„Sláva mně byla nepříjemná,“ říká Radek Pastrňák

Z různých staveb, hlídání parkoviště v centru Ostravy nebo kotelny kina Vesmír se Radek Pastrňák ocitl v doprovodné kapele Marie Rottrové nebo v AG Fleku Vlasty Redla. A v té době také zakládá skupinu Buty. V jejím čele stojí dodnes, tedy už více než dvacet let, a v těchto dnech vychází i její poslední deska s názvem Duperele. V pořadu Před půlnocí z 11. června hovořila s Radkem Pastrňákem Šárka Bednářová. 

Jsem ráda, že jste přišel, protože je o vás známo, že nerad poskytujete rozhovory pro média. Když jste začal hrát, vážil jste prý 54 kilogramů, pak jste vstoupil do šoubyznysu, kolik jste přibral?
Dlouho jsem se držel. V devadesátých letech jsem začal svalnatět a teď už jsem úplně svalnatý.

Údajně chcete shazovat kila výstupem na Lysou horu, ale vždy se zastavíte na turistické značce pod ní a dál už nejdete?
Vidím, že drby jedou. U sebe na chatě jsme měli dotočnou a vezl jsem tam pětilitrový demižon slivovice. Takže když jsme o půl šesté ráno vycházeli na Lysou horu, tak jsem se jí jen dotkl a z bezpečnostních důvodů jsem se vrátil zpátky na chatu.

Jste člověk, který se nohama drží pevně na zemi, byť vaše kapela v devadesátých letech vyjela jako velká hvězda. Nikdy, ani na chviličku, se vám ze slávy nezamotala hlava?
Mně byla sláva nepříjemná. Bavilo mě písně vymýšlet, bavily mě i koncerty, ale chodit pak mezi lidmi… Když už je jich moc, tak se jich bojím. A mám to doteď. Snažím se žít v ústraní a nikam se moc necpat, ať jsem radši neviditelný, to mi vyhovuje.

Zlomovým okamžikem byl pro vás film Jízda, kde jste si zahrál po boku Ani Geislerové. Jaké to bylo? Někde jste řekl, že vám ten film hodně rozboural život. V čem?
O tom bych nerad mluvil. Nad mou hlavou a kapelou se tehdy rozsvítil takový kužel a začalo si nás všímat více lidí, více lidí začalo chodit na koncerty. Jinak Aňa je dračice, a tak jak vztah vypadá ve filmu, tak podobně vypadal i v soukromí.

Jak jste se cítil jako herec?
Díky tomu, že se tam pořád mírně pokuřovala tráva, jsem se cítil víceméně dobře.

Pamatuji si, že jste před jednou projekcí tohoto filmu řekl lidem: „Nikdy nehrajte ve filmu, protože vám to stoupne do palice a pak se stanete…“ A následoval ostravský vulgarismus. Ani po tom filmu se vám nezamotala trošku hlava?
Ale zamotala. Téměř mě to stálo rodinu, i když se nám to pak na chvíli podařilo ustát. Vůbec celá ta devadesátá léta pro mě byla hektická. Uklidňovat se to začalo někdy po roce 2000 a člověk se začal znovu definovat a znovu hledat.

Jaký byl Honza Svěrák coby režisér? Byl na vás přísný, nebo jste tam hrál sám sebe?
Honzík je mazánek, vychovaný víceméně v luxusu a jako režisér je dobrý, dělalo se nám dobře. Když mě viděl, věděl, že má svého hrdinu do filmu. Viděl, že působím nejistě, tak jsem se mu tam hodil. Spolupráce s celou tou partou byla dobrá.

Vy jste tam nejen hrál, ale do filmu jste složil i písničky. Písnička Mám jednu ruku dlouhou se stala hitem. Máte ji rád?
Mám a pořád ji rád hraji. To je jedna z mála hitovek, které mě nikdy neomrzely.

Zařekl jste se, že film už nikdy? Že se budete držet svého kopyta, tedy muziky?
Ne že bych se zařekl, ale moc nabídek už nepřišlo. Něco chtěl Tomáš Vorel, ale film se nakonec nepodařilo natočit. Něco měl i Honza Hřebejk, ale to už se zase nechtělo mně. Myslím, že jako herec už jsem v důchodu.

Vystudoval jste stavební průmyslovku. Vystřídal různé profese – od hlídače parkoviště v centru Ostravy po stavby nejrůznějšího druhu, topil jste v kině Vesmír. Proč jste vlastně šel na stavební průmyslovku, a ne na konzervatoř?
Protože jsem líný. Mám dvě starší sestry, které dělaly stavební průmyslovku, takže jsem nemusel shánět žádné materiály. Na konzervatoři bych se musel učit a musel bych cvičit. A to se mi nechtělo. Mohl jsem jít přitom na konzervatoř dokonce bez zkoušek, protože jsem vyhrál krajskou soutěž. Teď lituji, že jsem to řemeslo nevystudoval.

