„Klimatické změny jsou pro vědce hozená rukavice,“ říká Pavel Prošek

Zmařená příležitost zúčastnit se expedice na Arktidě a nevyhovující spolupráce s cizími vědeckými týmy nakonec vedla k vytvoření samostatné české polární stanice. Pojmenována je po Johanu Gregoru Mendelovi a umístěna je na rozsáhlém odledněném území na ostrově Jamese Rosse. K jejím zakladatelům patří přední český klimatolog Pavel Prošek, host Jana Hanáka v pořadu Před půlnocí z 22. května.

Jaká je Antarktida?
Krásná. Ale stejně tímto jedním slovem nepopíšete všechny své pocity. Když jsem tam poprvé přijel, byl jsem silně naměkko, i když jsem si myslel, že takové pocity jsem v sobě už překonal.

Antarktida je spojená s mrazem, zimou, ledem. Je tam k vidění jiná barva než bílá?
Ano. Čistá voda, která se u nás už prakticky nevyskytuje, je ve větší vrstvě modrá. A stejně blankytně modrý je i čistý led a sníh.

Má Antarktida vůbec další barvy než modrou a bílou?
Na území bez ledu, na nunatacích, pobřežních oázách, odledněných územích, vystupuje na povrch hornina. Většinou je barvy různě syté hnědé a šedé. Na pozadí bílé vnímáte tyto barvy daleko kontrastněji a s větším pocitem, že to je skála, že to je půda, než u nás.

Do polárních krajů jste se vydal až po čtyřicítce. Vzal jste to přes Špicberky a Arktidu, co vás k tomu vedlo?
Vedla mě k tomu špatná zkušenost. V roce 1972 jsem se zázrakem dostal na roční stáž do Švýcarska. Tam jsem fungoval na vysoké škole ETH v Curychu, na geografickém ústavu pro výzkum ledovců a Arktidy. V Arktidě jsou vědecky činní dodnes. Jejich šéf tenkrát dostal nápad, že bych mohl posílit jejich expediční tým, takže pro mě začali připravovat výstroj. Mezitím jsem napsal dopis na fakultu do Brna, zda by neměli nic proti tomu, kdybych si prodloužil studijní pobyt o rok. Přišla ale odpověď, že to nejde, protože bych mohl v Arktidě emigrovat.
Byl jsem z toho velmi podlomen, protože jsem se hrozně těšil. A nebyl to jenom cit, byl to i odborný sen. Nakonec se situace vyvinula v roce 1985, když jsme měli takzvanou meziuniverzitní družbu s Vratislaví. Ti měli stanici na Špicberkách, věděli, co děláme, tak nás tam pozvali a už jsem byl lapen.

Byla to láska na první pohled?
Ano. Strašně jsem se na to těšil. Prostudoval jsem spoustu literatury, prohlédl jsem, co jsem mohl, fotky, obrázky a tak dále. Stejně jsem ale na místě zjistil, že je všechno jinak. Že je to hezčí, konkrétnější, že je v tom více poezie.

Stalo se to vaším významným tématem, na Arktidě i Antarktidě jste byl víckrát. Co vás vedlo k založení vědecké stanice na Antarktidě? Co jste tam chtěl zkoumat?
Začali jsme tam bez vlastní stanice tím, že nám byl schválen výzkumný projekt, na kterém participovali lidé od nás z fakulty, lidé z Akademie věd a částečně z Jihočeské univerzity. Nejdříve jsme fungovali na třech stanicích – polské, peruánské, ukrajinské – a všude jsme si ověřili jeden tvrdý fakt. Pokud jste v cizích službách, musíte poslouchat a podřizovat se pracovnímu režimu a logistickým operacím dotyčné stanice.
To nám ne vždy vyhovovalo. Buď jsme do Antarktidy přijížděli pozdě, nebo jsme odjížděli dříve. A nevyhovovalo nám to ani regionálně. Proto jsme začali přemýšlet o vlastní stanici. Začali jsme obcházet ministerstva a instituce a nakonec jsme získali finanční prostředky na postavení stanice. Přes sérii klopýtnutí a omylů, zde i v zahraničí, se to nakonec podařilo a stanice stojí a funguje.

