„Děti nejsou rády, že jsou děti,“ říká Jaroslav Uhlíř

Jaroslav Uhlíř vytvořil za svou uměleckou kariéru bezpočet hudebních melodií, z nichž mnohé doslova zlidověly a staly se nezpochybnitelnými hity. Jeho tvorba zahrnuje filmovou muziku, ale i písničky jako Holubí dům či Strašidýlko Emílek. Ostatně právě písně pro děti, které skládá na texty Zdeňka Svěráka, patří k tomu nejlepšímu, co u nás pro dětské posluchače vzniká. Neopomenutelná je i jeho poloha komika, kterou dokonale zužitkoval v účinkování s Karlem Šípem. S Jaroslavem Uhlířem hovořila v pořadu Před půlnocí z 22. března Šárka Bednářová.

Četla jsem, že od jste od tří let hrál na foukací harmoniku. Jak přišel ten přerod od foukací harmoniky k pianu?
To je krásná geneze. Bylo mi asi deset a už se mi líbila jedna dívka. Její maminka mi ale tehdy řekla, pořád tady huláš na tu harmoniku, kdybys hrál na něco pořádného. To mě zasáhlo, urazilo a tak jsem kvůli té holce a její mamince začal hrát na piano.

Začal jste skládat písničky už v dospívání. Jak to vypadalo?
Šel jsem na to dost obchodně. Zatímco Zdeněk Fibich napsal Poem, já jsem napsal Dojem. Ale byl to hrozný blábol. Nedávno jsem to našel, papír už byl žlutý, skoro dohněda. Je to jenom nějaký akord a pár tónů, ale je tam napsáno: Dojem.

Komponování se hezky rozvinulo, vy už jste se do toho s vervou pustil na vojně. Posléze jste jako už profesionál nastoupil do hudební skupiny Faraon, hrával jste i ve skupině Evy Pilarové. A tehdy vznikaly i vaše první hity. Myslím, že úplně první hit byl René, já a Rudolf, který zpíval Jiří Schelinger. Jak vznikl tento hit? Věděl jste, že to bude hit?
Já už jsem měl hit. Miloň Čepelka uváděl s Dagmar Dvořáčkovou rozhlasový pořad pro vojáky Polní pošta a hráli tam mojí první natočenou písničku, Nachový červánek. Text napsal překvapivě Jiří Štaidl, bratr Ládi Štaidla, zpíval to Karel Hála. Miloň tam říkal, že člověk, který složil tuhle písničku, právě vykonává vojenskou službu, tak jsem se s ním spojil.
Zdeněk Svěrák proto velmi často říká, že mě přebral Čepelkovi. Čepelka je totiž výborný prognostik. Například Divadlo Járy Cimrmana bylo za totality na zrušení ne na hodinu, ale na vteřinu. A Čepelka tehdy řekl: „Pánové, budete se divit, ale Cimrman to všechno přežije.“ Což se stalo. A právě Miloň mi tehdy řekl: „Zdeněk, ten modrooký, co se mnou sedává v kanceláři, napsal nějaké písničky do rozhlasového pořadu. Nechtěl bys mu na to napsat muziku?“ A já jsem říkal: „Počkej, Miloni, umí ten Svěrák vůbec psát texty?“ A on říká: „Ten to umí zatraceně.“

Čili pan Čepelka, to je ten muž, který vás seznámil se Zdeňkem Svěrákem. To bylo to osudové setkání. Když jste se poprvé viděli, zafungovala ta chemie mezi vámi? Jak jste se sžívali?
Žádné fungování nebylo. Zdeněk mi byl sympatický, protože byl klidný a veselý. On nám ale záviděl. My jsme totiž ve vile armádního rozhlasu měli křídlo a s Čepelkou jsme si tam hráli písničky, co jsme napsali. Zatímco Zdeněk měl nějakého „strejce“, který mu posílal noty poštou, a ani spolu nekomunikovali. Proto Čepelkovi řekl, jestli bych s ním nenapsal nějaké dětské písničky. A tak vznikla třeba písnička Strašidýlko Emílek, což byl tehdy na Houpačce (hitparáda Československého rozhlasu v druhé polovině 60. let – pozn. red.) docela hit.

Co vlastně vzniká dříve? Texty nebo melodie?
Mám to tak, že z 97 procent dělám hudbu na texty, což je výhoda, protože jsem tak získal spoustu zakázek. Jsou totiž zase skladatelé, například nebožtík Karel Svoboda, kteří to mají naopak, a dělají z 97 procent napřed muziku, ke které vznikají texty.
Ale mám i výjimky, konkrétně Holubí dům, to byla napřed melodie. Když to ještě nemá text, říkáme tomu se Zdeňkem Svěrákem „broukačka“. Jedna taková broukačka byla i píseň Chválím tě, Země má. Kvůli téhle písničce jsme měli takový masakr, že jsme se se Zdeňkem málem rozešli.

