To by se za Masaryka stát nemohlo!?

Nepřiměřené svázaní politiků s ekonomickými zájmy soukromých subjektů a z toho vyplývající ovlivňování politiky. Dehonestace politických konkurentů v tisku prostřednictvím zmanipulovaných skutečností či dokonce na základě absolutních lží. Nebo hledání zástupných důvodů pro vysvětlení vlastních pochybení. To vše jsou nešvary, které provázely politiku první republiky a které dobře známe i dnes, často však bohužel v rozvinutější a nebezpečnější podobě. 

O aférách první republiky hovořili v Historii.cs z 3. března historici Jana Čechurová z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Josef Harna a Jaroslav Šebek z Historického ústavu Akademie věd ČR. Moderoval publicista Vladimír Kučera. 

Úryvek z dokumentu Novoroční mrtvola aneb špiritusová aféra (režie Jiří Stehlík, 1968):
V říjnu roku 1923 se zčistajasna dopálil velkostatkář pan Pretl z Kumburku a napsal státnímu žalobci a některým novinám dopis: Před valnou hromadou Družstva hospodářských lihovarů v Praze dne 25. března 1923, kde jsem mimořádným členem, dožadoval jsem se o sdělení, komu bylo vyplaceno z kampaně 1920 až 1921 11 milionů 800 tisíc korun a z kampaně 1921 až 1922 10 milionů korun, které prý měly být použity k umlčení socialistických stran. Dispoziční právo s těmito penězi má předseda družstva Karel Prášek, a ten řekl, že ho nikdo nedonutí, aby řekl, kdo peníze dostával.

Já bych si chtěl vyprávět o třech aférách první republiky, abychom si připomněli trošku prvorepublikovou politiku. Tou první je takzvaná lihová aféra?
Čechurová: Lihová aféra je spojena s vnitřními třenicemi v agrární straně a se vztahem Hradu k protišvehlovské opozici v agrární straně s tím, že na líh se to v podstatě jen tak trošku svedlo.
Karel Prášek byl jedním z nejvýznamnějších exponentů agrární strany a představoval proti Švehlovi, předsedovi agrární strany, pravicovou velkostatkářskou opozici. Z této pozice si pak při pátém výročí oslav republiky dovolil opravit Masaryka v jeho názoru, že vývoj jde doleva. A poukazoval na to, že to může být jen přechodné, že vývoj celkově doleva vůbec směřovat nemusí. Tím prezidenta zaskočil a stal se ještě víc neoblíbeným.
Navíc se ho Švehla snažil zlikvidovat jako opoziční křídlo ve straně, což bylo právě spojeno s vypuknutím lihové aféry (šlo o ceny a kvóty výroby lihu). Prášek byl předsedou největšího lihovarnického družstva a zjistilo se, že družstvo má fond, z kterého byly vydávány prostředky i koaliční národně socialistické straně, aby se tím koupil konsenzus. Prášek se hájil, že takové fondy mají i ostatní podobné korporace a že na tom není nic divného, že je to jenom zástupný důvod.
Nicméně kolem Práška se začala rozviřovat mediální kampaň. A legendární je 1. leden 1924, kdy Prášek jako předseda Senátu nebyl pozván ani na audienci, ani na slavnostní oběd k Masarykovi, což bylo vnímáno jako určitá morální facka.

Harna: Prezidentovo gesto bych nepovažoval za něco podružného, Masaryk tím naznačil, že se od afér tohoto druhu distancuje. Nic to přitom nemění na tom, že Masarykovi Prášek nebyl příliš vhod, takže využil i této příležitosti, jak ho eliminovat.
Práškův sestup potom pokračoval v několika stupních. Pod tlakem široké novinářské kampaně se vzdal předsednictví v Senátu. Pokoušel se založit odštěpeneckou stranu, ovšem za první republiky byly stranické secese většinou nezdařené, takže jeho strana velmi brzy splynula s národní demokracií.

Šebek: Tato aféra měla své dozvuky i v legislativní sféře. Během roku 1924 parlament přijal zákon, podle kterého neměli politici zasedat ve správních radách velkých korporací. Zákonu se někdy trochu nadneseně říkalo Lex Prášek. Přesto se na těchto praktikách nic nezměnilo a všichni vedoucí politici byli propojeni s různými ekonomickými zájmy, s velkými podniky, což se ve 30. letech stalo rozbuškou pro velkou vlnu kritiky československé demokracie.

