Ve středisku pro profesionální hasiče cvičili novináře

Brno – Slanit se ze čtvrtého patra či vystříhat zraněného z automobilu. To jsou situace, se kterými se profesionální hasič setkává denně. K tomu, aby požárníci věděli, jak se v takových situacích zachovat, mají k dispozici tři výcviková střediska. Jedno z nich se nachází v Brně a tento týden bylo otevřené i pro novináře. Ti si tak na vlastní kůži mohli vyzkoušet například speciální kontejner, ve kterém může teplota dosahovat až osmi set stupňů Celsia.

„Výcvik, jenž jsme pro novináře připravili, je průřezem toho, co se ve středisku učí profesionální hasiči. Běžná příprava profesionálů je ale obsáhlejší. Zahrnuje například i zásahy na vodních plochách, jako je například záchrana tonoucího,“ uvedl vedoucí brněnského výcvikového střediska Radovan Kočí.

Brněnské středisko se od zbývajících dvou, která se nacházejí ve Frýdku-Místku a Borovanech u Českých Budějovic, liší zejména vybavením. „Oproti ostatním máme navíc například trenažér na hašení automobilů či speciální kontejner modelující hašení v uzavřených prostorách,“ přiblížil Kočí. Právě kontejner, který středisko získalo před dvěma měsíci, umožňuje simulovat různé typy ohňů i druhy hoření. Instruktoři tak mohou pro školení připravit podmínky, které jsou velmi blízké realitě. Hasiči se učí pohybovat v horku, tmě a kouři.

K simulaci stísněných prostor slouží také takzvaný ohňový dům. Ten má přibližovat likvidaci plamenů v bytě či sklepě. Aby takové podmínky profesionálové přežili, součástí výcviku je i správné oblékání.

Kromě praktických věcí zde odborníci budoucí hasiče připravují i psychicky. „Počítáme s tím, že tu lidé budou dělat chyby. Vítáme je, protože se tím učí. Hasiči od instruktorů dostávají zpětnou vazbu a mají možnost nácvik několikrát zopakovat, aby chyby odstranili,“ řekl Kočí.

Do střediska, které má kapacitu asi dvě stě míst, se přijíždí školit nejen profesionální hasiči, ale i jejich kolegové z řad dobrovolníků. Brněnské středisko je největším zařízením svého druhu v zemi a ročně zde proškolí okolo pěti tisíc hasičů.

Své zážitky z hasičského cvičení popsala brněnská redaktorka Zuzana Neuvirtová

Hned po proškolení nás hasiči zavedli k čtyřpatrové budově, ze které jsme se museli dostat po laně. Ze čtvrtého patra pod jištěním instruktora jsem se slaňovala dolů. První dvě patra jsem byla trochu nejistá. Pak už mi to docela šlo.

Z lana jsme přesedlali na žebřík hasičského auta. Po něm jsem vystoupala až nahoru do třicetimetrové výšky. Byl odtud krásný rozhled na Brno. Naštěstí z výšek strach nemám a netrpím závratěmi, takže první dva úkoly mi nedělaly velké problémy.

Následně nás čekalo vyprošťování raněného z auta. To jsme museli hydraulickými nůžkami rozstříhat. Byl to pro mě trošku oříšek. Ačkoliv hasičům to jde jako po másle, já jsem se s 25kilovým nářadím docela prala.

Mezi jednotlivými disciplínami jsme absolvovali také simulaci záchrany člověka. Já jsem s hasiči zasahovala rovnou dvakrát. Poprvé to byl horolezec, který spadl a zůstal viset na laně. Podruhé jsme dávali první pomoc osobám, které hasiči vytáhli ze zakouřeného hořícího domu. V tomto cvičení případě jsem si dokonce vyzkoušela masáž srdce.

Nejhorší zážitek mám z polygonu, což je soustava klecí, ve které jsou na hasiče nastraženy různé překážky, se kterými se mohou setkat i v realitě při zásahu. Musí se vypořádat s dírami, trubkami, ale i rozházeným nábytkem. Klecí je třeba prolézat většinou po čtyřech nebo se člověk musí plazit po břiše, a to takzvaně v plné polní – s dýchacím přístrojem a maskou, v helmě. Veškerá výbava váží bezmála dvacet kilo a není jednoduché se proplazit úzkou rourou i s kyslíkovou bombou. Ta mi hodně překážela, pořád jsem se o ni někde zachytávala. Nejhorší ale bylo, když instruktoři zhasli a museli jsme překážky překonávat potmě. Navíc nám k tomu pustili děsivé zvuky, jaké se mohou ozývat z hořícího, zakouřeného domu – sténání raněných či kovové zvuky trubek. Bylo to o to horší, že jsem měla nasazenou dýchací masku a chvílemi jsem měla pocit, že se dusím.

Bonbonkem na závěr bylo hašení ve speciálním kontejneru, kam instruktoři pouštěli plyn. Ten byl zapálen a po stěnách kontejneru se hnaly obrovské plameny. Instruktoři nám vysvětlili, kam máme namířit proud vody. Museli jsme počkat, až se plameny přiblíží. Čekání bylo hrozné – měla jsem pocit, že nás plameny každou chvíli ožehnou. V kontejneru byl navíc obrovský žár, takže jsme se tam dost zapotili.

Myslím, že hasiči mají opravdu tvrdý chleba. Rozhodně mají můj respekt, když vidím, co všechno musí zvládnout.