„Lukašenko je extrémní sociální populista,“ říká Vladislav Jandjuk

Skanzen sovětského standardu. I tak lze označit Bělorusko, poslední evropskou diktaturu, které bezmála dvacet let vládne prezident Alexandr Lukašenko. V zemi je prakticky nemožné bez postihu kritizovat vládnoucí garnituru, národní tradice jsou potlačovány na úkor jakési sovětské kultury, hospodaření státu je naprosto neefektivní a bez jakékoliv vize. Takové podmínky nutí mnoho Bělorusů k odchodu ze země a případně k pomoci zvenčí. Už v roce 1997 se rozhodl opustit svou zem běloruský aktivista Vladislav Jandjuk, host Josefa Pazderky v pořadu Před půlnocí z 1. dubna.  

Někde jsem se dočetl, že jste první Bělorus, který dostal po roce 1990 v Česku politický azyl, přesně v roce 1997. Je to pravda?
Asi ano. Měl jsem ale ještě kolegu, a kdo z nás v tom rozhodnutí byl ve skutečnosti první, nedokážu říci. Každopádně jsme byli první Bělorusové, kteří v Česku získali politický azyl.

Co konkrétně vás vyhnalo z Běloruska a přinutilo odjet do zahraničí? Pro většinu lidí je to docela velké rozhodnutí.
Na přelomu roku 1996-97, po referendu, které změnilo ústavu a kdy byl rozpuštěn parlament a de facto jmenován Lukašenkem nový, se politický systém radikálně změnil a velmi silně se zmenšil prostor pro občanskou aktivitu. Na jaře 1997 probíhaly dost silné protesty a my jsme začali narážet na citelný a nebezpečný odpor orgánů státu, především tajné policie a obyčejné policie. Cítili jsme se pod tlakem a pronásledováni, v jedné chvíli jsem dokonce dostal informaci, že budeme při nějaké akci možná zatčeni.
Po konzultaci v rámci naší opoziční skupiny jsme dospěli k závěru, že je lepší neriskovat a uchýlit se do exilu. A zároveň na mezinárodním hřišti situaci trochu vyhrotit a vyžádat přiznání demokratických států, že v Bělorusku není vše v pořádku, že tam jsou lidé, kteří mají politické problémy.

Lukašenko se dostal k moci v roce 1994. Čím se vám konkrétně nelíbil? Proč jste s ním už tehdy nechtěl mít nic společného?
Jeden aspekt je čistě kulturní. Ten člověk razí naprosto jinou kulturní tradici, než kterou jsem považoval za svou, pro mě to bylo naprosto cizí. Jde o orientaci na velmi primitivní ruskou, respektive sovětskou kulturu bez hlubšího obsahu. A o naprosté odmítnutí tradičních běloruských hodnot, kultury, tradic.
Druhá věc je naprostý politický voluntarismus, neschopnost akceptovat jakékoli demokratické procedury, odmítnutí i geopolitického vývoje v Bělorusku. A pak je to jnaprosto nesnášenlivá a agresivní osobnost Alexandra Lukašenka, neschopná sebereflexe. Všem bylo jasné, že tento člověk v dlouhodobé perspektivě nemůže pro Bělorusko udělat nic dobrého. Jeho slavné řeči o tom, že Hitler byl pro Německo spásou, to bylo něco naprosto nepřijatelného.

V roce 1997 jste se ocitl pod tlakem a rozhodl se to řešit odchodem do zahraničí. Pro každého člověka je to velké a traumatické rozhodnutí. Řešil jste to nějak vnitřně?
Je to samozřejmě šok, a dlouhotrvající. Absolutně se to nedá s ničím srovnat, je to je velmi stresující. Ale dobře, nejsem první uprchlík na světě a nejsem ani poslední.