V tomhle jsme se z historie tedy moc nepoučili.
Šebek: Naopak jsme možná prvorepublikovou demokracii v tomto směru překonali.

Když se do podobné pozice dostanou politici dnes, většina z nich začne říkat, že za to mohou média. To tenkrát média také hrála tak silnou roli?
Šebek: Tehdy fungoval jeden odlišný rozměr mediální kultury, kdy řada periodik patřila přímo stranickým sekretariátům, takže bylo jasné, kdo koho vlastní, což v současných poměrech neexistuje. Pokud něco napsalo České slovo, hájilo to zájmy národních socialistů. Lidové listy hájily zájmy lidovců, Právo lidu sociální demokracie, Rudé právo komunistů. V tom byla ta partie rozehrána naprosto jednoznačně. Jedinou výjimkou byly bulvární listy, konkrétně list vydavatelství Tempo, které patřilo bratrům Stříbrným a které se koncentrovalo na zápas proti Edvardu Benešovi. Jinak se ale bulvár snažil aspoň navenek vystupovat nestranně – padni, komu padni.

Harna: Kromě bulváru existovaly i další nestranické listy. Například Lidové noviny, o kterých se sice říkalo, že jsou hradní, ale nepatřily konkrétní politické straně. Také Peroutkova Přítomnost byla relativně nezávislá. A našli bychom i další, které nepodléhaly stranickým sekretariátům.
Stranické členění tisku bych ovšem nepokládal za tak vážnou chybu, protože politické strany se tím v podstatě navzájem hlídaly. Kdyby se některá strana snažila něco utajit, konkurenční strana by s tím vyšla navenek. Tisk proto mohl být skutečně pokládán za hlídacího psa demokracie.

Čechurová: Také bylo zcela normální, že když někdo odešel z určité politické strany, okamžitě si založil vlastní noviny, svou vlastní tribunu. Potřeboval totiž nějakým způsobem komunikovat a ovlivňovat a bez vlastních novin byl jako němý. (Třeba Karel Prášek založil noviny Napravo.)

Jiří Stříbrný, muž 28. října, byl z politiků první republiky nesporně jedním z největších aféristů. Kdo to vlastně byl Jiří Stříbrný? Co to bylo za osobnost? Podle fotografií vypadá jako slušný, vyrovnaný, tvrdý muž.
Harna: Jiří Stříbrný byl významná postava České strany národně sociální, později Československé strany socialistické. Začínal jako mladý žurnalista na přelomu 19. a 20. století a velmi rychle se uplatnil, protože byl nesporně schopný a dokázal absorbovat nejrůznější myšlenky. Už před válkou byl poslancem vídeňského říšského sněmu. Ke konci první světové války se vesměs neúspěšně pokoušel o koncentraci socialistických stran – k národně sociální straně se mu podařilo přičlenit pouze několik drobných skupin (liberálně demokratickou skupinu české demokracie nebo anarchokomunisty). Velmi aktivní byl však 28. října a v následujících dnech, kdy začal i jeho vzestup. Působil pak v celé řadě vlád jako ministr.
Jenže Stříbrný svůj vzestup neunesl a začaly se objevovat negativní rysy jeho povahy, nefér přístupy a nefér chování, které ale zpočátku nevykrystalizovaly v žádnou aféru. Několik let po válce byl dokonce Masarykovým oblíbencem a Masaryk v něm viděl určitou naději. Jejich vztah se ovšem posléze začal kalit. První příčinou byla polemika o zásluhy na vzniku republiky – polemika mezi Masarykovou zahraniční akcí a vnitřním, domácím odbojem, domácí politickou frontou. Stříbrný se totiž cítil ukřivděný, že Masaryk i další činitelé podceňují vliv a význam domácího odboje, až to narostlo do tak neřešitelných záležitostí, že se od něj Masaryk odklonil.
Stříbrný ale nepochopil, že se pro něj mění atmosféra v politickém spektru, a postupoval dál ve svém politickém avanturismu. Po volbách v roce 1925 se stal v druhé Švehlově vládě ministrem národní obrany. To sice byl vrchol jeho kariéry, dokonce jistou dobu zastupoval Švehlu, který měl zdravotní problémy, jenže zcela zřetelně narážel na konkurenční vztahy uvnitř strany. Jednak se dostával do konkurenčních vztahů k Václavu Klofáčovi, předsedovi strany, ale především byl ve sporech s Edvardem Benešem, který do Strany československých socialistů vstoupil.

