Maršálek Radecký, zachránce monarchie

Dnes polozapomenutý maršál Radecký patřil k největším vojevůdcům své doby. Během své předlouhé kariéry u rakouské armády stihl bojovat proti Turkům, úspěšně zvítězit v bitvě u Lipska a po osmdesátce ještě naposledy zachránit monarchii v Itálii. V Čechách byl vyzdvihován jako příklad úspěšného a hrdého Čecha, ostatní národy si ho snažily přivlastnit. S rozpadem monarchie ovšem zaniká i zájem o Radeckého a ten pomalu mizí z historického povědomí národa.

O Janu Radeckém z Radče hovořili v Historii.cs z 15. května historici Ladislav Čepička, Zdeněk Hojda z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a Jiří Rak z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Moderoval publicista Vladimír Kučera.

Kdo to byl Radecký?
Rak: Byl to potomek zchudlého šlechtického rodu, proto se pro něj nabízela vojenská kariéra. Poprvé ho ovšem lékařská komise neuznala schopným vojenské služby s tím, že „Hrabě Radecký se vůbec nehodí k vojenské službě.“ On se ale nedal. Začal už ve válce proti Turkům za Josefa II. a jeho kariéra pak celkem rychle postupovala. V závěru napoleonských válek, v bitvě u Lipska, už byl generálmajor a šéf štábu vrchního velitele spojeneckých vojsk maršála Schwarzenberka. Poté byl přeložen do Šoproně, kde velel husarské divizi. Nakonec ho povýšili na maršála, přeložili do Itálie a čekalo se, že tam už dožije. Nikdo netušil, že hvězdná hodina starého maršála přijde právě tam. Radecký začal cvičit armádu a vykoval z ní velice účinný nástroj. Takže když v roce 1848 vypukla revoluce, Radeckého armáda skvěle obstála a začala asi poslední legendu rakouské ozbrojené moci. Na závěr života se vyznamenal v Olomouci – když Prusko zaharašilo zbraněmi, dokázal tam stáhnout armádu v takové síle, že pruská strana couvla.

Hojda: Vlastně se proslavil po osmdesátce, což má společné s císařem pánem, který je v obecném povědomí také vnímán jako stařec. Mladý Radecký, to zní téměř absurdně.

Čepička: Radecký je zakladatelem vojenského drilu. Když byl v době míru v Itálii, vymyslel, že voják se nesmí ani chvilku nudit nebo zahálet. Tak vzniklo to, co později asi nejlépe rozvíjela československá socialistická armáda.

Hovoří Zdeněk Munzar, vedoucí referátu historických fondů Knihovny Vojenského historického ústavu:
Asi nejzajímavější kniha k Radeckého tématu je jeho Polní instrukce, která byla na svou dobu velmi pokroková a kontroverzní. Radecký totiž vedl výcvik své italské armády mnohem moderněji, než ukládaly tehdejší rakouské předpisy. A mnoho důstojníků jeho Polní instrukci považovalo za tak dobrou, že ji chtěli zavést celoplošně. Jedním z mužů, kteří orodovali za její zavedení, byl budoucí polní maršál Windischgrätz.

Radecký sloužil vlastně pěti císařům?
Rak: Byl to Josef II., Leopold II., František, Ferdinand Dobrotivý a František Josef. A to jich mohlo být ještě více.

Zúčastňoval se Radecký sám bojů, nebo byl jenom ve štábu?
Čepička: Prošel ohněm války a sedmkrát byl těžce raněn.

Jaká byla jeho kariéra zpočátku?
Čepička: Dalo by se říct, že začínal jako vojenský volontér, protože do armády nastoupil jako kadet, takže si to všechno hradil – tak strašně do té armády chtěl. Během svého života pak stihl výměnu původní feudální společnosti za novou, kapitalistickou. Zažil vznik Spojených států amerických, francouzskou revoluci, napoleonské války, vídeňský mír roku 1848, průmyslovou revoluci, začátky železnice. Ostatně u železnice hned začal uvažovat, jak ji využít pro válečné účely.

