu žít a nemusel být pořád v nebezpečí, že ho odsoudí a zabijí, jak se to stalo Sokratovi.
Už při té celoroční přednášce (1971-72) začala tvrdá normalizace, takže to samo o sobě byla hrozná provokace. A opravdu tam byly nabité posluchárny a zcela jistě tam chodili pozorovatelé tajné policie. Také mu na konci už nedovolili další rok přednášet.
V roce 1973 se pak ve Varně konal mezinárodní filozofický kongres, kam jela i československá delegace. A přestože byl Patočka osobním členem paralelní mezinárodní organizace, oficiálně mu nedovolili tam odjet. Jenže protože to bylo „jenom“ v Bulharsku, stačila na vycestování výjezdní doložka. Takže Patočka udělal „hrozný“ čin, odjel tam na vlastní náklady a k velkému údivu oficiální delegace se tam najednou druhý den objevil.

Kroupa: Státní bezpečnost mu pak při návratu z Varny odebrala cestovní pas. Dodal bych ale, že Patočkova aktivita nekončila odchodem z univerzity. On tehdy velice otevřeně přijímal pozvání do různých bytových seminářů a tam se setkával s lidmi, kteří později organizovali Chartu…

Bytové semináře, co to bylo?
Kroupa: V určitém období byla filozofie na univerzitách téměř beze zbytku zakázána kromě marxistické doktríny. A jak říkával Patočka, i tu dělali špatně. Skutečná filozofie se proto přestěhovala do bytů, kde se pak ti lidé scházeli. Filozofové totiž potřebují jenom hlavu, papír a tužku.

Hovoří filozof Václav Bělohradský z Univerzity Terst:
Má generace žila jako generace ve zlomu. A každý zlom má v sobě něco tragického, od něčeho nás velmi krutě odtrhne. Má však v sobě také něco osvobozujícího, protože něco zmizí někde v propadlišti, což je nějakým způsobem osvobozující.
Najednou se vynořil Patočka a ukázal, že v tom zlomu musíme vždy vidět něco, co nás spojuje s něčím, co je zde odevždy. Říkal, že je tu nějaká otázka, nějaká žíla problémů, která najednou vyvěrá na povrch, a my musíme pochopit, že musíme navázat. Tím nám ukázal smysl toho zlomu, jak má člověk v tom zlomu obstát, že musí zachránit to, co je podstatné. To znamená porozumět té otázce, kterou začal příběh dějin. Často jsme jeho přednáškám nerozuměli, ale tomuto základnímu poselství, že člověk musí obstát v tom zlomu jako filozof, jsme rozuměli.

Jenom v kostce, Patočka je fenomenolog?
Kroupa: Fenomenologie měla být podle jedněch disciplínou, podle druhých metodou, která měla pomoci obnovit jednotu vědění tak, aby bylo možné obnovit lidský život založený na poznání pravdy, což moderní vývoj vědy takřka neumožňoval. Edmund Husserl (zakladatel moderní fenomenologie – pozn. red.) byl původní profesí matematik a hledal základy matematiky, a tak dospěl k fenomenologii.
Ta disciplína je tak strašně složitá a náročná, že když Patočka podával svou habilitační práci pod názvem Přirozený svět jako filozofický problém, členové komise, která měla Patočkovu práci posuzovat, vůbec nerozuměli, o čem píše. A pokud tam byly nějaké kritiky, týkaly se jazyka, protože jim jeho čeština připadala příliš květnatá a náročná. Odborně to u nás byl velice málo známý obor.

Sokol: Husserl byl přesvědčen, že lidské poznání vychází vždy z nějaké zkušenosti, ale nikdo si neklade otázku, jak ta zkušenost vypadá. A že společný základ věd by měl ukázat, jak se děje lidská zkušenost, to znamená začít si například všímat toho, jak vidím věci.
Jeden takový slavný příklad: když se podívám na skleničku, vím, že je kulatá, ale fakticky ji vidím jako elipsu. Když si tohoto všimnete, vidíte, že to, co já vidím, není totéž co věc sama. Takovéto studium zkušenosti si Husserl představoval jako jakýsi pevný základ pro každou vědu.

