„Nacistům jsem zcela odpustil,“ říká Tomáš Graumann

Jako jedno z 669 „Wintonových dětí“ unikl holocaustu, z jeho blízké rodiny ale válku nepřežil nikdo. Do Československa se i proto po válce nevrátil. Zůstal a vyrostl ve Skotsku. Tam také přijal křesťanskou víru, kterou později jako misionář šířil na Filipínách. Paradoxně tak splnil přání své matky, které si prostřednictvím její poslední vůle vyslechl až o mnoho desítek let později. S Tomášem Graumannem hovořila v pořadu Před půlnocí z 21. května Šárka Bednářová.

Když jste nastupoval do onoho vlaku, bylo vám sedm let, vybavuje se vám ta scéna? Poslední věty či slova vaší matky?
Pamatuji si, jak mi matka řekla „na shledanou“ nebo spíš „sbohem“. Řekla mi, ať jedu do Británie a naučím se tam angličtinu, abych pak mohl reprezentovat naši firmu v Londýně. Také mi řekla, že za dva až tři měsíce to bude pryč a já se vrátím domů. Nevěděl jsem, že svou matku už nikdy neuvidím.

Vybavují se vám vaše tehdejší pocity?
Byl jsem tím dobrodružstvím nadšený. Viděl jsem vlak plný šťastných dětí. Často teď čtu, že mnoho dětí plakalo a drželo se svých rodičů, ale já nic takového neviděl.

Jak dopadla vaše rodina, matka, bratr?
Matka s otcem se rozhodli zůstat. Strýc, který se zapojil do české armády a pracoval s Benešem a exilovými představiteli v Londýně, jim poradil, aby zůstali a starali se o rodinný podnik. Změnil si pak jméno na Jan Horský a myslel si, že to jeho rodinu zachrání. Nebylo ale nic, co by Židé mohli udělat – když měl někdo židovskou babičku, byl odsouzen k smrti.
Když jsem odešel z domova, moji rodiče pracovali v Těšanech u Brna. Pak přišli o práci, o domov, dostali malý pokoj v centru vesnice. V roce 1940 nebo 1941 byli posláni do Terezína a o rok později z Terezína do Polska. Moje matka a mladší bratr zemřeli v Sobiboru. Můj nevlastní otec zemřel také v koncentračním táboře. Moji bratranci zemřeli v Osvětimi. A někteří další příbuzní zemřeli v Terezíně ještě předtím, než bylo naplánováno, že odjedou do Polska.

O tom, že vaše matka a příbuzní byli v Terezíně, jste se dozvěděl až po válce, nebo už jako dítě v Londýně?
V roce 1940 jsem ještě dostával dopisy od mé matky. Potom jsme měli nějaké informace od Českého červeného kříže. A pak už jsme žádné zprávy nedostávali. Nevěděl jsem, že už nejsou v Česku. Po druhé světové válce se můj strýc vrátil do Prahy a zjistil, že jeho i moje rodina zemřela v koncentračním táboře. Z Prahy mi pak poslal dopis.

Neuvažoval jste o návratu do Československa?
Většina „Wintonových dětí“ se po válce vrátila do Prahy, aby vyhledaly informace o svých rodinách. Ale protože jsem měl dopis od svého strýce, nevrátil jsem se. Bratranec, který odešel do Ameriky, mi navrhl, abych se vrátil do Evropy a šel do tábora pro lidi bez domova, kde bych pak dostal vízum do Ameriky. Mně se ale nelíbil název „tábor pro lidi bez domova“ a nechtěl jsem tam jít za žádnou cenu.

Ve Skotsku jste žil v křesťanské rodině, posléze jste se rozhodl studovat biblickou školu. Nasměrovala vás k tomu vaše nová skotská rodina?
Moje skotská rodina byli presbyteriáni, četli Bibli a četli ji i nám ještě předtím, než jsme rozuměli anglicky. Každou neděli jsme chodili do kostela a já chodil do shromáždění pro děti. Tam jsem slyšel evangelium a dozvěděl se, že existuje jediná cesta, jak se dostat do nebe, a to skrze Ježíše Krista. Tomu poselství jsem uvěřil a přijal Ježíše Krista jako svého spasitele. Změnilo to můj život. Bylo mi tehdy devět let.

