„K babické vraždě nemuselo dojít,“ říká Miroslav Kasáček

Střelba v babické škole z 2. července 1951, která připravila o život tři funkcionáře městského národního výboru, vyvolala jedny z nejtvrdších represálií komunistického režimu. Ve vykonstruovaných procesech bylo odsouzeno více než sto osob, vyneseno jedenáct trestů smrti, nedobrovolně vystěhovány desítky rodin. I díky vydatné podpoře StB tím vyvrcholila snaha zlikvidovat ústřední vrstvy vesnické společnosti – věřící, rolníky a živnostníky. Zločinům komunismu se ve svých knihách společně s Luďkem Navarou věnuje historik a badatel Miroslav Kasáček, host Pavlíny Pilařové v pořadu Před půlnocí z 22. června. 

Co vás přitáhlo k tomu, že jste se začal zabývat příběhy z komunistické totality? Proč se snažíte osvětlit tyto události?
Jako čtrnáctiletý jsem byl nedaleko Babic na brigádě zrovna v době babického případu. Věděli jsme, že se tam pohybují vojáci, SNB, milice, ale nebylo nám jasné, proč to je. Jednou ráno jsme pak jeli na brigádu do Cidliny a v půli cesty nás zastavila policie, že dál nemůžeme, a vrátili nás domů. To byl můj první kontakt s Babicemi.

2. července uplyne 61 let od momentu, kdy se střílelo v babické škole. Je i po takové době důležité připomínat tyto události?
Domnívám se, že ano. Mnohé televizní pořady, třeba Major Zeman, to nepopisují tak, jak to ve skutečnosti bylo. A o to jsme se právě pokusili my. Navíc napsat o tom, co se tehdy dělo, bylo přání mého tchána Aloise Melkuse – plnil jsem tedy povinnost v rámci rodiny.

Zjistil jste, že tyto události začaly ještě dříve, než došlo k babické vraždě. Proč se domníváte, že to k tomu směřovalo?
Mohla za to rychlá kolektivizace. Místní sedláci byli velmi pracovití lidé, statky se tam dědily z generace na generaci, speciálně u rodu Melkusů z roku 1630. Takovíto lidé těžko něco odevzdají do společného, vždyť to budovali dlouhá léta.
Kolektivizaci urychlily také povinné dodávky obilí, masa, vajec a podobně, které se postupně navyšovaly. Nebylo pak čím krmit dobytek, takže část uhynula, a za to už se zavíralo. Stalo se dokonce i to, že v době žní odvedli sedláka na vojenské cvičení, takže na hospodářství zůstala jenom manželka s dvěma dětmi. Tyto postupné kroky vedly k babickému případu. Ostatně můj tchán byl zatčen už 25. srpna 1950 a 9. září byl v Moravských Budějovicích odsouzen za sabotáž, protože do hospodářského družstva dodal vlhké obilí.

V té době tam působila skupina okolo Gustava Smetany. Kdo to byl? Jaká byla činnost jeho skupiny?
Smetana pochází z Litohoře jako já. Byl to vynikající člověk, kamarádili jsme se s jeho syny. Smetana potkal v lese Kosová dva agenty francouzské rozvědky, Eduarda Kadrnku a Jana Samka, kteří po roce 1948 utekli z Československa do zahraničí. Smetanu vyzvali, aby získával důvěryhodné lidi a s nimi uvažoval nad budoucností. A jelikož se očekávalo vypuknutí třetí světové války, měli také shromaždovat zásoby. V této skupině byl jako první organizován Jaroslav Melkus, pak Alois Melkus a také můj další strýc Josef Černohous.
V srpnu 1950 se objevuje agent StB Mareček, říkal si „major Vašek“, a nabádá Smetanu, aby získávali zbraně, schovávali zásoby a aby měl kolem sebe další a další zodpovědné lidi. 30. dubna 1951 byl pak Gustav Smetana zatčen a 2. května ho následoval Jaroslav Melkus. Oba byli nakonec popraveni. Babice však přišly až 2. července 1951, takže na to neměly vůbec žádný vliv.