Rak: To je fantastické. Bylo mu 86 let, takže měl plné právo říkat, že to je nějaký čerchmantský vynález, co mi to sem cpete, nikdy to nebylo, je to hloupost. Naopak. Okamžitě sedl a začal uvažovat, jak to využít pro jeho řemeslo. Železnici pak uplatnil ve válce v roce 1866. A využil ji vlastně už při olomouckých punktacích (v roce 1850 – pozn. red.), kdy po železnici soustředil na severní Moravu obrovskou sílu. Z Vídně totiž jezdil do Olomouce vlak.

Zmínili jsme bitvu u Lipska, což je velmi významná bitva. Nevím, jestli si v této zemi každý uvědomuje, že český rodák tam hrál hodně důležitou roli. Že vlastně vymyslel celou taktiku a strategii.  Co to vlastně byla bitva u Lipska?
Rak: Bitva národů, nejznámější napoleonská bitva, která ohlašuje konec napoleonských válek. Pak už následuje jenom ústup do Paříže a neslavná kapitola stodenního císařství.
Bitvu u Lipska si však Rakousko nechalo „ukrást“ Prušáky. Kolem roku 1913 vzniká ke stému výročí monstrózní pomník v Lipsku, u nás se konaly oslavy u Chlumce (místo bitvy, která předcházela bitvě u Lipska), ale o tom se nemluvilo a vytahovali se hlavně Prušáci. Vyvolalo to jedno z posledních vzepětí české reality v Rakousku. České noviny se tenkrát urazily, vypočítávaly, kolik procent tam bylo českých pluků a českých vojáků, a upozorňovaly, že to nelze takhle nechat v německé režii.

Hojda: Prušáci to uchvátili i proto, že u Lipska vznikl jeden pomník, který připomíná především pruské zásluhy. Zatímco na místě bitvy u Chlumce si každá z koaličních armád postavila vlastní pomník – zvlášť Prusové, zvlášť Rusové, zvlášť Rakušané.

Jakou roli v té bitvě tedy Radecký měl?
Čepička: Polní maršál Karel ze Schwarzenberka ho jmenoval náčelníkem štábu a sám se staral o politické a diplomatické pozadí spojených armád. Radecký pak vymyslel taktiku, že se armády nerozdělí, ale že budou soustředěně útočit na Napoleona. Díky tomu spojenecká vojska zvítězila. A proto také „bitva národů“ – všechny národy bojovaly pod jedním velením.

Hovoří Karel Schwarzenberg, ministr zahraničí ČR:
Jestli si maršálek Karel ze Schwarzenberka vybral Radeckého, protože sám byl z Orlíku a Radecký ze Sedlčan (i v tehdejší době jeden den jízdy na koni), nevím. Na každý pád ale věděl, že je to nejnadanější rakouský generál. A protože se potřeboval mnohem více věnovat diplomatické práci, kdy musel ve spojenectví udržet všechny mocnáře, kteří částečně táhli s armádou a pletli se mu do práce, musel mít někoho, na koho se mohl stoprocentně spolehnout a kdo měl opravdu velké vojenské nadání.
Radecký byl po dlouhá desetiletí největší český vojevůdce. My vyzdvihujeme Žižku, ale Radecký, to bylo něco úplně jiného – z čistě vojenského hlediska to byl geniální vojevůdce.

Proč šel Radecký do Olomouce?
Čepička: Byl jmenován velitelem olomoucké posádky (v Olomouci působil jako velitel od roku 1829 do roku 1831 – pozn. red.). Olomouc plnila ještě roli festunku (pevnosti) a v té době se opravovala a zpevňovala. Jako velitel Olomouce pak také dbal o blaho obyvatel. Radecký například začal vysušovat okolí Olomouce, protože tam často vypukly nemoci pocházející od komárů a podobně. A také sázel stromy – ostatně Olomouc ho jmenovala čestným občanem „za vysazování stromů“.

Hojda: Největší část Radeckého kariéry je ovšem spojena s Itálií. V roce 1796 tam byl poprvé, po té v době koaličních válek (1798 až 1802, pozn. red.) a od roku 1831 nepřetržitě. A tam už si budoval armádu po svém.

Čepička: Nikdo mu do toho v Itálii nemluvil. Zažil například ústup u Wagramu (během rakousko-francouzské války v roce 1809 - pozn. red.) a na základě této zkušenosti rozvíjel ženijní vojsko. Zjistil totiž, že při útěku přes říčku je třeba zajistit její překročení. Vznikl tak známý živý most z vojáků, kdy se jedni postavili do vody a další přes ně utíkali.