Uvěřil jste v Ježíše Krista, ale víme, že Židé nevěří v Ježíše Krista jako Boha. Jak jste se s tím srovnal?
Rozuměl jsem tomu, že jsem Žid, protože má rodina byla židovská. Nepamatuji si ale, že bychom doma dodržovali nějaké židovské zvyky. V naší rodině nebyly žádné náboženské obřady.
Když jsem slyšel evangelium, že Ježíš zemřel pro každého a že můžu přijmout odpuštění za své hříchy, uvěřil jsem. Jsem Žid, který věří v Ježíše.

Četla jsem, že vaše matka si přála, abyste se stal křesťanem. Je to tak?
Když jsem byl poprvé ve škole, na konci dne přišel kněz, který nám přišel dát nějaké instrukce. Učitel mě poslal domů, protože věděl, že jsem Žid. Moje matka mě ale poslala zpátky a chtěla, abych dostal hodinu náboženství jako ostatní děti. Tak nějak mlhavě jsem tedy vyrostl jako katolík.
Předtím, než jsem odešel z domu, začala moje matka chodit do evangelické církve v Kloboukách a později se k ní připojila. V její poslední vůli, kterou jsem dostal o mnoho let později, říká, že pokud se nevrátí z koncentračního tábora, ať jsou její děti vychovávány v evangelickém domově tak, aby se z nich stali misionáři nebo knězi.

Dlouhá léta jste působil jako misionář na Filipínách. Proč právě tam?
V padesátých letech bylo Československo kontrolováno komunisty, takže jsem věděl, že tam si misionáře nepozvou. Rozhodl jsem se proto, že se tam nevrátím.
Líbila se mi ambice apoštola Pavla, který řekl, že chce kázat evangelium tam, kde jméno Ježíše není známé. Dozvěděl jsem se o mezinárodním týmu, který připravoval lidi, kteří odcházeli do džungle na ostrově u Filipín, a chtěl jsem se stát jeho součástí. Chtěl jsem jít do míst, kde jméno Ježíše není známé. To byl důvod, proč jsem si vybral Filipíny.

Dnes žijete v Čechách, u Kolína. Proč ne v Brně?
Když jsem se rozhodl, že se vrátím do České republiky, kontaktoval jsem organizaci, která vychovává k demokracii. Říkali, že mě mohou pozvat, abych učil angličtinu blízko Brna. Jenže nakonec jsem byl poslán do jazykové školy v Trutnově.
Brno jsem navštívil mnohokrát. Byl jsem tam na židovském hřbitově, viděl hroby některých mých příbuzných. Dům, kde jsem se narodil, v Králově poli v Brně, potřeboval hodně opravit. Můj bratranec Jan Horský ho prodal a pro mě uložil peníze na bankovní účet. To nám pomohlo žít, když jsme nevydělávali dost peněz výukou angličtiny. Dnes se z toho domu stala továrna na šperky.

Jako dítě jste žil i v Těšanech u Brna, na zámku. Navštívili jste ho?
Několikrát jsme ho navštívili ještě předtím, než byl opraven. Jednou nás místní vzali k paní do vedlejší vesnice, která mluvila anglicky, a představili některým lidem ve vesnici. Potkal jsem tam i mojí kamarádku Marii ještě z doby před druhou světovou válkou. A ona mi dala fotografie, které jí dala moje matka, aby je ochraňovala v případě, že se nevrátí z koncentračního tábora.
O několik let později jsem tam byl pozván, abych vyprávěl svůj příběh ve škole. Proběhlo veřejné setkání v části budovy, kde byl kdysi náš rodinný byznys. Byl jsem představen některým představitelům vesnice – z budovy školy, kam jsem chodil, je teď kancelář starosty.