Když se řekne Radek Pastrňák, automaticky naskočí Richard Kroczek, který v kapele hraje na bicí. Kdy jste se vy dva potkali?
Potkali jsme se na Černé louce, kde hrál během pravidelných jazzových čtvrtků orchestr Československého rozhlasu Ostrava. My jsme měli vedle zkušebnu, takže jsme se tam chodili zadarmo dívat na jazz, a tam jsem se s Richardem potkal. Protože jsme zrovna neměli bubeníka, slovo dalo slovo a začal jsem Richarda učit na bicí.

Kdy vznikla kapela Buty? Až poté, co jste měl angažmá v kapele Marie Rottrové?
Ne, Marie byla někdy v roce 1988 a Buty začaly v roce 1986, kdy jsme rozbili naší kapelu B Komplex a udělali si pop-jazzovou kapelu na Rockfest (s Ivanem Myslikovjanem, Luďkem Piásečnym, s Vítkem Kučajem).

Byla ve vašem hudebním životě Marie Rottrová stěžejní veličinou, která vás i existenčně zachránila?
Existenčně určitě. A myslím, že i po umělecké stránce jsme s Richardem nachytali zkušenosti od zkušenějších. Měl jsem tam prostor i jako autor, nakonec i jako zpěvák, kdy si tam ze mě udělali takovou legraci, ale to je na delší vyprávění.

Vedle toho jste si psal texty do šuplíku, až to ve velkém vyhřezlo v kapele, která vznikla dva roky před tím?
Velkou roli sehrál i Vlasta Redl, který byl po tři roky mým učitelem, s ním jsem také nasbíral spoustu zkušeností. Takže teprve během hraní v AG Fleku jsem kvasil a hledal se. To, co se dá považovat za nynější Buty, vzniklo současně s deskou Tramtárie, která vyšla v roce 1991.

Debutové album Pískej si pískej vyšlo před dvaceti lety. Kam se od té doby Buty posunuly, třeba i lidsky?
Pár lidí se tam vyměnilo, ale těch pět, co je tam teď, tam bylo už při natáčení Pískej si pískej. Koncepce je stejná, jen jsme se za ty roky trochu naučili hrát, nasbírali jsme zkušenosti. Pořád ale děláme stejnou práci, pracujeme s archetypy, je to stále postmoderní práce. Neděláme žádnou novou hudbu.

Kterou z vašich desek máte nejraději?
Měl jsem rád první dvě – Pískej si pískej a Pomalu. Pak jsme začali trošku moc šlapat na plyn a myslím, že hudbě a tématům to trošku ubralo. Ale teď po šesti letech, co jsme sešli z očí a mysli a měl jsem k dispozici libovolné množství času, jsou Duperele návratem k první desce.

Například Věra Špinarová je úplně nepříčetná z písničky Já se vrátím z filmu Tenkrát na západě, skoro ji už nenávidí. Nechal jste se slyšet, že nemáte rád písničku František?
Představte si, že to budete hrát dvacet let na každém koncertě. Ale tato vlna už je pryč. Tím reprízováním jsem k tomu dostal nový vztah, text už nevnímám, ale všímám si hudební složky, děláme si z toho legraci a pokaždé se to hraje jinak.

Pojďme k vaší nové desce. Proč Duperele? My Ostraváci víme, co to znamená (zbytečnosti, drobnosti – pozn. red.).
Byl to jeden z názvů, o kterém jsme uvažovali. Možná úplně nevystihuje obsah, ale zalíbilo se to partě na Supraphonu – Ivě Millerové, Vladanu Drvotovi a ostatním. Ti sice nevědí, co to znamená, ale líbilo se jim to jako slovo, které jim zřejmě něco připomínalo. A já jsem byl s tou kolekcí tak spokojený, že mi bylo i jedno, jak se to bude jmenovat. Obchodníci dostali svoje a já jako autor taky.

Proč jste čekali na vydání nové desky šest let?
Protože jsem neměl tolik materiálu, abych udělal desku. A také jsme se poslední dvě desky dost spálili. Kritici sice desku Normale vychválili, ale jinak po ní pes neštěkl. A Votom jsme točili téměř tak dlouho, jako trvala druhá světová válka – mlha se vznášela nad zákopy, v pozadí foukací harmonika. A to úplně propadlo. Člověk pak ztratí motivaci něco dělat. Čas to ale vyléčil.