Co na to říkala rodina a nejbližší, byly snahy vás zastavit?
Moc jsem do toho svoje příbuzné nezasvěcoval. Když jsem odjížděl, řekl jsem, že mám v zahraničí nějakou práci, a tím to bez větších vysvětlení skončilo. Nechtěl jsem je vystavovat případným problémům nebo tlakům. Díky bohu jsou teď v pořádku – prostě to nějak zvládli.

Jaký byl první dojem z Česka?
Dojem byl velmi příjemný, potkali jsme třeba policisty a ptali se jich, kde je uprchlický tábor, a oni byli vstřícní a s pochopením a úsměvem nám poradili. Předtím jsem nikdy v Česku nebyl, ale když jsem na první pohled viděl, jakým způsobem tady lidé žijí, řekl jsem si, že přesně takhle bychom měli žít my.

Nedávno jste popisoval, že člověk, který emigruje, je rok, možná rok a půl ze svého rozhodnutí v jakémsi neustálém šoku, že mu teprve všechno dochází. Jak jste prožíval následující měsíce? Co to s člověkem dělá, než se začlení do společnosti?
Ten proces je individuální. Znám případy lidí, kteří to psychicky nebo sociálně nezvládli. Ale já jsem věděl a věřil, že s tím musím něco udělat. Že je na mně velká odpovědnost dát věci dohromady, protože jsme byli první a všichni na nás koukali. To mě i mého kolegu pohánělo. A také jsme tady i díky štěstí potkali dobré přátele a dokázali navázat kontakt.
Pokud je člověk normální a nemá zásadní odpor vůči lidstvu jako takovému, není problém. Česká společnost je adekvátní a Češi vnímají přistěhovalce podle jeho skutečných kvalit v praktickém životě, v bezprostředním kontaktu. Pro člověka, který je zaměřen pozitivně, chce situaci zvládnout, má určité osobní kvality, je schopen se dát dohromady a začít intenzivně pracovat, tady je prostor a není problém se etablovat.

Jsem příjemně překvapen vstřícností ze strany Čechů, kterou popisujete. Řada lidí nemá tak dobré zkušenosti. Jaké jsou nejběžnější reakce Čechů, když se představíte jako Bělorus. Mají vůbec povědomí o Bělorusku?
Když jsem dostal azyl a bydlel v azylovém středisku v Jaroměři, jezdíval jsem se provětrat do Pardubic, do Hradce. Jednou jsem se dost pozdě v noci vracel autem do Jaroměře a po cestě mě zastavila policejní hlídka. Měl jsem ještě auto s běloruskými značkami, takže postupovali dost opatrně. Demonstroval jsem, že je všechno OK, rozsvítil jsem, stáhnul okýnko, ukázal ruce, takže došlo k uvolnění atmosféry. Když jsem jim pak řekl, že jsem z Běloruska a že se tady snažím usídlit jako čerstvý politický azylant, odvětili: „Ó, z Běloruska, politický azyl? Tak to jste asi člen běloruské Lidové fronty?“ Chápete to? Obyčejní policajti z Hradce to sledují a znají to. A to není jediný případ. Na tom je vidět, že český národ je ve svém všeobecném rozhledu daleko dále, než se obecně předpokládá.

Etabloval jste se zde, společně s Člověkem v tísni jste založili Běloruské centrum a začal jste být i politicky aktivní jako disident. Jakou odezvu to mělo v Bělorusku? Nebyli tím ohroženi vaši přátelé, rodina? Znamenalo to nějakou brzdu?
Trošičku ano. Ne že bych korigoval své postoje, že bych se bál, že se tam někomu něco stane, ale snažil jsem se působit tak, aby to byl všeobecný a jasný postoj bez politických zájmů a bylo to velmi těžce napadnutelné. Nikdy jsem se nesnažil zaujmout vůdčí postavení v rámci exilu. Soustředil jsem se na vzdělávací projekty, na projekty zaměřené na rozvoj regionů nebo zlepšení podmínek životního prostředí. Na první pohled jsou to projekty vzdálené od politiky, ale ve skutečnosti je v Bělorusku všechno politika, i ochrana přírody.
Běloruské centrum bylo začátkem prvního desetiletí 21. století velmi aktivní a vedlo spoustu  projektů, mělo kancelář v Minsku. Došlo i k vyhoštění Čecha, který tam působil jako lokální koordinátor. A tehdy jsem také dostával signály, že v určitých kruzích běloruské rozvědky jsme považováni za nejnebezpečnější zahraniční politické centrum, které hodně ovlivňuje i politiku západních zemí.

