„A to někoho zajímá?“

„Například o filmech s myšákem Mickeyem nebo o Tomu a Jerrym.“
„Co jako?“
„O dějinách animovaného filmu.“
„O čem?“
„Přednáším.“
„A co na té univerzitě vlastně děláš?“

O babičkách jsem tady na blogu už psal. Poukázal jsem na výhodu, když se snažíte složité věci zformulovat tak, aby jim i vaše babičky rozuměly. Teď otevírám článek s odkazem na jeden z rozhovorů, v němž se snažila má babička dopídit, jaké zaměstnání vykonávám, potažmo za co mě na univerzitě platí. Snažil jsem se být konkrétní, o smysluplnosti svého poslání jsem ji ale nepřesvědčil. Dialog o pestrých cestách analýzy Bambiho očividně babičku neuspokojoval, a tak provedla metamorfózu na téma „co chceš k zítřejšímu obědu“.

Kdyby šlo pouze o nepochopení ze strany starší generace, patrně bych si zasmušilost pocitů z rozhovoru nechal pro sebe. Bohužel jsem na nadzdvižené obočí (Hele, vidím tam ten uštěpačný úšklebek… tak to rovnou vyklop, co si ve skutečnosti myslíš!) narážel už během svých vysokoškolských studií.

Coby student filmové vědy jsem v očích „skutečných vědců“ působil jako synonymum pro odpočívadlo. „To máš dobrý, dívat se ve škole na filmy. A dívat se na filmy ve zkouškovém.“ Ještě jsem posměch respektoval z úst ztrhané medikovy tváře, je fakt, že proti jeho kruhům pod očima byly ty mé přeci jen menší. Ale kolegové z fildy mě tím dostatečně dráždili, abych se s nimi za trest o filmech vůbec nebavil.

V současnosti, kdy o filmech učím, narážím na tři možné reakce, jakmile zodpovím dotaz „A co děláte?“. V bolavé menšině se nachází nadšení typu „To je báječné! Vždy mě zajímalo, jak film mluví. Co všechno se natočilo, jak to zapadá do kontextu dějin…“ Na druhé příčce stojí také nadšení „Paráda!“, ale doprovází jej dovětek „Závidím vám, to je fajn se jen dívat na filmy.“ No a vedoucí pozici obsadilo trapné mlčení podepřené nechápavostí, kdy cítím z rozechvělých koutků úst pochybovačné otázky „Cože? To je nějaká práce? To někoho zajímá? Jak je to vůbec prospěšné pro společnost?“

Poznal jsem, že s babičkou budu lépe vycházet, když přestanu do jejího přesvědčení implantovat respekt vůči všem, kteří se dívají na kačera Duffyho a zběsile si u toho čmárají do poznámkového bloku. Stejně tak jsem se naučil přecházet třetí zmíněnou kategorii jedinců, již vidí reálné hodnoty pouze v tom, že někdo zorá hektar pole, sestrojí robota, co umí sdělit dojem z ranního probuzení, či objeví lék proti rakovině. Nic proti zemědělství, robotům a léčivům, ale věřím, že zlepšovat svět může i poznávání. Dívat se na film nemusí být pouze konzumem, jak se nám to snaží televize vštípit. Pasivitu v tom vidí pouze ti, kteří se neumí sami vyprovokovat k interaktivitě, nebo zkrátka volí pouze takový obsah, který je k jednostrannému přijímání vytvořen.

Zkuste se ale někdy při sledování filmu zamyslet nad tím, proč vám v té které scéně vyhrkly slzy do očí. Proč vám nesedí chování hrdiny, kde si myslíte, že byste mohli najít v příběhu místo, jež vám může v životě dopomoci k pozitivní změně. A to není všechno. Film dokáže na malém prostoru sdělit velké pravdy, může vás vyprovokovat, nebo naopak zklidnit. Odráží se v něm síly ve společnosti, technologický vývoj. Spojuje do sebe odkazy na další druhy umění a přitom si pěstuje svoji vlastní řeč, jejíž dešifrování se může stát úžasným dobrodružstvím.

Nestydím se za to, že mě film pohltil, ale už se nesnažím za každou cenu druhé přesvědčovat, aby v tom viděli společenskou smysluplnost. Musí na to přijít sami. To já se místo toho raději podívám na další z epizod Simpsonových…