Profesor Patočka narazil za prvé se svým filozofickým zaměřením, neboť to bylo něco jiného než marxismus-leninismus, čili narazil profesionálně, ale narazil také politicky. Vy jste, pane Sokole, nejen filozof a znalec Patočky, ale také jeho zeť. Kdy začali chodit estébáci domů za Patočkou?
Sokol:
Vlastně hodně pozdě. Před tím za ním přišli jednou domů den poté, co odjel do té Varny na filozofický kongres, takže ho nestihli. V nějakých protokolech se pak našlo, že o něm měli napsáno, že je to takový platonik a že je vlastně neškodný. Zajímat se o něj začali teprve po Plasticích, ale domů za ním chodili až po Chartě.
Vy jste zmínil, že se dostal do politiky. To je dost důležitá věc. Patočka to totiž vnímal jako jakousi předpolitiku. Že to není politika ve smyslu, kdo tu bude vládnout, ale jak budou vypadat poměry, v kterých pak někdo bude vládnout. A úzkostlivě se snažil tyhle dvě věci od sebe oddělit. Jeho představa byla vyloučit podezření, že tam někomu může jít o moc.

Kroupa: Ono to totiž mohlo být snadno vnímáno jako ambice osmašedesátníků, kteří byli z politiky odejiti, znovu se tlačit k moci. Patočka ale celou svou autoritou řekl, ne, tohle není žádný zápas o moc, Charta musí stát na mravních základech – jako úsilí směřující k obnově těchto mravních základů. Takže tomu, co později mnozí vytýkali Havlovi, že vůči režimu nezaložil politický odpor, ale zabýval se jakousi nepolitickou politikou, dal filozofický základ profesor Patočka. A byl to základ nesmírně hluboký, protože to bylo přesně to, s čím si režim nevěděl rady.
Kdyby někdo založil politickou stranu, politické hnutí, režim na to měl vypracované mechanismy, kterými to mohl poměrně snadno zlikvidovat. V 50. letech něco takového jako disent nebylo možné. Všechno muselo být zakonspirováno, všechno se muselo dělat tajně. Ne, že by nebyly filozofické, teologické a jiné semináře, ale všechno bylo naprosto důvěrné. Disent naopak pracoval s principem veřejnosti. Každý, kdo do toho společenství vstupoval, tam vstupoval jako osoba s vlastním jménem, s vlastní adresou, veřejně.

Sokol: Mravní základ tady neznamenal osobní mravnost, ale znamenal mravnost na veřejnosti. Tedy omezení vlády, protože slušná vláda se pozná podle toho, že do určitých věcí nezasahuje. To je smysl lidských práv, která říkají, že určité věci nezávisejí na povaze a názorech vlády. Ať je jakákoliv, do takovýchto věcí nesmí zasahovat. Jakási mravnost veřejného nebo politického života pak bylo něco, na čem se lidé snadno dohodli.

Co znamenalo pro Patočku podepsat Chartu a stát se spolu s Jiřím Hájkem a Václavem Havlem jejím mluvčím? Co se s ním pak dělo?
Chvatík:
Pro Patočku to mělo zásadní následky. Václav Havel byl velice brzo uvězněn. Jiří Hájek jako bývalý ministr zahraničních věcí z roku 1968 byl považován za politicky velice nebezpečného a měl přísné domácí vězení. Patočka tak byl najednou jediný, kdo byl k dispozici pro styk s vnějškem. Bohužel měl v té době těžkou bronchitidu, spojenou ještě s dalšími zdravotními komplikacemi, navíc mu bylo skoro sedmdesát let.
Navštívili ho tehdy zahraniční novináři. Jednak přijely nějaké dámy z francouzského časopisu Elle, které ho náhodou znaly už někdy z podzimu. Ale hlavně přijeli novináři od holandského ministra Van der Stoola, který byl v Praze na oficiální státní návštěvě. A tito novináři ho přemluvili, aby se setkal s Patočkou jako představitelem Charty 77. To byla věc do té doby celosvětově nevídaná. Státní mašinérii to tak rozzuřilo, že Patočku pak silně obtěžovala, až zanedlouho způsobila, že se zdravotně zhroutil, musel být hospitalizován a během dalšího týdne zemřel.

