„Jan Železný hází i jazykem,“ říká Pavel Kolář

Tupé zvedání činek a počítání kliků vybavuje člověka pouze jednostrannou výhodou pro maximální výkon. Důležitější je vnímání a uvědomování si každého pohybu mozkem, jeho prožití. Díky tomu je pak možné zvládnout dokonalé držení těla, koordinaci svalstva při konkrétním pohybu a zabránit tak chybám, ale i zraněním. Pohybová soustava zkrátka nejsou jen svaly a klouby, jde o komplexní systém zahrnující téměř všechny lékařské odbornosti. A právě kooperaci lékařských oborů se má věnovat nově otevřené Centrum pohybové medicíny Pavla Koláře, hosta pořadu Interview ČT24 z 30. dubna. Moderoval František Lutonský.  

Z jakého důvodu jste si vlastně otevřel Centrum pohybové medicíny?
Dozrála k tomu určitá zkušenost. Myslím, že pohybový systém zaslouží v medicíně určitou pozornost a to centrum by mělo sdělovat význam pohybového systému a pohybu vůbec.

Média to trochu překřtila na Centrum pohybové medicíny pro olympioniky, vrcholové sportovce, reprezentanty. Je to tak? Není to tak?
Jeden segment péče by měli být olympionici a vrcholoví sportovci, ale to je pouze dílčí část. Jinak je to pro pacienty s pohybovými obtížemi všech kategorií včetně dětí.

Ale část pro vrcholové sportovce tam tedy bude. Je důležité, aby sportovci měli něco takového?
Medicína u sportovců je specifická, trošku se odlišuje přístupem a strategií. Proto je trochu specificky zaměřeno i to centrum. Medicína sportu je také o tom, jak sportovec trénuje, o pochopení metodiky sportu, způsobu tréninku. Z toho totiž u sportovců vzniká celá řada zranění. A nedá se léčit jenom bolavý loket nebo koleno, člověk musí pochopit, proč ta bolest vznikla.

Pro zpravodajce a publicisty je nepochybně zajímavé, že to celé financuje Andrej Babiš, který do toho lidově řečeno nasypal asi 300 milionů korun. Vy jste hned prohlásil, že jsou to peníze, které se mu nevrátí. To je fakt?
Doufám, že to nejsou vyhozené peníze. Ale nejsou to investice, kdy by člověk mohl počítat s nějakým profitem. Z těch peněz se nezaplatí ani budova ani pozemek, je to sponzorský dar. Ta péče je sice hrazena pojišťovnou, ale obrat pacientů a vydělané peníze nemůžou takovouto investici pokrýt.

Jaké novinky a přístroje tam máte ve srovnání s klinikou?
Snažil jsem se integrovat jednotlivé odbornosti, které souvisí s hybným systémem. Hybný systém není spojený jen s ortopedií nebo neurologií, ale také s kardiologií, imunologií nebo endokrinologií. Proto tam pracují jednotliví odborníci od kardiologa přes neurologa až po fyzioterapeuta, což je trochu opačný koncept než klinika, která je specializovaná pouze na určitou oblast.
Všechny životní systémy reagují na pohyb. Když si jdete zaběhat, reagujete metabolickým, respiračním, kardiovaskulárním, imunitním systémem, které se na tu zátěž nějak adaptují. A tuto adaptaci můžete využít k léčbě. A další je, když zvednete ruku, mrknete, otočíte hlavou, jsou to pohyby spojené s řízením centrálního nervového systému. Není to jen otázka svalů, ale i otázka funkce mozku. A kvalita této funkce pak bude rozhodovat o kvalitě pohybu. Právě přes to řízení máme možnost pohybový systém velmi účinně ovlivnit.

Takže jakmile si někde zvrtnu kotník, může za to kvalita centrální nervové soustavy, nikoli to, že jsem nešika?
Samozřejmě to může být náhoda. Ale také to může být tím, že reakce kotníku není včasná, že centrální nervový systém neumí tak kvalitně zareagovat, jak by měl. To je jedna z hlavních věcí, jak člověk může předcházet řadě zranění. Odborně tomu říkáme gnostické funkce. Je to čtení vlastního pohybového systému, kloubů, svalů a tak dále. Musíme jim rozumět, vnímat je. A čím lépe je vnímáme, tím lepší máme motorickou odpověď a tím menší jsme nešikové.

