4. listopadu 2011 skončil projekt Mars 500, simulovaný let na čtvrtou planetu sluneční soustavy. Experiment, na kterém spolupracovali i čeští vědci, měl mimo jiné sledovat vliv dlouhodobé, 520denní, izolace na psychický i fyzický stav posádky, organizaci činností nebo výkonnost, případně chybovost. Na projektu se podílel i psycholog Vadim Gušin, host Daniely Drtinové v Interview ČT24 z 30. května.
„V roce 1967 jsme byli letu na Mars blíž než dnes,“ říká Vadim Gušin
Mars 500 skončil. Ovšem už v roce 1967 proběhl rok trvající experiment, pobyt tří mužů v napodobenině kosmické lodi. To už se tenkrát plánoval let na Mars?
Politická a hospodářská situace a zejména záměry sovětské vlády tomu tehdy byly skutečně blízko, blíž než dnes. Podle mých informací měl Koroljov, hlavní konstruktér sovětských raket, skutečně velice vážné plány na let na Mars.
Jaká byla vaše role v experimentu Mars 500, ale i v dalších experimentech týkajících se dlouhodobých izolací?
Hrál jsem trojí úlohu. Zaprvé jsem měl vlastní vědecký projekt – šlo o psychosociální záležitosti, o komunikaci a také o časový rozdíl. Zadruhé jsem byl koordinátorem mnoha mezinárodních projektů. A zatřetí jsem byl členem podpůrné psychologické skupiny.
Přišel jste během experimentu Mars 500 na něco nového, pokud jde o psychiku člověka v dlouhodobé izolaci v malé skupině?
Nebylo to tolik o izolaci, ale spíše o dvou hlavních faktorech. Ten první je autonomie – žádná podpora z vnějšku. Při orbitálních letech můžete získávat zásoby ze zásobovacích letů. Když jste nemocný, mohou vás evakuovat. Při autonomním letu to tak není. Tam máte veškeré zdroje s sebou a můžete využít pouze je. A zadruhé to bylo komunikační zpoždění. Při letu na Mars to může být až 24 minut jedním směrem. Takže když se na něco zeptáte, odpověď dostanete až za víc jak 40 minut. To je velice důležité pro chápání procesu rozhodování.
Tyto dvě oblasti byly nové, neexistovaly žádné studie. Získali jsme tak hodně znalostí o autonomii, komunikačním zpoždění posádky i o tom, jak je takováto komunikace efektivní.
Konflikt v kosmu a konflikt na Zemi. Bývají spouštěcí motivy jiné v takto odlišných prostředích? Nebo člověk mívá stejné konflikty kvůli stejným motivům, ať už je to na Zemi nebo ve vesmíru?
Celá řada věcí je společných. V posádce jsme měli šest lidí – tři Rusy, Itala, Francouze a Číňana – a jejich kulturní rozdíly představovaly bariéru v komunikaci, interakci a vzájemném chápání a porozumění. To ale existuje i na Zemi.
Nicméně jsou zde faktory, které v našich běžných životech neexistují, například izolace v uzavřeném prostoru. Když někoho nesnáším, můžu opustit místnost, jít jinam, ale při kosmickém letu prostě musíte s tím člověkem zůstat. A to je velký problém.
Další je faktor vzdálenosti, problém s komunikací. Problémy způsobují také omezené zdroje. Když nemůžete získat to, co potřebujete, ale získá to někdo jiný, máte negativní pocity – proč to dostal on, ne já. To je vliv té autonomie, což je zásadní téma.
V roce 1999 probíhal v institutu v Moskvě pokus, který simuloval let mezinárodní posádky na orbitální stanice. Pokusu se zúčastnilo sedm posádek s různou dobou pobytu, od pěti do 240 dnů. Na experimentu spolupracovala Evropská kosmická agentura, Spojené státy, Kanada a Japonsko. Poprvé se zúčastnili výzkumníci různých států. Kanaďanka Judith Lapierre si tehdy stěžovala, že ji obtěžoval ruský kolega Dmitry Sayenko. Jak to bylo?
Podstata konfliktu spočívala v kulturních rozdílech. Americká kultura chápe vztah mezi mužem a ženou opravdu odlišně od ruského vnímání. Když dám ženě o Vánocích polibek, nic to neznamená, nicméně někteří Američané či Kanaďané to mohou považovat za sexuální obtěžování. A sexuální obtěžování je trestný čin. Když si to vyložíte tímto způsobem, potřebujete před ostatními určitou ochranu. To byla podstata tohoto konfliktu. Poučili jsme se z toho a v rámci experimentu Mars 500 k žádnému otevřenému konfliktu nedošlo.
