Dokumenty do veřejnoprávní televize neodmyslitelně patří, říká producentka

V brněnském studiu České televize začínala po dokončení magisterského studia jako dokumentární dramaturgyně. V současnosti je Kamila Zlatušková nejmladší ze všech kreativních producentů. Její oblastí jsou hraniční žánry dokumentu, kterým se věnuje nejen v blízkosti kamer, ale také ve své disertační práci. Na jaké nové pořady připravované jejím týmem se mohou diváci těšit?

V názvu pozice máte dvakrát slovo kreativní – kreativní producentka skupiny kreativního dokumentu. Co to „kreativní“ ve vašem případě znamená?

Kreativní dokument je v českých poměrech o něco známější jako „autorský dokument“. Výraz kreativní jsem použila proto, že je to mnohem důslednější překlad výrazu „creative document“. Užívá se v souvislosti s dokumentem, který má názor a není v uvozovkách reportážní. To znamená, že v něm nejsou „mluvící hlavy“ a nedozvídáte se pouze fakta. Celý film má ambici pojmenovávat realitu nejen skrze informace, ale především skrze situaci a názor autora. A také skrze vyprávění, filmové postavy, obraz, zvuk a tak dále.

Myslíte si, že takový žánr má v České televizi své samozřejmé místo, anebo si svoji pozici teprve buduje?

Kreativní dokument má dost problematické polohy už v definicích, co kreativní dokument je. Na toto téma píši svoji disertační práci. Myslím si, že je potřeba zvyknout si, že formy tohoto dokumentu nemají pevné hranice – v našem případě se rozpouští i do oblastí hrané tvorby a zábavy. Ve skutečnosti zde není ani moc lidí, kteří by věděli, jak na to. Další velký problém vidím v tom, jaká očekávání vzbuzuje v divácích. Mísí se zde publicistika s evropským dokumentem. Z toho mohou být diváci zmatení a mít pocit, že je to neprofesionální a vůbec to nepatří k tomu, co by měla vysílat veřejnoprávní televize. Právě dokument je však podle mě jediný žánr, který odlišuje veřejnoprávní televizi od komerčních.

Jaké pořady aktuálně připravujete?

Momentálně pracujeme na spoustě projektů. Z oblasti dokumentu například připravujeme koprodukční česko-slovenský projekt k výročí rozpadu Československa. Mělo by to být komponované do několika večerů. Na každý z nich připadne jedno téma, které ze dvou různých pohledů zpracuje vždy český a slovenský dokumentarista, a poté naváže diskuse ve studiu. Dále chceme natočit portréty českých premiérů po roce 1989 a zmapovat případy české korupce z 90. let. V oblasti zábavné tvorby pak připravujeme netradiční cestovatelskou talkshow. Uvažujeme také o dokumentárním sitcomu z romského prostředí. S touto komunitou jsem už dříve spolupracovala na seriálu Ptáčata. Mým cílem je pokusit se změnit stereotypní obraz Romů v médiích.

Nedávno se uskutečnil konkurz na moderátora Masarykových debat, které organizuje Masarykova univerzita v Brně. Kdy je diváci budou moci sledovat také v televizi?

Tento projekt mě velmi fascinuje. Většinu námětů iniciuje Česká televize. Hledá témata, moderátory, prostředí a formu. Tyto debaty nastartovala sama Masarykova univerzita a mají velký divácký ohlas. Je to věc, do které televize vstupuje jako zaznamenavatel něčeho, co už funguje. V létě budeme dělat zkušební debaty s vybranými kandidáty a doufám, že natáčení bude moci začít už na podzim.


Jaká zde byla vaše cesta Českou televizí, než jste se stala tvůrčí producentkou?

Do České televize jsem nastoupila jako dramaturg dokumentární tvorby. V roce 2006 jsem se zúčastnila výběrového řízení, tehdy jsem zrovna končila školu.

Studovala jste i v zahraničí. Jak velká zkušenost to pro vás byla?