Jednou z nemocí kritiků Alexandra Lukašenka a současného běloruského režimu je názorová roztříštěnost. Lidé sice kritizují Lukašenka, ale spolupracovat dokážou velmi málo. Trpí Bělorusové v exilu stejnou nemocí, nebo je zkušenost exilu více sjednocuje?
Bohužel ne. Je to odraz stavu běloruské společnosti, o které se vlastně ani nedá mluvit jako o společnosti, to je obyvatelstvo. Ten stav je velmi bídný. Lidé jsou navzájem podezřívaví, nevěří si, jsou pod tlakem propagandy. Neexistuje politický diskurz, ve kterém by si vypracovali společný postoj nebo názory.
Je to výsledek historického vývoje. Bělorusové žili pod politickým a sociálním tlakem více než posledních 200 let. Od rozpadu Rzeczi Pospolity v roce 1772. A tak se naučili přežívat v jakékoli situaci. Běžný člověk se proto snaží maximálně neangažovat v ničem, co zavání jakoukoli politickou, sociální nebo společenskou aktivitou. Bělorusové mají v sobě hluboce zakořeněný strach o svoje křehké živobytí, postavení, takže se snaží nedržet jakéhokoliv názoru. Kolikrát jsem šokován, jak během rozhovoru dokážou několikrát zásadně změnit svůj názor na ty samé věci – chvíli vládu chválí, chvíli jí nadávají, aby pak zase řekli, že si nic jiného neumí představit.
Lukašenko samozřejmě svou moc využívá velmi chytře. Je to extrémní sociální populista, který neustále zdůrazňuje svůj silný mandát, že je za všechno osobně odpovědný a že se snaží na potřeby obyvatelstva reagovat, jak může. Z dlouhodobého hlediska je jeho model nejen kulturně nepřijatelný, ale i ekonomicky absurdní. Je totiž postavený na dotacích ze zahraničí, především z Ruska.
Zkrátka on zprávu z roku 1994, „zachraňte, co se dá, ať se to celé nerozpadne jako Rusko, Ukrajina, ať si zachováme svůj standard“, uchopil ve stylu zachování starého sovětského standardu v ekonomice, sociální sféře, zdravotnictví, v celém společenském životě. Je jasné, že to dobře nedopadne. Za minulý rok tam byla inflace 300 procent, ale Lukašenko nemá žádnou jinou představu o tom, co by dělal. Nemá žádnou modernizační strategii. Jeho modernizace továren a rafinerií je jen reakce na momentální poptávku, ale na nějakou dlouhodobou vizi prostě nemá kapacity.