Hovoří Ilona Krbcová, kurátorka Vojenského historického ústavu:
Maršála Radeckého zastihly revoluční vlny počátku roku 1848 jako guvernéra Lombardie. Nejprve sice rakouská armáda v bojích se sardinským králem a spojenou italskou armádou v čele se sardinským králem Karlem Albertem ztratila Milán. V květnu 1848 se však situace mění ve prospěch Rakušanů a v červenci 1848 vítězí maršál Radecký v bitvě u Custozy a získává Milán zpět.
Revoluční nepokoje ale stále pokračovaly v oblasti Benátska. V únoru 1849 se Rakušané rozhodli vzít Benátky rychlým útokem. K jejich bombardování použili horkovzdušné balony, ze kterých shazovali miny. Tato forma boje se sice neprosadila, ale ve své době to byla novinka. Koncem března 1849 pak v bitvě u Novary maršál Radecký jednoznačně spojenou italskou armádu porazil, sardinský král byl donucen rezignovat a Rakušané znovu obsadili ztracené Benátky.

Rak: Povstání v Miláně je strašně zajímavé, protože propuklo vlastně kvůli cigaretám. Rakouská vláda tehdy zvýšila daň z kolkování tabáku, na což italští vlastenci odpověděli bojkotem rakouské tabákové režie. Vlastenečtí rakouští důstojníci ale naopak Italy provokovali tím, že ostentativně kouřili. Došlo k nějakým strkanicím a vypuklo povstání. Toho využila Sardinie a vypověděla Rakousku válku. Šlo tedy o povstání kombinované s válkou vyhlášenou podle všech regulí.
Radecký je pak porazil ve dvou válkách, 1848 a 1849, a tím vlastně završil svou dráhu – jsou to ty slavné bitvy u Novary, u Custozzy a další. (Můžeme také připomenout, že v bitvě u Santa Lucie zažil křest ohněm budoucí císař František Josef I.)

Ani ne tak válečné jako taktické byly olomoucké punktace. Byl bych rád, kdybyste vysvětlili, co to bylo?
Rak: Po neúspěchu německých sjednocovacích snah v roce 1848 se Prusko pokusilo provést sjednocení shora a ustavilo erfurtský spolek, jakýsi spolek ve spolku. Zatímco Rakousko si představovalo, že ministerský předseda té velké, vlastně federalizované říše bude Felix Schwarzenberk a Rakousko si udrží předsednictví.
Šlo tedy o to (jako později v roce 1866 během prusko-rakouské války), kdo bude hegemonem ve středoevropském prostoru. Tehdy se to díky Radeckému podařilo ještě zvrátit na rakouskou stranu. Na předpokládané válčiště, severní Moravu, totiž přesunul takovou vojenskou sílu, že si Prusové uvědomili beznadějnost svého počínání, vzdali to a podepsali podmínky rakouského státu. A to Prusové dělali velmi neradi.

Čepička: Je zajímavé, že kromě „punktace“ se také používá termín „obrovské ponížení Pruska“.

Jaký byl Radeckého soukromý život? O tom se vyprávějí také legendy.
Rak: Pokud vím, tak v Miláně na něj vzpomínají v dobrém, přestože většinově je pro Italy „katem svobody“. Vyprávějí se legendy o tom, že jeho syna, který byl takovou ostudou armády, na ulici veřejně zfackoval nějaký kněz. Radecký si toho kněze pak pozval domů a ten čekal, že bude průšvih. Radecký mu místo toho veřejně poděkoval, že to udělal za něj.

Radecký měl také jaksi pořád hluboko do kapsy…
Čepička: Byl to bouřlivák a ten bouřlivý život něco stál, ženy, víno, dobré jídlo, takže asi ani žold rakouského maršála nestačil na jeho výdaje. Radecký stál dokonce na prahu vězení pro dlužníky, ale císař ho zachránil a dluhy za něj zaplatil.

Rak: Nakonec za něj zaplatil dluhy Joseph Gottfried Pargfrieder, který zbohatl na vojenských dodávkách.A protože to chtěl armádě nějak vrátit, vybudoval památník hrdinů. Dluhy přitom zaplatil s podmínkou, že u něj Radecký dožije a nechá se u něj pohřbít, aby v památníku měl i skutečné ostatky nějakého hrdiny.