Noha dostala špatný signál. To už je okamžik, kdybych si měl říct, možná je něco v nepořádku?
Každý máme jinou kvalitu čtení pohybového systému – reakce na špatné šlápnutí je u každého trošku jiná. Někdo zareaguje velmi citlivě a je schopen podvrknutí zabránit.
Trénink gnostické funkce je velmi podstatný. Obecně se orientujeme hodně na výcviku svalů, chodíme do těch posiloven, ale čtení pohybového systému v tréninku moc není. Je to rozdíl od východního pojetí, jako je třeba Tai-Chi a jiná cvičení, která jsou spíše orientovaná na prožitek, na to čtení než na výkonnou složku, tedy posilování těch velkých svalů.

V tom jsou sportovci asi ideální pacienti, protože ti dokážou svoje tělo přečíst úplně kompletně a vědí, kde se co děje?
Každý z těch sportovců to čte trošku jinak. Moje zkušenost je, že sportovec, který čte své tělo s vysokou úrovní rozlišení, je většinou top sportovec. Jágr, Železný, Neumannová, Federer a další se právě vyznačují tím, že mají daleko lepší tu čtecí funkci. Takový Jágr přesně pozná, kdo mu brousil brusle, kdežto jiný sportovec to nepozná. Takže čím lepší je gnostická funkce, tím lepší je i samotný sportovec. Proto musí trénink směřovat do oblasti percepční víc než do posilovací.

Rozumím tomu dobře tak, že se u nás vůbec nepracuje s duší pacienta?
Ono to samozřejmě trošku s duší souvisí… Trénuje se spíše výkon, ale v rámci výkonu se netrénuje informační funkce, která je výsadní funkcí mozku a která rozhoduje o koordinaci a funkci svalů.
Když běžíte sto metrů, není to tak o svalech z hlediska jejich síly, obrovskou roli hraje inhibiční, relaxační funkce. Abyste v kroku dokázal aktivovat sval a opačné svaly uvolnit. Například karatista, který bude chtít přerazit nějaké desky, nebude trénovat v posilovně triceps, který dělá ten úder. Bude trénovat pohyb, ten prožitek. Nestačí jenom síla, musíte mít i velmi dobrou úroveň relaxačních funkcí.

U karatisty si to dokážu představit. Ale co takový vzpěrač nebo sprinter?
I u vzpěrače nehraje roli jenom síla, ale i to, že umíte sílu uplatnit v koordinaci. U vzpěrače to znamená umět patřičné svaly utlumit tak, aby byly správně koordinovány s těmi, které provádí ten pohyb. Takže trénovat senzorickou složku je velmi důležité i u vzpěrače. A u sprintera… Když běží Usain Bolt, má relaxovaný obličej, a právě proto je nejlepší. Samozřejmě to není jediný parametr, to bych to simplifikoval, ale je to jedna z velmi podstatných funkcí pro maximální výkon.

Pomáhal jste Janu Železnému, pomáháte i Barboře Špotákové. To jsou sportovci, kteří hodně zatěžují zejména loket. Jste tedy chopen říct, Barboro, takhle dokážeš házet rok dva, ale třetí rok už to nepůjde?
Ano, přesně tak to děláme. Jednak můžeme sportovci říct, že třeba brzo začal s pohybem zápěstí, špatně došlápl nohou nebo že hraje míček pozdě. To souvisí s posturálním nastavením, s držením těla při pohybu. My si můžeme udělat sto „mrtvolek“ pohybů, které jsou vázány třeba na ten úder, a tu posturu ovlivnit. Oprava držení těla v průběhu pohybu je totiž velmi podstatná a má stejné základy u nadhazovače v baseballu, oštěpaře nebo tenisty. Sportovci často nemusí správně nastavit posturální funkci a jejich výkon pak nemá technickou kvalitu, jakou by měl mít. Také z toho pramení zranění.

Zmiňovali jsme Barboru Špotákovou. Takže vy rozeberete její běh, hod a pak jak se tělo dostane do přepadu. To si rozfázujete, jak jste říkal, na mrtvolky a vidíte, kdy určitá část těla odpočívá, aby mohla ta další pracovat na plný výkon?
Zjednodušeně, aby vznikla postura v průběhu hodu, musí tam být i třeba určité držení ruky, která zrovna nehází. Souvisí to s celým vzorem držení těla a není možné od toho jeden segment odlišit. Třeba když se podíváme na mimiku Jana Železného, vidíme třeba, jak stáčí jazyk na stranu odhodové končetiny. Když mu řekneme, aby dal jazyk na druhou stranu, hodí o deset metrů méně. I jazyk je tak integrován do toho pohybu. Nekorigujeme tedy vlastní techniku, ale korigujeme posturu, držení těla. A proto to rozfázování pohybu, proto pochopení těch mrtvolek.