Šebek: Připomněl bych ještě jednu velkou aféru Jiřího Stříbrného, která v podstatě obsahuje aféry dvě. Bratr Jiřího Stříbrného František byl majitel uhelných dolů a v době, kdy byl bratr Jiří ministr železnic (1922-25 - pozn. red.), dodával pro železnice předražené dodávky uhlí, aby z toho oba měli patřičný profit. V létě 1925 do toho pak vstoupila takzvaná Marmaggiho aféra, která znamenala určité ochlazení vztahů mezi Vatikánem a československou vládou. Nuncius Marmaggi totiž odjel z Československa na protest proti oslavám státního svátku upálení Mistra Jana Husa, s čímž Vatikán dlouhodobě nesouhlasil.
Masaryk si roztržku mezi Vatikánem a Československem v podstatě přál, ale ostatní politici byli spíše zdrženliví. Jiří Stříbrný se však za Masaryka postavil a současně odstoupil z vlády, protože ostatní politici se tak jednoznačně k Masarykovi nezachovali, že byli váhaví a zdrženliví. Problém byl však spíše v tom, že už se tušily záležitosti kolem dodávek uhlí, takže Stříbrný si tím zachoval tvář, když odstoupil z vlády, aniž bylo jeho jméno spojováno právě s touto uhelnou aférou. Nakonec se do vlády ještě jednou vrátil po parlamentních volbách na podzim roku 1925.

Velmi pikantní je aféra, na které by si takový Blesk nebo Aha! jistě smlsly, a to je označení Jiřího Stříbrného za syfilitika. Dobrozdání k tomu dokonce dala věhlasná lékařská autorita, jakou byl tehdy profesor Antonín Trýb. Jak to bylo se Stříbrného syfilidou?
Čechurová: V rámci bojů ve straně československých socialistů se předsedovi Klofáčovi, kterému se zdálo, že mu Stříbrný přerůstá přes hlavu, ohromně hodilo, když dostal informaci, že Stříbrný má syfilis ve stadiu progresivní paralýzy a že by bylo vhodné ho někde izolovat, nejlépe do blázince, a tím vyřadit z veřejného života.
Klofáč dostal tu informaci od lékaře, jehož žena se měla od Stříbrného nakazit, jenže on nevěděl, že měla za milence nejen Stříbrného, ale ještě jednoho důstojníka, a že se nakazila od něj. Nicméně Klofáč vyvinul jistý nátlak na Antonína Trýba, že přijíždí s pověřením Masaryka, Beneše, aby mu dal potvrzení o tom, že Stříbrný je opravdu nemocný, že je nebezpečný a že by měl být izolován.

Jak na to mohl Antonín Trýb přistoupit, profesor, lékař?
Harna: Václav Klofáč navštívil Antonína Trýba a ten si od něj nechal vylíčit příznaky Stříbrného údajné choroby. Řekl, že to jsou příznaky pokročilého stadia syfilidy, ale že pokud pacienta nevyšetřil, nemůže dát žádné dobrozdání. Klofáč se vrátil do Prahy a poslal profesoru Trýbovi děkovný dopis, v kterém opět vylíčil ty příznaky. Trýb na to jako seriózní profesor zcela bezelstně odpověděl a zopakoval, že to jsou příznaky pokročilého stadia syfilidy, ale že pacienta neviděl. S tím pak Klofáč chodil po pražských kuloárech a říkal, že má dobrozdání, že bratr Stříbrný je vážně nemocen a že by se s tím mělo něco dělat. Dokonce si zavolal i bratra Stříbrného, Františka, aby to nějak řešili v rodině.