Hojda: Jde o památník v Heldenbergu u Wetzdorfu, severozápadně od Vídně, kde Radecký skutečně hraje centrální roli. Pargfrieder tam ovšem nechal pohřbít několik dalších generálů, takže se vlastně stal trochu takovým sběratelem. Je to velice zajímavé místo. Sám Pargfrieder se tam nechal pohřbít vsedě v brnění a seděl tam do doby, než přišla Rudá armáda.

Hovoří Karel Schwarzenberg, ministr zahraničí ČR:
Také Němci a nacisté si nárokovali Radeckého. Naprosto neprávem, ale dělali to. Během druhé světové války, ale najednou v Berlíně zavládlo zděšení, že by snad ten velký Radecký byl pohřben vedle Žida, neboť jméno Pargfrieder mohlo být židovské. Vypravila se tam proto komise z Berlína, aby zjistila, jestli Pargfrieder byl, anebo nebyl Žid. Vrátila se ovšem s nepořízenou, kdy řekla, že rozhodující část těla, která by mohla vypovědět, jestli k tomuto náboženství příslušel, byla již tak zetlelá, že to nebylo možné zjistit. Toto mrtvola Pargfriedera ještě přežila.
Nicméně krátce potom skončila druhá světová válka, Rudá armáda osvobodila Dolní Rakousy a také i tu vesnici – je to vinařská vesnice a roste tam docela slušné víno. Vojáci se pochopitelně ožrali, poněvadž všude byly plné sklepy, a někoho napadlo, že by mohli vyloupit tu hrobku. Jenže když tam v noci vnikli s loučemi a najednou tam viděli sedět Pargfriedera, zděsili se, z hrobky uprchli a nic neuloupili. Květen 1945 byl ale velice teplý, takže ubohý Pargfrieder se nakonec také rozpadl a musel být pohřben v rakvi.


Jsme v Lapidáriu Národního muzea v Praze a za námi je slavná Radeckého socha, která měla vlastně stejně bouřlivý osud jako pán, který je na ní zpodoben. Odkud je ta socha? Odkud je ten pomník?
Hojda: Pomník pochází z Malostranského náměstí a byl to vůbec první Radeckého pomník. S jeho přípravou se začalo už po bitvě u Novary, ke konci roku 1849 (tedy ještě za Radeckého života). Nakonec ale vznikl až několik měsíců po Radeckého smrti v roce 1858.
Jde o dílo bratrů Josefa a Emanuela Maxů. To je velmi známá a plodná sochařská dvojice, která zanechala v Praze celou řadu plastik. Ne všechny jsou ovšem tak kvalitní, jako je Radeckého pomník. Zásluhu na tom měl tehdejší ředitel pražské Akademie výtvarných umění Christian Ruben, který prosadil, že je Radecký zvedán na štítu, což evokuje důvěrný vztah mezi vojáky a samotným vojevůdcem.
Skupina osmi vojáků pak představuje jednotlivé zbraně rakouské armády, kdy je téměř s každou z nich spojena jedna národnost monarchie. Je tam i Čech, který má pod sebou hlaveň děla – čili český dělostřelec. A podobně je tam husar, hulán, jihoslovanský voják hraničářů v barvitém kroji a tak dále.

Hovoří Jan Bárta, místopředseda občanského sdružení Radecký:
Radeckého pomník stál na jižní straně Malostranského náměstí a hleděl do Mostecké ulice, čili směrem k trase slavnostních pochodů a průvodů, které šly po takzvané Královské cestě. V roce 1919 bylo sousoší odvezeno do lapidária a v roce 1922 byl rozbit i kamenný sokl.
Na pomníku byly původně německé nápisy, které připomínaly Radeckého život a jeho nejslavnější vítězné bitvy. Na mladších fotografiích je ovšem vidět, že jsou německé nápisy odsekány a nahrazeny nápisy v češtině. Mohlo to souviset s rokem 1880, kdy Němci odmítnuli jazyková nařízení. Nebo s Jubilejní výstavou v roce 1891, které se Němci odmítli zúčastnit. Bylo to už období vypjatého nacionalismu, jak českého, tak německého. Pražská radnice byla velmi vlastenecká, česká, takže jména ulic i nápisy na pomníku byly v té době změněny na české.

