„Limity jsou hrozně důležité,“ říká Šimon Caban

Divadlo Jiřího Myrona v Ostravě v těchto dnech uvádí v české premiéře jeden z nejslavnějších broadwayských muzikálových kusů Sázky z lásky (v originále Guys and Dolls). Režie se ujal mladší z bratrů Cabanů Šimon. Na nové představení, práci ve dvojici, ale třeba i konzumní společnost se architekta, režiséra, scénografa Šimona Cabana ptala v pořadu Před půlnocí z 9. května Šárka Bednářová.

Broadway zazní na prknech Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Autor původní hudby Frank Loesser patřil k nejúspěšnějším broadwayským tvůrcům. Proč právě tento kus?
Vybrala ho dramaturgie zdejšího divadla. Já jsem byl k tomu pozván po snad dobré zkušenosti s muzikálem Pardon my English, který jsem tady režíroval. Myslím, že muzikál má v Divadle Jiřího Myrona své místo. Místní soubor je talentovaný a nejenom operetou živ je člověk. Nadto tenhle muzikál je tak klasický, že není možné se trefit vedle.

S hity z tohoto muzikálu je neodmyslitelně spjatý fenomén Frank Sinatra. Má Ostrava také takového Sinatru?
Včera jsem měl tu čest poslouchat Nohavicu s Janáčkovou filharmonií v nově otevřeném plynojemu Gong a bylo to skvělé. Samozřejmě porovnávat se Sinatrou nejde, ale osobnostně je to bezesporu na stejné úrovni. Bylo to nádherné.

Zpět k muzikálu. V čem je dnešní provedení jiné než to z Broadwaye v 50. letech?
Přece jenom jsme ve 21. století. Je to napsané v době, kdy muži a ženy (ti „guys and dolls“) byli trošku na ostří nože. Dnes by se muži k ženám a ženy k mužům měli chovat jinak a lépe. V tomto smyslu jsme to trošku s dramaturgem Patrikem Fridrichovským upravili, takže to vychází úsměvněji, smířlivěji a s větší nadějí.

Zvolil jste zajímavou scénu. Použil jste tam autíčka, hrajete si se stíny. Jak jste na to přišel?
Je to taková klukovina. Původní název Guys and Dolls jsme úmyslně přeložili úplně jinak, protože český ekvivalent je matoucí – „Kluci a Holky“, to vypadá jako dětské přestavení dopoledne. Takže jsme to změnili, ale ta klukovina v tom zůstává. Chlapíci si tam neustále s něčím hrají a na něco sází, je to trošku kolotoč, zatímco ženský svět je už trochu vyvinutější.

Co bylo pro vás na nastudování nejkurióznější?
To, že jsme měli relativně málo času. Vlastně až během veřejné generálky jsme se dozvídali, jestli to funguje, nebo ne. Jsem potěšen, že to funguje tak, jak jsem doufal.
Ale je to někdy kalup. Muzikál je poměrně složitá záležitost. Technika dnes bourala včerejší představení a stavěla nové. Není to tak, že to máme měsíc k dispozici a od rána do večera tam můžeme zkoušet se všemi složkami. Je obdivuhodné, že to herci všechno zvládli, protože se doslova čerpá z každé minuty.

Jak si vysvětlujete, že se tak slavný kus dostal na česká divadelní prkna až teď? Je to česká premiéra.
Když jsem to poprvé četl, trošku jsem se lekl, jestli předtím nebudeme muset mít jako Cimrmani půlhodinovou přednášku, abychom vysvětlili, o čem to bude. Naštěstí hudba a příběh jsou natolik nosné a pochopitelné, že všechny ty peripetie a pravidla broadwayských sázkařů a gamblerů znát nemusíme. Dá se to přenést do Ostravy a kamkoliv jinam, protože o té hře je to v přeneseném slova smyslu.

Tentokrát jste tady osamocen, poloviční Caban. Značka Cabani už má nějaký kredit. Jakou máte ambici do budoucna? Chcete být třeba něco jako bratři Cohenové?
Ambice je krásná věc, je to hybatelka dějů. Pro nás je ale nejcennější pracovat svobodně, což se daří především na karlovarském festivalu, za což patří jeho vedení dík. Svobodná tvorba v dnešní době není vůbec samozřejmostí.
Jsou práce na zakázku a různá omezení. Musíme se vejít do nějakých minut a rozpočtů. V našem oboru je těžké vytvářet vyloženě na zakázku. Člověk může prezentovat model nového vozu nebo nějaký produkt, ale vždy je to hodně svázané lidmi z agentur, takže už tam není taková svoboda. Je také spousta komerčních akcí, kde nestojí vůbec o vizuální program, stačí jen chlebíčky a reprodukovaná hudba. A to je špatně. Naše ambice tedy je, aby chlebíčky a reprodukovaná hudba ještě dlouho nebyly.