Kroupa: Mě vyslýchali stejní estébáci, kteří měli Patočku u výslechu, a vytýkali mi, že jsem napsal, že zemřel po jedenáctihodinovém výslechu. Říkali, že to vypadá, jako by ho nějak mučili, přitom mu i kávu udělali a dali párek k obědu. Bylo na tom vidět, že si vůbec neuvědomovali, že pro kohokoli, kdo byl u výslechu, je to nesmírná psychická zátěž. Je to stres, který se velice těžko ovládal v mladém věku. O to těžší to bylo pro člověka, který byl ve věku pokročilém a byl nemocný. Takže zdravotní následek, který to pro Patočku mělo, byl skutečně způsoben tím policejním výslechem.

Sokol: Patočka byl velice otevřený člověk. Dokonce tak, že mu nebylo možné vysvětlit, že u výslechu člověk nediskutuje. Že si musí uvědomit, že proti němu nesedí partner k rozhovoru. (Například já jsem u výslechů dělal hlupáka, byl jsem pomalý, unavený, zapomínal a tak dále.) Patočka byl ale přesvědčen, že když se ho na něco zeptají, musí odpovědět. A na to oni byli vycvičení. Dělali to tak, že si to nechali vysvětlit a začali znovu, a to udělali čtyřikrát pětkrát za den. To člověka skutečně naprosto zdeptalo, protože viděl, že mluví do zdi, a přitom si pořád myslel, že jim něco sdělí, že je nějak přesvědčí. Jenže ti estébáci mu dávali ostentativně najevo, že jsou zeď. Jednou mi Patočka říkal, že to je děsné mučení pro člověka jeho typu, který nemůže přistoupit na to, že ten člověk proti němu není tak docela člověk.

Chvatík: Je potřeba připomenout, proč se tento celodenní výslech, od rána až do noci, dokonce mimo Prahu, někde ve vile v lesích, konal:
ehdejší Německá spolková republika, západní Německo, konečně dostalo oficiální velvyslaneckou budovu, palác ve Vlašské ulici, který mají dodnes. Toho dne se konalo slavnostní otevření, a protože před pár dny byl Patočka na návštěvě u Van der Stoola, policie předpokládala, že bude pozván také k Němcům a že tam zase ztropí nějaký skandál. To nakonec nebylo úplně od věci, možná by se to bylo i stalo. A protože tomu opravdu potřebovali předejít, záměrně ho drželi takhle dlouho.

Kroupa: Když jsem se dozvěděl, že se Patočka má stát mluvčím Charty, měl jsem z toho hrůzu. Patočka se mi jevil jako naprosto apolitický a neorientovaný v praktické politice. Měl jsem obavu, a nejen já, aby se nenechal nějakým způsobem zneužít.
Největší šok pak byl, že tento starý pán dokázal ty dva měsíce života, které mu zbývaly, neustálou aktivitou držet režim v šachu. On psal, stýkal se s lidmi, dělal všechno to, co režim nechtěl, aby dělal. Takže režim na to musel denně reagovat, denně prováděl kampaň proti Chartě, čímž ji tak zpopularizoval, že vlastně vytvořil podmínky pro to, aby mohla splnit svoji úlohu. A Patočka si tohoto byl velice dobře vědom.
Domnívám se, že tato Patočkova činnost souvisí s tím, čím se tehdy zabýval. Když totiž psal Kacířské eseje o filosofii dějin (práce z roku 1975 - pozn. red.), píše tam o lidském jednání, které nesmí vycházet jenom z reagování na vnější podněty, ale takříkajíc musí donutit i ty druhé, aby reagovali. V tom se Patočka najednou ukázal jako filozof jednající, který nutí režim neustále na něco reagovat, s čímž režim nepočítal.

