„Musíme nevidomé děti učit, jak si hrát a užívat legraci,“ říká Kevin Carey

Nevidomí narážejí v běžném světě na celou řadu překážek, i ty největší však jde překonat nebo alespoň minimalizovat. S nepřeberným množstvím informací mohou pomoci moderní technologie, nedostatky vzdělávacího systému lze kompenzovat cílenou a citlivou vládní podporou, ale především nesmí chybět ochota společnosti pomáhat. Začlenit nevidomé do života a dění společnosti se podstatnou část svého života snaží poradce britské vlády a Evropské unie Kevin Carey. Sám přitom slouží jako ideální vzor, neboť je od narození slepý. V pořadu Před půlnocí z 10. dubna s ním hovořila Pavla Pilařová.

Jste poradcem vlády Spojeného království a Evropské unie pro otázky obecné přístupnosti. Co je náplní vaší práce?
Funguje to na spoustě úrovní. Co se obecné politiky týká, radím, do jakého rozsahu by měly být vládní informace dostupné občanům, a také zajišťuji, aby řešení vždy fungovala. Aktivně jsem také spolupracoval s ministerstvem spravedlnosti, kde jsme zajišťovali, aby etnické minority a nepříliš inteligentní lidé mohli také dosáhnout spravedlnosti. A pracoval jsem i v IT oddělení na tom, aby lidé dostávali své dávky a příspěvky. Je to tedy teoretická i praktická práce.

Jak velký vliv máte na vnímání nevidomých celou společností?
Mojí rolí je ukazovat učitelům, sociální vůdcům, zaměstnavatelům, že hendikepovaní lidé jsou schopní dělat spoustu praktických věcí, že si normálně vybírají peníze z banky, normálně nakupují, studují na univerzitách, dělají zajímavé a užitečné práce. Zkrátka používáme technologii k tomu, abychom lidem pomohli dělat praktické věci místo toho, abychom o tom jenom teoretizovali.

Jak dlouho se této činnosti věnujete? Máte už nějaké úspěchy, nebo je to běh na dlouhou trať?
Přístupu k informacím se ve Spojeném království věnuji už asi patnáct let. Když ale jedu do Bruselu, velice často děláváme spíše hloupé než zajímavé věci. Lidé, kteří o tom nic neví, si totiž dělají vlastní závěry. Mojí prací je pak jim ukazovat, jak se věci dělají. Říká se, že je velmi nebezpečné, když autor ztratí kontrolu nad svou prací. Zákonodárci ovšem obvykle dělají tu chybu, že se nás nezeptají, jak postupovat.
Já ale učím praktické věci. Za posledních dvacet let jsem dělal pro televizi titulky pro neslyšící. Také jsem připravoval popisky pro celovečerní filmy. Jinak přístup k webovým stránkám je obecně lepší než v minulosti, ale stále je před námi hodně práce.

Nevidomí mají dnes více možností, než měli dříve. Na druhou stranu je tu stále hodně úskalí, která musí překonávat, třeba přístup k informacím prostřednictvím televize nebo počítače. Jsou to ta hlavní úskalí, která musí v této době překonávat?
Technologie mají dvě výhody. Jedna je absolutní a druhá komparativní. Jako slepec mohu číst z internetu pomocí Braillova písma, takže mám tu absolutní výhodu. Ale mezi mnou a lidmi, kteří vidí, je určitá mezera, která se stále rozšiřuje. Proporcionálně mají totiž více informací, neboť spousta je jich grafického, ne textového charakteru. A čím víc se takových informací objevuje, tím déle mi trvá, než něco najdu. Takže asi největším problémem pro nevidomé za posledních deset let je skutečnost, že kvůli globálním trhům používají společnosti spíše obrázky než texty, což platí ale i pro domácí trhy.

Je odlišná situace v různých zemích Evropské unie?
Velká Británie je na přední pozici, co se týká titulků v televizi pro neslyšící a speciálních popisků pro nevidomé. Dobře je na tom i Španělsko, také jim hodně pomáháme. Přístup k webu je nejlepší ve Skandinávii – Norsko, Dánsko, Švédsko –, která si dobře vede i v počtu vydaných knih v Braillově písmu. Velké země, jako je Británie, ale mají ten problém, že na internetu je spousta angličtiny a je velmi složité se tím prokousat. V Británii dnes máme čtrnáct milionů stránek v Braillově písmu, ale stále je to jen část.

Jak je na tom České republika v porovnání třeba se Skandinávií nebo Velkou Británií?
Jsem hostem na univerzitě v Brně a o nevidomé lidi se tam starají nejlépe, co jsem kdy viděl. Zřejmě je to proto, že se univerzita specializuje na práci s lidmi s různým hendikepem. Zatímco v Británii máme zhruba sto univerzit, ale mezi nimi pouze dvě nebo tři, které se specializují na práci s nevidomými.
V Británii chodí už mnoho let nevidomé děti do škol s normálními dětmi, ale nebyl z toho žádný praktický úspěch, který jsme očekávali. Teoreticky se každému líbí, že si mohou vzájemně pomáhat, že normální děti zprostředkují svět dětem nevidomým. Naše vláda to ovšem viděla jako způsob úspory peněz, takže uzavřela internátní školy a poslala děti do normálních škol, jenže už jim nedala dostatek podpory. A to, že neexistuje žádná podpora integrace nevidomých dětí v normálních školách, platí pro téměř každou zemi západní Evropy.