Šebek: Tato aféra probíhala v době, kdy v Polsku došlo k pravicovému převratu a Pilsudski se stal autoritativním vládcem. Někteří politici z hradního okruhu, nejen Masaryk, se přitom domnívali, že by se Stříbrný mohl stát zárodkem autoritativních fašistických tendencí u nás. (Nebylo to úplně nereálné, protože jeho další politická dráha tomu zcela nasvědčuje.) Navíc v roce 1926 se u nás vytvářela nová mocenská struktura, protože socialistické strany výrazně prohrály parlamentní volby, a hledalo se, jak dál s vytvářením vládní většiny. Právě kvůli obavě, že by těchto nestabilních poměrů mohli využít lidé jako Stříbrný, se aféra se syfilidou hodila k tomu, aby byl Stříbrný politicky eliminován.

Harna: V roce 1926 se to řešilo na bázi politické strany, kde se proti Stříbrnému začala vytvářet opozice, a nakonec to vedlo až ke svolání mimořádného sjezdu. Sjezd proběhl v září 1926 v Brně a řešil se na něm právě spor mezi bratrem Klofáčem a bratrem Stříbrným.

A potažmo i Benešem…
Harna: Beneš byl tehdy v zahraničí volen do Rady Společnosti národů, takže byl mimo. A sám jsem nenašel jediný příznak, dokument, že by se v tom angažoval.
Samozřejmě se to traduje, tisk psal, že na tom měl Beneš zájem, protože mu vyloučení Stříbrného ze strany zásadně pomohlo. Na brněnském sjezdu byl zvolen jedním z místopředsedů strany a několik let pak dělal straně jakéhosi ideologa.

Stříbrný pak úplně zmizel z politické špičky a začal trošku koketovat s českým fašismem, který ovšem nemůžeme spojovat s fašismem, jak je vykládán dnes. Nicméně to ho také poškodilo?
Harna: Pokoušel se vrátit do politiky. Zakládal strany, které ale nikdy neměly nějak velký vliv. Pak se přiklonil k národní demokracii, vytvořil společnou stranu Národní sjednocení.
V podstatě ho živilo jeho prosperující nakladatelství Tempo, které vydávalo bulvár, a dokonce se tvrdí, že některé jeho tiskoviny jsou základem české pornografie. Nakladatelství fungovalo i během protektorátu, ale neexistuje žádný doklad, že by Stříbrný chtěl kolaborovat s okupační mocí.

Šebek: Protektorátní dobu lze ilustrovat tím, že na jedné straně svého deníku otiskl velký článek, který se věnoval padesátým narozeninám Vůdce. A na druhé straně byl článek, který popisoval, jak se muži po padesátce dostávají do velkých fyzických problémů.

Harna: Po válce byl zatčen, souzen Národním soudem a odsouzen k doživotí. Zemřel ve vězení v roce 1955. Ve vězení napsal paměti, ze kterých pochopitelně vychází velmi pozitivně. Zajímavé ale je, že v nich nikdy neplakal nad svým osudem. Bral to statečně.

Šebek: Jeho odsouzení na doživotí byl určitý resentiment první, respektive druhé republiky, protože Široký byl místopředsedou Strany národní jednoty. Dopadl tedy podobně jako Rudolf Beran nebo Gajda. Šlo zkrátka o určité animozity mezi Benešem a těmito politiky.

Třetí aféru bych rád uvedl mottem – klerikální časopis Čech napsal: „V Hulvátově u Čapků se slavil silvestr opilou orgií. Tancovaly nahaté ženštiny. Hradní sběř urážela před prezidentem vyvolence českého lidu. Takové zábavy pro prezidenta neuspořádal Čapek poprvé.“ Proboha, co se to v tom šestadvacátém roce na silvestra u Čapků dělo?
Šebek: Tak, jak to líčily noviny, to nebylo. Byla to docela nevinná oslava silvestra v přátelské společnosti u bratří Čapků, kam byl pozván i prezident republiky. Žádné nahaté ženštiny po stolech neposkakovaly. Pouze přišli přátelé herci, kteří v silvestrovském rauši pro prezidenta karikovali politiky nové vládní koalice. Tehdy se totiž vytvořila nová, pouze pravicová vládní koalice a oni tak dávali najevo svoje levicové smýšlení. Zkrátka si dělali srandu z pravicových politiků – z Kramáře, ze Šrámka, také ze Švehly. Musíme si uvědomit, že to bylo pár měsíců před prezidentskými volbami, a proto měla ta aféra takový ohlas.

