„Václav Havel neuměl nikomu šéfovat,“ říká Ladislav Špaček

Ladislav Špaček působil jako tiskový mluvčí prezidenta Václava Havla více než deset let. Ačkoliv to byl vztah především striktně profesionální, poznal během té doby Václava Havla jako málokdo. Naučil se znát a předvídat jeho názory, procestoval s ním svět, pomáhal řešit věci osobní a ošemetné. Možná i proto byl jedním z prvních, byť už dlouhé roky po skončení jejich spolupráce, kdo médiím potvrdil zprávu o Havlově úmrtí. O jedinečné spolupráci s jedinečným člověkem teď napsal knihu Deset let s Václavem Havlem. Ladislava Špačka přivítala v pořadu Před půlnocí z 16. dubna Šárka Bednářová.

Vždy jste říkal, že nebudete psát paměti. Teď jste to pravidlo porušil, proč?
Máte pravdu. Když jsem odcházel z Hradu, říkal jsem si, že nejsem žádný práskač, že nenapíšu knížku – kdo s kým, o čem. Nedělal jsem si ani žádné poznámky, abych mohl napsat regulérní paměti. Nicméně když Václav Havel zemřel, bylo to v poledne, tak v pět odpoledne byly na Václavském náměstí tisíce lidí. Za rakví zesnulého prezidenta pak kráčelo deset tisíc lidí. Najednou jsem si uvědomil, že ho lidé mají opravdu rádi a že by ho možná chtěli poznat blíže, plastičtěji než jenom z televizních šotů a novinových zpráv. A začal jsem uvažovat o tom, že bych mohl napsat knihu. Ale ne historickou studii, nýbrž knihu vzpomínek, příhod, střípků, které si ještě vybavuji. Tak jsem sedl, začal psát a za tři týdny jsem tu knihu napsal.

Deset let s Václavem Havlem
Deset let s Václavem Havlem

Kdy jste se poprvé setkal s Václavem Havlem?
Neznali jsme se jako třeba jeho dřívější kamarádi, třeba Saša Vondra, Láďa Kantor nebo Jiří Křižan, kteří s ním přišli na Hrad. Patřil jsem až ke garnituře profesionálního týmu. Do roku 1990 jsem učil na filozofické fakultě historický vývoj české gramatiky. Koncem roku 1990 jsem nastoupil do televize. A po dvou letech přišel Václav Havel a nabídl mi tu práci. Nebylo to ale z ničeho nic. Znali jsme se, jak se zná novinář s politikem, z tiskových konferencí a různých akcí. Politikové se mnou zapřádali rozhovory a tak jsem se poznal i s prezidentem. Často jsme spolu sedávali, zastavovali na kafe, až mi na podzim 1992 přišel nabídnout práci.

Z vaší knihy vyplývá, že jste si celých deset let vykali. Nikdy nepřišla chvíle, kdy vám pan prezident nabídl tykání?
Jak jsem říkal, nebyl jsem jeho kamarád. Patřil jsem k týmu, který byl vybrán na základě profesionálních kritérií. Stejně tak si vybral ředitele protokolu, ředitele zahraničního odboru. My jsme byli lidé z trochu jiné sféry, a proto jsme panu prezidentovi naprosto důsledně vykali a on to respektoval. Takže třeba když prezident přišel ráno na poradu, všichni jsme vstali, pozdravili ho, počkali, až si sedne, a teprve pak jsme si sami sedli. Zkrátka jsme ctili majestát úřadu.

Jaký byl Václav Havel šéf – přísný, laskavý?
Václav Havel neuměl nikomu šéfovat, někomu vynadat, jasně do očí říct, to jsi opravdu udělal špatně. Když se hodně rozčílil, chodil po místnosti a bručel si pod vousy, to se nemělo stát, to se nemělo stát. A to jsme si říkali, bacha, to už je opravdu velká výtka. Byl velmi laskavý, nesmírně vstřícný, měl pochopení pro ostatní, byl empatický. I proto byly rozhovory s ním okouzlující.
Byly chvíle, kdy trochu ztrácel nervy, třeba když přestal kouřit po operaci plic. Abstinenční syndrom se musel nějak projevit – kouřil poctivě padesát let padesát cigaret denně a najednou střih. I tak jeho neklid a naštvanost na život byly čtvrtinové oproti všem ostatním smrtelníkům, které znám.

Kdy jste se jako mluvčí dostal do obtížné situace? Byla taková?
Musel jsem být připravený odpovědět dvacet čtyři hodin denně na jakoukoliv otázku. Když mi o půlnoci zavolal novinář z Filipín nebo ze San Franciska, co si myslí prezident o registrovaném partnerství nebo o Kubě, musel jsem znát odpověď. Nemohl jsem prezidenta budit a dvacetkrát denně mu telefonovat. Já jsem absolutně znal jeho názory, protože jsem s ním trávil celý den – můj program kopíroval jeho program. Bylo to vyčerpávající, občas bych radši seděl ve své kanceláři a vyřizoval lejstra, ale nešlo to. Musel jsem být stále s ním.