A pomník tam vydržel jak dlouho?
Rak: Pomník tam vydržel do konce monarchie, kdy to v protirakouském nadšení bohužel odskákal i starý maršál.
Zajímavé je, že původně byl v Čechách uctíván jako hrdina. Jako člověk, který je ztělesněním loajálního češství, který se nikdy za své češství nestyděl, česky mluvil jako svým mateřským jazykem – „Nikdy nezapíral, že je Čech, a podívejte se, jak vysoko to dotáhl.“

Hojda: Říká se, že byl schopen s každým vojákem promluvit jeho vlastním jazykem, což také zvyšovalo jeho popularitu.

Čepička: Vojáci mu říkali „otec Radecký“ (německy Vater Radecky). Pro ně to byl tatíček.

Rak: V druhé polovině 19. století začíná vztah k Radeckému ochládat, ale v povědomí jsou stále dva generálové – nenáviděný Windischgrätz a stále uctívaný Radecký. Ani v pozdějším období jsem nenarazil na to, že by veteránům jeho armády někdo vytýkal, že potlačovali italskou svobodu, že Italové bojovali za své, za národ. Ne, ti veteráni jsou v podstatě chváleni. Radeckého armáda byla považována za loajálního, statečnou a národnostně spravedlivou. Dokonce se říkalo: „Němci si ho moc přivlastňují, byť víme, že otec Radecký mluvil všemi jazyky.“

Čepička: Od roku 1859 do první světové války nechyběl Radecký v žádném z vojenských kalendářů (v českých, rakouských i německých), které se vydávaly za Rakouska-Uherska. Téměř v každém rakouském plukovním muzeu mají malé oddělení Radeckého. A třeba Tyrolští myslivci na Ambrasu mu věnovali celou jednu velkou místnost, mají tam jeho uniformu a některé jeho řády. Takže v Rakousku Radecký pořád žije jako Rakušan. Prostě válčil za vlast, která byla tehdy mnohonárodní, vlast všem společná.

Hovoří Jan Bárta, místopředseda občanského sdružení Radecký:
Už několik let existují různé iniciativy, které se snaží pomník vrátit zpátky buď na původní místo, nebo místo blízké. (S kolegou architektem Císařem jsme vytvořili malinkou studii, která ukazuje, že by pomník mohl stát na jiném místě, a sice na severní straně, na křižovatce Tomášské a Letenské ulice.)
Na toto téma se pravděpodobně povede ještě dlouhá společenská diskuse. Domnívám se, že někteří lidé budou protestovat proti tomu, aby se Radeckého pomník vrátil kamkoliv na veřejné prostranství. Tito lidé mají totiž většinou stále ten názor, že Rakousko bylo žalářem národů, že naši vojáci úpěli pod rakouskými veliteli, a jedním z těchto velitelů byl maršál Radecký, který hnal na smrt české vojáky a podobně. Jsou to takové ty dějiny podle výkladu Zdeňka Nejedlého.
Maršál Radecký se narodil v roce 1766. Máme takový sen, že v roce 2016, kdy bude 250. výročí jeho narození, by se pomník mohl vrátit na své místo.

Hojda: Myslím, že návrat Radeckého pomníku má šanci. Navíc vezmeme-li v úvahu, že se dnes obnovuje kdejaký pomník, tak tenhle by si to opravdu zasloužil, protože i z uměleckého hlediska je to pravděpodobně nejhezčí český pomník 19. století.

Myslíte si, že Radecký získá v obecném povědomí, ostatně i v historii, jak se učí třeba ve školách, místo, které by si zasloužil? Mít takového válečníka, vojevůdce, o kterém se říká, že patřil k největším v 19. století, a takhle ho zasunout… Myslíte, že se o něm budou děti někdy učit?
Čepička: Je to složité. Stále je to o přetrvávajícím nacionalismu, kdy si hrajeme na větší, než doopravdy jsme. A na ty velké zapomínáme, protože se před nimi cítíme být malí. Právě to někdy brání tomu, abychom se rehabilitovali sami před sebou.

Rak: Přesně. V historii Radecký svoje místo má, to mu nikdo nemůže vzít. Jde ale o to, aby měl místo i v čítankách, ve školním dějepisu, ve veřejném prostoru. Náznaky tu jsou, byly o něm rozhlasové pořady, takže se tam pomalu vrací. Doufám, že se to povede.

(redakčně kráceno)