Co se v Babicích začátkem července konkrétně stalo?
V únoru 1951 se v místě objevil Ladislav Malý. V Rokytnici navštívil svého spolužáka, faráře Jana Bulu (Bula byl později popraven), s tím, že osvobodili arcibiskupa Berana, že ho mají převézt přes hranice a že by Beran chtěl vyzpovídat. Jan Bula souhlasil a domluvil se s Malým, kdy Berana přivede. S Beranem se však nikdy nesetkal a místo toho byl 30. dubna 1951 zatčen.
Během té doby (od února do dubna) kolem sebe Ladislav Malý shromáždil mladé chlapce (Antonína Mitysku, kluky Plichtovi), kteří vyvíjeli tlak na místní funkcionáře, chodili za nimi, vyhrožovali jim. Vyvrcholilo to 2. července, kdy byli v babické škole zastřeleni tři funkcionáři místního národního výboru (zachránit se podařilo pouze Františkovi Bláhovi).

Celá záležitost je popisována tak, že do školy vběhla čtyřčlenná skupina, která zaútočila na schůzi národního výboru. Vy se ale domníváte, že to bylo zinscenované. Dokládáte to například tím, že policisté byli na místě téměř okamžitě. Existují na to nějaké důkazy?
V záznamech se nic nenalezlo, ani to, že Ladislav Malý byl agent StB. (Pokusil jsem se popsat jeho pohyb a činnost a zjistil jsem, že nepůsobil pouze v Babicích. Další zatčené po sobě zanechal v Mikulově, v Jeseníku, v Brně.) Působil zde však agent, který byl propojen na Malého a StB v Třebíči a který nebyl vůbec vyšetřován, žil do roku 2001. Právě ten to pravděpodobně celé směřoval k babickému incidentu. Máme také záznam od pana Stehlíka, varhanáře v Babicích, poukazující na to, že kdyby Bohumír Netolička, jeden z funkcionářů, nevytáhl pistoli, ke střelbě by nedošlo.

Střelba byla záminkou pro StB, aby dosáhla toho, čeho chtěla – tedy likvidace věřících a soukromých zemědělců. To se nakonec podařilo?
V roce 1946 na Moravskobudějovicku i v Moravských Budějovicích vyhrála volby Československá strana lidová. Národní socialisté byli druzí. A komunisté byli až třetí, a to museli nějakým způsobem zvrátit.

Poté došlo k velkému zatýkání. Narušilo to soužití lidí, mezilidské vztahy? Báli se lidé spolu mluvit? Neměli pocit, že agentem může být kdokoli?
Agentů tam bylo třicet sedm. Soused před sousedem nechtěl mluvit. Lidské vztahy byly narušeny. Od tatínka i ze záznamů a protokolů vím, že se přesně vědělo, kdo k nám chodí. A také kolektivizace šla potom velice rychle, a kde to nešlo, lidi vystěhovali a založili tam státní statky. Takto to v té době vypadalo.

Vaše druhá kniha má název Příběhy třetího odboje. Čí jsou to příběhy? A kde jste k nim přišel?
První příběh (o členech organizace Orel, kterým byly podstrčeny zbraně) patří mému už zesnulému příteli Koukalovi. V roce 1968 jsem se s ním potkal na obnovených procesech a říkal jsem mu, že v Babicích byl nasazen agent StB, který dostal jedenáct lidí na šibenici. On odvětil, že to nic neznamená, protože jeho bratra a s ním dalších 99 lidí (Orlů) zavřeli na základě podstrčených zbraní.
Když jsem si na tento příběh vzpomněl, chtěl jsem ho rozplést a přiblížit veřejnosti. A tady musím poděkovat Luďkovi Navarovi, že ty knihy byly vůbec napsány. Já jsem dal dohromady příběhy z mé rodiny, ale on tomu dal novinářskou jiskru.

Kniha Příběhy třetího odboje obsahuje tři příběhy, které všechny skončí smutně. I v tomto případě jste vyslýchali pamětníky? Nepřibudou vám z těchto vyprávění nějaké další střípky k událostem v Babicích?
Ano, střípky přibývají. Chystáme teď knihu Volavčí sítě. Je to křesťanská mládež, Tišnovsko, Vysočina, skupina dr. Hřebík, krvavý Lanžhot, přechody přes hranice. Narazili jsme tam na příslušníka StB, který rozdával falešné průkazy členům tamního odboje. A ten říkal: „Za to, že jsem vám dal průkaz, mi propojte babickou faru s ostatními farami.“ To značí, že se jednalo o centrální záběr.