Švehlu údajně hrál František Smolík, který měl bílou náprsenku s nápisem Čech, což byl mimochodem časopis, který Šrámka velmi často kritizoval z klerikálních pozic. Švehla měl mít hlávku zelí na hlavě místo koruny…
Harna: Asi dva roky se pak táhl soudní spor, kdy se prokázalo, že téměř všechno, co bylo uváděno v tisku, zejména v národně demokratickém a klerikálním, bylo úplně vymyšlené. Jediné, co bylo skutečné, byla takzvaná Koleda tříkrálová, kterou představovali ti herci. Když ji ale čtete, nenajdete skoro žádnou invektivu. (Přestože je to z pera Karla Čapka, který to narychlo sepsal během silvestrovského odpoledne, je to ubohá rýmovánka, kterou bych Čapkovi nikdy nepřisoudil. Čapek byl totiž všechno možné, jen ne satirik.) Žádné orgie se tedy nepořádaly. Jako jediná žena tam byla Olga Scheinpflugová, která nosila kafe a čaj, jinak to byla pánská společnost.
Soud byl ale velmi složitý, protože redaktoři obžalovaných tiskovin podali protinávrh na soudní řízení s Karlem Čapkem. Skončilo to až v roce 1929, kdy byl redaktor jednoho z národně demokratických listů odsouzen k pokutě 1.600 korun a navíc měl Čapkovi zaplatit 3.000 korun odškodného. V následujícím procesu to bylo revidováno, takže nakonec zaplatil odškodné 2.000 korun, které Čapek okamžitě věnoval na charitu. V rozsudku bylo dokonce napsáno, že v případě, že odsouzený tyto částky nezaplatí, bude odsouzen na deset dní vězení. 

Tady padlo, že to bylo kvůli volbám. To ale noviny tedy dost drsně ovlivnily politiku?
Čechurová: To noviny dělávají. V květnu měly být prezidentské volby, takže v protimasarykovském táboře se hledalo, čím by se dala umenšit jeho morální autorita, a tak na něj vytáhli tohle.

Šebek: Prezidentské volby v květnu 1927 nakonec dopadly opět v Masarykův prospěch, ačkoliv nezískal tolik hlasů jako v první volbě.

A kdo to na něho vynesl?
Šebek: To nevím. To je prostě ta intelektuální drbárna, která funguje i v současnosti. Skutečným cílem bylo, a byly to hlavně pravicové listy, které se touto aférou zabývaly, zdiskreditovat Masaryka před volbami. Tehdejší nová mocenská konstelace totiž předpokládala, že vedle vlády by se mohl změnit i prezident a jako jeden z Masarykových protikandidátů připadal v úvahu právě Antonín Švehla.

Psalo se nejen o nahatých ženštinách. Také se zdůrazňovalo, že tam údajně byl komunista Vladislav Vančura?
Harna: Ano, v některých článcích se objevuje invektiva, jak to, že Masaryk byl přítomen na setkání, kde byl komunista. Ovšem Vančura patřil do intelektuální sféry, a přestože byl komunista, byl nezpochybnitelný. Tehdy to také bylo s komunisty trošičku něco jiného, než jak to chápeme dnes.

Mluvili jsme o třech aférách první republiky. Nebylo to jenom kvůli tomu prvoplánovému, abychom si řekli, že stejně jako jsou aféry dnes, byly i tehdy, to je myslím obecně známo. Myslíte si ale, že se mění jejich charakter? Jejich smysl? Nebo i to je pořád stejné?
Čechurová: Dnes je společnost složitější, což ovlivňuje charakter afér po ekonomické, ale i po politické stránce. A zároveň do toho vstupuje mnohem sofistikovanější mediální a komunikační sféra. V tomto je to jiné, ale původní smysl zůstává.

Šebek: Problém vidím v tom, že propojení politiky a byznysu a hlavně obsah peněz je v současné době daleko větší a těsnější než za první republiky, kdy byla hranice mezi politikou a byznysem přece jenom ostřejší.

Harna: Myslím, že i když byli tehdy politici závislí na ekonomické sféře, měli přece jenom větší prostor pro samostatné jednání. A pokud v nich byl nějaký morální základ, mohli v politice něco ovlivňovat. Kdežto dnes, obávám se, je to velmi obtížné.

(redakčně kráceno)