Hovoří filozof Václav Bělohradský z Univerzity Terst:
Podívejme se třeba na Sokrata jako na člověka, který bojuje za občanská práva. Nebo na Galilea, který vlastně také bojuje za občanská práva. A stejně je to i v existenciální filozofii, která bojuje za smysl volby. Filozofie jako výkon občanských práv, to Patočka zdůrazňuje.
A pak je tam ještě jeden motiv. Když se ho během výslechu, jeden z vyšetřovatelů, zeptá, proč to vlastně děláte, vy, profesor?, Patočka řekne, když ne já, tak kdo?

Patočka po jedenáctihodinovém výslechu přišel domů v devět nebo v deset večer otřesen, někdy po jedné hodině ráno se mu musela zavolat záchranka a byl hospitalizován. Jeho pohřeb pak proběhl za nedůstojných okolností, jezdily tam motocykly, létala helikoptéra…
Kroupa: Záměr byl, aby to byly nedůstojné okolnosti, ale ono to působilo nakonec opačným způsobem.

Hovoří historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů:
Dne 16. března 1977 se na hřbitově na Břevnově uskutečnil pohřeb profesora Jana Patočky. 14. března se konala první porada štábu, který byl k tomu vytvořen. Řídil ho náčelník Krajské správy SNB hlavního města Prahy a Středočeského kraje. Pro Státní bezpečnost se pohřeb stal příležitostí ukázat, že při zastrašování oponentů režimu mohou použít nejrůznější prostředky. Nad hřbitov byl poslán vrtulník a na nedalekém plochodrážním stadionu túrovali své motorky jezdci z místního oddílu, který byl resortním oddílem ministerstva vnitra.
Štáb zasedal nepřetržitě od 14. března 1977 až do pozdních hodin dne pohřbu. Současně stanovil celou řadu dalších opatření. Jednak měli být zadrženi někteří představitelé Charty 77, mezi nimi třeba Ludvík Vaculík, manželé Kriegelovi, Jiří Hájek, Zdeněk Mlynář a celá řada dalších. Další signatáři Charty měli být předvoláváni k výslechům, samozřejmě neměli být na pohřeb pouštěni z práce.
Státní bezpečnost využila také svého spolupracovníka, administrátora místní břevnovské farnosti, pátera Františka Jedličku. Jednalo se o jednoho z nejstarších spolupracovníků, kterého měla. Jedlička měl přimět rodinu, aby pohřeb byl co nejrychlejší, což se podařilo. Státní bezpečnost navíc minimalizovala počet účastníků tím, že pozdržela tisk smutečních oznámení. O cynismu tajné policie svědčí, že celá akce byla nazvána krycím jménem Dědek. Páter Jedlička pak dostal mimořádnou finanční odměnu.

Je to 35 let a samozřejmě léta předtím, léta hodně dobrého lidského života. Myslíte si, že má Patočka jako člověk politický v současnosti ještě co říct?
Sokol:
Patočkovo dílo není úplně snadné, koneckonců k světovému úspěchu mu pomohly věci kolem Charty, které jsou přístupné. Patočkovy knihy jsou ale dost složité, nejen Přirozený svět, ale i ostatní. Pro mě, a já se zabývám jinými věcmi, ale Patočka vždycky byl a zůstává nedostižným vzorem filozofické poctivosti, toho úporného, těžkého řemesla.
To, o co se pokusil na univerzitě už v roce 1945 a potom znovu, jí strašně pomohlo. A to, že filozofovat neznamená říkat to, co si myslím, ale skutečně přemýšlet. Konfrontovat se s tím, co si nemyslím, a zmáhat to prací. To je něco, co si může každý čtenář vyzkoušet a obdivovat nebo se pokusit napodobit.