Jste filmovým, divadelním, jevištním, televizním tvůrcem. Která z vašich uměleckých rolí je vám vlastní?
Všechny. Mám rád střídání, protože jedno občerstvuje druhé. Znám lidi, kteří jsou tak zaměřeni na jednu svou profesi, že trochu ztrácejí přehled o souvisejících věcech. Mě střídání těší, je to pak daleko barevnější, bohatší a doufám, že se to objevuje i v mé práci, že to není taková nuda.

Přece jenom kdybyste si měl vybrat – který umělecký prostor je vám nejbližší?
Jsem architekt scénograf a režíruji divadlo – a má to takovouto posloupnost. Architektura je řád, který v sobě musí mít všechny profese, kterými se zabývám. Pak se dá zvládnout ledacos. I ten muzikál je do určité míry mechanická záležitost, stavebnice, kterou musíte sestavit. Scénografie je to samé. Na karlovarském festivalu pak s bratrem děláme scénickou režii. Říkáme tomu takhle, protože nemáme přesně rozdělené, kdo režíruje a kdo dělá scénu. Přicházíme s komplexním nápadem a tak by to mohlo fungovat i v jiných oborech. Komplexita je důležitá.

Multižánrové propojení jste cítil už v době studií?
Asi ano. Nejdříve jsem dva roky studoval v ateliéru hraček a výrobu dekorativních předmětů, pak jsem přešel ke scénografii, kde byl prostor pro hudbu, tehdy adekvátní věku, Deep Purple, Led Zeppelin. Pak jsem si všimnul i opery, muzikálu a všech těchto krásných žánrů a vlastně dodnes poslouchám neuvěřitelné množství různé muziky. Hudba je pro mě i pro mého bratra největší nositelka emocí.

Proto možná vznikl nápad založit Baletní jednotku Křeč?
Vzniklo to proto, že v době, kdy jsem maturoval, byla na maturitních plesech půlnoční překvapení, která byla k uzoufání hrozná. Se spolužáky jsme si říkali, že tohle nesmíme dopustit, a tak jsme si založili Baletní jednotku Křeč a s tou vyřešili naše půlnoční překvapení. A už nám to zůstalo – Baletní jednotka Křeč trvá dodnes a oficiálně nebyla nikdy rozpuštěna.

Jak přišla nabídka pro slavný film Amadeus?
Pro Miloše Formana pracovala choreografka Twyla Tharp, která s ním dělala už na filmu Hair, a přijela na Barrandov a zjišťovala, jaké soubory jsou tady k dispozici. Udělala konkurz, kterým jsme prošli  jako vítězný soubor. Říkala: „Vy nic neumíte, takže vás nemusím aspoň nic odnaučovat.“ Byl tam třeba Balet Národního divadla nebo Chorea Bohemica, jenže ti už měli svoje návyky, a to byl pro ni problém.

V paměti mé generace jste se asi nejvýrazněji zapsali filmem Barvy, který byl součástí snímku Pražská pětka. To byla pro řadu lidí doslova strhující podívaná. Vzpomínáte si na situaci, jak to vznikalo?
Úplně přesně. V té době jsme byli s bratrem na vojně. On psal scénář, posílal mi to poštou a já k tomu dělal kreslený storyboard, který až daleko později vymyslely reklamní agentury. Byl to skutečně rozfázované obrázek po obrázku. Během našich „opušťáků“ jsme se potom sešli v ateliérech v Hostivaři a s Tomášem Vorlem jsme to natočili.

Vyzkoušel jste si také roli filmového režiséra. V roce 1992 vznikl film Don Gio na hudební motivy Mozartovy hudby. Jak vás to napadlo? Nebyl to risk jít zrovna do filmu?
Byla to doba, kdy stálo za to riskovat. Bylo po revoluci a zdálo se, že ze všech kulturních podniků a zařízení se stanou komerční centra. Odtud přišla idea udělat tenhle film – to faustovské téma, odolat pokušením a zmoct nástrahy. Navíc Česká televize v té době koupila filmovou kameru a začala dělat filmy. A my jsme byli doslova pokusným králíkem, prvním filmem v produkci České televize. I zvuk se dělal jinak, ale moc se nevydařil. Byly tam technologické a technické problémy, což je problém toho filmu.

Ve filmu Kouř jste si vyzkoušel roli herce a teď jste stál na druhé straně jako režisér. Jak jste přistupoval k hercům, tanečnímu týmu a podobně?
S bratrem jsme tohle v naší skupině nikdy neřešili. Když jsme založili Baletní jednotku Křeč, všichni jsme tam dělali všechno. Nedělalo nám problém přinést židli, režírovat, namalovat kulisu, zkoušet od rána do večera. Samozřejmě to mělo nějaké vedení, kdy jsme s bratrem řekli, co ano a co ne. Takže i během toho natáčení jsme to režírovali společně. Měli jsme to připravené. A bratr měl právo říkat „akce“ a „stop“. Je to úsměvné, ale hrozně důležité. Jsme zvláštní bratrská a tvůrčí dvojice a všichni se diví, že spolu můžeme spolupracovat.

