Pod vlivem tehdy ještě populární myšlenky slovanské vzájemnosti i díky početné skupině ruských protibolševických emigrantů byly v prvorepublikovém Československu výrazně podporovány ruské kulturní, vědecké nebo školské organizace. V té době mimo jiné vznikla Ruská knihovna ministerstva zahraničních věcí, předchůdce současné Slovanské knihovny. Ta dnes shromažďuje na 800.000 dokumentů ze všech slovanských zemí. Nebo také část unikátního Ruského zahraničního historického archivu, která je uvedena na seznamu „Paměť světa“ organizace UNESCO. S ředitelem Slovanské knihovny, slavistou Lukášem Babkou, hovořil v pořadu Před půlnocí z 24. června Josef Pazderka.
„Máme jednu z největších slovanských sbírek na světě,“ říká Lukáš Babka
Co si pod pojmem Slovanská knihovna má běžný Čech vlastně představit?
Běžný Čech Slovanskou knihovnu asi příliš nezná. Jde o odbor Národní knihovny ČR, takže sídlíme v Klementinu. Jsme samostatná odborná knihovna, zaměřená na problematiku slavistiky. Naším úkolem je shromažďovat, zpřístupňovat a propagovat literaturu slovanských národů, tematiku slovanských dějin, kultury a vzájemných vztahů mezi světem slovanským a neslovanským.
Když si k vám někdo najde cestu, co mu bude k dispozici?
Běžný Čech nás příliš nehledá. Jsme připraveni spíše pro odbornou veřejnost nebo pro jazykově vzdělaného uživatele. Převážná část našeho fondu je totiž v cizích jazycích, česká literatura nás v zásadě nezajímá. U nás lze nalézt odbornou literaturu vydanou ve slovanských zemích, západní slavistickou produkci, pochopitelně vybranou poezii a prózu slovanských autorů, ale rovněž literaturu vydanou v českých překladech. Tu se snažíme shromažďovat v úplnosti.
Jak je Slovanská knihovna veliká z hlediska objemu knížek?
Myslíme si, že jsme jednou z největších knihoven se slovanskými sbírkami na světě. Počet dokumentů, které ochraňujeme, se blíží 800.000. Přibližně polovina z nich je ruské provenience nebo o Rusku. Druhá polovina se týká ostatních slovanských zemí.
Odkud se tento fond vzal, z čeho vznikl? Jak tato Slovanská knihovna funguje a co je její základ?
Slovanská knihovna má velkou historickou tradici. Založena byla v roce 1924 jako Ruská knihovna ministerstva zahraničních věcí z iniciativy ruského emigranta, bibliografa a redaktora Vladimira Tukalevského. A její vznik je úzce spjat s fenoménem ruské protibolševické emigrace, pro kterou se Praha stala jedním z hlavních domovů.
Povědomí slovanstva, slovanská vzájemnost a tak dále byly v době vzniku republiky poměrně silné. Dnes je slovanská vzájemnost tak trochu nadávka. Běžný Čech si pod tím představí buď nadbíhání Rusku, nebo mýty, které už jsou dávno pasé?
Pojem „slovanství“ se pochopitelně v průběhu doby proměňoval, stejně tak jako pojem „slavistika“. Sami sebe chápeme jako normální součást vědy. A i když by se mohlo říci, že existence takovéto specializované knihovny je svým způsobem anachronismus, podle mě to tak není. Zaměřujeme se totiž i na země, v nichž dosud ne zcela funguje knižní trh, a zpřístupňujeme dokumenty, ke kterým by se zájemci dostali jen těžko. Anglickou knihu si běžně koupíte přes elektronický obchod, ale získat makedonskou nebo bosenskou knihu je poměrně náročné.
Jaká je odezva v ostatních zemích? Existuje nějaká výměna mezi slovanskými zeměmi z hlediska běžné produkce, třeba výměna knih nebo společné projekty?
Bez spolupráce s ostatními slovanskými zeměmi bychom se neobešli. Už samotné shromažďování knih a jejich získávání je náročný úkol. Například z Ruska můžeme koupit prakticky jakoukoli knihu, tam to funguje. Ale jsou země, kam musíme fyzicky jezdit, na knižní veletrhy, obcházet knihkupectví, anebo jsme závislí na výměně s partnerskými institucemi. Například bez srbských partnerů bychom sem dostali jen zlomek produkce, kterou sem dostáváme dnes.
