„Lenošící člověk je pro mě filosof,“ říká Tom Hodgkinson

Vzdorovat čím dál agresivnějšímu konzumnímu způsobu života a korporátním regulím lze prostým lenošením, zahálkou. Nejde o tupé zírání do zdi, ale o tvůrčí lenost, čas pro sebe, o to umět zpomalit a dát věcem, které člověk dělá, znovu smysl. Staré dobré časy je nová kniha Toma Hodgkinsona, který právě lenost prosazuje jako způsob života. V Interview ČT24 z 31. května s ním hovořila Daniela Drtinová.  

Moderní časy nejsou v ničem dobré, je třeba se navrátit k těm starým?
Musíme žít v moderních časech, bohužel se nemůžeme vrátit zpět v historii. Musíme se ale poučit jak ze starých, tak z nových způsobů. Mám hrozně rád staré, tradiční způsoby, například obdělávání zahrádky. Vezmete si kosu, nepotřebujete k tomu benzín a ještě si u toho zacvičíte. Ale také mám iPad. Prostě můžete zkombinovat staré a nové.

Jak se dají skloubit dobré stránky starých časů s dobrými stránkami těch nových?
Musíte zkoušet různé věci. Staré dobré časy vlastně popisují mé zkušenosti z farmy v Devonu, kde vychovávám tři děti. Máme tam prasata, nějakou drůbež a tak dále. Někdy to skutečně nekončí dobře, ale velice často se u toho dobře bavíme. Říkám lidem: vraťme se trochu zpět a možná nás to naopak posune vpřed. Ve starých způsobech, jak dělat věci, často naleznete svobodu a uniknete tlaku moderního světa. Dnes vlastně nemáme čas přemýšlet, nemáme čas užívat si věci nebo naopak nic nedělat. Celou dobu jsme až chronicky nervózní, a to vede k depresi a má to negativní vliv na lidské vztahy.

Na druhou stranu, nedaří se třeba ženám v nových časech lépe?
Možná že ani ne. Ženy jsou sice svobodné, ale za vysokou cenu. Každá mladá matka ví, že to je skutečně velká dřina, když chce pracovat, současně vychovávat děti a udržovat domácnost. Ve středověkém systému si ženy i muži byli vlastně rovni. Například na farmě dělali úplně to samé množství práce. Teprve později, možná ve viktoriánské době, byla manželka doma a nic nedělala. Moje matka by se mnou nesouhlasila, je to feministka. Ale myslím, že problémy, kterým ženy čelily v minulosti, se přehánějí. Myslím, že zde vždy existovalo dobré porozumění mezi ženami a muži. Z minulosti máme celou řadu příkladů žen, které přispěly kultuře. Takže si nemyslím, že se v roce 1965 ženy najednou dostaly do převratně lepší situace. Skutečně chcete lézt po tom korporátním žebříku tak nahoru, aby se to stalo vaším životním cílem?

Jak tedy uniknout z ubíjejícího rytmu moderní doby a nedostat se na vedlejší kolej?
Je to složité, ale mám několik typů a rad. Zaprvé, přestaňte číst noviny. Když jedete do práce vlakem, autobusem, čtěte básně. Další trik, spěte, najděte si čas na siestu po obědě. Procházejte se půl hodiny denně. Nepotřebujete chodit do posilovny, někam se honit, a přitom vás to ani nic nestojí. Můžete se věnovat hudbě a podobně.
A pro mě je další zahradničení. To je skvělá terapie. Vytvoříte si svůj malý ráj na zemi, kam se můžete stáhnout z uspěchaného světa a děláte něco užitečného. My jsme třeba určité druhy zeleniny přestali kupovat a pěstujeme si je na zahradě. Skvěle to funguje.