V čem jste se tak nepohodli?
Já jsem mu dal nahrávku, kde jsou samé dlouhé noty, a on nedodržoval délku. A pak už mě opravdu nenáviděl a říkal mi, že ho netlačím ke zdi, že už v té zdi je, že má ty cihly na ramenou. Opravdu hodně jsem ho štval. O prázdninách jsem mu poslal dopis, kde stálo: „Milý Zdeňku, za střízlivého stavu sis vzal melodii s dlouhými notami, a přitom to nedodržuješ. Jsou dvě výjimky. Buď národní písně, kde občas nějaké to slovo lid natáhne, anebo špatný textař. Ani jedno, ani druhé nejsi, tak to koukej osadit těmi dlouhými slabikami.“

Holubí dům. V čem je pro vás tahle píseň výjimečná? V té melancholii, pozvolnosti? Vaše písničky jsou většinou rytmické, živé, tady to je jinak.
Zdeněk se mi svěřil, že když píše text, tak to dělá na melodii, kterou si vymyslí. Anebo, a to je nejhorší, na písničku, která už je známá. Jednou takhle přišel s textem, že to napsal na písničku Kristýnka. Tak jsem mu „poděkoval“, že teď už mu teda můžu akorát znovu napsat Kristýnku.
Ale jako si on dělal imaginární hudbu, tak když já dělám broukačku, vymýšlím si imaginární text. A to se stalo u Holubího domu. Nevím, o čem jsem ten text měl, ale byl jsem na něj zvyklý a říkal si, to mám ale hezký text. Takže když mi Svěrák dal svůj text, byl jsem takový pitomeček, že jsem řekl: „No, nic moc, ale uvidíme.“ Teď přitom žasnu. Ten text je geniální několika způsoby. Když budete například třikrát rýmovat – pocházím z města, dlouhá je moje cesta, já jsem z jiného těsta –, už je to komické, přitroublé. Ale u Holubího domu se rýmuje každá řádka a blbé to není.

Se Zdeňkem Svěrákem jste vytvořili legendární dvojici v tvorbě písniček pro děti. Proslulé jsou vaše Hodiny zpěvu. Jak ten projekt vznikl?
Udělali jsme pořad, který se jmenoval Hudba Uhlíř, slova Svěrák. Bylo to jednorázové, sbírka našich deseti nejznámějších písniček. V televizi nám pak řekli, jestli bychom to nechtěli dělat každý půlrok. Zdeněk to ale chtěl jen jednou za rok. Tak se to přejmenovalo na Nultá hodina zpěvu, jako že je to pilotní pořad, ale místo deseti písniček jich tam pak vždycky bylo osm.

Mám pocit, že dnešní děti jsou náročnější na výběr muziky. Že se trošku mění trend. Jak vnímáte dětského posluchače dnes a před dvaceti lety? Jak se děti vyvíjejí?
Kdysi jsme se Svěrákem dělali dětská přestavení. Oproti období před dvaceti lety jsou děti daleko sebevědomější, někdy až moc. Kdysi jsme je nemohli dostat na jeviště, dneska suverénně přijdou.
Se Zdeňkem Svěrákem jsme se shodli na tom, že máme společně rádi autory, což jsou zároveň naši učitelé, jako je Karel Hašler, Voskovec, Werich a Ježek, Suchý a Šlitr. To jsou naše vzory. Neříkám, že ostatní autoři píšou pro velbloudy, ale jejich písničky se dají normálně zpívat, spoustu lidí je zná. Voskovec kdysi řekl, že si neumí představit, jak někdo hraje a zpívá písničku Život je náhoda z not, protože ji každý zná. A u Svěráka je to podobně.
Ovšem když máte písničku, musíte jí dát i název. Mimochodem názvy nám moc nejdou. Zdeněk do filmu Tři veteráni napsal písničku, která se původně jmenovala Vadí, nevadí jako ta hra. Lidé si to pak ale správně přejmenovali podle prvního řádku na Není nutno.

Jak je to u vás se smutkem? Vy jste zaškatulkován do sféry komiků, máte image komika, s Karlem Šípem jste moderoval známé televizní seriály jako Galashow, Supershow, Šaráda a další. Jak to máte ve svém životě? Jste optimistou?
Jsem optimista ve smyslu, že si říkám, že pořád je něco. Člověka musí potkat nějaký trabl, aby se mohl radovat, když ten trabl nemá. Trable musí být.