Od roku 1997 jste v Praze, rozběhl jste řadu aktivit, spojili jste se s řadou dalších aktivistů, kteří ze Západu i odsud ze středu Evropy tlačí na Lukašenka. Rozjely se proti němu poměrně tvrdé evropské sankce, je v čím dál větší izolaci, nicméně stále zůstává u moci. Není to pro vás frustrující?
Je to velmi frustrující. Osobně je mi na tom nejvíce nepříjemné, že nemůžu dceři ukázat místa, která mám rád, kde jsem vyrůstal, a říct jí, co pro mě znamenají a proč. Nedá se ale nic dělat, musím to překousnout.
Je potřeba se maximálně soustředit na budoucnost, aby Bělorusové dostali možnost osobnostního rozvoje, mohli studovat na Západě a vybudovat si kariéru, ale podle možností zůstali v kontaktu. Neříkám, že se všichni musí vrátit a dělat aktivismus. Naopak, ať se usadí na Západě, vybudují si silné postavení – ať někdo dělá v Mezinárodním měnovém fondu nebo Světové bance, ať dělají v silných mezinárodních firmách. Ovšem ve chvíli, kdy se to v Bělorusku změní, a jednou se to určitě změní, bude potřeba, aby tito lidé silou své osobnosti a postavením Bělorusko udrželi v Evropě. Aby to nespadlo někam do nešťastného orientu, aby to zase neskončilo pod totální kontrolou Ruska.
Samozřejmě to bude nesmírně těžké – vidíme, co se děje v severní Africe. Takovouto základnu ale musíme připravit. V tom je naše hlavní funkce na Západě. Politické aktivity, lobbování, přesvědčování, demonstrování, to všechno je jen kvůli tomu, aby naši lidé dostali šanci a byli na Západě vstřícně přijati. Aby Západ cítil, že Bělorusové mají touhu dostat se z nešťastného stavu, ve kterém jsou.

Neměl jste za těch patnáct let, co se věnujete politickému aktivismu, vážnější krizi? Nikdy jste nepochyboval o tom, že to, co děláte, má smysl a přinese to dlouhodobě nějaký užitek?
Samozřejmě že ano, ale tady o to nejde. Normální člověk má vždycky pochybnosti, to patří k výbavě rozumného člověka, ale nic to nemění na tom, co má dělat. Dělám tedy to, co mám dělat, a osobní pochybnosti zůstávají. Kdybych ty pochybnosti neměl, možná bych tam vydržel.

Někteří čeští emigranti mi popisovali zvláštní stav, že si po několika letech najednou začali uvědomovat, že se svou vlastí začali ztrácet kontakt, že jí přestali rozumět. Realita jejich nové země byla totiž natolik odlišná, že cítili, že se to nenávratně rozpojuje. Když pak přišla sametová revoluce a oni přijeli zpátky, věděli, že nejsou v zemi, kterou opouštěli, a že s ní možná nikdy nesplynou. Nebojíte se něčeho podobného?
Jsem s tím morálně smířený. Chápu, že už detailně nemůžu znát běloruskou situaci, nebyl jsem tam patnáct let.
Na druhou stranu režim zemi zakonzervoval ve stavu těsně před rozpadem Sovětského svazu. Rodiče mi říkají, že kdybych přijel, vůbec nepoznám rozdíl – ty samé obchody, ty samé prodavačky, to samé zboží, stejné ulice, lampy, autobusy, všechno. Vnějšek i vnitřek zůstal neporušen – je to skanzen. I proto si myslím, že ještě rozumím tomu, co se tam děje. Samozřejmě obrovská změna je v tom, že tam vyrostla celá generace lidí, která žila celý svůj život při Lukašenkovi. To je politicky a společensky jiná situace, i když zase ne až tak moc. Lukašenko totiž jako každý diktátor situaci konzervuje. V jeho zájmu je, aby se nic nezměnilo, protože jakékoli změny, společenské, politické, ekonomické, s mocí zacloumají.
Čas od času někdo přijede, v rámci našich programů nebo jako turista, a já se snažím s těmi lidmi sejít, pokud mají zájem, a pohovořit. Poznatky, postřehy a vyprávění, které od nich nasávám, mě pak utvrzují v představě, že běloruské situaci víceméně rozumím alespoň na takové úrovni, abych nebyl úplně mimo.

Vladislav Jandjuk (*1969)

Běloruský disident. Společně s lékařem Sergejem Jurčenko byli prvními Bělorusy, kteří po roce 1990 získali v ČR politický azyl. Založil Běloruské centrum, je členem běloruské exilové vlády a jejím zmocněncem pro střední Evropu, působí jako mluvčí kulturního spolku Bělorusů v ČR.


(redakčně kráceno)