Co jste chtěli zkoumat?
Vycházeli jsme z odborného zaměření týmu českých vědců, kteří se orientovali na polární území. V té době jsme tam měli botaniky, klimatology, geomorfology. A ty jsme do toho namočili s tématem „vývoj pobřežních odledněných území“.
Toto téma vyhovovalo všem disciplínám. Když se totiž obnaží něco, co bylo zakováno do ledu, ocitne se to v úplně jiných energetických podmínkách a začnou tam probíhat úplně jiné procesy, než probíhají (nebo neprobíhají) pod ledem. Tyto změny a vývoj se staly leitmotivem našeho úsilí. Postupně se k tomu přibalovaly i další vědní disciplíny, například geologie. To už ale bylo během stavby nebo těsně před dokončením naší stanice.
Pro stanici jsme si vybrali odledněné území. Je to oáza o rozsahu asi 170 kilometrů čtverečních, je jedna z největších v Antarktidě. Dostali jsme se k ní díky procesu globálního oteplování, s kterým v Antarktidě souvisí rozpad šelfových ledovců. Asi do roku 1998 byl ostrov Jamese Rosse přes moře velmi těžko přístupný, protože byl obklopen souvislou ledovou vrstvou, i v letním období. Pak došlo k rozpadu šelfového ledovce, otevřelo se moře a tak se tam mohla přiblížit loď se stavebním materiálem. Pochopitelně i tak to musel být ledoborec. Tak jsme se ocitli na území, které bylo poměrně málo prozkoumáno, protože bývalo těžko přístupné.

Předpokládám, že podstatným tématem na antarktické stanici je i výzkum změny klimatu?
Povinnost provádět meteorologická měření je standard pro jakoukoliv vědeckou stanici. Tím se vždy začíná a pak se pokračuje ostatními věcmi. My jsme si meteorologii trochu rozkošatili, takže v okolí naší stanice je asi jedenáct malých terénních stanic, na kterých studujeme vlivy terénu na lokální klima. Máme tam také speciální program pro měření záření, kdy měříme i složky ultrafialového záření, což zase souvisí s ozónovou anomálií. Máme tam glacioklimatický program, který se zabývá ústupem menších pevninských ledovců. A navíc jsme trošku pronikli do prostoru mikroklimatu, na kterém spolupracujeme s botaniky.

O klimatu se hodně mluví v populární rovině. Jaký je váš názor na vliv člověka na změny klimatu?
Klimatická změna a proces oteplování probíhá a je velice razantní. Žádný seriózní klimatolog vám ale neřekne, že je zapříčiněna antropogenními faktory. Asi ano. Ale pokud nebudete schopen definovat podíl člověka a jeho činnosti na změně klimatu, nikdy nebudete schopen to dokázat. Je tam proto jakési pole šedi, v němž se střetávají zastánci a odpůrci této teorie.
Kdybychom to vzali hodně daleko do historie, tak v třetihorách bylo v Antarktidě daleko tepleji než dnes. Ledovcový štít byl daleko menší, na okrajích ustoupil. Akorát že tenkrát jsme u toho nebyli, takže to nikoho nevzrušovalo. Dnes je ta změna pro vědce hozenou rukavicí. V dobrém slova smyslu je irituje. Řadou lidí je ale také zneužívána.
Navíc, abych to doplnil, tato změna je regionálně velmi nepravidelná. Jsou území, kde k ní dochází. Jsou území, která se naopak ochlazují. A jsou území, kde se neděje vůbec nic. A to vše je v rámci jednoho kontinentu. Takže mluvit o tom, že to probíhá všude, je velmi nadnesené. Stejně jako je nadnesená obava, co budou dělat ostrované a obyvatelé holandského pobřeží, až stoupne hladina světového oceánu o 75 metrů, pakliže Antarktida roztaje. Je pravda, že když se přepočítá ta hmota ledu (zhruba 30 milionů kilometrů krychlových) na plochu oceánu,  určitě by k takovému vzestupu došlo. Otázkou ale je, zda k tomu rozpuštění vůbec může dojít. Na to je potřeba takové spousty energie, že na to Slunce nestačí, ani kdyby si oči vyplakalo.