Máte nějaký recept, jak by to mělo vypadat? Jak by se mělo pracovat s nevidomými dětmi? Jak je od úplného začátku motivovat, vést?
Každé nevidomé dítě nebo se zbytky zraku je odlišné, přesto je obecné vyhodnocení, co může dělat, důležité. Co se týká vzdělání, jde o to, co vidí do vzdálenosti jednoho metru, ať už čte knihu nebo se dívá na monitor. A mezi tím je nutné rozlišovat. Pro zcela nevidomé děti je důležité vyhodnotit, zda budou vůbec schopny číst v Braillově písmu, což je velmi obtížné. Nebo zda bude lepší se zaměřit na audiozařízení.
Důležité také je pomoci dětem získat sebedůvěru. Samy by měly vědět, čeho jsou a čeho nejsou schopny. Aby o sobě neustále neuvažovaly, že něco nezvládnou, že stále prohrávají. Podstatné je rovněž, aby děti měly nastavený systém vlastní důvěry. V západním světě je velice často jen učíme, dozorujeme a čekáme, že se budou chovat velice vážně. Nenecháme a neučíme je si hrát. Jenže protože nevidí, nemohou imitovat okolí, jak to dělají normální děti. Musíme je proto učit, jak si hrát, užívat si legraci, být kreativní, jak se vyjádřit. Místo toho jsou většinou uzamčeny uvnitř rámce standardních učebních osnov.

Narodil jste se jako nevidomý. Zažíval jste v dětství takový přístup okolí, o jakém jste teď hovořil?
Dokud jsem byl do svých jedenácti na internátní škole s nevidomými dětmi, považoval jsem to za normální. Teprve až později jsem zjistil, že svět může být i jiný. Na internátních školách nám totiž byly přizpůsobeny učební osnovy, takže když jsem přišel na normální střední školu, zjistil jsem, že mám daleko menší přístup k těm správným knihám. Nadto jsem byl pro ostatní spolužáky divné stvoření, protože oni všichni normálně viděli. A to pro mě byla výzva.

To bylo období, kdy pro vás bylo nejtěžší překonat váš hendikep?
První rok na střední škole jsem nevěděl, jak fungují ty normální děti. Nechápal jsem třeba, o čem je rozepře mezi gangy z Liverpoolu a dalšího města, proč to dělají. Ale jakmile jsem prvním rokem prošel, bylo to mnohem jednodušší, zvykl jsem si. Postupně se to pro mě zjednodušilo také díky školskému systému. V jedenácti jsem měl patnáct předmětů, v šestnácti to byly už jen čtyři a na univerzitě jsem se věnoval pouze jednomu.
Nevidomí jako já se spíše zaměřují na abstraktní věci. Jsem proto velice dobrý ve filozofii, historii, teologii a v kultuře. V těchto oborech se mohu srovnávat s ostatními.

Jste aktivní básník. Hovořil jste o tom, v čem jste dobrý. Zaznívá tedy ve vašich básních spíše filozofie?
Ano, většina mých básní je velmi nemoderní. Jsou dlouhé, složité a obecně pojednávají o takových tématech, jako že se snižuje počet aktivních jazyků na světě, že je stále těžší porozumět lidem, že jazyk ztrácí svou ostrost. Hovořím také o dopadu masových médií na kulturu a o úpadku seriózního a religiózního dialogu.
Existuje velmi dlouhá anglická tradice říkat, že jsme velice podezřelí, pokud jsme intelektuály. Sebe bych ale za intelektuála označil, protože mám tendenci psát opravdu velmi filozofická díla.

Zájem o filozofii a religionistiku vás dovedl do lůna anglikánské církve. Stal jste se i kazatelem. Míváte kázání?
Mám intenzivní spirituální život. I když jsem byl vychován jako katolík s tradičními rituály, které mám rád, zkombinoval jsem to s protestantskou citlivostí a osobním vztahem k Bohu. Obojí se snažím zahrnout jak do svého učení, tak do svých kázání.

Co vám nejvíc pomohlo překonat sama sebe, překonat hendikep natolik, že jste v mnohém dokázal předstihnout své vrstevníky?
Překonat hendikep mi pomohly dvě velice různé věci. Zaprvé jsem mnoho let pracoval, také s nevidomými, v rozvojových zemích v subsaharské Africe, v jižní Asii a v karibské oblasti. Lidé tam skutečně potřebovali pomoc a já jsem jim pomáhal, což mi dalo naději. A to je velmi důležité. Druhá věc je, že jsem začal rozvíjet své silné stránky. Zaměřil jsem se na oblasti života, kde nepotřebujete kvanta informací, ale potřebujete být efektivně introspektivní, rozvíjet své myšlenky a nápady. Byl jsem tedy plný naděje a zároveň požehnán schopností psát romány, zprávy pro vlády, připravovat prezentace. Byl jsem také dobrým analytikem, schopným řešit problémy lidí.

Kevin Carey

Vystudoval Cambridge i Harvard, je poradcem britské vlády, prezidentem Královské společnosti nevidomých. Založil neziskovou společnost, která se snaží pomocí informačních a telekomunikačních technologií začlenit nevidomé do života a dění společnosti. Angažuje se v mnoha dalších organizacích. Je také publikujícím básníkem, dramatikem a sborovým pěvcem.


(redakčně kráceno)