Kroupa: Myslím, že Patočkovo dílo je stále nevytěžené. Důležitou známkou toho je, že 35 let po jeho smrti je zájem o jeho dílo větší, než když Patočka zemřel. A za druhé, Patočka měl ohromný filozofický přesah. Jan Sokol říkal, že měl rád Beethovena, sám někde napsal výklad Beethovenovy 9. symfonie. Patočka byl v kontaktu s divadelníky, spolupracoval s Divadlem Za branou, s Karlem Krausem, Otomarem Krejčou a dalšími. Patočka se zabýval Evropou a evropanstvím. Citáty z Patočkova díla najdete v knihách současných filozofických autorů, ale také například v knihách současného papeže.

Chvatík: Je potřeba zdůraznit, že Patočkova filozofická pozice synteticky obsahovala bazální filozofickou problematiku, řekněme ontologickou, případně fenomenologickou – jak teorii poznání, tak problém filozofie dějin, kdy se při bližším studiu nedá odtrhnout jedno od druhého. A k tomu patří i to, jestli byl politický, nebo nebyl. Jeho filozofická pozice byla totiž i pozice politická. Dokazuje to jedna z jeho hlavních myšlenek, pokud jde o filozofii dějin: tedy že dějiny s velkým „D“, kdy už jde opravdu o něco, začínají ve starém Řecku, kde ale zároveň vzniká politika a filozofie, takže jedno vlastně nejde oddělit od druhého.

Hovoří filozof Václav Bělohradský z Univerzity Terst:
Co se mi na něm líbí, jsou jeho poslední díla, například Kacířské eseje o filozofii dějin. V nich se snaží ukázat, že svoboda není otázka názoru, ale že je to otázka určité angažovanosti a chování v jistých situacích. A že takovéto klíčové situace (současný svět je vytvořil nejen dvěma světovými válkami, ale dnes i třeba dluhovou krizí) v sobě obsahují ideu oběti – musíme se obětovat, někdy dokonce obětovat i život. Patočka ale právě rozpracovává kategorii oběti a říká, všichni jsme v tom systému obětováni. A když jsme tedy obětováni, pochopme tu dimenzi – jestliže jsme ochotni se vzdát vlastního života ve válce, vezměme to vážně a řekněme, jsme svobodni, a obraťme tu svobodu, která je v oběti, proti té moci.

Co je to solidarita otřesených (pojem z Patočkových Kacířských esejích o filosofii dějin - pozn. red.)?
Kroupa:
Člověk má tendenci zabydlet se v malém světě zaměřeném jenom na uspokojování vlastních potřeb a záležitostí, do ničeho se venku nemíchat. V tomto životě se cítí být naprosto jistý až do okamžiku, kdy přijde nějaký otřes, způsobený například smrtí blízkého člověka. Vždy to souvisí s lidskou konečností, s omezeností. Člověk se pak může znovu uzavřít do svého malého světa a starat se jenom o své věci, nebo má šanci z něj vykročit a začít buď myšlenkově, nebo prakticky jednat pro druhé. To je člověk otřesený – člověk takříkajíc vytřesený ze svého malého světa. A solidarita otřesených je jednoduše řečeno solidarita nelhostejných k tomu, co se děje kolem nás.

Sokol: Nejen soukromý svět, ale i svět veřejný běží po jakýchsi kolejích, které, zdá se, moc daleko nevedou. Války ukázaly, že tyhle koleje vedou kdovíkam a že celkový směr novověkého světa končí. Ovšem ti, které to nějak postihlo a kteří vědí, že to neznamená, že se buď někam schovají, anebo budou jen vyhrožovat nebo se bouřit, se dají dohromady, protože je něco spojuje.

Kroupa: Ono se to možná týká i tohoto pořadu. Člověk, který je otřesený a který vykročí z toho svého malého světa, je totiž člověk jednající. A pouze jednající člověk dělá dějiny (dějiny přece nejsou to, že stereotypně opakujeme, co dělali ti před námi.) a o těch, kteří dělají dějiny, se potom dá tvořit věda zvaná historie.

(redakčně kráceno)