Kde jste čerpal inspiraci pro řešení, jak se vymanit z nekonečného kolotoče konzumu ve své knize Staré dobré časy?
Jsem vlastně lenoch. Když mi bylo asi třiadvacet, byl jsem nezaměstnaný a pokoušel se stát novinářem na volné noze. Ráno se mi opravdu nechtělo vstávat, a proto jsem se začal kritizovat, že musím vstávat dřív, pracovat víc a tvrději. Pak jsem si ale přečetl několik esejí od doktora Johnsona, spisovatele z 18. století, které se jmenovaly Lenoch. Naznačil v nich vztah mezi kreativitou a leností. Byl to jiný pohled na věc a pomohlo mi to vyhnout se tomu mít stálé pracovní místo a být napojen na pracovní program někoho jiného. Člověk pak může tvořit něco vlastního.
Když jste do určité míry vně systému, máte méně peněz. Je proto dobré pečlivě chránit své výdaje. S manželkou Viktorií jsme se shodli, že je to docela zábava, když si pěstujeme vlastní věci nebo hrajeme vlastní hudbu. Nejezdili jsme také tolik na dovolenou, ale užívali jsme si to doma. Pili jsme dobré pivo, víno a unikli z nekonečného kruhu obav. A k tomu se můžete vracet. Já si prostě rád zajdu do restaurace nebo si koupím něco hezkého. Když se zbavíte závislosti, stanete se více nezávislý.

Podle vaší filosofie tvůrčí lenosti být líný tedy znamená být odpovědným k vlastnímu životu? Jak to myslíte – lenost jako odpovědnost k vlastnímu životu?
Zní to jako podivná myšlenka, protože lenost je často vnímána tak, že to vzdáváte. Já jsem si ale rychle uvědomil, že když si chci číst nebo si dát siestu, musím být zodpovědný. Je to paradox. Když si chcete vytvořit čas pro lenost, kontemplaci, meditaci, modlitbu, studium, konverzaci, dialog (jakkoliv to nazvete), musíte kvůli tomu hodně pracovat.
Pro mě je lenošící člověk vlastně filosof nebo básník. Je to sen bohémského člověka, umělce, hudebníka, malíře. Nejste svazována korporátním systémem. Pracujete jinak, nakonec možná zjistíte, že skutečně hodně tvrdě – když dokončuji knihu, je to velká dřina. Nicméně je to atraktivní způsob existence a bohémové jsou myslím obecně šťastnější.
Ve svých knihách říkám, že když nejste spokojeni ve své práci, tak existuje alternativa, můžete z toho uniknout. Možná to nebude tak jednoduché, ale bude to naplňující.

Není to zavádějící, když mluvíte o lenosti, protože meditace a kontemplace vlastně vůbec není lenost? Lenost by naopak mohla dovést lidi k tomu, že všechno opustí, jenom si lehnou, budou zahálet a nebudou dělat vůbec nic.
Musíme si udělat jasno v pojmech. Acedia je termín, který označoval depresi – mnichové, kteří nedělali vůbec nic, vzdali to, to se považovalo za lenost. Z toho se potom stala lenost jako jeden ze sedmi smrtelných hříchů. Navíc v angličtině máme „laziness“ a „idleness“ (lenost a zahálku), což jsou dva různé pojmy. A v pojmu „idleness“ je něco pozitivního. Například když se dívám z okna, může to vypadat, že nic nedělám, přitom přemýšlím a jsem vysoce zaangažován ve vlastní práci. Já chci obhajovat tento způsob života proti klasické pracovní etice, kdy je práce nejdůležitější součástí života hned po vydělávání peněz.
Ovšem když si zvolíte líný způsob života, musí to dávat smysl, musíte se ovládat, je to mentální přístup. A lenost je možná první krok. Když jsem pracoval na plný úvazek v kanceláři, byl jsem opravdu líný. Říkáme tomu flákačství – například si protáhnete pauzu na oběd, jdete se procházet někam mimo objekt nebo jdete na toaletu a zdržíte se tam déle. Vlastně si pro sebe kradete čas zaměstnavatele. Je to běžné, ale není to dobré řešení. Když takhle přistupujete k práci, měli byste z ní odejít a vytvořit si vlastní život.
Je to paradox. Ale všichni filosofové, básníci, kteří se museli s tímto paradoxem vypořádat, to dělali po svém. John Lennon, velice ambiciózní a úspěšný člověk, psal písně i o lenosti, jak je skvělé se prospat a podobně. A psal proti materialismu, i když byl bohatý člověk. Sokrates šel na tržiště a řekl, podívejte se na to všechno, co nepotřebuji. To bylo 400 let před Kristem, není to nová debata. Epikuros se stáhl z města a žil jednoduše v komunitě. Proto říkám, změňme priority, musíme si najít čas pro to se dobře bavit. Mysleme, abychom mysleli, ne proto, abychom pouze vydělávali.