Ano, v Americe jsem studovala obory broadcasting a film studies. Pro mě to byla naprosto zásadní zkušenost, a to jak osobní, tak profesní.

Mezi všemi současnými producenty jste nejmladší – nestaví vás to někdy do nevýhodné pozice?

Jako nevýhodu to rozhodně necítím, právě naopak. Věk dnes není handicap. I mezinárodní společnosti berou mladé lidi jako pracovníky, kteří před sebou mají ještě spoustu času na rozvoj. Sice cítím, že jsem teprve na začátku, na druhou stranu si ale troufám říct, že už mám přece jenom něco za sebou.

Jako kreativní producentka sídlíte v Brně. Je pro vás toto umístění v něčem výhodou?

Myslím si, že být v Brně je obrovská výhoda. Vidím zde velký potenciál v plánech na vybudování studia středoevropského formátu. Navíc je odtud blízko ke skvělým slovenským tvůrcům, se kterými by se z Prahy spolupracovalo o něco hůř.

Stále ještě studujete a máte spoustu dalších aktivit. Jak se vám daří skloubit pracovní a další úkoly?

Doktorské studium jsem si přerušila, ale ráda bych na něm ještě zapracovala. Má disertační práce je ovšem založená na tom, čemu se věnuji v profesním životě. Je to velká výhoda, když nejste pouze v praxi, ale máte možnost si od toho občas odskočit, podívat se na různé problémy i z teoretického zázemí a konzultovat je také s lidmi mimo televizi.

Myslíte si, že si dokážete najít čas také na vlastní tvorbu, anebo vám to teď jiné povinnosti nedovolí?

Nedělám si ambice, že bych teď vůbec byla schopná vyvíjet vlastní tvorbu. Administrativy se teď na mě navalilo tolik, že poslední dobrý nápad jsem dostala asi před měsícem. Dost mě to děsí, ale snad se to všechno postupně „utřese“. Stále ale participuji na projektu Ptáčata, který je časosběrný. Z mého pohledu by bylo poněkud eticky sporné, abych dětem, se kterými už mám navázaný vztah pomalu pátý rok, z ničeho nic představila nového režiséra, který s nimi bude komunikovat místo mě. Momentálně to budu muset řešit o svých dovolených, ale určitě se na to moc těším. Jiné nápady si zatím schovávám do šuplíku.

Kamila ZlatuškováKamila Zlatušková

Dramaturgyně, scenáristka a režisérka, externí pedagožka, doktorská studentka a absolventka scenáristiky a dramaturgie na JAMU. Tématem její disertační práce je současný autorský dokumentární film. Kromě žurnalistiky na Masarykově univerzitě studovala také v rámci stipendia v USA obory Film Studies a Broadcasting na Nebraska University. Od března 2006 pracovala v České televizi jako dramaturgyně dokumentární tvorby, nyní vede skupinu kreativního dokumentu jako producentka.


Na co jste z vlastních dosavadních počinů nejvíce pyšná?

Jsou to dvě věci. V případě první ovšem cítím, že na ní nemám až tolik zásluh, jelikož většina iniciativy vzešla ze strany dramaturga Dušana Mulíčka. Je to projekt 24 – už jen to, že se nám podařilo práci 23 českých dokumentaristů propojit v podobě jednoho živého dokumentu, je v České televizi zcela nové. Podobné je to i v případě Ptáčat, kde jsme se společně s bývalým kolegou, producentem Ladislavem Cmíralem stali průkopníku žánru „dokusoap“.

Jaký je váš profesní vzor?

Pominu-li pedagogické působení Jana Gogoly staršího na JAMU, mým největším vzorem už od mých začátků je určitě Jan Gogola mladší. Obdivuji, jak přemýšlí jako dramaturg. Svým způsobem je unikát, podobně jako třeba Martin Mareček. A do této trojice bych doplnila ještě Helenu Třeštíkovou.