Kdo má navrch?
Michal. A hlavně má právo říkat právě „akce“ a „stop“.

Pustili byste se znovu do nějakého filmového projektu?
Samozřejmě. Neustále o tom uvažujeme. Dokonce máme grant a záleží jen na nás, abychom to rozjeli. Ve Státní opeře jsme dělali divadelní představení Bernsteinova Candida podle Voltaira. To je skvělé téma, které se v něčem hodně dotýká Dona Giovanniho. Máme teď připravený filmový scénář pro zpracování Candida, ale nikoliv už podle Bernsteina, ale podle nás – navazujeme na Voltaira a pokračujeme dál.

Především jste také architekt. Jak to cítíte? Jste schopen tvořit, když máte naprostou svobodu nebo když máte dány nějaké limity?
Limity jsou hrozně důležité. A není to omezení, to je ta svoboda. Zadání a limity jsou to nejdůležitější k tomu, aby realizace byla správná a zodpovědná. Aby měla správné měřítko, a to nejen hmotové, ale významové, principiální a tak. Bezbřehost je tragédie.

Jaký typ architektury máte rád?
Kvalitní a hlavně takovou, která respektuje podmínky realizací – zadání, finanční možnosti a hlavně služebnou funkci. Nejsem typ architekta, co by bušil do stolu, že takhle to musí být, protože z filosofického hlediska, bla bla bla. A pak v tom člověk nemůže žít. Mám teď na mysli rodinné domky, ale můžou to být i kanceláře. Když se tam nedá pracovat, je to špatně.

Máte rád přírodní materiály, dřevo, kámen. Je to tak?
Bezesporu je to tak. Nemám moc rád nové technologie. Určitě fungují, ale nesmějí být dány moc na odiv.

Jste také mimo jiné autorem snímku Přes Alpy na kole. Skutečně jste ty Alpy přejel na kole?
Jedná se o cestu na kole z Prahy na Lago di Garda. Když si to představíme na mapě, je to ten nejkratší směr, ale i tak mi to dalo docela zabrat.
Inspirovala mě k tomu knížka Normana Ohlera Cestování ve středověku. On tam popisuje, jak byla hradba Alp zcela přirozenou hranicí mezi severem a jihem Evropy. Neexistovaly žádné dálnice ani silnice, takže bylo zásadní rozhodnutí, zda se tam vydat. Dnes už si neuvědomujeme, jaká to byla tehdy dřina, tak jsem si to projel na horském kole po stezkách nahoru dolů a užíval si ten středověký pocit.

Máte pocit, že taková cesta vede k jakémusi vnitřnímu očištění sama sebe?
Člověk si bezesporu uspořádá myšlenky, je tam na to čas. Ale že by se kvůli tomu ze mě stal jogín, to rozhodně ne. Na to jsem příliš prchlivý, dynamický a neklidný.

Jak vnímáte současnou společnost, která je spíše komerční, materiální?
Vrátím se k Baletní jednotce Křeč. Už tehdy nám vyčítali, že jsme hrozně komerční. My jsme vždy inklinovali k show, což je s komercí úzce svázáno, ale nikdy jsme na tom neviděli nic špatného. Divadlo je buď dobré, nebo špatné. Jestli je vážné, nevážné nebo jestli je komerční špatně a umělecké dobře, tyhle škatulky neuznáváme.
Dnešní společnost že je konzumní. Je vyhladovělá. Konzum nevadí, když je součástí kulturně bohatého života. Rád si koupím nějakou pěknou věc, ale že bych musel trávit neděli v obchodním centru, to asi ne.

Co okázalost peněz a pompéznost? Tu můžeme vidět i na filmovém festivalu v Karlových Varech. Jak takovouto nálepku vyvracíte?
Uspořádat jakoukoliv akci, třeba i soukromou garden party, stojí poměrně dost peněz. A představte si, kolik stojí takový festival. Myslím, že jsou to typicky české škodolibé záležitosti. Sice máme radost, že tady máme mezinárodní festival. Ale zároveň máme pocit, že si určitě někdo něco nahrabal. Byl bych opatrný a doporučoval bych každému, kdo si to myslí, ať si něco takového zkusí a pak si o tom můžeme popovídat jako rovný s rovným.

Šimon Caban (*1963, Praha)

Architekt, režisér, scénograf. Vystudoval VŠUP v Praze. V 80. letech s bratrem Michalem založil Baletní jednotku Křeč. Od 90. let se s bratrem Michalem a svou ženou Simonou Rybákovou věnuje scénograficky originálním prezentačním akcím. V roce 1992 spolu s bratrem natočil první snímek v produkci České televize Don Gio. V současnosti jsou bratři Cabanové autory scénické režie ceremoniálů Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, Louskáčka (vyhlášení Grand Prix v oblasti reklamy) a televizního festivalu Zlatá Praha. Šimon Caban spolupracuje s Národním divadlem a Státní operou, pražskými muzikálovými divadly Hybernia, Broadway.


(redakčně kráceno)