Jak vypadá váš život? Jaký byl podíl trablů a radostí? Bylo to aspoň v harmonii?
Určitě se to na vás podepíše. Když pak píšete hudbu na text, který je posmutnělý, dělá se vám to dobře, protože už sakra víte, co je to smutek. A naopak když je text veselý a máte rád legraci, jde vám ta legrace taky. To spolu souvisí.

Když vyrobíte písničku, kdo je prvním posluchačem? Byly to třeba vaše děti?
Ani ne. Držím se Svěráka nebo Šípa. Prvním posluchačem byl vždycky spoluautor.

Ani písničky, které byly vyloženě určené pro děti, jste na vlastním dítěti nevyzkoušel?
Taky ne. Děti nejsou rády, že jsou děti. Zeptejte se desetiletého kluka, jestli je šťasten, že je mlád. Řekne: „Jaký šťasten? Vždyť já jsem ve strašné situaci. Já chci být dospělý, chci chodit za holkami, pít pivo, kouřit cigarety…“ On to bere jako nějakou šlamastiku, kterou musí překonat. A Zdeněk třeba schválně dává do písniček cizí slova a říká: „To mají ode mne, aby se děti zeptaly rodičů, co to je.“
Prostě dětem nepodlézáme. Víme, že mají své normální starosti, docela i veliké. A víme, že na děti nesmíme šišlat. Když na mě tetinka začala šišlat, byla mi podezřelá – co chce, proč na mě šišlá? Proto jednáme s dětmi jako s dospělými a respektujeme je.

Když se ohlédnete za svým životem, litujete něčeho?
Řekl bych, že ani ne, protože dělám to, co jsem vždycky dělat chtěl. Když něco nevyšlo, tak se to pak najednou obrátilo a bylo to výborné. Třeba když jsme s Karlem Šípem začali dělat Hitšarádu, asi po dvou letech jsem řekl, že toho nechám, že chci být muzikant. Ale že takhle někam přijdu a lidi na mě, hele Šípe, řekni fór. A Karel tenkrát říkal: „Jak myslíš, ale pak už není cesty zpátky.“ Tak jsem zapřemýšlel, vzpomněl si na své učitele a napadlo mě, že pan Šlitr začal jako muzikant, ale taky chtěl hrát. Venkoncem Karel Hašler také. Prostě muzikant a komik se nevylučuje, takže jsem zabrzdil.
Strašně se mi to vyplatilo, protože jak teď jezdím po představeních, hraju tam na piano, zpívám a mluvím. Ale pozor, mluvím před dětmi, a to neožulíte. Za to děkuju Karlovi, protože když jsem začínal, byl jsem herecké kopyto. Teď – je to hrozné a herci mě nebudou mít rádi – nemám trému.

Jakýmsi způsobem vás donutili podepsat i Antichartu. Jak jste se s tím srovnával a jak jste si to vyhodnotil?
Totalita je totalita. Tam je velká analogie s heydrichiádou, herci prostě museli. A dokonce nějaká paní herečka říkala: „Herec chce hrát, jemu je to jedno, prostě chce hrát.“ Prostě máte daná určitá pravidla hry, baví vás, co děláte, a chcete to dělat… Oba případy jsou srovnatelné.

Srovnal jste se s tím nějak? A dnes, když se díváte na politický vývoj v naší zemi, jaké se vám tvoří melodie?
Nechci to komentovat, ono se to dokonce komentuje samo. Senzačně na funguje Murphy – každá změna je vždycky k horšímu. 

Jaroslav Uhlíř (*1945, Praha)

Hudební skladatel, zpěvák, komik. Po prvních úspěších na vlnách vojenského rozhlasu během základní vojenské služby působil jako vedoucí skupiny Evy Pilarové, později byl členem skupiny Faraon, kde vznikaly i jeho první velké hity (René, já a Rudolf, Holubí dům). Po roce 1977 studoval na Lidové škole umění – lidové konzervatoři obor dirigování u J. Fialy a skladbu u V. Neumanna. V roce 1977 podepsal Antichartu. Je autorem filmové hudby (Ať žijí duchové, Tři veteráni, Vrchní, prchni, Princové jsou na draka, Lotrando a Zubejda a další). Od poloviny 80. let se objevoval na televizní obrazovce po boku Karla Šípa v zábavných pořadech (Hitšaráda, Galašaráda, Paškál a další). Dlouhodobě a téměř výhradně spolupracuje se Zdeňkem Svěrákem. Společně tvoří velmi populární písně pro děti, které každoročně prezentují v televizním pořadu Hodina zpěvu.      


(redakčně kráceno)