Takže když Barbora Špotáková sama věděla, že na tom není s loktem úplně dobře a že dokáže hodit maximálně jeden hod, musel jste jako odborník na rehabilitaci docela trpět, když do jednoho hodu dá veškerou sílu a špatnou technikou, protože to ještě neměla rozfázované?
Když bolí loket, je potřeba to řešit lokálně. Na druhou stranu aby člověk zabránil tomu, že loket bude bolet dál, je třeba vycvičit určité svaly, které by ovlivnily postavení lopatky, postavení v rameni. A tam je podstatné, že to není otázka jednoho svalu.
Můžete mít silný sval, nejsilnější na světě, ale musíte ho umět zařadit do souhry. Proto sportovci top charakteru automaticky směřují k tréninku pohybem. Třeba Honza Železný hodně běhá, chodí po hřišti a trénuje posturu, opakuje ten pohyb. Ostatně sumo zápasníka nebo karatistu v posilovně nikdy neuvidíte, ti trénují pohybem a trénují i senzorickou složku. Když totiž vycvičíte sval izolovaně, velmi často ztratíte techniku. Sval je nutné zařadit do řetězce, komplexu, synergie. A v tom je pak efekt i samotné léčby, která musí jít paralelně s léčbou lokální.

Máte také spoustu dětských pacientů. Nedávno jsem tady mluvil se specialistkou na logopedii a ona říkala, že děti dnes špatně mluví i proto, že se málo pohybují, že nemají rozmanitý pohyb, že mají spoustu kroužků, ale nemají to, že vylezou na strom, spadnou z kola a podobně. Souhlasil byste?
Samozřejmě souhlasím. U dětí tomu vznosně říkáme korové funkce, které umožňují určitý trénink pohybového prožitku. Když ty funkce deprimujeme, projeví se to i ve výkonech. Dost často hovoříme o vývojové dyspraxii, což je porucha mozku na korové úrovni, která je často spojena s poruchou řeči. Je to taková komorbidita této poruchy.
Pohyb je určitým kritériem života a dává nám cestu i k lepšímu kognitivnímu zpracování sama sebe, okolí. Řada psychiatrických a psychologických problémů mnohdy souvisí se špatným rozlišením jednotlivých vstupů do mozku. Proto je potřeba to rozlišování trénovat a rozvíjet, patří to k určité prevenci řady onemocnění včetně psychologicko-psychiatrických.

Byl jste se jako specialista na pohyb a rehabilitace v poslední době podívat na hodině tělocviku?
No, to se přiznám, že jsem nebyl. Je to o rozmanitosti pohybu, aby se člověk trošku nad pohybem zamyslel, protože pro nás velmi často nemá pohyb sémantiku, nemá obsah. Děláme ho automaticky jen cíleně. Vůbec pohyb nevnímáme a pak mnohokrát špatně vnímáme i sami sebe, což má velké důsledky i pro kognitivní zpracování bolesti, náhled na své problémy a schopnost je nějak sám korigovat, autoreparovat.

Vrcholoví sportovci mají nepochybně talent na sport. Musí mít talent také jejich tělo, musí mít dostatečně pevné klouby, pevné svaly?
Zdravotních faktorů limitujících výkon je několik. Třeba typ anatomie. Každý nemáme tak vyvinuté kyčle nebo kolena, aby snesly takovou zátěž. Každý máme jinou kvalitu a odolnost měkkých tkání, vaziva, kloubních pouzder a tak dále. Někdy potřebujeme hypermobilitu, zvýšenou kloubní volnost, na druhou stranu nás zase handicapuje v adaptaci na zatížení. A pak je samozřejmě limitní i úroveň koordinace, schopnost řídících procesů. Bohužel s těmito funkcemi se narodíme, takže máme daný určitý předpoklad. Jeho rozvoj je samozřejmě možný, ale je velká debata, jak dalece.

Na závěr k Usainu Boltovi. Podaří se prolomit hranici osmi vteřin na stovce, nebo to už prostě člověk nezvládne?
Myslím si, že ta možnost je. Když se podíváte sto let zpátky, byli jsme o 25 centimetrů menší, růst každou generaci je prostě výrazně vyšší. A už jenom to bude dost ovlivňovat naplnění toho výkonu.

Pavel Kolář (*1963)

Přední český fyzioterapeut. Zaměřuje se na pohybovou patologii dětí, pečuje ale také o vrcholové sportovce a reprezentanty či významné osobnosti. (Mezi jeho pacienty patří: Jan Železný, Roman Šebrle, Kateřina Neumannová, Radek Štěpánek, Jaromír Jágr, Martin Doktor, ale i Václav Havel nebo Václav Klaus a další). Vede Kliniku rehabilitace a tělovýchovného lékařství, je proděkanem 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Je předsedou představenstva Centra pohybové medicíny. Přednáší na českých i zahraničních univerzitách.


(redakčně kráceno)