Vás proslavila kniha Líný rodič. Kolik je dnes vašim dětem? Jak se na nich koncept Líného rodiče za ta léta projevil?
V Británii nejsem moc známý. Mým dětem je dvanáct, deset a sedm let, takže je možná ještě brzo, abychom mohli posoudit, zda jsem byl úspěšný rodič. Příště je přivezu s sebou a můžete s nimi udělat interview a zeptat se jich. Já nevím, myslím si, že jsou dost šťastné.
Má kniha mimo jiné ukazuje, že nikdo není dokonalý rodič. To je nemožné a je to jeden z problémů souvisejících s rodičovstvím. Vždycky máme za to, že nejsme dokonalí rodiče. A v Líném rodiči hovořím o omylech, které jsem udělal. Lidé si pak uvědomí, že v tom nejsou sami. I já křičím na svoje děti. Představte si hollywoodskou herečku, která říká, jak je skvělé, že je matka, že má skvělý rodinný život, ale pak slyšíte, že má dvě vychovatelky a po šesti měsících se rozvede. Já říkám o rodinném životě pravdu a také oslavuji pohodu, která s tím souvisí. Moje děti měly největší prospěch z toho, že jsem se snažil, aby byly od raného dětství nezávislé. A to můžete dělat tím, že je trošku zanedbáváte.

Proti línému rodiči stojí takzvané tygří matky, čínské matky, které nepochybují, že jejich děti potřebují absolutně náročnou výchovu, přísnost a mnohahodinový denní dril. Není to správnější koncept? Asijský tygr válcuje v konkurenceschopnosti celý svět.
Čínský, indický způsob výchovy mě velice zajímá. Četl jsem jednu knihu od Amy Chuaové. Když hrajete tři čtyři hodiny denně na housle, stane se z vás skvělý hráč na housle. To je pravda. Problém tohoto přístupu je mentální zdraví. Když matka neustále kontroluje děti, a když se jim nedaří, je na ně přísná, je to pro děti velice tvrdé. Vede to k používání prozaců a dalších antidepresiv. V Číně to skutečně enormně narůstá, v Indii to přijde. Výsledkem jsou obavy a strach. V indických rodinách jsou děti právě kvůli tomuto přístupu skutečně nešťastné.
Můžeme říkat, že Británie má nejlepší pop music, ale z Číny žádná skvělá pop music nepřichází. Oni pracují ve svých škatulkách, jsou skvělí a mohou vybudovat skvělá města. Ale z Ameriky a Británie přichází více kreativity. Z Ameriky přichází Apple Computers, i když se vyrábí v Číně. V Americe se tak netlačí na pilu. Měli bychom oba přístupy zkombinovat.

Kdybyste si musel vybrat, co je vám bližší – tygří matky, anebo takzvaní vrtulníkoví rodiče? Helikoptéry, které svým dětem vše obstarají a neustále kolem nich krouží.
Asi tygří matky. Souhlasím s určitou kritikou amerického systému, kdy rodiče létají okolo svých dětí a organizují jim život. Je směšné, když jsou děti obklopeny svými rodiči ještě na univerzitě. Moje matka byla rozhodně tygří.
V Koránu se říká něco takového, jako že do sedmi let si s dětmi hrajte, od sedmi do čtrnácti je vzdělávejte a od čtrnácti do jednadvaceti jim zajistěte přátele. Naše děti doma ještě učíme latinsky, dvakrát týdně se jim věnujeme a učíme je těmi starými metodami. A od čtrnácti do jednadvaceti jim dáme volnost – my se staneme jejich přáteli.

Poslyšte, jste vy ještě vůbec líný?
No, dnes například jsem měl nabitý program. Ale i když tvrdě pracuji, vždycky si dám půlhodinu siesty po obědě a každý večer si dám sklenku se svou ženou nebo si zajdeme někam na večeři. Minulý rok byl skutečně hodně angažovaný, protože jsme si otevřeli vlastní obchod s knihami. Nyní je to o něco lepší. Když jste efektivní, můžete si hodně času ušetřit na zábavu, a na tom pracuji. Než jsme si otevřeli knihkupectví, pracoval jsem tři čtyři hodiny denně.

Tom Hodgkinson (*1968)

Spisovatel. Od roku 1993 šéfredaktor časopisu The Idler (Lenoch). Autor knih Jak být líný, Jak být volný, Líný rodič, Staré dobré časy. Zakladatel Akademie lenošství, filozofie, hospodaření a radovánek. Společně s výtvarníkem Gavinem Pretor-Pinneyem založil v roce 1998 společnost Green Bohemia na dovoz absintu z České republiky.


(redakčně kráceno)