V péči máte také velký Ruský zahraniční historický archiv, který dal de facto popud k vzniku Slovanské knihovny. Obsahuje nějaké cennosti, které ruská emigrace vyvezla z Ruska? Čím je ta sbírka cenná a jak je veliká?
Ruský zahraniční historický archiv vznikl paralelně se Slovanskou knihovnou v roce 1923 jako další z projektů československé vlády, která ruskou emigraci velmi štědře podporovala. (Vznikla díky tomu i naše Slovanská knihovna.) Úkolem archivu bylo shromažďovat archivní dokumenty, knihy, časopisy a noviny věnující se revolučnímu hnutí v Rusku, občanské válce a vývoji v Sovětském svazu. Bylo to nejen kvůli ruským emigrantům, ale i proto, že tehdy byla velká snaha pochopit a dokumentovat vývoj v nově ustaveném Sovětském svazu.
Za dobu své existence tento archiv, vedený mnoho let vynikajícím, leč trochu pozapomenutým historikem Janem Slavíkem, shromáždil ohromnou sbírku archivních dokumentů, knihovnu čítající asi 40.000 svazků a sbírku časopisů a novin, dohromady asi 4000 titulů. V roce 1945 byla archivní sbírka předána Sovětskému svazu, byť vznikla zcela z finančních prostředků Československa. Nicméně knihovna a sbírka časopisů a novin zůstaly zde a byly předány Slovanské knihovně.
Pro nás to představuje jednu z nejdůležitějších částí našich fondů. Ostatně v roce 2007 byla sbírka časopisů a novin, vydávaných po celém světě ruskou emigrací, zapsána na seznam písemného kulturního dědictví „Paměť světa“ organizace UNESCO.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Za vznikem archivu stála ruská emigrace, ale také asi daleko silnější povědomí a zájem o východní prostor. Existuje ještě někdo, kdo se k těmto dobám vrací, třeba potomci těch lidí?
Potomků prvorepublikové emigrace žije ještě poměrně dost, ale těch, kteří se tomuto tématu badatelsky věnují, je jen hrstka. Zmínit musím především Anastázii Kopřivovou, jejíž jméno už se stalo pojmem, protože ona se v tématu velmi dobře orientuje, má doma ohromný archiv a vynikající znalosti.
Touto tematikou se zabývají z větší části cizinci, kteří vědí, že u nás mohou najít dokumenty, které jinde na světě nenajdou. Jako příklad mohu zmínit Olgu Bakič, která žije v Kanadě, je potomkem emigrantů, narodila se v Číně. Ona připravovala velkou bibliografii publikací ruské emigrace vydaných na území Číny. Knihu měla připravenou, ale když se dozvěděla, že se ve Slovanské knihovně schraňují nějaké dokumenty, tak k nám přiletěla, bádala tady několik měsíců a svou knihu zcela předělala.
Když si vezmeme Ruský zahraniční historický archiv, dala by se vypíchnout opravdu zvláštní cennost?
Mohu zmínit dvě věci. Jednou z nich jsou noviny, které byly vydávány na území Sovětského svazu v období druhé světové války, ovšem na území, které bylo okupováno Německem. Tyto noviny se k nám dostávaly již v průběhu války, protože jsme žili v jednom nacistickém organizmu. Cenné jsou tím, že unikly před frontou, která jinak vše likvidovala.
A jako druhý příklad bych zmínil spisovnu Ruského zahraničního historického archivu. Je to ohromná sbírka, uložená asi v osmdesáti krabicích, která popisuje dějiny a činnost archivu. Nejsou to žádné vzpomínky nebo literární práce ruských emigrantů. Jde čistě o protokoly, korespondenci archivu, biografické materiály zaměstnanců. Díky grantu byla tato sbírka uspořádána a zpřístupněna veřejnosti. Zatím se setkáváme s pozitivním ohlasem především zahraničních, ale i těch několika českých badatelů.
Mimochodem, kam odjela část archivu předaná sovětské vládě v roce 1945 a v jakém stavu je dnes?
Zásadní část se dnes nachází ve Státním archivu Ruské federace, kde je volně přístupná badatelům. Pojem „přístupný“ v Rusku sice znamená, že se k tomu dostanete, ale nelze si představit, že přijdu jako do českého archivu a za několik hodin již čtu. Dokumenty, které se týkaly jednotlivých bývalých svazových republik, byly v průběhu let těmto zemím předány. A část byla předána do archivu, který shromažďuje literární památky.