Texty jsou v mnohém zajímavé. Použil jste i různá nářečí, například hlučínské, možná jste i sám něco vymyslel, experimentoval se slovíčky…
My Ostraváci víme, že Prajzáci mají vyjmenovaná slova po „v“, která začínají kakauko, maseuko, chleubik, je jich ještě hromada. Písničky jako Včil, to je taková aplikovaná ostravština, ne úplně autentická. Kdyby byla autentická, už by tomu zase nikdo nerozuměl.

Maseuko se mně osobně zrovna moc líbí, ale ne tak kritice. Četla jsem, že vám vytýkají, že jim to zní jako cvičení u logopeda. Nemá to údajně žádné kouzlo. Jak se vás dotýká hudební kritika? Berete si ji osobně?
Co se ke mně dostane, si přečtu, a když je připomínka trefná, vezmu si ji k srdci. Ale když ten člověk neví, o čem mluví, tak není nad čím se zamýšlet.

Vznikl k desce nějaký klip?
Měli bychom dělat klip na Píseň práce, který se bude odehrávat jakoby na úřadu práce, kde bude fronta umělců. Přislíbil nám účast i Petr Janda, Michal Hrůza, parta z Monkey Business, Aneta Langerová. A když jsem volal Petru Jandovi, tak říkal, že s sebou vezme i Gotta.

Mě, ale i kritiky, zaujala píseň Včil svou sociální rovinou. Vy tam říkáte: „Kaj bych byl, kdybych neměl takové štěstí.“  Přirovnáváte svou pozici s matkou samoživitelkou, která se musí starat o děti. V poslední době je móda skládat protestsongy. Nemáte tendence si něco takového zkusit?
Ne přímo, ale jestli tam něco takového je, je to písnička Áú. Včil je totiž píseň sebekritická. Přišel jsem na ni doma na pohodlné sedačce, když jsem na své veliké televizi díval na dokument o paní z Afghánistánu se čtyřmi dětmi, které někdo zrovna zastřelil chlapa. Mohla si jednou týdně půjčit oslíka, aby si zajela pro vodu do studny. Čert ví za jaké protislužby. To byl důvod k tomu Včil – je to vlastně pohled na dva světy.

A náš český svět? Jak se na něj díváte vy?
Máme se tady téměř nejlépe na světě, i když všichni fňukají. Korupce je poměrně dost, a to teď nemluvím o panu Rathovi, který je asi jen nepohodlný ocásek obrovského podhoubí, které saje peníze z našich daní. Všichni to vidíme, a nic moc s tím dělat nemůžeme. Nejsme společnost jako na Islandu, kde si udělali pořádek sami.

Šel byste zahrát v rámci volební kampaně nějaké politické straně?
S kapelou jsme pro jednu politickou stranu hrávali několik let. Dnes bych se musel s tou stranou seznámit, ale asi už bych to neudělal. Nestojí to za to. Zase tak hluboko do kapsy nemám, abych musel brát každý kšeft.

Jak vaše texty píšete? Kdy to na vás přijde? Kdy vás osloví pomyslná múza?
Mám u sebe neustále telefon nebo bloček a tužku a zapisuji si věci. Když sedím v hospodě na pivě, když někam jedu vlakem, poslouchám lidi a zapisuji si, o čem se baví, nebo si v noci sednu a píšu. Pak to zase vyhazuji.

Příští rok vám bude padesát. Je to pro muže zlomový rok? Jak to cítíte?
Už mně bylo hůř. Teď si nemůžu na nic stěžovat. Mám za sebou kus pěkné práce, spoustu dobrých přátel, pěkné vztahy, mám to fajn.

Máte nějaké cíle, kterých chcete dosáhnout? Nebo se řídíte filozofií, že život je, jaký je, co přinese, uvidíme?
Spíše za „B“. Nikam se neženu.

Radek Pastrňák (*1963)

Muzikant, frontman skupiny BUTY. Absolvent stavební průmyslovky. Hudebníkem se stal v polovině 80. let. Hrál na tancovačkách i festivalech. Na doporučení svého syna ho Marie Rottrová vzala do doprovodné kapely. V 90. letech hrál také v legendární kapele Vlasty Redla AG Flek, v té době vzniká Buty ve své současné podobě. První deska Pískej si pískej vychází v roce 1992, zatím poslední Duperele v roce 2012. V roce 1994 hrál v roadmovie Jana Svěráka Jízda, k filmu také složil hudbu a texty písní. 


(redakčně kráceno)