Dlouhá léta jste nevěděl, kdo vás zachránil, že to byl Nicholas Winton. Jak jste se to dozvěděl a kdy?
Informace se ke mně dostala potom, co byl promítán film Síla lidskosti (v roce 2002 – pozn. red.). Pastor evangelické církve pan Odstrčil, který mi pomohl dostat se do Skotska, viděl mé jméno na konci filmu v titulcích a tak mě kontaktoval. Má matka mu totiž zanechala dokumenty naší rodiny. Byl to třeba lístek, který mu poslala, kopie poslední vůle mé matky, korespondence mého strýce s tetou Jana Odstrčila (synem pastora) a nějaké další dopisy a věci.

Osobně jste se s Nicholasem Wintonem sešel celkem třikrát. Jaké to setkání bylo, co jste prožíval a co jste mu řekl?
Poprvé jsem ho potkal v Praze na premiéře filmu Síla lidskosti. Nicholas Winton byl obklopen lidmi a všichni s ním chtěli mluvit. Vstoupil jsem tedy do fronty a měl jsem asi jednu dvě sekundy na to, abych mu řekl, děkuji.
V roce 2007 Karel Schwarzenberg pozval Sira Wintona do Prahy na oslavu v Kongresovém centru. Následující den byla v Praze večeře pro „děti Sira Wintona“ a Nicholas Winton u každého stolu strávil několik minut. Bylo tam asi patnáct dětí, které zachránil. Od té doby mnoho z nich zemřelo, myslím, že v Praze žijí už jen čtyři z původních „Wintonových dětí“.
A potřetí jsem se s ním setkal v Londýně poté, co, kdy jsem tam dorazil výročním vlakem (Winton Train – vlak vypravený v 1. září 2009 z Prahy do Londýna při příležitosti 70. výročí Wintonovy záchranné akce – pozn. red.). Bylo tam veřejné shromáždění, Nicholas Winton tam seděl a čekal na nás. Když jsme přijeli, řekl: „Jsem šťastný, že vás vidím po 70 letech. Až za mnou pojedete příště, nečekejte tak dlouho.“

Určitě jste si položil otázku, proč jste zrovna vy měl to štěstí a stal se jedním z 669 „Wintonových dětí“. Dokázal jste si odpovědět?
Na tuto otázku jsem si odpovídal mnohokrát. Jsem velmi vděčný Bohu, že mi umožnil přežít, když tolik jiných lidí zemřelo. Cítím, že můj život byl zachráněn proto, abych podal svědectví o tom, co se stalo v mém životě, a mluvil o tom se studenty. O lidech, jako je Nicholas Winton, a o mnoha dalších, kteří zachránili děti v nebezpečí.

Jste křesťan, dokázal jste odpustit?
Ano. Chtělo to mnoho modliteb, ale cítím, že jsem zcela odpustil nacistům za to, co udělali mé rodině a milionům dalších Židů. Nemám v sobě žádné nepřátelství.

Často slýchávám od ateistů: „Kdyby byl Bůh, nemohl by přece dopustit holocaust.“ Jak na tyto výroky reagujete?
Odpověděl bych, že Bůh je milující a odpouštějící. To říká Bible. Neříkám, že rozumím tomu, jak Bůh pracuje, ale věřím mu. Věřím, že má kontrolu nad tímto světem, přestože lidé trpí, ať už je to tím, že se vyskytl nacismus nebo něco jiného. Věřím, že Bůh odpouští hříchy a uzdravuje ty, kteří jsou nešťastní. Odpuštění existuje.

Tomáš Graumann (*1931, Brno)

Jedno z „Wintonových dětí“, misionář. Vyrostl ve Skotsku, stal se křesťanem, devět let působil jako misionář na Filipínách, a přestěhoval do Ameriky. V roce 1989 se vrátil do Československa, kde vyučoval angličtinu. V současnosti se věnuje charitativní práci pro potřebné, osvětové práci a vzdělávání mládeže. Má čtyři děti (dvě vlastní a dvě adoptované) a deset vnoučat. 


(redakčně kráceno)