Kromě ředitele Slovanské knihovny jste samozřejmě také badatel. Téma ruské emigrace v meziválečném Československu je poměrně rozsáhlé. Existuje nějaká záležitost, která ještě není probádána?
Uděláno už toho bylo hodně. Byla zmapována řada životopisů, dějin institucí, které zde existovaly. Byla vydána bibliografie všech prací, které ruská emigrace na území Československa vydala. Slovanský ústav Akademie věd vydal Kroniku kulturního, vědeckého a veřejného života ruské emigrace.
Méně se dosud badatelé věnovali období druhé světové války a postojům ruské emigrace k nacistické okupaci, respektive k postoji Německa ke komunistickému Sovětskému svazu. Nezmapovány zůstávají osudy emigrantů a postoj emigrace obecně po roce 1945. Tedy jak se emigranti stavěli k tehdejšímu režimu. Zmapovány také nejsou dějiny emigrantských škol a emigrantského školství jako takového. A zcela opomenut zůstává vztah emigrace a české společnosti. Rusové zde totiž žili svým způsobem života, většinou odtrženi od české reality, a česká společnost se s nimi vlastně míjela.
Zmínil jste poválečné období, které je vnímáno třeba díky pracím Vladimíra Bystrova jako velice traumatické právě pro Rusy, kteří utekli před komunisty do Československa a které posléze československá vláda už jako československé občany vydala zpátky do Sovětského svazu. Tomuto tématu se také badatelsky věnujete. Jak to je zmapované?
To je zmapováno celkem dobře. Před lety vznikl Výbor Oni byli první, v jehož čele stál po celou dobu jeho existence Vladimír Bystrov. On i jeho kolegové zmapovali a popsali osudy asi 240 emigrantů, kteří byli v roce 1945 uneseni do Sovětského svazu. Ne všichni to byli českoslovenští občané. Byli tam lidé s uprchlickými pasy, čili bez státní příslušnosti, a řada emigrantů si ponechala sovětské občanství. Z těchto lidí se jich po deseti dvanácti letech věznění v Sovětském svazu vrátilo asi sedmdesát.
V současné době se tématu nejen imigrantů, ale obecně Čechoslováků, kteří přežili gulag, intenzivně věnuje například Adam Hradílek z Ústavu pro studium totalitních režimů. Zpovídá poslední očité svědky, případně jejich rodinné příslušníky. Takto shromáždil asi čtyřicet osobních výpovědí.
Proč k těm zatýkáním a deportacím vůbec docházelo? Šlo o aktivní členy ruské emigrace, které Sověti považovali za nepřátele?
Byli to čelní představitelé ruské emigrace, intelektuální elita. Lidé, kteří zde vyvíjeli řadu let svou odbornou činnost, ale nepodařilo se jim uprchnout před příchodem rudé armády.
Podařilo se objasnit, proč československá vláda nehájila své občany?
Berme v potaz dobovou realitu. Probíhalo to už v květnových dnech, kdy ještě ani prezident nebyl zpět v Československu a žádná vláda reálně neexistovala. Bylo to prostě spojeno s tou dobou. Byla spousta jiných starostí, jak ustavit poválečný život, a věnovat se nějakým odvlečeným Rusům asi nebyla priorita.
Nicméně Československo se tomu věnovalo, snažilo se mapovat i hledat Čechoslováky, kteří byli perzekvováni v té době v Sovětském svazu. Vzpomíná na to například tehdejší úředník ministerstva zahraničních věcí Václav Vaško, který ty lidi přímo v Sovětském svazu fyzicky dohledával a snažil se jim pomoci s repatriací do Československa.
Tématu gulagů jste se věnoval také badatelsky, historicky, s kolegy jste vydali antologii textů, několik historických studií o Soloveckých ostrovech. Co vás na tomto tématu zaujalo?
Mě zajímala obecně historie politických perzekucí, protože můj dědeček byl v padesátých letech dlouhá léta vězněn na Bitýzu. A k tomu se přidala problematika Sovětského svazu, Ruska, které mě také vždy zajímalo. A nějak se to zkombinovalo. Když jsem pak hledal téma, které je dobře zmapováno v pramenech a dá se studovat z České republiky, Solovecké ostrovy mají v tomto ohledu skutečně největší potenciál.
Lukáš Babka (*1977)
Slavista. Ve svých publikacích se zaměřuje na sovětský vězeňský a represivní aparát a komunistické režimy střední a východní Evropy. Široce se také věnuje tématu Ruského zahraničního historického archivu. Je ředitelem Slovanské knihovny.
(redakčně kráceno)