Nesmíme se bát bruslit na hraně zákonů, říká Jiří Honzírek

Konečné řešení kulturní otázky. Absurdní drama z prosincového zasedání Komise pro rozvoj kultury v Brně uvedl na Brněnském lunaparku Ochotnický spolek divadla Feste. O autorství hry se s divadelníky pře úředník – zapisovatel JUDr. Tomáš Tyl. Kdo byl Shakespearem ve skutečnosti?

Je jich dvanáct. Divadelníci, lidé ze Žít Brno a Brno kulturní i aktivisté z různých neziskových organizací. Kromě přátelství či osobních sympatií je spojuje také zájem nenechat si dobrovolně přistřihnout křídla v záležitostech, kde cítí, že k nim mají také co říct. O slovo se však nehlásí bojem či bouřlivými demonstracemi. Jejich strategie je mnohem záludnější. Politikům drásají nervy sarkasmem, nadsázkou a parodií.

Dokonalým příkladem toho je hra příznačně pojmenovaná „JUDr. Tomáš Tyl: Konečné řešení kulturní otázky.“ Jejím uvedením chtěli poukázat na xenofobní výroky ze strany magistrátu vůči nezávislé kulturní scéně, ale také na těžkopádnost úřednické řeči, která se místo řešení opravdu palčivých otázek často motá spíše ve zkratkách a těžko uchopitelných konceptech s nekonkrétními obsahy, jako je vize, systém či princip.

„Úředníci se sami ocitají v pasti, pokud se tak snaží na něčem domluvit. V tomto smyslu mi jich je vlastně líto. Tahle řeč, pokud ji převedete do divadelní formy a dáte ji do úst někomu jinému, tak se stává absurdní řečí. Naším cílem rozhodně nebylo někoho zesměšnit, spíš jsme chtěli obnažit ta střeva. Aby bylo vidět, jak se spolu lidé ve vedení města normálně baví,“ říká divadelní režisér a jeden z iniciátorů „odboje“ Jiří Honzírek. Podotýká, že zápis z jednání nechtěně proklouzl pod rukama úředníků v surové, neučesané podobě ještě před jeho oficiálním zveřejněním.

Shakespeare zůstal doma

Úředník Tomáš Tyl, jenž se podle otevřeného dopisu Jiřímu Honzírkovi považuje za autora hry a domáhal se dokonce honoráře, se ani na pozvání organizátorů Brněnského lunaparku na představení nedostavil.

Konečné řešení kulturní otázky
Konečné řešení kulturní otázky

„Já mu to nezazlívám,“ tvrdí Honzírek. „Samozřejmě by tím u mě hodně stoupl, ale záleží na tom, jakou má náturu. Dopisovali jsme si a vím, že měl obavy, abychom na něj tady nějak neútočili. To samozřejmě nebylo naším záměrem. Je nám jasné, že on sám je v tom celém vlastně nepodstatný, že je příliš malá ryba ve vnitromagistrátních válkách a kauzách,“ míní.

Otázku autorských práv Jiří Honzírek konzultoval pro jistotu i s právníky. Ti mu potvrdili, že na zápis z jednání veřejné instituce se autorský zákon nevztahuje a požadavky úředníka jsou tak naprosto nerelevantní.

Konečné řešení kulturní otázky
Konečné řešení kulturní otázky

„Já v tom vidím jeden strašně důležitý moment. Tady dorostla strašně silná generace mladých lidí, mnoho z nich má vysokoškolské vzdělání a ve své profesi jsou úspěšní. Nemají bázeň nebo ostych vyjadřovat se proti politikům nebo proti věcem, které se jich bezprostředně týkají,“ je přesvědčený Honzírek. „My už nepřemýšlíme v tom smyslu sedmdesátých, osmdesátých let. Na to je magistrát strašně nepřipravený a nedochází mu, že na nás už nestačí udělat bububu a my se stáhneme. Takhle už to dnes prostě nefunguje. Dnes je tady i spousta právních neziskovek, které jsou schopné nás z toho vysekat, kdyby bylo nejhůř. Samozřejmě nesmíme porušovat zákony. V tomto momentě v podstatě bruslíme na jejich hraně – ovšem úplně stejně, jako to dělá magistrát,“ dodává.

Zatímco politici ve vedení města ještě pár let zpátky stáli maximálně sami proti sobě, dnes se před nimi vynořila skupina lidí, kteří se nechtějí smířit s tím, že se jedná o nich bez nich. A rychle jim šlape na paty. „Z naší strany je tady obrovská vůle jednat. Myslím si, že kdyby nás pustili mezi sebe, že by se to najednou hodně ozdravilo,“ říká Jiří Honzírek s tím, že ani je samotné tyto kočkomyší války vlastně až tak nebaví, jak se to politikům ve vedení města možná jeví.

„Chceme pracovat a dělat na svých vlastních projektech, na kterých nám záleží. Jakmile to bude možné, přestaneme se takhle handrkovat a budeme si dělat svoje,“ slibuje Honzírek.