Předtím, než jste se tím vším začal zabývat, věděl jste, že boj proti nastupujícímu komunistickému režimu byl tak rozsáhlý?
Znal jsem Babice a příběhy mých kamarádů. Ale že jich StB evidovalo tisíc, to jsem vůbec nevěděl. Teď je to v knihách a je dobře, že historici připraví a zpracují nějaké materiály, ty se ale musí dostat ven. Proto říkám, zpracujme je a rozšiřme mezi lidi, aby věděli, jak to tady vypadalo. Nechceme nikoho diskreditovat, chceme postavit příběh na základech, na kterých byl v té době řízen.

Ve vašich knihách jsou uvedena skutečná jména vyšetřovatelů a tajných policistů. To jste udělali záměrně?
Udělali jsme to záměrně, protože jsme se dostali k personálním spisům. Zkrátka když už je tam postižená strana, chtěli jsme, aby tam byla také strana, která to řídila.

K vašim knihám pořádáte i výstavy. Kde se nyní nachází?
Výstavy se pohybují podle zájmu. Výstava Mlynáři od Babic byla na Vítkově, ale i v Evropském parlamentu, předvedli jsme tam také náš dokumentární film a dokonce vystoupili před poslanci. Zarazila mě tehdy jedna věc: přišel za mnou jeden poslanec a ptal se mě, jestli je to, co jsme tam předváděli, skutečné, anebo falešné. Odpověděl jsem mu, že s falsifikátem bychom tam přece nejeli.

Chcete to také předvádět dětem, dnešní mládeži? Mnoho dnešních středoškoláků si myslí, že za komunismu bylo lépe?
Do škol nás zvou, takže tuto možnost máme. Kombinujeme například promítání dokumentů  s besedami. Děti pak říkají, že to nevěděly, že jim to neřekli ani rodiče, a také se dost vyptávají. Jednou se student z Uherského Hradiště zeptal, odkud vlastně ti komunisté přišli. Protože se mi zdálo, že si je představuje jako kočovný národ nebo něco podobného, řekl jsem mu, že komunisté vznikli z nás, z tohoto národa, z nás lidí.

Chystáte v blízké době nějakou výstavu?
Tyto výstavy by měly být k vidění na podzim a chystáme i výstavu k nové knize Volavčí sítě. Nejdříve bude k vidění v Brně, poté na knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě a pak v Tišnově, v Nedvědicích, v místech, kterých se dotýká.

Máte stále jeden sen, vybudovat v Mikulově Muzeum železné opony. Je to tak?
Občanské sdružení Paměť vzniklo na základě knihy Mlynáři od Babic. (Původně jsem chtěl napsat článek ke stému výročí tchánova narození.). Prvním naším krokem bylo setkání mezinárodní konference k pádu železné opony v Mikulově. Druhá byla Stezka svobody, otevřená loni. A třetí náš cíl je „Muzeum železné opony“. Zdá se, že je to na dobré cestě, mikulovští radní jsou tomu nakloněni. Muzeum by mělo vzniknout v současné hasičárně. Do Mikulova, kde bylo nejvíce přechodů, nejvíce zabitých elektrickým proudem, zastřelených a tak dále, takovéto muzeum patří.

Miroslav Kasáček (*1937, Litohoř)

Historik a badatel. Maturoval na První vyšší průmyslové škole strojní v Brně. Tam se seznámil se svou budoucí manželkou Marií Melkusovou, dcerou Aloise a Marie Melkusových, kteří byli perzekuovaní v souvislosti s tragickými událostmi v Babicích na Třebíčsku. Po roce 1968 a během normalizace musel Kasáček kvůli protisocialistickým postojům odejít z EZ Julia Fučíka a nuceně nastoupit jako dělník do balírny Brněnských veletrhů a výstav. Po roce 1989 byl jmenován do funkce ředitele závodu výroby a montáže na BVV a začal soukromě podnikat. Materiály k objasnění babického případu shromažďuje od roku 1968. Babicím se věnuje kniha Mlynáři od Babic, kterou napsali společně s Luďkem Navarou. Na tuto spolupráci pak navázali knihou Příběhy třetího odboje.
(zdroj: Česká televize) 


(redakčně kráceno)