Jeho kniha Prosím stručně byla prý pojmenována podle věty, kterou jste mu sám říkával?
To jsem mu říkal nesčetněkrát. On totiž přišel do televize, sedl si a začal rozvádět své filozofické myšlenky. Vůbec nechápal, že televizní zpravodajství potřebuje osm vteřin, ve kterých musí vyjádřit svou myšlenku.  

Co jste se od Václava Havla naučil?
Především obrovskou trpělivost, empatii a vnímání ostatních lidí, ve smyslu globálních problémů světa. Václav Havel nebyl jenom politik našeho domácího rybníku. Jemu naslouchali lidé na celé planetě. Ať jsme přijeli kamkoliv, na Filipíny, do Brazílie, všude ho znali, ale že existuje Česká republika, netušil nikdo. Václav Havel se dokázal postavit za utlačované všude na světě, a proto ho všude takto vnímali. To byl svět, kterému nás učil.

Zažil jste obě významné události v osobním životě pana prezidenta: smrt jeho první ženy Olgy, ale i svatbu s paní Dagmar. Měl jste tehdy jako šéf tiskového odboru za úkol vymyslet, jak svatbu prezentovat na veřejnosti?
Ano. Pro nás to bylo překvapivé. Věděli jsme, že Václav Havel má velice blízký vztah s Dagmar Veškrnovou, zrálo to už několik měsíců. Ale pak si nás zavolal do nemocnice, ve které se léčil po operaci plic, a oznámil nám, že se bude ženit. Vedle něj stála Dagmar Veškrnová a ze mě vylítlo: „A proč?“ A on řekl: „Protože se máme rádi.“
Věděl jsem, že budou komplikace, ale prezident se rozhodl a přes to nejel vlak. Šlo tedy o to, jak to zaranžovat. Původně se chtěl oženit v malé vesničce Mladé Buky vedle Hrádečku s tím, že dokumenty budou napsány na šéfa ochranky a jeho dlouholetého kamaráda Antonína Maněnu. Jenže Maněna si pak „vzpomněl“, že je vlastně léta šťastně ženat. Proto jsme zařizovali svatbu na Praze 3, kde se v roce 1964 Václav Havel oženil s Olgou.
Nejtěžší bylo to utajit, což spočívalo na mně. Médii se začalo něco proslýchat (kamarádky od Dagmar Veškrnové sem tam něco utrousily) a já musel rafinovaně kličkovat. Nakonec se to podařilo. Prezident se oženil v soukromí, bez účasti desítek štábů z celého světa, tak jak si přál.

Proč paní Dagmar vzbuzovala alespoň ze začátku ve veřejnosti takovou nevoli?
Je to setrvačnost vnímání veřejnosti. Místo důstojné, tiché, mlčenlivé paní Olgy se první dámou stala komediální herečka z rozverných filmů jako Holky z porcelánu. Takový přerod vyžaduje čas. Prezidenta jsem na to připravoval a varoval jsem ho. Radil jsem, ať nechá paní Dagmar klidně rok někde v ústraní, ať si národ zvyká, že tu je a že se o něj stará. Jenže on ji chtěl co nejdříve vidět na piedestalu první dámy, chtěl, aby měla nadaci a mohla vyprávět o svých úspěších. Veřejnost to nepřijímala a zejména bulvár se do ní pustil velmi neomaleně a brutálně. Neustále sledoval, jestli nemá faldy na sukni, jestli přibrala nebo zhubla, jestli nemá nové vrásky…

Jak to nesla?
Velmi těžce. Hodně jim to otravovalo život. Prezident ji měl upřímně rád, ona jeho samozřejmě také, byl to nový, čerstvý vztah. Navíc prezident byl do té doby zvyklý na to, že byl přijímán jako důstojná osobnost, hlava státu. A najednou o něm psali takové věci.
Například na jedné tiskové konferenci se novinář zeptal: „Pane prezidente, když jste si vzal Dášu, slibovali jste, že byste chtěli mít ještě děťátko. Kdy to bude? A co pro to děláte?“ Pan prezident se v tu chvíli ke mně naklonil a zeptal se: „Co pro to mohou dělat?“ (Právě z tohoto momentu je fotografie na titulní straně mé knihy). Byl jsem v šoku a nevěděl, co poradit, takže prezident nakonec odpověděl: „Až budete starší, pane redaktore, pochopíte, že početí jest boží úradek.“

Výřez obálky knihy Ladislava Špačka Deset let s Václavem Havlem
Výřez obálky knihy Ladislava Špačka Deset let s Václavem Havlem

Havel měl i mnoho kritiků. Vytýkala se mu příliš velká orientace na Ameriku, pověstné humanitární bombardování. Ale také to, že po sametové revoluci dovolil „zhasnout“ a bez patřičné legislativy divoce privatizovat. Jak nesl tyto výtky a výhrady?
Nesl je velmi těžce, protože mnohé z nich byly nespravedlivé. Proč dovolil zhasnout? Jak dovolil? Copak mohl něco nedovolit? On nastolil demokracii. Pomáhal vybudovat ústavní demokratické orgány, a ty rozhodovaly, nikoliv Václav Havel. On byl formální hlavou státu, nejvyšším úředníkem země s velice omezenými pravomocemi.
Samozřejmě měl svůj vliv, autoritu a mohl působit na politiky. Ovšem pokud se tehdy Václav Klaus jako předseda vlády rozhodl, že bude kupónová privatizace a že se bude rychle privatizovat i za cenu toho, že nastanou nějaké chyby, Václav Havel proti tomu nemohl říct ani slovo.