Takže národní zvyky a rozdílnosti mohou představovat zdroj konfliktů v kosmu? Bývá to nejčastější příčina neshod a nepochopení?
Když hovořím o kultuře, nemyslím jen národnost. Je rozdíl mezi civilní a vojenskou kulturou, mezi ženami a muži, mezi náboženstvími. Všechny kultury jsou dobré, když jste jejich součástí. Umožňuje vám to přežít a v rámci kultury se adaptovat. Jakmile se ale dostanete mimo hranice své kultury, je to problém. Máte předsudky a zažité stereotypy, a to je živná půda pro konflikty. Jde o špatné chápání projevů chování. Ale to neplatí pouze pro vesmír, je to důvod všech konfliktů na Zemi.
Další člen posádky z roku 1999 požádal měsíc před ukončením experimentu o předčasný odchod z experimentu a skutečně odešel. Údajně měl psychické problémy, protože se mu kolegové posmívali kvůli jeho odlišným národním zvykům. Jak si to z psychologického hlediska vysvětlujete?
Nešlo o konflikt ani o nepochopení. Jednalo se o rozhodnutí toho člověka vlastně už od začátku projektu. Když japonští kolegové tuto situaci analyzovali a podívali se na historii tohoto účastníka, tak on odešel dříve už ze dvou předchozích vesmírných simulací. Byla to jeho osobní strategie. Ale tehdy to bylo omluvitelné. Zbytek posádky se k němu nechoval dobře a také tím vlastně sám trpěl.
Interview ČT24 (zdroj: ČT24)
Na Mezinárodní vesmírné stanici ale přece běžně pracují mezinárodní posádky. Dochází mezi nimi ke konfliktům kvůli odlišnosti různých zvyků, tradic?
Oleg Kotov, známý ruský kosmonaut, na summitu v Houstonu prohlásil, že na Mezinárodní vesmírné stanici vznikají problémy v důvěře a komunikaci kvůli existenci národních segmentů. To jsou takové soukromé pokoje. Posádky však nejsou připravovány na obývání pouze vlastního segmentu, ale musí znát i ostatní partnery z posádky.
Opět to vychází z národních předsudků, protože ty segmenty náleží národním vesmírným organizacím. Asi to není úplně dobrá strategie, protože posádky pak nepředstavují soudržná tělesa. Každý segment má vlastního lídra a ten může mít vlastní názory, pak se těžko dosáhne společného porozumění.
O většině konfliktů se toho moc neví. Oficiální přehledy například stručně zmiňují, že kvůli problémům na stanici Saljut 5 byl v roce 1976 předčasně ukončen pobyt dvou kosmonautů. Podle některých novinářů měl jeden tomu druhému dokonce pohrozit pistolí. Je možné takové konflikty řešit na dálku z řídícího centra?
Kosmonauti mají soukromé psychologické konference na uzavřených komunikačních kanálech, které jsou přístupné jen psychologům a analytikům. Kosmonaut se tak může zbavit veškerých negativních emocí, kdy se vypovídá někomu na třetí straně. A psychologové jim mohou dávat expertní rady, jak se vyhnout konfliktu.
Nechci ale hovořit o konfliktech, spíše chci hovořit o napětí. Konflikt znamená, že může dojít k otevřenému projevu chování. Zatímco napětí znamená, že se vyhýbám kontaktu s partnerem, a to je špatně. V minulosti byly vesmírné stanice jeden velký společný dům, kde bez problémů žili příslušníci různých kultur. Nyní tento krásný dům ničíme, a to mi dělá starosti.
Také v roce 1973 musela být kvůli napětí nahrazena hlavní posádka Sojuzu 13. Jak to, že to neodhalí prověrky při výběru kosmonautů a základní výcvik? Posádka Sojuzu 13 byla navíc cvičena pro lunární program, tedy pro skutečně náročný let.