Nějaký čas jste trávil v místech, která jsou nepříznivá pro lidský život, pokud nemáte speciální výbavu a zásobování jídlem. Jak se tam žije?
V současnosti se davově upouští od celoročních expedic. Jsou totiž velmi drahé a řada členů zimující posádky nemá co dělat. Biologové nebo geologové nemohou do terénu a klimatologům to zase měří automatické systémy. Lidé stojí přes zimu jenom peníze, protože spotřebovávají energii, potraviny, navíc dochází k depresím, ke konfliktům.
Dnes se na zimu instalují automatické měřící systémy a v létě se intenzita práce zvyšuje. Staví se celá řada refugií, letních kempů, kde jsou lidé například jeden dva měsíce a intenzivně pracují v terénu. Stejně tak se zmenšuje počet stanic. Udržují se ty větší, které i trošku rostou, a ruší se malé, zanedbatelné stanice. Větší stanice mají totiž přece jenom delší ubytovací setrvačnost, hůře podlehnou nějaké katastrofě.

V jakém rozmezí se pohybují teploty v letním období na ostrově Jamese Rosse?
Jsou tam i teploty nad nulou (kolem tří až pěti stupňů), jinak by tam nemohly růst lišejníky a mechy. Ale teplota může spadnout až na mínus patnáct.
Naše oblast je pak přímo na kontaktu kontinentálního vzduchu Antarktidy a mořského vzduchu. Tyto dva typy vzduchových hmot se tam střetávají, takže v atmosféře tam vládne permanentní válka. Důsledkem jsou výrazné mezidenní změny teploty. I v zimě se tak může stát, že jeden den máte kolem mínus dvaceti a den nebo dva dny nato je teplota okolo šesti nad nulou. Roční teplotní křivka tam vypadá jako záznam seismografu při zemětřesení.

Je možné se na Antarktidu dostat i mimo vědeckou expedici?
Můžete se zúčastnit za významný peníz výjezdu turistické skupiny. Dnes jsou velmi módní výjezdy malých skupin na jachtách. Nákladově je to daleko přes vaše i moje finanční možnosti. Jinak do Antarktidy stále vyjíždějí klasické tří čtyř hvězdičkové turistické lodě s kapacitou asi 150 lidí. Většinou se motají kolem Antarktického poloostrova, kde je to nejblíž Jižní Americe a kde je to nejbezpečnější. K nám, pokud to jde, dokonce přijíždí jedna loď z Německa na pravidelnou zdvořilostní návštěvu.

Kdy se na Antarktidu chystáte vy?
Nevím. Jsem po ortopedické operaci, takže jsem již trochu opatrný. Bylo by příliš sobecké říkat, že bych byl nerad, aby se mi tam něco přihodilo. Sobecké by ale také bylo, kdyby se kvůli této epizodě omezila práce kolegů. Že by se museli starat o nějakého Proška a nemohli by pěstovat svoji vědu.

A chtěl byste se tam vrátit?
To víte, že jo. Pro celou atmosféru, prostředí. Patří do toho živá i neživá příroda, práce. Je to velmi pestrá mozaika, která se rychle mění. A v tom je možná taky síla toho zážitku.

Je něco, co byste doporučil někomu, kdo by se chtěl podívat do Antarktidy?
Pokud by tam chtěl jako turista, není to dnes problém. Oficiálně se sice již řadu let bojuje proti nárůstu turistiky v Antarktidě, ale ve skutečnosti se proti tomu nic nedělá. Turistické agentury na tom pěkně vydělávají. Na druhou stranu turisté mají zase celou sérii omezení. Například naprosto nepřipadá v úvahu, že by se přiblížili ke kolonii tučňáků, tuleňů nebo lachtanů. Je ale také řada lidí, kteří z lodi ani nevystoupí. Sedí na nejvyšší palubě, která je obložená plexisklem, dívají se na Antarktidu z lehátka, jsou zahaleni v plédu a pijí třeba whisky.

Pavel Prošek (*1940)

Klimatolog a polární výzkumník. Profesor Geografického ústavu Masarykovy univerzity v Brně. Zakladatel Mendelovy polární stanice na ostrově Jamese Rosse. Autor desítek klimatologických studií.


 (redakčně kráceno)