Od tohoto období se také datuje nevole vůči Václavu Klausovi?
Ne, ne, ta už je historicky založená tím, že jsou oba úplně odlišní. Mezi nimi bylo neustále napětí, které jsme se snažili tlumit. Nebylo dobré, aby veřejnost věděla, že je mezi nimi tak silná animozita a velké rozpory.
Oni jsou každý z úplně jiného těsta. Václav Havel, disident, který prožil život částečně ve vězení. Václav Klaus, příslušník těch 99 procent, tak jak jsme tady žili. Václav Havel, bohém, který prožil celý život po divadlech a restauracích. Václav Klaus, exaktní profesor. Václav Havel byl pro rychlou integraci do Evropy a NATO. Václav Klaus je proslulý euroskeptik.
Václav Klaus také stavěl na silné roli politických stran a je jeho nehynoucí zásluha, že se mu podařilo udělat přehledný systém politických stran. To je skvělé. Nicméně právě před partajničením, ke kterému jsme dnes došli, Václav Havel varoval. On byl zastáncem občanské společnosti, tedy toho, co mu Václav Klaus vytýkal jako nepolitickou politiku.

Na sklonku života se Václav Havel bohužel musel popasovat i s bulvárními výpady, když se na knižním trhu objevila Tajná kniha spisovatelky Ireny Obermannové. Věříte tomu, že byl Václav Havel jejím milencem, jak píše ve své Tajné knize?
Samozřejmě že ne. To jsou nesmysly od začátku do konce. Ta kniha se jmenuje Tajná kniha proto, aby se lépe prodávala. Jinak tam ta dotyčná autorka napráskala spoustu nesmyslů.
Myslím si, že prezidentovi hodně ublížila. Poté, co bulvár rozebíral jenom tuto aféru, se Václav Havel odebral na Hrádeček, kde žil naprosto v ústraní, a měl pocit, že pro národ už vůbec nic neznamená. Bylo mi to líto a bezpochyby to přispělo k tomu, že ztratil vůli dál žít a bojovat.

Kdy jste se dozvěděl o smrti Václava Havla? Co jste dělal v tu chvíli?
Seděl jsem doma u počítače, bylo 11:56, a volala mi jedna známá z televizního zpravodajství, že se proslechlo, že Václav Havel zemřel, a jestli je to pravda. Vytočil jsem tedy číslo Havlovy asistentky, která mi to potvrdila, a to jsem také zavolal do televizního zpravodajství. Václav Moravec pak oznámil, že Václav Havel právě zemřel. Ve studiu seděl shodou okolností předseda vlády Petr Nečas. V tu chvíli se rozpoutal divoký rej. Začala mi telefonovat všechna možná média. A ačkoliv jsem s Václavem Havlem nebyl spojen už více než deset let, najednou se to všechno vrátilo.

Pavel Kohout nazval Václava Havla novodobým Masarykem. Myslíte, že se tato země dočká v dohledné době druhého Václava Havla?
Doufejme, že už nikdy. Takovéto osobnosti se rodí za velkých historických proměn, revolucí. Všichni příští prezidenti už budou normální úředníci, třeba bývalí ústavní soudci, žádné velké vzrušení. Takovouto velikou osobnost už nikdy mít nebudeme.
Proto také už nikdy neprožijeme takovýto pohřeb. Někteří lidé říkali, jestli to nebylo moc. Jenže jednak to nešlo řídit, a hlavně to bylo spontánní. A to proto, že to byla osobnost, která se rodí jednou za století. Doufám, že už další revoluce nebude a že už takové osobnosti potřebovat nebudeme.

Ladislav Špaček (*1949, Ostrava)

Původní profesí pedagog. Vystudoval Pedagogickou fakultu v Ostravě, později Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Do roku 1990 vyučoval na FF UK historický vývoj spisovné češtiny. Od roku 1990 pracoval v Československé televizi jako vedoucí domácího zpravodajství, parlamentní zpravodaj, moderátor pořadu Události, komentáře. V letech 1992 až 2003 působil jako mluvčí prezidenta republiky Václava Havla a ředitel Tiskového odboru Kanceláře prezidenta republiky. Je spoluautorem a protagonistou televizního seriálu Etiketa a autorem knih o společenském chování. Publikuje v různých médiích, pořádá přednášky o komunikaci s médii, krizové komunikaci a etiketě pro přední představitele top managementu firem, státní správy a politiky.


(redakčně kráceno)