Ti, kteří projdou osobním výběrem, jsou lidé s vysokou motivací a velkou praxí. Jsou to skvělí lidé, ale jsou to jednotlivci. A my hovoříme o kompatibilitě a kohezi v rámci posádky. Že nejste pouze dobrý jedinec, ale také dobrá součást vesmírné posádky. Posádková kompatibilita byla podceňována i kvůli politickým rozhodnutím (kdo s kým může a kdo nemůže letět), což vedlo ke konfliktním situacím.
Posádkové kompatibility bylo ale znovu dosáhnuto díky školení na přežití, které probíhá před odletem. Posádka jede společně raftovat nebo jede do Antarktidy nebo se věnuje horolezectví. Jde o navázání osobní důvěry, celek pak funguje bezvadně.
Znám je také případ japonského novináře na stanici Mir v roce 1990, kterému pobyt zaplatila televizní stanice TBS a který v jednu chvíli psychicky podlehl mimořádným podmínkám kosmického letu. To se zřejmě může do budoucna týkat i kosmických turistů – počítá se u nich s psychickým selháním?
Každý člen posádky, profesionál nebo turista, se musí podílet na práci, povinnostech i na všech potížích. Nesmí to být pouze turista, musí být člen posádky. Jenže když se cítíte jako host pětihvězdičkového hotelu a ostatní berete jako služebníky, za součást posádky vás považovat nebudou.
Jak se skládají posádky s ohledem na různé psychologické profily jednotlivých členů?
Existují speciální testy, například jak sdílet zdroje. Představte si, že máte jednu sklenici vody na šest členů posádky a musíte to rozdělit tak, aby měl každý přístup k vodě a aby se nenapil víc než ostatní. Další testy zkoumají, zda jsou ti lidé kompatibilní, nebo nejsou. A nesmíme zapomenout na trénink přežití – když se na partnera mohu spolehnout v problematické situaci na Zemi, udělám to samé i ve vesmíru.
Jak lze v běžném životě v praxi využít poznatky z takovýchto experimentů?
Třeba ve sportu se takovéto nástroje používají k tomu, jak vybrat nejlepší sportovce, kteří budou moct spolu soutěžit za jeden tým, třeba za fotbalovou reprezentaci. A psychologická podpora se používá v celé řadě oblastí – v extrémních prostředích, na ponorkách, v polárních podmínkách.
Na projektech se podílejí také týmy českých specialistů, psychologů a sociologů. I do projektu Mars 500 se zapojily tři české týmy. Jak byste zhodnotil jejich přínos?
Vysoce si ceníme role českých partnerů. Jejich příspěvek byl unikátní, jedinečný, byli nenahraditelní. Využívají výjimečný software, vyvinutý v České republice, který funguje pro prezentaci dat lépe než cokoliv jiného. Doufáme, že výstupy publikované v mezinárodních časopisech dokládají, že se jednalo o skvělou spolupráci.
Mluví se o tom, že by se obdoba experimentu Mars 500 mohla uskutečnit na Mezinárodní vesmírné stanici. Byl by přínos jen v tom, že by se experiment odehrál v trvalém stavu beztíže?
O využití ISS pro simulaci letu na Mars v prostoru stavu beztíže se diskutuje. Nyní se pokoušíme vytvořit vědecké protokoly, co by se na základě poznatků z projektu Mars 500 dalo zrealizovat na ISS. Použít by šla například virtuální realita pro přistání na Marsu (pro experiment Mars 500 jsme vytvořili modul pro simulaci přistání). Soustředíme se také na komunikaci s řízením letu.
Navíc mise na ISS trvá dva až tři měsíce, ale mise na Mars by trvala daleko déle. Takže se soustředíme na to, jak by se s tím mezinárodní posádky vypořádaly.
Kdy poletí lidé na Mars?
To není otázka pro vědce. Jak jsem řekl, v roce 1967 jsme byli letu na Mars blíž než dnes. Je zapotřebí politická vůle. Když bude tento cíl stanoven, už nebude trvat tak dlouho ho zrealizovat. Záleží to ale na politických zájmech a mezinárodních vztazích. Neexistuje totiž země, která by to zvládla sama. Musí se dosáhnout dohody, musí být stanoven cíl a musí existovat potřeba se na Mars dostat.
Vadim Gušin
Psycholog. Vedoucí laboratoře sociální psychologie na Institutu lékařsko-biologických problémů v Moskvě. Spolupracoval na projektu Mars 500, simulovaném letu na planetu Mars, i jeho předchozích fázích (14denní a 120denní izolace).
(redakčně kráceno)